Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má paní... I. kapitola

25.09.2012 (18:00) • JoheeeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4062×

Předem upozorňuji, že 19. století je tu jen kvůli té nádherné atmosféře, moc dobře vím, že některé výrazy by v této době nemohly být proneseny. No, některé... Je jich celkem dost, většina určitě. :D

„Bello!“ rozeznělo se domem. „No tak, Bello! Kde zase vězíš?“

Co zas potřebuje? pomyslela jsem si, protočila oči a odložila pero stranou, přičemž jsem si dávala dobrý pozor, abych nic neušpinila.

„Jsi snad hluchá?“ Pevně jsem semkla víčka k sobě a dusila proud nadávek deroucí se na povrch.

„Už jdu, má paní!“ Vstala jsem, vyšla ze své skromné... obytné místnosti a seběhla po schodech před dveře jejích komnat, abych mohla jako správná služka s úsměvem na tváři uposlechnout rozkaz. Vytvořila jsem jakýsi křečovitý škleb a vešla dovnitř.

„Přejete si?“ zeptala jsem se a mírně se poklonila. Když jsem vzhlédla, hleděla jsem do přenádherných očí mé paní, které na mě vypouštěly blesky, zřejmě s účelem mě podpálit. Dobře, zas tak úžasné nejsou... pomyslela jsem si a ještě více prohloubila svůj úsměv. To si ovšem nemysleli muži v širém okolí, kteří jí všichni leželi u nohou a byli by přešťastni, kdyby je jednou z nich alespoň nakopla. Což by nemuselo být od věci, třeba by jim to otevřelo oči. Pokud by to byl velmi důrazný kopanec...

Však Tanya se neobtěžovala na ně ani pohlédnout, natož kvůli nim pohnout jedinou částí těla. To by bylo pod její úroveň. Všechny ze svých obdivovatelů považovala za bandu hlupáků, pod což jsem se mohla jedině podepsat, já ovšem zcela jistě z jiného důvodu než ona. Pochybuji, že by se ta nádhera považovala za nafoukanou fúrii. Nebo je možné, že umí velmi dobře maskovat své city a ve skutečnosti se z hloubi duše nenávidí. Ne, špatně, zavrhla jsem druhou možnost, když jsem se zaměřila na postavu před sebou, která se vzhlížela v zrcadle a sebeláska z ní málem odkapávala, zas tak moc dobrá herečka být nemůže. To nikdo.

„Jistěže si přeji! Proč bych tě jinak volala? Snad ne proto, abys mi dělala společnost...“ odfrkla si a zasmála se svému... čemu? Já jsem vtip nezaregistrovala.

„Ne, to jistě ne,“ přitakala jsem. Díkybohu, dodala jsem v duchu. „Co pro vás tedy mohu udělat?“

„Má paní,“ doplnila mě.

„Má paní,“ procedila jsem skrz zuby a stále čekala na pokyny. Úsměv, Bello, úsměv a dýchej. Tanya si však zřejmě neuvědomila, že myšlenky číst opravdu neumím, a netrpělivě si podupávala útlou nožkou.

„Tak na co ještě čekáš? Na zázrak?“ otočila se ke mně čelem a naštvaně si mě měřila, zřejmě čekajíc, až jí pomohu zapnout korzet. Ne, na smrt, pomyslela jsem si hořce. „Přísahám, že tě nechám vyhodit. Jsi akorát přítěží!“

Upustila jsem od úmyslu ji korzetem minimálně přiškrtit, jelikož jsem nemohla dovolit, aby mě vyhnala na ulici. Přestože cena za to, že jsem tu mohla bydlet, nebyla nízká, potřebovala jsem mít kde složit hlavu. A to místo jsem našla právě tady, jelikož zde o volné posty nebyla nouze. Nikdo tu příliš dlouho nevydržel. Nechápu proč...

Dopnula jsem korzet a odstoupila stranou, kdyby náhodou měla zase tendenci se v nových šatech otočit kolem své osy, což se mi minule stalo osudným a já stále cítila místo, kam mi jistě omylem vrazila facku.

„Podej mi ten zelený náhrdelník, který jsem dostala nedávno od... který jsem dostala,“ pravila upravujíc si v zrcadle vlasy. Odběhla jsem ke stolku k tomu určenému a zarazila se, když jsem otevřela šperkovnici a shledala, že se tam jiné šperky než zelené barvy nenachází. Pokrčila jsem rameny a zkusila štěstí s tím prvním, co mi přišel pod ruku.

„To snad nemyslíš vážně! Tohle si k těmto šatům přeci nemohu vzít!“ divila se Tanya nad mou neschopností. Povytáhla jsem obočí a přejela pohledem po šatech, které měly přesně ten odstín zelené jako náhrdelník v mé ruce. Jak jsem to mohla nevidět? pomyslela jsem si s lehkým náznakem sarkasmu.

Po dalších dvou pokusech, které dopadly naprosto shodně, mi ruply nervy a přinesla jsem jí rovnou celou šperkovnici.

„Tak si vyberte sama!“ Nezapomněla jsem na milý úsměv. „Má paní.“

Tanya se na mě s údivem podívala, zřejmě se snažíc pochopit, co jsem to právě provedla za drzost. Už, už otevírala pusu a pravděpodobně se mě chystala poctít nějakou velmi vybranou nadávkou, ale nakonec si to asi rozmyslela, vykouzlila úsměv, ze kterého mě mrazilo v zádech, popadla šperk, který jsem jí podávala jako první, a připnula si ho na krk. Měla jsem chuť jí vyškrábat oči, ale bohužel jsem právě měla plné ruce.

„Smím teď jít?“ zeptala jsem se poté, co jsem odložila šperkovnici zpět na stolek, a pevně spojila ruce za zády, jelikož měly najednou tendenci vystřelovat vzhůru... zhruba do výšky nosu osoby stojící přede mnou.

„Ne, dostala jsem nápad,“ pravila a já mohla málem vidět žárovku, která se jí právě rozsvítila v té její duté lebce. „Půjdeš se mnou.“ Hm, beru zpátky. Zřejmě to nebyla příliš kvalitní žárovka...

„S vámi? Kam?“ zděsila jsem se. Přemýšlela jsem, co je horší... Jestli jít ven v tomto počasí, nebo jít ven v tomto počasí s Tanyou. Hádej, Bello.

„Ach, Bello, kolikrát ti to mám ještě říkat? Dnes se koná na sídle sira Cullena ples, tam nesmím... nesmíme chybět!“ Pamatujete si, jak jsem říkala, že všechny své obdivovatele považuje za bandu hlupáků? Tak sir Cullen byl výjimka. A ještě ke všemu se nějakým - mně utajeným – způsobem očekávalo, že oni spolu budou.

„Sakra...“ zašeptala jsem dřív, než jsem se stihla zarazit. Tanya udiveně zdvihla obočí. „Sako! Určitě bude mít na sobě sako!“ Bože, Bello, radši mlč. Naštěstí přešla mé slovíčkaření bez komentáře.

„A ty půjdeš se mnou, nehce se mi tam jít samotné. Navíc, jistě tam všechny dámy budou mít své služky,“ podívala se na mě s pohrdavým úšklebkem a velmi zdůraznila poslední slovo.

„To jistě, paní, ale já... nemám co na sebe!“ snažila jsem se rychle přijít na nějakou výmluvu, jelikož jsem právě přišla na úplně nejhorší možnost. Jít ven v tomto počasí s Tanyou na ples, kde bude hvězdou večera sir Cullen.

Kohokoliv jsem se zeptala, nebo co jsem zaslechla, všichni sira Edwarda Cullena chválili a pěli na něj ódy. A v tom byl ten problém, nesnáším dokonalé lidi. Vedle nich si pak připadám ještě hůře a méněceněji než obvykle. Nesnáším dokonalé lidi... a Tanyu. Ale to není žádné překvapení.

„To nebude žádný problém, nějaké ti půjčím. I když... do nich by ses určitě nevešla, raději někoho pošli, ať ti nějaké sežene.“ Nyní jsem byla opravdu ráda, že jsem nechala ruce stále spojené za zády, jelikož jinak by po tomto výroku její obličej nejspíš dostal nový make-up.

Křečovitě jsem se usmála. „To máte zajisté pravdu, ještě bych vám je roztrhala...“ A pak vás s nimi uškrtila. To už jsem však nepronesla nahlas.

Poté se na mě už jen velmi mile usmála a já se dočkala vymodleného propuštění. Nohy mě automaticky nesly nahoru po schodech zpět do mého pokoje, ale před dveřmi jsem byla nucena provést ukázkovou otočku, jelikož jsem si uvědomila, že ignorovat příkazy mé paní by nebylo to nejlepší, co bych mohla v dané chvíli udělat, a tak jsem zas seběhla – sklopýtala – do přízemí a vtrhla do kuchyně, kde jsem tušila Daniela, který by mi mohl pomoci. Daniel byl taktéž sluha, který vykonával vše, co se otevírání dveří a braní kabátů týče, po provádění úkonů poslíčka; prostě taková holka pro všechno... No, skoro všechno. A nepletla jsem se, Daniel seděl u stolu uprostřed místnosti a cpal se povidly, na která sem tajně chodil. Tedy... tajně. Všichni o tom věděli, jelikož on byl nenápadný asi jako velbloud na stromě, který si zakrývá předníma nohama oči a žije v mylném domnění, že když on vás nevidí, vy jej také ne, ale Daniel netušil, že my to víme. Jestli mi jako rozumíte.

Jakmile mě zaregistroval, jak se uculuji u dveří a hledím na něj, hbitě schoval sklenici i s vařečkou pod stůl a nevinně se usmál.

„Copak ty tady?“ zeptal se na oko překvapeně.

„Mohla bych se tě zeptat na to samé,“ odvětila jsem s úsměvem.

„To mohla, ale neuděláš to.“ V očích mu zajiskřilo.

„Kde bereš tu jistotu?“ Pomalu jsem k němu s přimhouřenýma očima a šibalským úsměvem kráčela.

„Prostě to vím,“ řekl a poklepal si prstem na čelo, až to zadunělo. To už jsem k němu došla natolik blízko, aby mě mohl chytit za ruku a přitáhnout si mě k sobě. V tu chvíli byly veškeré legrácky zapomenuty a atmosféra zhoustla natolik, že se podobala tekoucímu medu.

„Bello,“ pravil zmučeně. Úsměv mi zmizel ze rtu stejně rychle, jako přišel. Vykroutila jsem se z jeho objetí, popošla ke stěně, kolem které se po celém obvodu místnosti táhly pracovní stoly, nad nimiž byly zavěšené police s různými bylinkami a nástroji, ze kterých šel občas mráz po zádech a člověk by těžko uvěřil, že se používají v kuchyni a ne při nějakém velmi vybraném způsobu mučení, a pohledem provrtávala dlaždice v podlaze. Velmi zajímavé...

Daniel vzdychl a svěsil ruku, kterou měl stále ve stejné poloze, jako když mě držel. Nemyslete si, že si hraji na studenou královnu, Daniel je fajn a mám ho opravdu ráda, ale to je tak všechno, co k tomu můžu v danou chvíli říct. A on jako by to se svou geniální hlavou stále nemohl pochopit.

„Promiň,“ špitla jsem, aniž bych odlepila zrak od rýhy v podlaze, která vznikla kloví jak a kdoví kdy.

„Ne, ty promiň,“ řekl a já zvedla pohled. Díval se na mě tak smutnýma očima, že kdyby to byl pes, okamžitě bych ho šla vyvenčit. Ehm... „Proč jsi přišla? Potřebuješ něco?“ ptal se.

„To si piš, že potřebuju. Ta... no, však ty víš. Tak ta se rozhodla, že ji, jakožto její služka, musím doprovázet na dnešní ples, který se koná na sídle toho... no, ty víš, koho myslím,“ zašklebila jsem se a pozorovala Daniela, kterému cukaly koutky. „Ale abych se dostala k věci; nemám jediné vhodné šaty, které bych si na sebe mohla vzít. Ne, že bych nějak trvala na společenském oblečení, ale kdybych se tam ukázala v tohle,“ pohlédla jsem na svůj vytahaný a na mnoha místech prodřený úbor, „asi by mě Tanya zabila nadvakrát.“ Víte, občas mívám sklony k blábolení. I když za to nemůžu já, ale ten šílenec, který toto píše a kterému přijde velmi zábavné to na mě svádět... Ale zpět do děje.

„Chápu to tedy dobře, že ti mám nějaké obstarat?“ tázal se Daniel, který už zase v rukou držel sklenici a cpal se povidly. Ano, opravdu byl nenápadný jak... však víte.

„Chápeš to více než dobře,“ kývla jsem hlavou. Daniel vstal ze židle, na které celou dobu seděl, popošel k jedné polici na protější straně místnosti, uklidil povidla na jejich místo a vytáhl tři oříšky. Povytáhla jsem obočí a přemýšlela, co s nimi chce dělat, zda si snad myslí, že je rozloupne a vytáhne z nich šaty, ale on si jednoduše vzal louskáček, přešel ke mně a oříšky snědl.

„Žádný problém,“ uculil se s plnou pusou a zamířil si to ke dveřím, kde se na mě ještě otočil a přitiskl si ukazováček na rty na znamení, abych o jeho ochutnávkách pomlčela, a mrkl na mě. Se smíchem jsem mávla rukou, abych ho už vyhnala z kuchyně.

Když se za ním zaklaply dveře, ještě jsem rychle zakřičela své díky a na znamení toho, že to bere na vědomí, jsem z chodby uslyšela jeho hlasitý smích. Zakroutila jsem hlavou a sama se také vydala pryč, jelikož ty kuchyňské nástroje mi začaly najednou zas nahánět hrůzu. Brr, oklepala jsem se.

Stále s úsměvem na rtech jsem došla ke vchodu do svého pokoje, když jsem zaslechla nadávky mé paní, která si zřejmě stěžovala na hluk, který v domě působíme. Úsměv na mé tváři se ještě prohloubil a já zaplula do svého království...

Pokud tuto první kapitolu považujete za šílenou, předem vás upozorňuji, že by pak nebylo dobré jak pro mě, tak pro vás, abyste četli dál, ponevadž toto byl teprve začátek. A pokud si říkáte, že jsem se musela zbláznit, když jsem toto napsala, přísahám, že jsem kapitolu nepáchala pod vlivem žádných omamných látek ani ničeho podobného. Pokud se zmrzlina nepočítá za omamnou látku, což pochybuji. :D

Věnování celé této povídky má jaksi předplacené vilinka. Díky, Vilouši, bez tebe bych nebyla schopna dopsat vůbec nic. :* A také ještě jednou děkuji za perex (↑) a za trailer (↓).

A tím se dostáváme k dalšímu bodu programu... Mám napsaných několik kapitol dopředu a původně jsem chtěla nechat na vás, kdy mám přidat další kapitolu, ale nakonec jsem se rozhodla, že by to nebyl zrovna ten nejšťastnější nápad, jelikož denně zamítám, protože bych pak nestíhala dopisovat další díly - prostě nemám v plánu vydat celou svou několikaměsíční práci během pár dnů. Takže jsem se rozhodla, že budu publikovat jednou za pět dní, a doufám, že mě s tím nepošlete do kytek. :D No, celým tímto dlouhým a stupidním proslovem jsem vás jednoduše chtěla poprosit o komentáře a kritiku,

jelikož vím,

že psát neumím,

však chci něco dělat s tím,

a hle, je tu rým.

Ehm...

Ještě jednou upozorňuji, že jistých nesrovnalostí si jsem vědoma, ale pokud je mezi vámi někdo, kdo má i tak potřebu mi to připomínat, prosím, jen do mě, preferuji totiž svobodu projevu. :D Ale mám takový pocit, že spíš než za kapitolu mě zabijete za tento dlouhý dodatek, pokud se to tak ještě dá nazývat. Myslíte, že měl už někdo proslov delší než kapitolu? Pak bych totiž mohla aspirovat na prvenství, pokud to takto bude pokračovat. Ehm, no nic... Vše, co jsem říct chtěla, bylo řečeno - dokonce i to, co jsem nechtěla. Se mnou to opravdu nebudete mít lehké. :D

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má paní... I. kapitola: