Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 9. kapitola

31.12.2010 (08:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2690×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Luke:

Seděl jsem na letišti a čekal jsem na odlet do Ria de Janeira. Letadlo startovalo za pár hodin, a tak jsem měl až moc času na přemýšlení. Nervózně jsem prsty poklepával na kapsu batohu, který jsem měl položený na klíně. Cítil jsem pod prsty mobil, chtěl jsem ho zapnout... Nedokázal jsem odolat nutkání, abych to udělal. I kdyby mě tady naši vypátrali, za pár hodin budu pryč.

Na dispeji se objevilo jen pár přijatých zpráv. Rodina už evidentně vzdala jakékoliv snahy o zkontaktování. Trochu mě to zamrzelo, ale věděl jsem, že si za to můžu sám. Projížděl jsem zprávami, dokud jsem nenarazil na tu, která mě zajímala nejvíc. Rozkliknul jsem textovku od Andie, ve které stálo: Miluju tě, bráško! Vrať se nám domů! Na okamžik mě to zahřálo u srdce, že mě ještě ze svých životů nevymazali.

S nově nabitým klidem jsem tedy telefon opět vypnul, nasadil jsem si batoh na záda a procházel jsem po prostorách letiště. Už jen pár hodin a budu moct začít plnit misi, kterou jsem si stanovil. Až usoudím, že jsem dostatečně odčinil svůj hřích, pak se možná vrátím domů...

Letadlo se zvedlo z ranveje a vzneslo se do vzduchu. Čeká mě několik hodin letu, možná bych si mohl konečně zdřímnout. Nakonec jsem prospal celý dlouhý let do Jižní Ameriky. Když jsem ale na letišti v Riu vyšel na čerstvý vlahý noční vzduch, vůbec jsem nevěděl, kam mám jít dál. Takže jsem se celý zbytek noci toulal po městě a vymýšlel jsem, odkud mám začít. V loděnici na kraji Ria jsem objevil malý botel, který vypadal docela sympaticky, a tak jsem se tam vydal.

Hodil jsem si batoh do pokoje a vyrazil jsem zpět do města. Do rozednění zbývaly tak dvě tři hodiny. Dost času, abych se porozhlédl po nějaké vhodné práci. Došel jsem až do centra, kde byly nějaké informativní tabule. Bylo na nich vylepeno mnoho plakátů, které obyvatele lákaly na různé diskotéky a další akce. Vymezena tam byla i sekce pro inzeráty, ale žádný, který by mě oslovil, jsem tam nenašel.

Od toho dne jsem každý den chodil kontrolovat, jestli nepřibyl nějaký nový inzerát. Bohužel ale nic, co by mi pomohlo v konání dobrých skutků. A tak jsem začal maličkostmi – převáděl jsem staré lidi přes silnici, otvíral jsem ženám dveře, radil jsem cizincům, ale to mi nepřipadalo dostačující. Chtěl jsem dělat větší dobro! Přál jsem si udělat víc.

Povzdychl jsem si. Řekl jsem si, že než se vrhnu do velkých skutků, o kterých jsem neměl ani tušení, vezmu práci v útulku pro opuštěné děti. Vždyť dát jim rodinu je to nejmenší, co pro ně mohu udělat. Měl jsem štěstí, kolektiv pracovníků zde byl příjemný, dokonce jsem tady mohl přespávat, takže jsem zrušil svůj podnájem v botelu a přenesl jsem si batoh sem.

První setkání s dětmi ale nedopadlo příliš úspěšně. Neměly zrovna radost z nového vychovatele, i když jsem je přistihl, jak se na mě usmívají. Daly se snadno rozlišit: některé děti zůstávaly v koutě, stranou od všeho děni, jiné se na mě hned přišly podívat, další zase projevovaly svoji nudu. No, tahle práce asi nebude zrovna nejjednodušší.

Postupem času jsem se s některými dětmi skamarádil, ale jiné bych občas pověsil do průvanu. Nedokázal jsem pochopit, jak si mohou některé věci dovolit! Pár kluků tady bylo dost agresivních, takže jsem nechápal, jak je mohly zdejší vychovatelky zvládnout.

Jednou večer ke mně přiběhl malý klučina a vyskočil mi na klín. Něčím mi připomínal Ryana. Nebyl mu nijak vzhledově podobný, ale tím chováním jako by kopíroval mého synovce... Sevřel jsem ho v náručí a on jen spokojeně zabručel. Pro děti, které nemají rodiče, je i objetí nevyčíslitelný dar. Váží si každého projevu lásky. Co by asi tyhle děti daly za mojí rodinu, kterou jsem já opustil!

Být od domova se stávalo pomalu těžším a těžším... Jako by mi každé místo, kam přijedu, říkalo: „Vrať se domů! Doma je nejlíp!“ Jak moc jsem ty prosby chtěl vyslyšet.

Byla zrovna středa a my jsme dostali povolení, abychom vzali děcka ven do města. Seřadili jsme je do dvojiček a bedlivě jsme je sledovali. Bylo dost náročné uhlídat je v domově, natož tady. Procházeli jsme poloprázdnými ulicemi, protože se zrovna schylovalo k poledni. V dáli jsem zaslechl podivné zvuky a o chvíli později jsem si uvědomil, že se jedná o policejní sirény. Poznal jsem, že vycházejí z náměstí Cinelandia. Houknul jsem na Stefani, jednu z vychovatelek, že bychom se tomu místu měli vyhnout, ale on mě jen s úsměvem uklidnila, že tam klidně zajít můžeme.

Přiblížili jsme se k náměstí a děcka si hned všimla, že se tam děje něco zajímavého. Dřív, než jsem stihl zareagovat, se jeden z nejneposlušnějších kluků, André, vydal přes ulici, aby sám zjistil, o co tam kráčí. Klidně si přeběhl přes silnici a zamířil si to rovnou k policejním zátarasám. Přikázal jsem dětem, aby se ani nehnnuly z místa, a rozběhl jsem se za ním.

Chytil jsem ho dřív, než stihl vlézt někam, kam neměl. Stáli jsme těsně před policejní páskou. Slyšel jsem zevnitř budovy, před kterou jsme se nacházeli, křik a pláč. Pohlédl jsem na onu budovu, abych zjistil, že ten křik vychází z banky. Pak už jsem se snadno dovtípil, že v bance jsou lupiči, kteří drží lidi jako zajatce. Zaváhal jsem. Rychle jsem Andrého odvedl k ostatním dětem a řekl jsem Stefani, aby je odvedla zpět do domova. Sice netušila, co se děje, ale souhlasila.

Pospíšil jsem si a vrátil jsem se k bance. Poslouchal jsem pozorně policisty, co stáli okolo.

„Šéfe, chtějí před banku přistavit auto. Máme jim umožnit volný odjezd a nikomu neublíží,“ hlásil jeden z nich velícímu.

„To nemůžeme dovolit. Připrav ostatní, půjdeme dovnitř,“ oznámil velitel.

„Nemůžeme tam vpadnout! Postřílí je!“ namítl strážník.

„Ne když budeme dost rychlí,“ odvětil velitel.

„Když se je rozhodneme napadnout, uvidí nás okny a za minutu je všechny vyvraždí,“ vztekal se.

„Chimeno, nerozuměls? Připrav zásahovou jednotku,“ řekl ostře velitel a bylo vidět, že už s ním o tom nehodlá diskutovat.

Co na tom, že se mýlí? Souhlasil jsem s Chimenem, bylo to nebezpečné a ohrozilo by to životy všem těm nebožákům uvnitř. A pak najednou se ve mně něco otevřelo. Se znatelným lupnutím se ve mně rozlouskla nádoba, o které jsem nevěděl. Jediné, co jsem věděl, bylo, že musím jednat, že všechny ty lidi musím zachránit. Vzedmula se ve mně touha být užitečný. Pochopil jsem, že tohle je přesně to, co jsem celou dobu hledal. Způsob, jak konat velké skutky.

Naposledy jsem se nadechnul a upíří místností jsem vyrazil vpřed, aniž bych si rozmyslel, co tam vlastně budu dělat. Dveře se za mnou pomalu vracely, ale to už jsem ležel na zemi mezi ostatními rukojmími a dělal jsem, že jsem tu ležel celou dobu. Neměl jsem žádný konkrétní plán. Nejdřív jsem musel zjistit, kolik lupičů tady je a kde jsou rozmístěni.

Pomalu jsem pohnul hlavou. Mladý kluk, který ležel naproti mně, na mě nechápavě zíral. Samozřejmě si musel všimnout, že je tady někdo navíc.

„Ššš,“ artikuloval jsem němě.

Pořád na mě vyděšeně koukal. Pokusil jsem se trochu usmát. „Kolik jich tady je?“ zeptal jsem se ho zase beze zvuku.

Napnul ruku. Propnul pořádně všech pět prstů na ruce. Takže pět.

„Hej, co vy dva tam?“ zaburácel někdo zprava. „Buďte zticha, nebo vás odprásknu rovnou!“

Ten kluk rychle zabořil obličej do země. Já jsem opatrně otočil hlavu na druhou stranu. Dva z nich stáli vzadu u přepážky, jeden vpravo, jeden u okna. Ale kde je ten poslední? Není zrovna bezpečné rozjet nějakou akci proti nim, když nevím, kde je ten poslední. Ale zvenku jsem slyšel nějaké rozkazy, takže bylo načase jednat.

Rozběhl jsem se upíří rychlostí k těm dvěma u přepážky, protože pohromadě představovali největší hrozbu. Jednoho jsem zezadu praštil do zátylku, takže se okamžitě sesunul k zemi. Toho druhého jsem přetáhl květináčem z přepážky dřív, než stihl zaznamenat, co se vlastně stalo. Hluk, který jsem tím způsobil, na mě přitáhl pohled zbylých lupičů. Rychle jsem přeskočil přepážku, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože o vteřinu později se ozvala střelba.

Do hlavní místnosti se za chvíli přiřítil poslední z lupičů, který je okřikl: „Co to tu vyvádíte? Říkal jsem vám přece jasně, že nemáte střílet!“

Střelba utichla a v místnosti se rozhostilo ticho. Nemohl jsem zjistit, co se tam děje, protože bych tím prozradil svůj úkryt. Mohl jsem se jen dohadovat, že jdou právě po mně. O půl minuty později se bankovní dveře rozrazily a dovnitř vnikla zásahová jednotka, která všechny tři zneškodnila. Okamžitě jsem přeběhl mezi rukojmí a zaujal jsem svojí původní polohu vedle mladého kluka.

Z banky jsem vyšel s ostatními zachráněnými. Doběhl mě ten kluk a nechápavě kouká na moje rameno. Stočil jsem pohled podle něj a spatřil jsem průstřel na mojí mikině. Páni, já měl štěstí, to bylo o centimetry. Neuvědomil jsem si, že do nemocnice nemůžu. Uf.

„Jak jsi to udělal?“ vykoktal ze sebe ten klučina.

„Co jako?“ ptal jsem udiveně, jenom abych zakryl to, jak mě svým dotazem překvapil.

„Kde ses tam vzal? A jakto, že jsi postřelený?“ sypal ze sebe otázky.

Už jsem si zvykl, že tenhle život doprovazí jen samé lži. „Byl jsem tam přece celou dobu. A nejsem postřelný. Muselo mě to minout, když se tam střílelo,“ odpověděl jsem jistě.

Viděl jsem mu na očích, že nic nechápe, možná si znovu přehrával to, co viděl. Nechal jsem ho tam a vyrazil jsem zpátky k domovu. Bylo mi jasné, co udělám hned, jak tam dorazím. Dám výpověď. Dnes jsem našel to, co jsem celou dobu hledal. Chtěl jsem zachraňovat lidem životy. Věděl jsem, že to ve mně bylo vždycky.

Nelitoval jsem svého rozhodnutí opustit domov, vzal jsem si batoh a rozloučil jsem se s Miguelem, tím chlapcem, co mi tolik připomínal Ryana. Teď jsem s hlavou vztyčenou mířil na to jediné místo, které by vinný člověk hledal. Na policii.

Veškerá moje stydlivost šla stranou. Cítil jsem, že jsem této práci tak nějak předurčený, takže byla hračka přesvědčit personalistu, aby mě zapsal mezi zájemce o toto povolání. Dozvěděl jsem se, že se jedná o výběrové testy, kde se do služeb policie dostanou tři nejlepší. Nepochyboval jsem o tom, že se tam dostanu.

Testy začínaly příští týden. Měl jsem štěstí. Být obyčejným člověkem, asi bych se právě připravoval, seč mi síly stačí. Takhle jsem měl před sebou týden, abych si užil svoje poslední volno. Volno, jehož konce jsem se nemohl dočkat. Našel jsem svoji dobrou stránku. Jako bych znovu objevil smysl života. Nikdy to nebude žena nebo dívka, vždycky to bude tahle touha chránit slabé!

Týden byl konečně pryč a já jsem stál spolu s dalšími padesáti lidmi v tréninkových prostorách policie. Rozdělili nás do dvanácti skupin. Moje skupina začínala během. Usmál jsem se. Nemůžu to zaběhnout tak, jak bych si přál, takže budu muset běžet prostě trochu rychleji než nejrychlejší z nás. Jednalo se o běh na pět kilometrů. V časech, kdy jsem utíkal před svojí vinou, jsem běhal stovky kilometrů bez zastavení, takže tohle pro mě byla brnkačka. Samozřejmě jsem byl nejlepší.

Následoval pohyb v terénu, opět na čas. Zdolávání různých překážek, podlézání, plazení, ručkování, to všechno pro mě bylo velmi snadné. Později jsem stříleli ze zbraní na cíl. Musel jsem trochu zmírnit, abych netrefil ten nejlepší střed. Všechny fyzické zkoušky jsem zvládnul na jedničku.

Přesunuli jsme se do učeben, kde jsme podstoupili znalostní testy. Vzhledem k tomu, že jsem žil s rodinou, kde každý ví všechno a každý má několik vysokoškolských titulů, nebylo těžké od nich pobrat mnoho znalostí. Udělal jsem tam schválně dvě chyby, abych neměl plných sto bodů, protože to by mohlo být nápadné.

Zbývalo jen počkat na výsledky. Ty měly být vyvěšeny během tří dní na policejní služebně. Každé dvě hodiny jsem chodit nástěnku kontrolovat, i když jsem si byl téměř stoprocentně jistý, že moje jméno tam zářit bude. Třetího dne odpoledne se tam výsledky konečně objevily. Na prvním místě se vyjímalo jméno Logan Wolfe. Zaradoval jsem se. Ano, tohle bylo moje jméno. Pod ním jsem cestoval a všude se představoval. Příjmení Wolfe mi vždy připomene moji rodinu. Tak nějak se váže ke všem Blackovým. Mamka měla to jméno použít na útěku před Volturiovými a táta, Andie i Alex přece byli vlkodlaky.

Do služby jsem nastoupil hned následující ráno. Byl mi přidělen starší strážník Sebastian, který mě měl zaučit. Postupem času jsem se posunul od pochůzkaře k policistovi, který vyjíždí na různé případy. Sebastian už nade mnou nedržel dohled, protože jsem se rychle učil a hlavně jsem byl přeřazen do jiného týmu.

Pomáhal jsem při několika důležitých zásazích – mezi nimi bylo znovu přepadení banky, ale i hrozba teroristického útoku.

Zrovna jsem seděl na služebně, měl jsem noční, když se ze základny ozval poplach. Na nic jsem nečekal a vyrazil jsem na roh šesté a dvanácté, kde bylo hlášeno přepadení. Když jsem tam dorazil, spatřil jsem, jak se dva starší kluci snaží okrást mladou holku. Jeden z nich ji právě udeřil. Přidal jsem do kroku, abych ji ochránil, když jsem ucítil upíří pach...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 9. kapitola: