Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lullaby - 1. kapitola

16.08.2012 (17:15) • Stars • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1391×

Říká se, že když si člověku děje něco zlého, strašidelného a děsivého, celý svět se mu zrychlí a před očima se mu promítne jeho život. Bohužel mně se svět zpomalil, a to dost na to, abych vnímal každý jeden její nádech, výdech nebo zaskučení bolestí. Trhalo mi to srdce. Každý au pro mě bylo jako dýka do srdce. Věděli jsme, že to bude bolet a že to nebude jednoduché, smířili jsme se s tím natolik, abychom to očekávali i v dobrém, ale v takovéhle míře rozhodně ne.

Moji milovanou manželku, lásku mého života, vezli na kovovém, stříbřitě lesklém nosítku. Odlesky od stříbra se mi zařezávaly do očí, a to bylo asi to nejlepší na téhle situaci. Bella sténala bolestí. Držel jsem její zpocenou dlaň ve své a palcem jí dělal zbytečná kolečka, která ji vždy uklidňovala.  Bohužel, tentokrát to bylo zbytečné.

Podíval jsem se do těch čokoládových očí a viděl bolest. Jediné, co měla v těch očích, byla ta nesmírná láska. Rty naznačila „miluji tě“ a zakřičela bolestí. Myslel jsem, že mě bude nenávidět po tom, co jsem jí způsobil. Byla to moje vina, že je těhotná, a tím je i moje vina to, že právě trpí bolestí.

V tuhle chvíli se mi tam známá nemocniční chodba zdála jako Velká čínská zeď. Dlouhá, široká, plná lidí. Myslel jsem, že na operačním sále budeme za pár sekund, ale tahle chvíle se zdála jako několik minut, ba i hodin!

Konečně, konečně jsem zahnuli za ten roh a lehátko vjelo do dveří sálu. Okamžitě jsem tam chtěl vběhnout za Bellou, ale zrzavá sestřička mi zatarasila cestu. Vím, že dělala pouze svou práci, ale akorát teď jsem skoro vyletěl z kůže.

Po dvou minutách hledání správné velikosti pláště, který jsem si musel obléct, jsem konečně mohl za Bellou. Slzy jí tekly po tvářích a vpíjely se do modrého trička. Přiběhl jsem k ní a do ucha jí šeptal uklidňující slova. Držela mě za ruku tak pevně, až jí klouby zbělaly, a já jsme se bál, že mi zlomí prsty, což mě v tuhle chvíli trápilo nejmíň. Může mi klidně zlomit i páteř, když jí to pomůže.

Doktor jí řekl, že se má zhluboka nadechnout a uvolit, jak nejvíc to jde. Během toho se mi koukla do očí a zašeptala. „Edwarde, já to nezvládnu. Bolí to!“ S těmito slovy jí z očí vytekly další slzy. „Zvládneš to, lásko!“

Všechno proběhlo tak strašně rychle, že jsem neměl čas soustředit se na něco jiného, než na oči mé lásky. Doktor vložil děťátko Bells do náruče. Pohladil jsem tu malou holčičku po malých blonďatých vláscích. Věděl jsem, že zanedlouho ztmavnou a budou jak ty Belliny. Stejně jako oči. Byly úplně stejné! Stejná rozteklá čokoláda.

Sestřička vzala malou do náruče s tím, že jí musí změřit a umýt. Ozval se zvuk, který jsem ale nečekal. Myslel jsem, že už je po všem, ale to jsem se naprosto šeredně pletl. Ozval se dlouhý táhlý zvuk přístroje, který monitoroval činnost jejího srdce. To je přesně zvuk, který jsem nikdy v životě slyšet nechtěl.

Doktor mě okamžitě odstrčil z cesty a sestřička mě vyvedla ze sálu ven. Poslední, co jsem viděl, byly ty krásné hnědé oči plné lásky.

Několik dalších minut jsem seděl v čekárně. Zíral jsem na tu vybledlou žlutou zeď. Hlavou mi vířily myšlenky na budoucnost bez Belly. Co budu dělat? Dokážu se postarat o naši dceru? Naši. Co když už žádný my nebude?

Věčnost trvalo, než doktor vyšel z té místnosti. S lítostivým obličejem zakroutil hlavou. Musel jsem si sednout. Nepřežila. Slibovali jsme si v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, a ona mě tady pak nechá samotného.

Ne, nenechala mě tady samotného. Nechala mě tady s naší dcerou.

Doktor ještě mluvil o adopci a podobných věcech. Okamžitě jsem odmítl. Potřebuju mít u sebe ty hnědé oči. Jsme na nich závislí. Byla to moje droga. Potřeboval jsem ji denně. Byl jsem závislý a Bella byla moje dcera.

Mohl jsem se na ni jít podívat. Naposled se podívat na její vlasy, rty… Nechtěl jsem. Chtěl jsem si ji pamatovat živou, šťastnou, s úsměvem na rtech. Musel jsem ještě vybrat jméno pro dítě a mohl jsem jít. Isabella. Jednoznačné rozhodnutí. Bella by s tím nesouhlasila. Viděl jsem přesně její roztomilý, zamračený obličejík. Musel jsem si však nějak zachovat na Bells památku.

Za dva dny jsem mohla Is vzít domů. Is. Nechtěl jsem jí říkat Bella, ta už tady není.

Všechno bylo zařízené. Is měla vlastní pokojíček hned vedle - teď už jenom mé - ložnice. Moji rodiče zde už byli a vše zařídili. Bylo jim to hrozně líto. Bellu milovali jako svou vlastní dceru.

Myslel jsem, že budu všechno zvládat sám, ale mýlil jsem se. Několikrát jsem musel zavolat mamince a ptát se, jak se dělá tohle a jak tohle. Párkrát dokonce přijela z druhé strany města, aby mi pomohla. Is jsem nezvládal uspat, utišit, neodhadl jsem správnou teplotu vody nebo mléka.

Pomalu jsem si začal myslet, že mě ta malá holčička, dá se říct, nenávidí. Že mě viní ze smrti její maminky. Mohla to vědět. Cítila to? Poznala, že tady někdo chybí? Bylo to miminko, ale přeci jen…

Tímto jsem začala svou povídku. Chtěla bych jen upozornit, že absolutně netuším, jak takový porod a péče o dítě probíhá... Je mi patnáct. A pokud se vám něco nezdá a nelíbí, kdykoliv mi to napište. Přijímám kritiku. Díky za přečtení. Doufám, že se těšíte na další kapitolu. :) *

Autor: Stars (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lullaby - 1. kapitola: