Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 35. kapitola

02.02.2011 (15:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3239×

Nedočkavec

Lindsey byla stále slabá, ale v posteli jsem ji neudržel. Na to, co právě prožila, si vedla docela dobře. Byla tak umanutá! Pořád chtěla přeměnit. Nepovedl se jeden způsob? Najde jiný.

Joshua byl z celé situace dost vyvedený. Proseděl u Lindseyiny postele skoro stejně času jako já. Viděl jsem na něm, že má o ni stejnou starost jako ona o něj. Určitě na ni dával moc dobrý pozor, když spolu žili jen sami dva.

Všichni jsme byli stále trochu v šoku, ale Lindsey mezi námi chodila s úsměvem. Mě osobně už ta její dobrá nálada otravovala. Přál jsem si, aby to všechno nechala být. To pokoušení jejího života mě málem stálo zdravý rozum a ona si nechtěla dát pokoj!

Zastihl jsem Lindsey v kuchyni. Bavila se s Andie.

„Andie, něco mě napadlo,“ začala Lindsey, protože nevěděla, že stojím za rohem a poslouchám.

„Další z tvých šílených nápadů?“ vydechla Andie a dokázal jsem si představit, jak právě zvedla oči v sloup.

„Luke přece říkal, že v sobě mám vlkodlačí gen. Musí se přece dát nějak spustit. Co vyvolalo tvoji přeměnu?“ vysvětlovala svůj nápad.

Andie chvíli mlčela. Tušil jsem, že na tohle období nerada vzpomíná. Nevěděl jsem, co se tenkrát přesně stalo, vím jen od táty, že byla Andie hrozně smutná. „U mě to bylo jiné. Normálně se to stane tak, když se moc rozzlobíš.“

„Prima,“ slyšel jsem Lindseyin veselý tón. „Tak teď mě jen musíte naštvat.“

„Jsi blázen,“ odvětila Andie a odešla.

Prošla kolem mě a věnovala mi pohled, který v sobě mísil naštvání a nechápavost. Vyšel jsem zpoza rohu a uviděl jsem Lindsey opírající se o kuchyňskou linku.

„Luku!“ usmála se na mě. „Už jsem na to přišla.“

„Slyšel jsem to,“ upozornil jsem ji.

„To je dobře. Takže to nechávám na tobě. Musíš vymyslet nějaký plán,“ domlouvala mi.

„Lindsey!“ utišil jsem ji. „Tohle nejsi ty. Nikdy jsi za ničím nešla takhle nenasytně.“

„Jak to můžeš vědět?“ začala. „Nebyl jsi se mnou.“

„Ale znám tě,“ namítl jsem.

„Ne, to neznáš! Odešel jsi ode mě!“

Tak to mě zabolelo. „Snažil jsem se tě chránit,“ zašeptal jsem.

„Spíš jsi mě roztrhl vejpůl,“ sykla.

Nepoznával jsem ji. Ještě před pár dny jsem byl smysl jejího života a najednou mi ubližuje těmi nejostřejšími slovy.

A pak mi to docvaklo. Vyvolává hádku. Proto mě zraňuje, abych se neudržel a vracel jí rány zpátky. To tak. Já ji provokovat nebudu. Nedonutím ji proměnit se. Beze slova jsem se otočil a šel jsem pryč.

„Luku!“ zavolala na mě, doběhla mě a chytila mě za ruku.

Pomalu jsem se k ní otočil. Výraz v její tváři se změnil. Litovala toho, co mi řekla.

„Omlouvám se,“ sklopila oči.

„Bolelo to,“ zašeptal jsem.

„Chovám se jako idiot,“ přistoupila ke mně blíž.

„Lindsey, mě to taky trápí,“ přiznal jsem. „Ale děsí mě, jak moc se chceš proměnit.“

„Nevím, jak víc bych ti to vysvětlila. Bojím se, že o tebe přijdu. Miluju tě víc než svůj život. Vzdala bych se všeho pro tebe. Proto se tak vrhám do té přeměny, protože už chci být s tebou. Navždy,“ mluvila přesvědčivě.

„Ale já mám taky strach!“ namítl jsem. „Nevím, co to s tebou udělá nebo jestli to vůbec jde. Možná tě to změní a už mě nebudeš chtít. Uvědomuješ si, že se taky můžeš otisknout?“

„Jedině do tebe,“ zamumlala a vlepila mi pusu.

„To nikdy nevíš,“ odvětil jsem tvrdě. Sám jsem si dokázal představit, že až bychom se pak vrátili do La Push, otiskla by se do někoho místního. Tam přece vlkodlaci hledají své protějšky. A to by mě zabilo...

I když Lindsey na čas přestala s šílením ohledně své proměny, snadno jsem si domyslel, že z hlavy to určitě nevypustila. Život šel dál. Blížily se naše první společné Vánoce. Dohodli jsme se, že je strávíme tady na Islandu a pak přes svátky zajedeme do La Push, čímž alespoň využijeme vouchery, které Lindsey dostala k narozeninám.

Atmosféra celého adventu byla úchvatná. Vzhledem k tomu, že v naší rodině byla spousta dětí, dávali jsme si na přípravách záležet víc než kdy předtím. To se líbilo zejména tetě Alice, která se opravdu vyřádila. Nic neponechala náhodě, dala si záležet na každém detailu.

Štědrý večer pak byl ten nejnádhernější, co jsem prožil. Jasně, že se naši předtím snažili kvůli mně, ale tentokrát to prostě Alice dovedla k dokonalosti. Děcka byla nadšená.

Šestadvacátého jsme nasedli do letadla – směr Olympie. Do La Push jsme dorazili ráno dvacátého osmého prosince. Seth a Nicole už na nás čekali. Joshua prožil druhé Vánoce a tak kolem sebe rozhazoval jen dobrou náladu.

Samozřejmě jsme se stavili i za Tabem. Tentokrát už jsme si ale nebyli tolik protivní, dokázali jsme spolu v pohodě mluvit jako dva chlapi. Vlastně jsem zjistil, že je to docela fajn kluk a nebýt tak rozdílných povah, možná bychom si i docela rozuměli.

Po návratu do Raufarhofnu nabraly věci celkem rychlý spád. Sám jsem dokázal poznat, jak se Lindsey zvyšuje teplota. Bylo jasné, že přeměna na vlkodlaka přichází. Marně jsem si lámal hlavu s tím, proč se tomu tak stalo.

Když se to Lindsey dozvěděla, její nálada se změnila. Už se tolik netěšila na svou přeměnu, byla z ní spíš nervózní. Dávala si pořád pozor, aby se nerozčílila někde vevnitř nebo v přítomnosti Joshuy. Alex se jí na poslední chvíli snažil dát nějaké tipy. Čekali jsme jen na spouštěcí mechanismus.

Netušil jsem, že ten spouštěcí mechanismus budu já.

Stalo se to jednoho večera, kdy jsme se byli projít – já, Lindsey, Joshua, táta a mamka. Joshua šel mezi nimi a držel se jich za ruce. Oba z něj byli nadšení, ale to asi každý. Drželi jsme se s Lindsey pár metrů za nimi a věnovali jsme se sami sobě. Vraceli jsme se zrovna domů.

„A co zajet příští týden někam na výlet?“ zeptala se mě Lindsey.

„Myslel jsem, že zůstaneme doma s našima,“ usmál jsem se na ni.

„S těma jsme přece pořád. Zajeďme někam, kde budeme chvíli sami,“ ztišila hlas.

To se mi líbilo. „Prima. Kouknu se po něčem, až dojdeme domů.“

„Už teď se těším,“ dala mi pusu na tvář.

„Nedočkavče,“ zasmál jsem se.

„Pche,“ odfrkla. „Jako by ses ty netěšil.“

„O mě nejde. Ale zapíšu si tuhle tvoji vlastnost na seznam.“

„Jaký seznam?“ zvedla obočí.

„Přece tvých vlastností,“ odvětil jsem s úsměvem.

„Ty si píšeš seznam?“

„Jen pomyslný.“

„A co tam stojí?“ vyzvídala.

„Že jsi moje Ještěrka nedočkavá,“ vtipkoval jsem.

„Hele, nech si to a dej mi pusu,“ vyžadovala.

„Tak si pro ni pojď,“ vyzval jsem ji a dal jsem se do lehkého poklusu. Okamžitě vyrazila za mnou, ale já jsem obratně kličkoval mezi stromy, takže mě nemohla chytnout.

„Co to mamina a Luke dělají?“ slyšel jsem Joshuu.

„Hrajou si,“ odpověděl táta s úsměvem.

„Já si chci taky hrát,“ namítl Joshua.

„Tak utíkej za nimi,“ pobídla ho mamka.

Lindsey mě brzy dohonila a chytila mě. V tu chvíli za námi doběhl Joshua. Lindsey se ke mně natáhla a chtěla mi dát pusu, ale já uhnul. Trochu jsem si s ní hrál, tak jako si občas ona hrála se mnou. Jenomže v momentě, kdy jsem jí nedovolil políbit mě, se její výraz změnil. Rozzlobilo ji to. Začala se třást.

Rychle jsem Joshuu začal odstrkovat. „Běž dál, Joshuo. Hned.“

Po chvilce přiběhli i mamka s tátou. Okamžitě jim došlo, co se děje.

„Ness, odveď Joshuu a dej vědět Alexovi,“ přikázal táta mamce, ta k Joshuovi přiskočila, chytila ho za ruku a táhla pryč. „Luku, ustup.“

Vzdálil jsem se jeden krok od mojí třesoucí se lásky podle tátovy rady. Lindsey se zmítala v nezastavitelném třasu. Chtěl jsem jít k ní a držet ji za ruku, ale táta mě zastavil dřív, než se mi to povedlo. Nechtěl připustit, aby se mi při její přeměně něco stalo. Ale ona mi nemohla nijak ublížit. Moje kůže byla pevná.

„Bude to v pořádku, zlato,“ pokusil jsem se ji uklidnit a natáhl jsem ruku směrem k ní.

„Luku!“ stihla ze sebe vydat, ale pak už se její obrys rozostřil a během dvou sekund se mi před očima proměnila ve vlkodlaka.

Poklid lesa narušilo dlouhé bolestné zavytí, které mi lámalo srdce.

Okamžitě jsem k ní přistoupil a opatrně jsem k ní mluvil: „Klid, Lindsey. Jsem tady. Alex už je na cestě, pomůže ti. Přestane to.“

Jako v odpověď zavyla.

„Mrzí mě, jestli tě to bolí,“ zašeptal jsem.

Zakňučela.

Pohladil jsem ji po hladké srsti. „Miluju tě.“

Vyštěkla.

Usmál jsem se. „Já vím, že ty mě taky.“

Slyšel jsem, jak se za mými zady pohybují další tlapy. Poznal jsem, že je to táta. Pomalu se k ní blížil a koukal se jí do očí. Určitě jí teď něco říkal. Domníval jsem se, že mohou slyšet jen ty myšlenky, které si chtěli ukázat, protože podle mě patří Lindsey do Alexovy smečky.

O pár minut později přiběhli další dva vlci – pískově hnědý Alex a rudohnědá Andie. Trochu se mi ulevilo, že se o ni postarají. Mohl jsem si ji tak v klidu prohlédnout.

Lindsey jako vlk byla mimořádně atypická. Byla mnohem menší než ostatní vlci, ale to by ještě nebylo tak zvláštní. Co na ní bylo zajímavé, je to, že měla úplně jinou barvu než ostatní. Věděl jsem, že vlci se zbarvovali do odstínů hnědé a černé. Lindseina barva byla zlatá.

Její kožich mě fascinoval. Dlouhé zlatožluté chlupy se vlnily v lehkém větru. Ta její barva, ta barva, to bylo jako ranní slunce vycházející zpoza nejvzdálenějšího obzoru. Byla to barva dozrávajícího obilí. Házela zlaté odlesky.

Nepřestal jsem je pozorovat. Tři tmaví vlci byli shromáždění kolem ní. Tak, jako by ji všichni chtěli chránit. Jediné, co mě štvalo, bylo, že jsem nevěděl, co se v její hlavě odehrává. Umíral jsem touhou, abych se dozvěděl, o čem se teď baví.

Čas plynul a kromě toho, že si táta nebo Andie, vážně jsem je od sebe nedokázal rozeznat, lehl na zem. Dál probíhala debata, kterou jsem nemohl slyšet. Na našem místě se zastavil Edward a Bella. Edward mi pověděl, že Lindsey ještě všechno jednou vysvětlují, proto že to tak trvá.

Zatímco jsme čekali, až se jejich skupinka rozdělí, povídali jsme si.

„Dědo, proč myslíš, že se to tak najednou stalo?“ zeptal jsem se.

Děda si povzdychnul. „Mám teorii. Slyšel jsem to v mysli jednoho z upírů, když jsme byli na Fernando de Noronha.“ Trochu se zachvěl.

„Co jsi slyšel?“

„Že nás budou hlídat,“ odpověděl.

„Jak to souvisí s Lindsey?“ nechápal jsem.

„Přítomnost cizího upíra,“ řekl prostě.

Došlo mi to. Když se v našem okolí ocitl cizí upír, možná i dva, pravděpodobně pracující pro Ferreirovy, vyvolalo to potřebu lepší ochrany. Proto se Lindsey proměnila. Při zvýšeném počtu upírů se zvýší i počet ochránců, jak si lapušští říkají.

„Už se Lindsey snaží proměnit?“ zeptal jsem se vševědoucího Edwarda.

„Jo, už pár minut. Ale nejde jí to, je moc rozrušená,“ odpověděl mi.

Lindsey se nepodařilo proměnit dalších několik hodin. Byl jsem z toho trochu rozpačitý. Nejvíc jsem se těšil, až ji jako člověka opět stisknu v náručí.

Byla časná ranní hodina. Osazenstvo našeho místa v lese se nezměnilo. Čtyři vlci, dva upíři a jeden poloupír.

„Chce být sama,“ přetlumočil mi Edward.

Tři vlci se pomalu zvedli a odběhli pryč, aby splnili její přání. Jako by to snad stačilo. Stejně uslyší její myšlenky. Snad se promění, aby jí dali klid. Děda a babička poté taky zmizeli, takže jsme zůstali v lese sami.

Šel jsem k ní blíž. Stála zmateně na všech čtyřech s hlavou sklopenou.

„Lindsey, všechno se spraví,“ konejšil jsem ji. „Nikam nepůjdu, zůstanu tady s tebou. Jenom si odpočiň.“

Zakňučela, kývla hlavou a svalila se na zem. Za deset minut spala. Probrala se až za pár hodin. Vstala, oklepala si kožich od jehličí, chvíli tam jen stála a najednou z ní byl člověk.

Pozoroval jsem svoji nahou lásku stojící pár metrů ode mě.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 35. kapitola: