Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lyžák v Kanadě - 4. kapitola

04.12.2012 (21:15) • Emet • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1554×

„Vstávej,” řekl Edward jemně.

„Ještě pět minut,” hlesla jsem rozespale. Připadala jsem si jako ve špatném americkém filmu. Ještě pět minut, mami...

Naštěstí Edward nebyl moje máma. A vlastně nikdo příbuzný, tak proč u něj spím?

Rychle jsem vyskočila z gauče, kde jsem včera večer usnula. Až teď jsem si uvědomila, že jsem zachumlaná v chlupaté dece. Bylo mi příjemné teplo.

„Jo, jo. Jsem vzhůru,” hlesla jsem rozespalým hlasem a opět jsem si lehla na gauč.

„No tak, vstávej. Vystydne ti snídaně,” řekl a položil na konferenční stolek kakao a lívance s nugátem. To mě donutilo vstát.

„Děkuju moc, Edwarde,” řekla jsem s úsměvem a pak jsem se soustředila jen a jen na to, co leželo na stolku.

Celou dobu, co jsem hltala snídani, se na mě Edward s úsměvem díval. Ne, že by mi to vadilo... Bylo mi to příjemné.

Když jsem dojedla, oblékla jsem se ve vedlejší místnosti do svého oblečení, které přes noc uschlo.

„Tak, kudy se dostanu zpět?” zeptala jsem se, když jsme oba dva stáli před chatou.

„Radši tě odvezu, abys nezmrzla. Nasedni,” řekl a ukázal směrem k obrovskému terénnímu autu. Na to se nedalo říct ne.

Jeli jsme celkem dlouho, ale celou dobu jsme si povídali. Dozvěděla jsem se, že Edward má velmi rád hru na klavír a různé podobné věci. Moc jsem nevnímala, co říká, vnímala jsem jen to, jak blízko mu jsem.

To nejhorší nastalo, když jsme dorazili před chatu, ve které pobývala naše třída.

„Tak díky za svezení, zase někdy,” řekla jsem s maličkatými slzami v očích. Zabouchla jsem dveře a bez ohlédnutí jsem běžela do chaty.

Krátké a smutné rozloučení... Nedokážu zapomenout. Ještě jednou jsem se ohlédla a uviděla jsem Edwardovy smutné oči, jak hledí do těch mých a vypalují tam znamení... Znamení toho, že to nebylo naposledy... A znamení smutku.

Tam jsem musela učitelce povyprávět pár věcí... Vlastně jsem jí toho musela říct celkem dost. Ta její starost byla až moc velká. Neměla mě ráda, tak proč najednou tolik starostí?

„Ale, paní profesorko, jsem tady, tak to smažem a budem dělat, že nic, ano?” zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Ještě jeden průšvih, Swanová, a jedete domů,” řekla učitelka přísně, zvedla přitom prst a pak odkráčela.

Povzdechla jsem si. Bylo mi tak krásně a teď jsem tady v té hnusné chatě s tou hnusnou učitelkou.

Celý den nebyl nic moc, vlastně byl o ničem. Jen jsem seděla na zamrzlé lavičce s čajem v ruce a sledovala jsem svoje spolužáky, jak lyžují.

Byl to fakt hrozný den, měl jen hezký začátek...

Pořád jsem přemýšlela o Edwardovi. Moc se mi líbil, ale nepředpokládala jsem, že bych ho ještě někdy viděla.

Konečně nastala noc. Jako poslední jsem vylezla ze sprchy. Poslední jsem byla asi proto, že jsem se ve sprše uvolňovala, ta horká voda mi uvolňovala ztuhlé svaly a trochu mi pomáhala přemýšlet.

Konečně jsem se zavrtala do své postele. Byla studená, ne jako včera večer...

Edward... Ten dokonalý muž s dokonalým účesem, dokonalými rtíky a dokonalou pletí... Jo, jo, celý byl dokonalý...

Nemohla jsem usnout. Pořád jsem se převalovala ze strany na stranu a přemýšlela jsem.

Potkám ho ještě někdy? Líbím se mu? Ví o tom, že se mi líbí? Má mě rád tak jako já jeho?

Tyhle otázky mi prostě nedaly spát. Mohla jsem se snažit sebevíc, ale prostě jsem nemohla zabrat.

Když už jsem nějakou tu hodinku neklidně ležela na posteli, rozhodla jsem se jít ven na vzduch. Obula jsem si sněhule a nasadila si lyžařskou bundu. Pak jsem potichu vyběhla z té chajdy.

Bylo mi špatně z pomyšlení, že Edwarda už nikdy neuvidím. Nemohla jsem ho nevidět... Musela jsem ho vidět. A to teď hned.

Největší problém byl, že jsem nevěděla, kde je ta jeho chata. Neměla jsem ani ponětí, jakým směrem se mám vydat.

Asi čtvrt hodiny před půlnocí jsem opět šla do chaty. Popřemýšlela jsem si dost a teď byl čas jít spát.

Opět jsem neklidně ležela na posteli a přemýšlela jsem. Pořád jen nad ním... A při vzpomínce nad jeho božskou krásou se mi rozbušilo srdce, že to snad i spící Jesicca musela slyšet.

Najednou se otevřelo okno a doprostřed pokoje si stoupla jakási postava, které zářily oči. Dívala se na mě, propalovala mě pohledem.

Ten pohled mi byl podezřele povědomý. Až moc podezřele.

„Edwarde!” vykřikla jsem šepotem. Měsíc ozařoval polovinu Edwardova obličeje, takže jsem viděla, jak se mírně pousmál.

„Ahoj Bello... Promiň za to přepadení, ale pořád na tebe musím myslet. Víš, já...,” řekl sladce a posadil se na moji postel.

„Já... Nedokážu na tebe přestat myslet,” řekl Edward smutně, ale navyklá sladkost jeho hlasu ten smutek přebila.

„Edwarde, já na tebe taky musím pořád myslet... Víš, bylo mi s tebou... Fajn...,” hlesla jsem a pohladila jsem ho po ruce. Pořád jsem ležela, Edward seděl u mých nohou.

„Já... Je mi to strašně líto, ale nemůžu bez tebe být,” řekl Edward provinile.

„A proč ti to je líto?” zeptala jsem se trochu ironicky, ale se zvídavostí v hlase.

„Bello, jsem démon, ty mě nemůžeš mít ráda... Já... Mohl bych ti ublížit,” řekl Edward a pak odvrátil pohled. Můj žaludek se sevřel, udělal pár kotrmelců a pak se vrátil do původní polohy.

„Ehm, démon?” zeptala jsem se, ale to už jsem byla v pokoji vzhůru jen já. Edward nikde...

Rychle jsem vyskočila a stoupla jsem si k oknu.

„Edwarde!” zakřičela jsem do prázdné tmy. Ale nic... Ani stopa po tom, že tu někdy někdo byl...

Tu noc jsem byla vzhůru a přemýšlela jsem nad tím, co mi Edward řekl... Jsem démon, mohl bych ti ublížit... Pořád se mi hlavou honila tato věta. Věta, která mi vypalovala obrovskou díru do srdce.

Nechápala jsem to. Já ho mám ráda, on mě zřejmě taky. Co nám brání? To, že je démon? Ehm, asi má rád nějaké sci-fi filmy, ale tohle fakt nechápu...

Možná, že si nedělá srandu, ale co potom je?

Tak, další kapitolka za námi. Omlouvám se, že to tak trvalo, ale nebyl čas a ani nápady. :)

Autor: Emet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák v Kanadě - 4. kapitola: