Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lyžák - 8. kapitola

20.04.2012 (16:30) • AliHaleCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1322×

Lyžák - Ajaj!!! 

„Ehm, pardon. Asi jsem si spletla pokoj,“ vykuckala jsem ze sebe a rychle se dívala po dveřích a čísle pokoje.

„Koho sháníte?“ zeptal se profesor Cullen trochu podrážděně.

„Profesorku Plattovou. Má se mi podívat na nohu,“ řekla jsem a ještě ukázala svoji nohu v ortéze.

„Jo, tak tu chvíli počkejte,“ řekl a zavřel dveře. Připadala jsem si hrozně trapně, protože mi přišlo, jak kdybych je vyrušila při něčem, při čem opravdu nechtěli být rušeni. Po chvíli se znovu otevřely dveře a vyšla z nich profesorka Plattová. Vypadala lehce rozcuchaně oproti normálu, kdy vypadala vždy uhlazeně a upraveně.

„Alice, ty jdeš s nohou, že ano?“ konstatovala, když mě viděla. Já jen přikývla a ona mi řekla, abych šla dál. Důkladně mi nohu prohlédla, ale stále mi nechtěla věřit, že mě noha nebolí. Dívala se na mě, jako kdybych jí lhala. Nakonec usoudila, že asi nelžu. Řekla mi, že na svah zítra můžu, ale měla bych jít jen dopoledne, abych se nepřetěžovala. Jen jsem souhlasně kývala, ale další den jsem na pokoji trávit nehodlala. Nakonec jsem od ní spokojeně odešla a zamířila na pokoj. Těšila jsem se na sprchu a na klid, ale tomuhle přání nebylo přáno.

„Ahoj, zlato,“ zaznělo z pokoje, jakmile jsem otevřela dveře. Byla to Rose. Ani jsem nemusela jít dál, abych ji viděla, jak leží na posteli, jednu nohu má přes druhou, zírá do stropu a povídá si s holkami a samozřejmě s Emmettem.

„Ahoj,“ odpověděla jsem jen a nakoukla do pokoje, kde bylo vše, jak jsem čekala.

„Tak co ti řekla?“ ptala se Rose.

„Celkem nic světoborného. Mám se šetřit a měla bych jít jen dopoledne,“ napodobila jsem hlas profesorky Plattové a zakoulela u toho očima. „No nic. Jdu se koupat, tak mě, prosím, nerušte,“ zahučela jsem, popadla věci, které jsem potřebovala, a zamířila do koupelny.

Jakmile jsem byla ve sprše a nechala na sebe stékat vodu, hned jsem se cítila lépe. Bohužel jsem nebyla hluchá, což mě v tu chvíli mrzelo. Do pokoje přišel Jasper a hledal mě. Slyšela jsem Rose, jak mu řekla, že jsem ve sprše, ale určitě za chvíli budu. Nejspíš by odešel, kdyby mu neřekla, že za chvíli budu. Takhle se rozhodl, že na mě počká. Tak jsem se rozhodla, že na protest budu ve sprše dlouho. Ale nakonec mě to přestalo bavit a stejně jsem musela ven. Uvázala jsem si na hlavě ručník do turbanu, oblékla se do pyžama a šla se poprat s osudem.

Jasper seděl na malém konferenčním stolku, na kterém seděl každý, kdo k nám přišel.

„Zlato? Tuten pán tě tu hledal,“ řekla Rose s přidušeným smíchem a ukázala na Jaspera, který se znuděným obličejem seděl na stolku a pozoroval nehty na své ruce. Jen jsem zabručela v odpověď a dala si věci do skříně.

„Můžu s tebou mluvit? O samotě,“ řekl Jasper a poslední slova zdůraznil. Jen jsem přikývla a vyšla z pokoje. Chtěla jsem si sednout na schody, ale on kolem mě prošel a zamířil dolů. Tak jsem se zvedla a šla za ním. Sedl si na pohovku ve společenské místnosti, kde nikdo nebyl.

„Co jsi chtěl?“ zeptala jsem se a zahleděla se do temna, které bylo za oknem.

„Chci se ti omluvit za dnešek. Nechtěl jsem ti nějak ublížit nebo se tě nějak dotknout,“ řekl, ale najednou se zastavil a prudce zavřel pusu. Já se na něj otočila a nechápavě na něj koukala.

„Dobře. A co se teda stalo?“ zeptala jsem se, protože jsem si nijak nedokázala vysvětlit, co se stalo, nebo co jsem udělala.

„Nic. Jen jsi byla moc blízko,“ odpověděl.

„Moc blízko? Jak to myslíš?“ zeptala jsem se celá napnutá a podívala se mu do tváře, ve které se zračila spousta emocí najednou. Bylo na něm vidět, že se je pokouší schovat za neprostupnou maskou vážnosti, ale moc mu to nejde.

„Víš, tohle jsem nebyl já. Já se takhle nechovám, ale ty jsi pro mě byla jako magnet. Cítil jsem, že pokud to neudělám, tak toho budu litovat. Omlouvám se,“ řekl klidně a zadíval se někam za mě.

„Dobře, ale vždyť se nic nestalo, nebo stalo?“ zeptala jsem se ještě zmatenější, než jsem byla na začátku.

„Ne, nestalo, ale neměl jsem to dělat,“ řekl a já se cítila, jako by mi vrazil nůž někam do hrudníku. Najednou jsem měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Tohle jsem nebyla já. Připadala jsem si jako nečinný pozorovatel, který jen sleduje svoje tělo, jak reaguje. Tohle jsem nikdy nezažila a nechápala jsem, proč se mi to děje teď. Vždyť ho skoro neznám, tak proč se chovám, jako kdyby mě právě odmítl.

„Dobře,“ přikývla jsem a vstala. Nechtěla jsem se otočit a vidět, jak na mě kouká, ale u dveří jsem se na něj přeci jen podívala. Vypadal zmateně. Zavrtěla jsem ve dveřích hlavou a odešla do pokoje, kam jsem asi opravdu neměla v tuhle chvíli chodit, protože jsem zastihla Rose a Emmetta v docela choulostivém rozpoložení…

Děkuji moc za další povzbudivé komentáře, které mě nakoply. Nesu další kapitolku, která je trochu nudnější, ale slibuju, že v další kapitolce se pobavíte. A určitě se v ní máte na co těšit. 

Jinak bych tuto kapitolu chtěla věnovat třídě 1.A mosteckého gymnázia. Jste úžasná třída a já jsem ráda, že Vás mám. A taky opožděně děkuji za krásný lyžák, kde mě tohle celé napadlo. Jste prostě úžasní.

A na další kapitolku by se měla těšit především AfroditaAliceCullen, která bude patřit jí.

Závěrem bych chtěla všechny mé čtenáře opět poprosit, aby mi pod článkem zanechali komentář, co se jim líbilo, nebo nelíbilo.

Vaše Ali. =) 

Autor: AliHaleCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 8. kapitola: