Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - Epilog

04.02.2011 (21:30) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4241×

Smysl

Okamžitě jsem byl u ní a držel jsem ji ve svém náručí. Položila si svou hlavu na mé rameno a plakala. Hladil jsem ji po vlasech a šeptal jsem jí, že všechno bude dobré. Sundal jsem si tričko a natáhl jsem ho přes ni. Pak jsem ji vzal do náruče a nesl jsem ji domů.

„Luku, počkej,“ zašeptala a v ten moment jsem stál. „Nechce se mi tam.“

„Můžeme jít do našeho starého domečku,“ navrhl jsem jí.

„To by bylo prima,“ pokusila se o úsměv a já jsem změnil směr.

Když jsem tam doběhl, položil jsem ji na sedačku v obýváčku.

„Mám ti něco přinést?“ zeptal jsem se.

„Ne, jen prosím nikam nechoď. Dojdu se vysprchovat,“ kníkla a odešla do koupelny.

Bylo mi smutno. Lindsey vypadala fakt vyřízeně a mně to rvalo srdce. Seděl jsem na sedačce a přemýšlel jsem, jak bych jí zvedl náladu. Hlavně jsem jí chtěl pomoct, jen jsem nevěděl jak.

Lindsey přišla asi po půl hodině, svalila se vedle mě a zavřela oči. Pak si přitáhla moji ruku a objala ji jako malého medvídka, když usíná.

„Luku,“ vzlykla a oči se jí zase zalily slzami.

Vzal jsem si ji na klín a lehce jsem ji kolébal. „Už to bude dobré, slibuju.“ V tu chvíli bych jí slíbil cokoli na světě.

„Bylo to hrozné,“ šeptala. „Bolelo to a všude v hlavě ty hlasy. Byla jsem zmatená... chtěla jsem tebe, ale nechtěli mě k tobě pustit. Nevěděla jsem, jak se mám proměnit. Bála jsem se sebe samé.“

Její popis situace mě roztrpčil. Byl jsem rád, že se mi otevřela a všechno vypověděla, ale tím jsem se cítil ještě víc vinný. „Omlouvám se, je to moje vina.“

„Není, to já sama to chtěla!“ podívala se mi zuřivě do očí. „Přiveď mě na jiné myšlenky, prosím. Postarej se, abych na všechno zapomněla. Abych ani nevěděla, jak se jmenuju.“

Její výzvu jsem hned vyslyšel. Začal jsem ji líbal a hladit, přesunul jsem ji pod sebe a hrál jsem si s jejími rty. Byl jsem opatrný, asi pořád ještě v šoku. Sám jsem z hlavy nedokázal starosti vytěsnit. Ale ona byla hlavní, tak jsem se jí věnoval tak usilovně, aby všechny její myšlenky šly pryč.

Nebylo to takové typické vášnivé vzplanutí, šlo spíš o fyzickou potřebu toho druhého. Nešlo o lásku, ale o důvěru, o možnost sdílení všech našich zážitků. Možná proto mělo tohle milování úplně jiný nádech než všechny předešlé.

„Děkuju,“ zašeptala, když jsem se unaveně svalil vedle ní. „Za všechno, co pro mě děláš.“

„Přál bych si, abych toho mohl udělat víc,“ odpověděl jsem.

„Ty děláš víc, než bych mohla žádat.“

„Přesto tě nedokážu zbavit starostí a bolesti, kterou cítíš.“

Zakroutila hlavou a překulila se na bok, aby se mi mohla dívat zpříma do očí. „Nedokážeš si ani představit, co všechno pro mě děláš.“

Usmál jsem se a políbil jsem ji na rty. Pak jsem ji objal kolem pasu a za pár minut jsme oba spali jako zabití. Když jsme se probrali, bylo pozdní odpoledne.

„Chceš tu ještě zůstat?“ zeptal jsem se jí, když jsem v kuchyni připravoval něco k snědku.

„Ne, chci vidět našeho malého broučka,“ usmála se.

„Už není tak malý,“ připomněl jsem jí.

„Pro mě bude vždycky takový,“ pokrčila rameny, přišla za mnou a zezadu mě objala.

Najedli jsme se, poklidili jsme trochu v domečku a vyšli jsme před něj. Chtěl jsem se pro ni shýbnout, abych ji vzal do náruče, ale omluvně se na mě podívala.

„Chci se zkusit proměnit,“ řekla na vysvětlenou.

„Myslel jsem, že už nechceš být vlk,“ zašeptal jsem.

„Vzdala jsem to příliš snadno,“ odpověděla, zašla dál do lesa a nasadila soustředěný výraz.

Pozorně jsem ji sledoval. Oči měla pevně zavřené. Chvíli se nedělo nic. A pak to přišlo. Chvění, rozostření jejích obrysů a pak přede mnou stál vlk. Můj krásný zlatý vlk. Přišel jsem pomalu k ní a pohladil jsem ji na krku.

„Bolelo to?“ zeptal jsem se potichu.

Zakroutila hlavou.

Dost se mi ulevilo a hned jsem měl lepší náladu. „Prý mají psi rádi, když je někdo drbe za ušima,“ zasmál jsem se a vyzkoušel jsem to. „Ale nevím. Nikdy jsem psa neměl.“

Lindsey se štěkavě zasmála. Pak najednou otočila hlavu k východu a nastražila uši.

„Co se děje?“ ptal jsem se s obavami.

Kývla hlavou tím směrem, asi abych ji následoval. Rozběhla se, a tak jsem běžel vedle ní. Za pár minut jsme v lese narazili na pískově hnědého Alexe. Postavili se naproti sobě a pravděpodobně se o něčem dohadovali. Lindsey hrabala nohou v hlíně. Pak se na mě podívala a rozběhla se za Alexem. Vyrazil jsem hned za nimi.

Doběhli jsme k velkému domu. Lindsey zaběhla do lesa a Alex taky, ale na opačnou stranu. Za minutu přišel Alex ve své lidské podobě a po pár minutách i Lindsey. Vešli jsme společně domů.

„Mami!“ zvolal hned ve dveřích Joshua a obtočil svoje ruce kolem ní. Ten o ni ale musel mít strach. Pak se podíval na mě. „Tati.“

Přestal jsem na pár vteřin dýchat. Zjihl jsem a měl jsem co dělat, abych nezačal plakat. Plakat štěstím. Můj syn mi poprvé řekl „tati“. Konečně uznal, že jsem jeho otec. Odpustil mi. Vzal jsem ho do náručí a točil jsem se s ním. Smál se a já jsem se taky málem rozřehtal jako malej kluk.

Lindsey nejdřív dala pusu Joshuovi a pak dlouze políbila mě. Prožívala se mnou mou chvilku vítězství. Byl jsem šťastný a ona konečně taky.

Našemu malému rodinnému shledání za chvíli nahlížela celá naše rodina. Andie s úsměvem chytila Alexe za ruku a přitáhla k sobě Lily, zatímco Ryan seděl na sedačce vedle nich, po boku s tetou Rose. Edward a Bella se k sobě tulili v kuchyni, a tak jako mnohokrát si povídali očima. Bylo skoro vlezlé se na ně jen dívat. Na schodech seděl Emmett s Beccou a oba se společně něčemu křenili. Mamka Nessie a táta Jake seděli u jídelního stolu, drželi se ruce a usmívali se. No a nejblíž nám stála Alice a Jasper, oba úplně unešení naším malým synem Joshuou. Mohli jsme vypadat jako šťastná rodinka.

Jenomže někdo k naší dokonalosti chyběl. Náš vůdce a táta. Táta nás všech a taky naše mamka. Carlisle a Esmé. Přál jsem si vidět jejich úsměv, tolik jsem chtěl, aby ke mně Carlisle přišel, poplácal mě po zádech a zeptal se mě, jestli s ním dneska nechci jet do nemocnice. Políbil bych svoji ženu, pohladil bych Joshuu po vlasech a řekl bych: „Jasně, pojďme zase zachránit pár lidských životů.“ Carlisle by se usmál mému nadšení a se slovy „uvidíme se večer, lásko“ by mě doprovodil do garáže. To vše bylo momentálně nesplnitelné.

Někdo do mě drknul, abych se probral z mého snění. Zvedl jsem oči a podíval jsem se na Lindsey. Byla to totiž ona. Zvedla nepatrně obočí, jako by se mě ptala, co se děje. Zakroutil jsem trochu hlavou s tím, že jí to vysvětlím později.

„Pojďte jíst,“ vyrušila nás Bella, která pro nás hladovce připravila něco k jídlu.

Posadili jsme se k obrovskému jídelnímu stolu, který jsme vyměnili místo toho menšího, když do naší rodiny přibyli další malí členové. Teď čítal osmnáct míst, přičemž dvě zůstávala vždycky prázdná – pro Carlislea v čele a po jeho pravici místo pro Esmé.

Bella před nás položila nejprve talíř s polévkou a potom i hlavní jídlo, které všichni do posledního kousku snědli. Bella byla prostě i po přeměně perfektní kuchařka.

Joshuu si po večeři ukradla Alice s Jasperem, kteří z něj byli nejvíc nadšení.

„Aby nám Alice neudělala z Joshuy ještě nějakého modela,“ zašeptal jsem Lindsey do ucha, když ho Alice odváděla do svého pokoje.

Alice se na mě otočila a vyplázla na mě jazyk. Musel jsem se zasmát. Vzal jsem Lindsey za ruku a odvedl jsem si ji do našeho pokoje.

„Na co jsi to předtím myslel?“ zeptala se mě po chvíli.

„Na Carlislea a Esmé,“ odpověděl jsem suše.

„Kdo to je?“ optala se tiše. Nějak mi nedošlo, že je vlastně nezná.

„Carlisle stvořil Edwarda a svou ženu Esmé. Carlisle je hlava a Esmé zase srdce celé téhle rodiny,“ vysvětlil jsem jí.

„Zemřeli?“ kníkla a chytila mě za ruku.

„Ne, drží je v zajetí jedna mocná skupina upírů,“ odvětil jsem.

„Proč?“

„Aby nás donutila bojovat s nimi proti jiným upírům,“ vydechl jsem. Lindsey jen soucitně mlčela. Nechal jsem tuhle těžkou stránku mimo a políbil jsem ji. Dlouze a vášnivě. Hned mi zamotala ruce do vlasů a přitiskla se ke mně. Dřív, než jsme se stihli ponořit do našich něžností, odtrhl jsem se a poprosil jsem ji: „Nepůjdeme se projít?“

Trochu se zamračila, že jsem jí nedovolil pokračovat, pak ale svůj úsměv roztáhla a kývla. Vzal jsem ji do náruče a vyskočil jsem z okna. Běžel jsem s ní lesem a podél útesů. Ty se pak začaly snižovat, a tak jsem po nich seskakoval níž až k malé ukryté pláži, která byla smrtelníkům zamlčená. Postavil jsem ji na nohy. Okamžitě se ke mně natáhla, abychom pokračovali tam, kde jsme před chvílí skončili. Nechal jsem ji chvíli, ať mě líbá, ale pak jsem se znovu odtrhl.

„Co to s tebou dneska je?“ zeptala se zamračeně, že ji nelíbám.

Usmál jsem se a přišel jsem blíž k moři, popadl jsem do ruky klacek a hbitě jsem do vlhkého písku na břehu napsal: Miluju tě. Lindsey se usmála mé kreativitě a sotva si zprávu přečetla, moře můj nápis smylo.

„Já tebe taky,“ řekla nahlas.

Vzal jsem znovu klacek do ruky a napsal jsem do písku další text: A proto se tě chci na něco zeptat.

Lindsey pokrčila rameny a odpověděla: „Tak se ptej.“ Vlny odnesly moji otázku zpět do moře.

Upíří rychlostí jsem vryl do písku to, co jsem měl na srdci. Lindsey Clearwaterová, slibuju, že tě budu milovat a chránit až do konce světa.

Zkontroloval jsem její výraz. S dojetím četla můj vzkaz. Když jsem viděl, že to dočetla, moře opět vzalo mou zprávu pryč, a tak jsem dopsal tu poslední klíčovou otázku: Vezmeš si mě? V momentě, kdy přejížděla očima po mé otázce, jsem klečel na jednom koleni.

Moře už dávno s novou vlnou zničilo všechny důkazy o tom, že jsem ji požádal o ruku, a ona pořád stála na svém místě a nic neříkala. Srdce se mi rozbušilo a bál jsem se, jestli jsem to všechno neuspěchal. Ale já jsem cítil, že právě teď přišla ta vhodná chvíle. Teď už přece nic nemůže změnit naše životy. Z Lindsey je vlkodlak a náš syn mě bere jako tátu. A já jsem stoprocentně věděl, že nikdy nebudu chtít někoho jiného.

Po další minutě, která mi připadala nekonečná, přišla Lindsey blíž ke mně. Usmála se na mě, vzala mě za ruku a donutila mě, abych se postavil. Pak se mi co nejupřímněji zadívala do očí a skálopevným hlasem odpověděla: „Ano. Ano, Luku Blacku, vezmu si tě.“

Teprve, když jsem si uvědomil, že mě opravdu chce a že si mě vezme, rozlil se mi po celém těle pocit dokonalého štěstí. Sevřel jsem ji v náručí. Chytil jsem ji za pas a zvedl jsem ji do vzduchu; se zakloněnou hlavou jsem ji pozoroval, smál jsem se a točil jsem se ní pořád dokola. Pak jsem ji pomalu postavil na zem. Vytáhl jsem z kapsy malou krabičku a podal jsem ji Lindsey.

S úsměvem ji otevřela. Pak se v jejích očích něco změnilo. Viděl jsem v nich údiv? Dojetí? Vytáhla prsten z krabičky a prohlédla si ho. Nechal jsem ho speciálně vyrobit. Základ byl spletený ze dvou stříbrných kousků. Na vrchní straně prstenu byla malá rubínová hladká lilie a vedle ní zakomponovaný malý černý kamínek z onyxu. Oba prvky propojovalo mnoho tenkých stříbrných vláken.

„Červená lilie je symbol lapušských vlkodlaků a ten kamínek vyjadřuje mou rodinu. Černý onyx – Blackovi,“ vysvětlil jsem.

„To je dokonalé,“ vydechla a nespouštěla oči z prstýnku.

„Můžu ti ho nasadit?“ poprosil jsem.

Kývla.

Vzal jsem jí prsten z ruky a navlékl jsem jí ho na prsteníček. Seděl dokonale. Podívala se mi s úžasem do očí. „Je perfektní jako ty,“ pochválila mě.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ usmál jsem se.

„Líbí? Blázníš?“ ptala se s úsměvem. „Zbožňuju ho.“

Roztáhl jsem tvář do blaženého úsměvu. Neodolal jsem a přitiskl jsem své rty na její. Naše rty se jemně dotýkaly, hrály si spolu a tvořily tu nejdokonalejší symfonii. Tohle mi nikdy nebude připadat stereotypní, protože jsem si získal tu nejmimořádnější osobu na celý zbytek mého života.

Nakonec jsem dostal všechno, co jsem si přál. Můj život dostal smysl, už jsem nebyl sám. Po mém boku bude navždy stát žena, kterou miluju, a syn, který nás bude zahrnovat láskou. Jen málokdo může říct, že mu v životě nic neschází. Já ano.

KONEC

Předchozí kapitola

Shrnutí povídek

Andie Black <  Luke Black >  Rebecca Black

Teda já nevím, co říct. Už je tu zase konec a já si připadám hrozně prázdná. Právě jste přečetli sto jedenáctou stranu mého rukopisu. Doteď nechápu, jak se mi podařilo napsat tak dlouhou povídku. :D

Na začátek bych chtěla poděkovat všem, kteří se mnou stále zůstávají. Mé velké díky patří každému čtenáři, který si mou povídku přečetl, obzvláště tomu, který mi zanechal komentář.

Byly chvíle, kdy jsem měla chuť se vším prásknout a už nic dál nepsat, ale právě díky vaším podporujícím komentářům jsem vždycky našla novou chuť, abych mohla pokračovat. Taky jsem si uvědomila, že i kdyby mou povídku četl byť jen jediný člověk, mělo by pořád smysl psát dál.

Jak jste si asi všimli, Luke Black je druhou částí mé plánované trilogie. Osud třetího potomka Blackových je v mé hlavě, otázkou však je, kdy se dostane na papír. Vzhledem k tomu, že se mi kvapem blíží maturita, bude muset jít tahle povídka do pozadí. Uvidím, jak se mi podaří to skloubit a jestli o to vůbec bude zájem.

Na závěr chci zdůraznit, že si opravdu vážím každého komentáře. DĚKUJU!!!

P.S.: Vím, kdo je můj věrný čtenář, a tímto každému z vás ještě jednou děkuju za podporu a kuráž, kterou mi dodáváte!

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - Epilog: