Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 33. kapitola

31.01.2011 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2568×

Dárek

Čím déle jsme na Raufarhofnu zůstávali, tím víc na nás tlačilo rozhodnutí, co bude dál. Srpen už se pomalu přehoupl do své druhé půlky, takže bylo načase vyřešit, kde se po prázdninách usadíme. Já jsem samozřejmě chtěl zůstat na Islandu, ale chápal jsem, že Lindsey by se chtěla vrátit do La Push, kde nechala rodiče i kamarády.

Rozhodování bylo každým dnem těžší. Viděl jsem, že Joshuovi by nedělalo až takový problém zůstat tady, i když je jasné, že by se mu po dědovi a babičce stýskalo. Jenomže tady měl zbytek svojí rodiny, která by mu nedovolila truchlit.

Jednoho večera jsme zase seděli v mém bývalém pokojíčku ve druhém patře, kde jsme zatím s Lindsey bydleli, a přemýšleli jsme, co dál.

„Bude se ti tu líbit. Je tu klid, pohoda, máš tady Alexe a Andie, a Joshuovi se tu taky líbí,“ přemlouval jsem ji.

„Ale co naši? Sotva se dokázali smířit s tím, že se Alex odstěhoval tak daleko, a teď ještě já... La Push je můj domov,“ odvětila smutně.

„Můžeme se do La Push vrátit za pár let, až Becca doroste, budeme tam moct zůstat,“ usmál jsem se.

Lindsey jen sklopila oči. Nevěděl jsem, na co myslí. Nervózně si hrála s prsty.

„Co je, zlato?“ optal jsem se a prstem jsem zvedl její obličej.

Smutně se mi podívala do očí. „Pár let... Pro tebe to nic neznamená, nestárneš. Nikdo z vás. Ale já jsem každým měsícem starší a za pár let je mi třicet, zatímco tvoji prarodiče vypadají na sedmnáct.“

Teď jsem chápal, co ji trápí. „Lindsey, je ti třiadvacet, to není žádný věk.“

„Ano, teď to není žádný věk. Ale budu stárnout a ty vedle mě budeš pořád vypadat jako dvacetiletý. Tak jak to hodláš udělat? Zůstaneš se mnou, i když budu mít šedivý vlasy?“ odvětila hořkým hlasem.

„Zůstanu s tebou navždy,“ ujistil jsem ji.

„Ale já jednou umřu,“ namítla.

„Pak půjdu hned za tebou.“

„Tohle je... směšné. Odporné,“ zakroutila hlavou. „Šedesátiletá stařena a její přítel, který by klidně mohl být její vnuk.“

Její slova byla prodchnuta bolestí, kterou jí ta představa způsobovala. Chápal jsem její postoj, sám jsem si to moc neuměl představit, i když jsem věděl, že bych ji nikdy neopustil. Její starosti mě trápily a přál jsem si vymyslet nějaké řešení. Samozřejmě že mě napadlo, jak ji udržet naživu navždy, ale tu bolest jsem jí nepřál zažít. Nechtěl jsem, aby trpěla. To bych radši umřel.

„Netrap se, zlato,“ konejšil jsem ji.

„A co Bella?“ vyhrkla najednou.

„Co s ní?“ zeptal jsem se, i když jsem tušil, kam tím míří.

„Ona přece taky byla člověk. Edward ji přeměnil,“ nadhodila svůj nápad.

„Ne,“ odvětil jsem tvrdě.

„Proč?“

„Přeměnu provází nepředstavitelná muka,“ procedil jsem bolestně mezi zuby.

„Co jsou tři dny bolesti oproti věčnosti s tebou?“ přitulila se ke mně.

„Nevíš, o čem mluvíš.“

„Tak se zeptám Belly,“ vstala z postele a zmířila z pokoje.

Vyrazil jsem za ní. Našla Bellu dole v přízemí. Všiml jsem si ve změně Edwardova obličeje, jak moc se mu nelíbí Lindseyiny myšlenky. Chápal jsem to, mně se taky nelíbily.

„Ehm, Bello?“ oslovila ji.

„Ano?“ usmála se mile babička.

„Chtěla bych se tě zeptat na tvoji přeměnu, jestli to nevadí. Luke si myslí, že... no to je jedno,“ optala se.

Bella se naprosto nepatrně pohnula a na setinu vteřiny ztuhla. Netušil jsem, o co jde, ale do vyprávění se moc nehrnula. „Nic si z toho nepamatuju.“

„Aha. A ty, Edwarde?“ obrátila svoji pozornost na dědu.

„Je to něco, na co všichni neradi vzpomínáme. Jedná se o nesnesitelnou bolest a hlavně o rozhodnutí, které se nedá už nikdy změnit. Jakmile se to jednou stane, nelze to vzít zpět. Stále toho o nás víš tak málo, víš o upírech pár týdnů. Nehrň se tolik do toho, co neznáš,“ poradil jí děda a já jsem mu byl vděčný.

„Nezáleží mi na tom. Chci zůstat s Lukem a tohle je jediná možnost,“ zatvrdila se.

„Ale co Joshua?“ položila Bella palčivou otázku.

Bylo vidět, že na tohle Lindsey nepomyslela. Ona sama se možná stane upírkou, ale Joshua bude stárnout, náš syn bude za pár let vypadat jako my a pak bude starší... A dožít se smrti vlastního dítěte je to nehorší, co vás na světě může potkat.

„Nevíme, co je,“ opáčil jsem.

„Ano, možná je také výjimečný, ale to ukáže až čas,“ připustil děda.

„Lindsey, tohle je opravdu moc závažné rozhodnutí,“ přidala se Bella. „Celý tvůj život se převrátí naruby. Tvou primární potřebou bude vždy krev. Budeš po ní žiznit, toužit po zabíjení. Taky se třeba jednou rozhodneš pro další dítě, ale pak už nebudeš mít možnost.“

„Já...“ začala Lindsey, ale větu nedokončila. Možná si uvědomila, že toho, o co přijde, je mnohem víc než toho, kolik by tímhle rozhodnutím získala. Proto jsem se chtěl vrátit k původnímu plánu – že s ní zůstanu, dokud nezestárne.

O svých plánech se Lindsey už nezmínila a já jsem to tedy považoval za její konečné rozhodnutí.

Poslední týden v sprnu jsme vyrazili zpět do La Push, abychom se rozloučili s ostatními a dovezli ostatní věci na Island. Lindsey totiž souhlasila, že zůstaneme tady.

Loučení v La Push bylo neuvěřitelně těžké. Zašel jsem s Lindsey za jejími rodiči, všechno jsme jim vysvětlili, protože oba byli zasvěcení. Sledoval jsem, jak je to pro ně těžké, ale tvrdili nám, že jsou rádi, že aspoň zůstane v kontaktu s Alexem, kterého tolik postrádala.

Všechny noci Lindsey přespávala ve svém starém domově. Nechal jsem ji být, ať si užije poslední dny se svými blízkými. Moc dobře jsem si uvědomoval, co nás čeká. Týdny plné bolesti nad nepřítomností svých blízkých. Ten pocit jsem moc dobře znal. Užil jsem si ho až nad hlavu, když jsem byl sám ve světě, který jsem neznal. Ale ona nebude sama, bude mít mě a já nedopustím, aby si připadala osamělá. Udělám všechno proto, aby jí na Islandu nic nechybělo.

Lindsey oběhla všechny své kamarády a oznámila jim, kam se stěhuje. Zvláštní bylo setkání s Tabem, který i přesto, jak moc mě nemusel, přál Lindsey, aby byla na Islandu šťastná. Lindsey ho pozvala, ať za námi kdykoli přijedou, a na oplátku slíbila, že my sem taky určitě zajedeme.

Na letišti se nikdo neubránil slzám. Seth a Nicole brečeli jak želvy a kladli mi na srdce, ať se o jejich dcerušku dobře postarám. O Lindsey ani nemluvím. Byla na pokraji zhroucení. Joshua nás nechápavě sledoval, proč tak vyšilujeme. On sám byl v klidu a těšil se na nová dobrodružství, která ho čekají. Dokázal nám to alespoň trochu ulehčit.

Když jsme seděli v letadle, Lindsey stále plakala. Přitáhl jsem si ji na hruď a nechal jsem ji, ať ze sebe všechno dostane. Jsem tu pro ni a vždycky budu. Vždy, když přišel další nářek, jsem ji stiskl pevněji. Zvuk jejích slz mi trhal srdce. Jakmile se dostatečně vyplakala, usnula. Seděla mi na klíně, hlavu položenou na mém rameni. Přál jsem si, abych mohl její bolest nějak odstranit.

Lindsey se probrala až v Reykjavíku na letišti. Byla celá otupělá, oči opuchlé, jako by několik nocí nespala, ale doufal jsem, že to nejhorší je za námi. Doma nás přivítala celá rodina připravená s programem, který měl Lindsey co nejlépe rozptýlit.

Joshua nastoupil prvního září do školy tady u nás. Budova základní školy se nalézala hned vedle střední školy, kam docházela Rose a Emmett, takže ho mohli každý den společně s Beccou, která chodila o rok výš, doprovodit.

Devatenáctého listopadu jsme oslavili Lindseyiny dvacáté čtvrté narozeniny. Tvářila se statečně, i když jsem věděl, jak moc jí vadí slavit své narozeniny, které považovala za stárnutí, když my všichni ostatní zůstáváme stejně mladí. Z dárků, které dostala, byla samozřejmě nadšená. Nejvíc ji potěšily vouchery na letenku do La Push.

Jednoho pozdního listopadového večera za mnou přišel Emmett.

„Ty, Luku,“ zašeptal a pokynul hlavou, abych ho následoval. Vyskočil jsem za ním ven a běžel jsem po jeho boku pár set metrů od domu.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Fakt nechci bejt práskač, ale tohle tě asi bude zajímat,“ řekl. „Lindsey mě požádala o trochu netradiční dárek.“

Zajímalo mě, co mohla chtít, že si o to řekla zrovna Emmettovi. Byl jsem ochotný splnit jí jakékoli přání.

„Jakej?“ vyzvídal jsem.

„Hele nenaštvi se. Chtěla, abych ji přeměnil,“ odpověděl.

„Cože?“ vykulil jsem oči. Cože? To snad ne, myslel jsem si. Tak ona si řekla Emmettovi o to, aby ji proměnil? Schválně mě obešla? Co to má sakra být?

„Samozřejmě jsem ji odmítl, na to se neumím dostatečně ovládat. Jen si myslím, že bys to měl vědět,“ vysvětlil.

„Jo, díky, Emme,“ odvětil jsem nepřítomně.

„Luku, musím jít. Čeká na mě Becca. Jsi v poho?“ zajímal se.

„Jo, všechno v pohodě,“ odkýval jsem, ale duchem jsem byl mimo. Emmett odběhl a já jsem zůstal uprostřed lesa sám.

Nechápal jsem, proč si řekla jemu. Mohla to přece říct mně. Ale bála se, že bych jí to rozmlouval, odpověděl jsem si sám. Proto požádala Emmetta, protože si myslela, že jí vyhoví a mně nic neřekne. Jak moc o to musí stát, že mě takhle obchází? Potřeboval jsem odpovědi.

Lindsey jsem zastihl s Joshuou na terase. Usmála se na mě a zamávala mi. Na židlích vedle ní seděl Alex, Andie a Ryan. Chvíli jsem je jen pozoroval, ale pak jsem poprosil Lindsey, jestli by se se mnou nešla projít. Andie s Alexem nám pohlídali Joshuu.

„Lindsey,“ oslovil jsem ji, ale dřív, než jsem stihl cokoliv říct, přilepila své rty na mé. Není fér, že proti mně používá takovéhle zbraně. Zamotala své ruce do mých vlasů a dychtivě se ke mně tiskla. Informace se z mé hlavy pomalu vykouřily, takže jsem ji jen sotva dokázal zastavit. Její polibky byly vášnivější než obvykle. Připadalo mi, jako by se snažila mě umlčet. A díky tomu jsem si vzpomněl, co jsem to po ní vlastně chtěl.

„Lindsey,“ vykroutil jsem se opatrně z jejího objetí. Naštvaně se na mě podívala. „Proč jsi byla za Emmettem?“

„Odpověď stejně znáš,“ odvětila. „Chtěla jsem, aby mě přeměnil.“

„Proč jsi mi to neřekla? A kdy ses rozhodla?“

„Protože ty jsi s tím nesouhlasil. Nechtěl jsi, abych byla jako ty. Ale já nemůžu dál. Stárnu. Každým dnem a tím víc si uvědomuju pomíjivost celého života. Nemám tolik času, abych tě dokázala zahrnout láskou, kterou k tobě cítím, abych si mohla užít přítomnosti mého syna, abych poznala život...“ sypala ze sebe slova.

„Lásko,“ políbil jsem ji do vlasů.

„Ne, ty nevíš, jaké to je,“ namítla a trochu mě od sebe odstrčila. „Chci být s tebou. Teda nedokážu bez tebe být. Už ten večer, kdy jsi mi řekl, co jsi... Chtěla jsem se zlobit, chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem, protože jsi mi chybět po pár hodinách. A vím, že už to nikdy nebude jinak. Dej mi věčnost, kterou mohu strávit s tebou a naším synem. Dopřej mi být šťastnou s celou tvojí rodinou. Přeměň mě,“ naléhala.

„Lindsey,“ snažila jsem se jí vzdorovat, ale slova, jimiž mě zahrnovala, byla tak lákavá...

„Budeme spolu, už nás nic nerozdělí. Jen ty, já a náš syn. Navždy,“ trvala na svém a snažila se mě ukecat, dokud jsem byla nalomený. „Luku, prosím.“

„Já nemůžu,“ namítl jsem. „Nevím jak. Mohl bych tě zabít.“

„Věřím ti, vím, že bys mně ani Joshuovi nikdy neublížil,“ zahlcovala mě dalšími slovy, „miláčku, prosím, jen my dva...“

„Tohle mi nedělej,“ zašeptal jsem, ale ona nasadila ještě tvrdší zbraň. Vzala si moje ruce a položila si je na svůj pas. Svýma rukama chytila mou tvář a otřela se svými rty o ty moje. Z úst mi unikl vzrušený sten. Chvíli oddalovala polibek, po kterém jsem toužil, aby pak byl ještě nádhernější a hlubší. Jezdil jsem rukama po jejích zádech a hladil jsem ji všude, kde jsem dosáhl. Opustila na chvíli moje rty, aby mě políbila na krk. Zavzdychal jsem. Ještě než se vrátila k mým rtům, zašeptala toužebně: „Ach, Luku, prosím.“

„Já...“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 33. kapitola: