Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lyžák v Kanadě - 3. kapitola

11.11.2012 (17:45) • Emet • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1392×

„Paní profesorko, prosím!” žadonila jsem se psím výrazem.

„Tak dobře, ale vrať se brzy, už se začíná stmívat. A teple se obleč. Hlavně se neztrať,” začala učitelka. Zbytek toho, co mi ještě chtěla říct, jsem raději vypustila z hlavy. Bylo to tak lepší.

Potřebovala jsem si pročistit hlavu od všeho... Od tohohle strašného pobytu, který se mi ještě před pár hodinami jevil jako dobrý nápad. Ale teď jsem chtěla být chvíli sama.

Vyběhla jsem ven a rychle jsem si nasadila běžky. Čím dřív budu od tohohle místa pryč, tím líp...

Pádila jsem si to k lesu, kudy vedla úzká cestička. Sněhu bylo dost, takže se mi běžkovalo krásně.

Ulevilo se mi, když jsem na vše zapomněla a nechala jsem se unášet krásou toho lesa. Byl sice tmavý, ale občas kolem proběhla srnka nebo zajíc. Když jsem za sebou uslyšela dupání člověka, který zřejmě běžel, přidala jsem do běhu.

Měla jsem jistou výhodu, a to, že ten, kdo mě pronásledoval, se musel bořit sněhem, zatímco já jsem si tady běžkovala.

Když se kroky přiblížily, ještě víc jsem přidala. Srdce mi bušilo jako o závod a téměř jsem nemohla dýchat. Bylo mi opravdu zle.

Dorazila jsem na menší mýtinku... Poté kroky utichly, a když jsem se ohlédla, byly tam jen stopy zvířátek, nikoliv člověka. Ulevilo se mi.

Ale až po značné době mi došlo, že nevím, kde jsem. Rozhodla jsem se udělat tu největší blbost a začala jsem hledat cestu.

Celá promrzlá jsem bloudila po lese, ale po žádné běžkařské stopě, kterou jsem si myslela, že najdu, nebylo ani památky. Všechno bylo pokryto sněhem.

Sněhem byla pokryta i moje naděje, že najdu cestu, než bude půlnoc.

Pořádně jsem se rozhlédla s naivní myšlenkou, že se objevím před chatou, ve které jsme byli ubytovaní. Ale nikde nic.

Jen v dáli šlo vidět menší světýlko. To jsem okamžitě a bezmyšlenkovitě následovala.

Rychlým tempem, které mě nezahřálo, ale opět mě zadýchalo, až mi bylo zle, jsem se dostala k jakési chatě, která ani z dálky nepřipomínala tu boudu, ve které jsem měla trávit poklidný večer se svými spolužáky.

Chata byla ohromná... Byla opravdu veliká, dvoupatrová, většina stěn ve druhém patře byla ze skla. Dokonalé místo...

Rozhodla jsem se zaklepat a požádat o pomoc.

Pořádně jsem zabušila do dveří. Ale nic se nedělo.

Žaludek se mi sevřel a v jednu chvíli jsem si myslela, že jestli majitel této chaty neotevře, obsah mého žaludku skončí na jeho dveřích.

Po dlouhé chvíli, kdy se mi alespoň trochu ulevilo, se dveře otevřely.

„Ehm, co se děje?” zazněl krásný sametový hlas patřící krásnému muži, který stál přede mnou.

Byl opravdu krásný... Měl na sobě světle modrou košili a přes ni měl navléknutý tmavě modrý svetr. Jen límeček košile mu vyčuhoval ven. Když jsem zabrouzdala trochu výš, povšimla jsem si krásně řezaných rysů jeho obličeje.

Měl plné rty a topazové oči. To tekuté zlato, které by se dalo nazvat očima, bylo nádherné. A navíc měl krásný bronzový rozcuch...

„Ehm, co se děje?” zopakoval trochu nervóznějším hlasem.

„Pardon, já-já... Já jsem se ztratila a nemůžu najít cestu zpět. P-prosím, pomůžete mi?” dostala jsem ze sebe. Byla jsem promrzlá až na kost, proto to koktání.

Jen se usmál a poté nastala chvíle ticha.

„Jste celá promrzlá, takhle vás nemůžu pustit na cestu, pojďte dál,” řekl a gestem mi naznačil, ať vstoupím.

Ehm, k cizímu chlapovi do domu? Ne, ne, ne!

„Promiňte, ale to by nešlo, neznám vás,” řekla jsem a cítila jsem, jak se mi žene krev do tváří a jak mi hlasitě bije srdce.

„Ehm, jsem Edward Cullen, koho, že tu neznáte?” řekl a pokřiveně se usmál.

Jen jsem kývla a vstoupila jsem do té úchvatné chaty.

Ehm, asi to nebyla chata, bylo to až moc krásné...

Sundala jsem ze sebe přebytečné zasněžené vrstvy oblečení a zůstala jsem jen ve svetříku a legínách. Ostatní věci jsem měla rozvěšené u krbu, kam je Edward pověsil.

„Promiňte, ještě jsem se nepředstavila, jsem Bella,” hlesla jsem a poté jsem chňapla oblečení, které mi Edward podával.

Oblékla jsem se do tepláků a svetru. Připadala jsem si jako medvěd, ale to nebylo tak podstatné. Alespoň mi bylo teplo.

„Takže, Bello, jak jste se tady objevila?” zeptal se se zájmem v hlase.

„No, já... Ehm, jsem tady se školou na lyžá... lyžařském kurzu, tak jsem si šla zaběžkovat, ale tak nějak jsem se ztratila,” řekla jsem s trochou smutku v hlase. Nejradši bych teď seděla u krbu v naší polorozpadlé chatě a bavila se s kamarády.

Ovšem nemůžu říct, že mi jeho přítomnost vadila.

„Vy tu žijete sám?” zeptala jsem se zničehonic a vypadalo to, jako kdybych ho vytrhla z přemýšlení.

„Ne, ne. Mám ještě čtyři sourozence, ale ti nechtěli jet se mnou,” řekl a zadíval se mi do očí.

Při jeho pohledu se mi rozbušilo srdce a zkracoval se mi dech. Tento krásný moment přerušil můj žaludek.

Edward se jen usmál a zeptal se: „Máte hlad?”

Můj žaludek mu odpověděl. Cítila jsem se hrozně trapně, ale byla pravda, že jsem hladověla.

Edward mi přinesl cosi k jídlu, co to bylo, to jsem nepozorovala.

„Tak, když jsem už tady, řeknete mi něco o sobě?” zeptala jsem se poté, co jsem spolkla první sousto.

„No, já vlastně... Je mi sedmnáct a jsem tu na prázdninách. U nás ve škole jsou časté,” pousmál se a pokračoval, „ale jsem tu sám, protože moje rodina chtěla zůstat doma.”

„Kde je to doma?” zeptala jsem se po spolknutí dalšího sousta. Až teď mi došlo, že s těmi otázkami nějak spěchám. Automaticky jsem sklopila hlavu dolů.

„Hmm,” usmál se a pokračoval, „No, v jednom takovém městečku, asi to tam neznáte. Forks.” Při posledním slově se mi rozeběhlo srdce a začala jsem zrychleně dýchat.

Tenhle dokonalý muž bydlí v tom zapadákově, ve Forks? Ještě jsem ho tam nikdy neviděla a navíc, mluvil o škole... A ta je tam jen jedna.

„Ehm, já bydlím ve Forks a ještě nikdy jsem tě... vás tam neviděla,” řekla jsem a cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří.

Opět jako pokaždé, se jen usmál.

„Už je vám lépe?” zeptal se se starostí v hlase. Měla jsem sto chutí říct, že ne... Tak moc jsem tady ještě chtěla zůstat a povídat si.

„Ehm, ano, ale... Radši bych ještě chvíli počkala,” řekla jsem téměř naléhavým hlasem.

„Dobrá tedy, ale dovolte mi, abych vám začal tykat,” řekl a opět se mi zahleděl do očí.

„Jistě, ráda tě poznávám, Edwarde,” odvětila jsem s úsměvem.

„Já tebe také, Bello,” řekl tím nejvíc sexy hlasem, co jsem kdy slyšela. A to moje jméno... Řekl ho tak krásně...

Zbytek večera jsme si povídali, tedy, spíše jsem mluvila já, ale i tak...

Dozvěděla jsem se, kdo jsou ti jeho sourozenci. Ty jsem, na rozdíl od něj, znala ze školy.

Když se už blížilo ráno, byla jsem tak unavená, že jsem usnula...

Snad se vám kapitolka líbila a zanecháte nějaký komentář. Potěší to do psaní dalších dílů. :) 

Autor: Emet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák v Kanadě - 3. kapitola: