Bella jede do Kanady. Vůbec se jí nechce, ale musí. Charlie ji odtáhne kufry, což znamená, že se jede. Ovšem komu by se chtělo s partou puberťáků vyrazit do Kanady? A ještě k tomu s partou, která v životě neviděla sníh?
05.10.2012 (16:15) • Emet • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2109×
„Ne, Charlie, ne!” začala jsem křičet v domnění, že mě tam nepustí.
„Já na lyžák nechci! Vždyť já...” nenašla jsem žádná slova. Nic, abych se vymluvila. Bylo mi z toho špatně. Charlie se mě chce zbavit. Konečně potřebuje zase chvíli pro sebe. Ale mě tam nedostane. Já nechci!
„No tak, Bells,” snažil se mě uklidnit Charlie. Ne, ne, ne! Prostě tam nepojedu. Přikovám se k židli, jen abych tam nemusela.
Charlie vzal moje kufry a odnesl je dolů. Žaludek jsem měla jako na vodě. Bylo mi strašně špatně. Nechtěla jsem tam. Proč zrovna do Kanady? Tam jsem už byla s Renée. Pomalu jsem vstala z postele a popadla jsem svůj batoh. Doufala jsem, že třeba zakopnu na schodech a stane se mi něco vážného, jenom abych tam nemusela. Zadívala jsem se na Charlieho psíma očima, ale jen kroutil hlavou.
Odšourala jsem se ven z domu. Nechtěla jsem nikam. Ne. Chtěla jsem být v tomhle deštivém zapadákově. Nechtěla jsem do nějaké zasněžené Kanady. Můj žaludek se mi svíral stále více, až se mi zdálo, že místo něj mám malinkatou kuličku.
„Bello, pospěš si, jinak to nestihneme,” řekl Charlie a usmál se. Jo, jo. Nestihneme. Kéž by.
„Vždyť už jdu,” procedila jsem skrze zuby a líně jsem zalezla do auta. Milovala jsem Charlieho jako tátu, ale někdy byl fakt na zabití.
No tak, Bello, užij si to, křičelo cosi v mojí hlavě. Užít? To bude nuda. Na lyžích už jsem párkrát stála. Tedy vlastně jsem na nich vyrůstala. A co jsem slyšela, tak ani Mike, ani Eric, ani Angela a ani Jessica neuměli na lyžích ani v klidu stát. To bude takovej vopruz!
Charlie nastartoval svoje policejní auto a vydal se směr škola. Tam na nás měl čekat autobus. Bůhví, jak bude vypadat. Charlie jel celkem rychle. Asi chtěl, abychom to stihli, na rozdíl ode mě.
„Tady jsi, Bello!” vykřikla Angela, když jsem vystoupila z auta. Jen jsem kývla. Pořád mi bylo špatně. Neměla jsem ráda dlouhé cesty. Všichni se shromáždili kolem učitelky, tak jsem se přišourala taky. Otráveně jsem vzhlédla. Učitelka něco říkala o bezpečnosti a tak dále. No, prostě nuda. Snad vím, co mám dělat v hotelu.
„Bello, sedneš si se mnou?” zeptal se s nadějí v hlase Mike.
„Jasně...” řekla jsem co nejradostněji to v té chvíli šlo. Ale moc radostně to nešlo. Charlie dal moje tašky do kufru a pak se chtěl rozloučit. Objala jsem ho a znovu jsem se pokusila o psí pohled. Charlie ale nezměknul. Popostrčil mě směrem k autobusu. Zrádce.
Mike už na mě nadšeně mával z poslední dvousedačky.
„Chceš sedět u okýnka nebo u uličky?” zeptal se s pocitem nadšení v očích. Pořád mi bylo špatně, ale když jsem viděla, že mu dělám radost, bylo mi trochu lépe.
„Okýnko,” hlesla jsem a plácla sebou na sedačku. Dívala jsem se z okna. Venku bylo krásně. Sluníčko bylo nádherně schované za mraky. Mraky hezky svítily oranžovou barvou. Stejně mi nebylo líp. Ještě naposled jsem se podívala na Charlieho a pak jsme vyrazili. Učitelka začala vybírat takové ty kravinky, jako průkaz zdravotního pojištěnce a tal dále. Došlo mi, že jsem si to nesbalila. Zpanikařila jsem a bylo mi ještě hůř. Otevřela jsem batoh s nadějí, že by to tam bylo.
A hele! Je to tam! Otevřela jsem průhledné desky a v nich byl malý papírek:
„Bude se mi stýskat, Bells.” Charlie... Taky se mi bude stýskat. Bylo mi už trochu lépe. Ale stejně... Nechtělo se mi tam.
„Belo, těšíš se?” řekl s nadšením Mike. Měla jsem sto chutí říct, že ne, ale nechtěla jsem mu zkazit jeho radost.
„Jasně...” hlesla jsem a pokusila se o co nejkouzelnější úsměv. Mike mi úsměv oplatil. Pak se začal vyptávat na takové ty obyčejné otázky, jako jakou poslouchám hudbu, jakou mám ráda barvu, jestli jsem někdy měla zvíře a tak.
Snažila jsem se být milá a odpovídat s úsměvem, ale situace mi to neulehčovala. Cítila jsem se tak sama. Odříznutá od světa. No, tak hrozné to asi nebylo, ale nebylo to nic moc. Měla jsem s sebou svůj telefon. Jenže to mi pocit osamocení nijak nenahrazovalo.
Trochu se mi ulevilo, až to úplně přešlo. Stejně jsem ale cítila nenávist. Nechci do Kanady! Prostě ne. Lyžování mě baví, to ano, ale s celou třídou se nudit někde v horách, to zrovna nebyl jeden z mých snů. Ale co s tím udělám. Maximálně podplatím řidiče, ovšem peněženku mám v kufru a v batohu mám sotva dvacetidolarovku. A tu mu nedám. Bellinka musí něco papat, ne?
To bude dlouhá cesta...
Takže dneska trochu kratší dílek. Pokračování prodloužím. Začátek se musí napsat a doufám, že vás neodradí od čtení dalších kapitolek. Další kapitolky budou delší a pokusím se je, podle vaší kritiky, zlepšit.
Ovšem zajímá mě váš názor, takže mi něco klidně napište, nebo jenom klikněte na smajlíčka. :)
Následující díl »
Autor: Emet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Lyžák v Kanadě - 1. kapitola:
Ahoj, je mi líto, článek ti vracím k opravě.
+ máš příliš velký perex obrázek, max. velikost je 10 kB a při výšce 100 px do 20 kB
+ pokud se jedná o první kapitolu povídky, doplň si, prosím, o něco rozsáhlejší popis děje
Až si to opravíš, znovu zaškrtni "článek je hotov", děkuji.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!