Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 32. kapitola

30.01.2011 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2697×

Pravda

„Jak dávno?“ dožadovala se odpovědi.

„Před sedmi lety,“ přiznal jsem a neodvážil jsem se jí podívat do očí.

„Ty...“ zakroutila hlavou a naštvaně odešla z kuchyně.

„Andie!“ křikl jsem za ní a vyřítil jsem se z kuchyně.

Alex a Lindsey nechápavě sledovali, co se děje před jejich očima. Andie vyběhla z domu a já jsem ji následoval. Musel jsem to urovnat.

„Počkej, Andie!“ snažil jsem se jí zastavit. „Andie!“

Naštvaně se na mě otočila. „Jak jsi mohl?“

„Mohl co?“

„Opustit ji, když byla těhotná,“ vmetla mi do tváře.

„Ale já to nevěděl! Odešel jsem od ní, protože jsem zjistil, kdo to je. Před pár týdny jsem byl v Seattlu na kongresu a prostě jsem se tam chtěl stavit. A potkal jsem Joshuu. Až později jsem zjistil, že je to můj syn,“ vysvětloval jsem jí.

Sledovala v mém obličeji jakékoli známky lži. „Přísahej.“

„Přísahám,“ potvrdil jsem okamžitě.

Andie se trochu uklidnila, ale viděl jsem na ní, že není z celé situace moc nadšená. Bylo mi líto, že reagovala zrovna takhle. Doufal jsem, že ona mi bude oporou, na kterou jsem spoléhal. Doufal jsem, že zafunguje jako tlumič na Lindseyino zjištění.

Stále byla vykolejená. „Měli bychom se vrátit.“

„Jo,“ přikývl jsem, ale byl jsem celý zoufalý.

„Jak jí to řekneme?“ zeptala se mě pár metrů od domečku.

Překvapeně jsem se na ni podíval. „Myslel jsem, že jsi proti.“

Rozhodila rukama kolem sebe. „A co mám dělat? Jsi sakra jednou můj malej bráška a chci, abys byl šťastnej.“

To mě trochu potěšilo. „A co Alex?“

„Já nevím. Snad se mu uleví, že to bude Lindsey vědět. Budeme se aspoň moct pořád vídat,“ přemýšlela.

„Nerad dělám problémy,“ zašeptal jsem.

Přišla trochu blíž ke mně a mateřsky mě objala. „Vím, že ses do ní nezamiloval schválně.“ To mě pobavilo a trochu jsem se zasmál. Ona se s úsměvem připojila. Chytila mě za ruku, pobídla mě novým povzbuditelským úsměvem a vešli jsme spolu do domečku.

Lindsey se naprosto vykuleně podívala na naše propletené ruce. Alex se tvářil všelijak. Dřív, než jsem promluvil, poslal naše děcka vedle do pokoje. Je fakt, že tohle nemusí slyšet.

„Lindsey, musím ti něco říct,“ uvedl jsem svoji řeč, „ale ještě předtím chci, abys věděla, že se vůbec nic nemění.“

„Tak mluv,“ vyzvala mě tiše a hltala mě pohledem.

„Moje celé jméno zní Luke Black,“ vydechl jsem. „Andie je moje sestra.“

Lindsey zalapala po dechu a nechápavě těkala pohledem mezi mnou a Andie, občas zajela i na Alexe. „Cože?“

„Je to tak,“ přitakala Andie.

„Ty nejsi pravý Luke Black,“ zakroutila zuřivě hlavou. „Tomu teď přece musí být asi deset.“

„Říkal jsem ti, že nejsem normální,“ odvětil jsem.

Lindsey nebyla schopná slova. Srdce jí hlasitě bilo. Skoro jsem dokázal slyšet zmatek v její hlavě. Připadalo mi, že počítá roky. Všichni jsme mlčeli a nechali jsme ji, aby si to v hlavě srovnala.

„Co jsi zač?“ zašeptala.

Moje oči se přimhouřily, aby alespoň trochu zakryly ty obavy, které jsem v nich měl zapsané. Dnešek by se měl označit za den upřímnosti. Poslední střípek mého tajemství. „Jsem poloupír.“

„Polo... upír? Upír?“ podivila se a nevědomky ustoupila krok vzad. Bála se mě. Tolik mě bolelo sledovat ji, jak ze mě má strach.

„Nepiju krev, jestli myslíš na tohle,“ řekl jsem do hrobového ticha místnosti.

Stále na mě hleděla se směsicí obav a odporu. Pak odvrátila zrak na Andie. „Ty jsi taky poloupír?“

Andie klidně odpověděla. „Nejsem poloupír. Ale nedá se říct, že bych byla běžný člověk.“

Lindsey nechápavě pohlédla na Alexe. Čekal jsem, jak se zachová. Zůstane stát na straně Andie a odhalí taky svou totožnost, nebo ji zamlčí a bude dělat Lindsey oporu? „Tys to věděl, že Andie není člověk?“

„Jo,“ přiznal a přívětivě ji objal kolem ramen. „Není tu nic, čeho by ses měla bát. Luke, Andie, ani já ti nijak neublížíme. Všechno je pořád při starém. Jenom teď budeš vědět, že nejsme obyčejní. To je všechno. Pořád jsme tvoji kamarádi.“

„Ty? Jak s tím vším souvisíš ty?“ dotazovala se vykolejeně.

„Taky nejsem člověk,“ řekl jí tiše. „Andie a já jsme vlkodlaci.“

Lindsey už asi byla úplně mimo. Ve tváři měla vepsaný strach. Nevěděl jsem, jestli se víc bojí mě nebo Andie a Alexe. Hlavně toho na ni bylo příliš. Sesypala se na gauč a prázdnýma očima hleděla bůhvíkam.

Opatrně jsme se slezli kolem ní. Starostlivě jsme ji sledovali, ale ona nás nevnímala. Byla duchem nepřítomná. Její myšlenky přehlušily realitu. Přitiskla si ruce na spánky a její klouby zbělaly. Asi to všechno chtěla z hlavy dostat ven.

Omluvně jsem se podíval na Alexe. Trošku povytáhl koutky nahoru, ale jinak bedlivě hlídal Lindsey. Zkontroloval jsem pohledem taky Andie.

„Potřebuje čas,“ zaartikulovala němě.

Kývl jsem a upřel jsem na ni taky pohled. Drásalo mi to srdce, vidět ji takhle. Chtěl jsem s ní být sám, obejmout ji, odpovědět na všechny její otázky, ale sám jsem se bál, že se ke mně nebude chtít přiblížit.

Uplynula asi půlhodina, když se Lindsey beze slova zvedla a odešla do koupelny. Rozpačitě jsme se na sebe s Andie a Alexem podívali.

„Jdu zkotrolovat kluky,“ oznámila nám Andie, pohladila mě po rameni a odešla.

Seděli jsme jako v transu dál na sedačce. Andie už se dávno vrátila, uběhlo dalších několik minut, ale mně to připadalo jako měsíce. Lindsey se konečně vrátila do obýváku. Vypadalo to, že konečně vnímá, co se děje kolem ní.

„Dobře,“ řekla. „Chci vědět všechno.“

Trochu se mi ulevilo. Nabídl jsem jí, ať se vedle nás posadí. Zaujala své předchozí místo a čekala, až začneme. Ujal jsem se slova a vyprávěl jsem jí všechno od doby, co jsem se narodil. O některé informace můj příběh doplnila Andie nebo Alex. Řekl jsem jí všechno o mém tátovi a mamce, vysvětlili jsme jí, co to obnáší být poloupír a vlkodlak, jaký je jejich život. Pověděli jsme jí taky o naší rodině.

Vyprávění zabralo několik hodin, během kterých Andie několikrát odešla, aby se postarala o Joshuu a Ryana, zatímco my jsme pokračovali v objasňování všech okoloností. Lindsey celou dobu bedlivě poslouchala, občas se na něco zeptala, ale jinak nechala náš příběh plynout.

„Až jsem potkal tebe,“ došel jsem až k části, kterou Lindsey sama prožila. Konečně jsem jí mohl všechno vypovědět, proč jsem odjel, jak moc mi chyběla, co jsem dělal během těch let a dál. „A teď jsme tady a já doufám, že mi dáš ještě šanci...“

Po dokončení celého příběhu se rozhostilo ticho, které jako by chtělo doladit atmosféru, kterou příběh zanechal. Lindsey tak měla čas všechny informace vstřebat. Seděla se zavřenýma očima a asi se na něco soustředila.

Po nějaké době oči otevřela a my všichni jsme čekali, co řekne. Srdce mi běželo ostošest. Jako bych čekal na rozsudek, který mě buď omilosrdní, nebo odsoudí...

„Teda, já nevím, co říct,“ vypadlo z ní po chvíli. „Na tohle potřebuju čas.“

„Dneska mě u sebe asi nechceš?“ zeptal jsem se smutně.

Vyhýbavě se na mě podívala, z čehož jsem pochopil, že dnešní noc nejsem v její blízkosti vítaný. Nelíbilo se mi to, ale co jsem měl čekat.

Omluvila se a odešla do ložnice. My tři jsme osaměli. Unaveně jsem si opřel hlavu o gauč. Andie a Alex taky vypadali dost ztrhaně.

„Tak co myslíte?“ zeptal jsem se opatrně.

„Ze začátku hrůza, ale myslím, že pak to zvládla. Potřebuje jen čas, aby si na to zvykla,“ odpověděla mi Andie.

„Jo, je to silná holka, vyrovná se s tím,“ dodal Alex.

„Taky je po tobě,“ usmála se na něj Andie a políbila ho.

„No, Luku, my pojedeme domů, tady bychom se stejně nevyspali. Ale kdyby se cokoliv dělo, jsme do patnácti minut u vás. Dej mi vědět zítra, jak to jde,“ řekla Andie.

„Určitě dám,“ přislíbil jsem.

Andie mě políbila na čelo, došla do dětského pokoje pro Ryana a naložili ho s Alexem do auta. Za pět minut byli pryč. Praštil jsem sebou na gauč a cítil jsem se mimořádně unaveně. Celý den byl konečně za námi a já jsem mohl usnout s čistým svědomím, že jsem mé lásce řekl naprosto všechno bez jediné stopy lži. Teď už jsem jen sázel na to, že se přes to Lindsey přenese...

Netuším, jak dlouho jsem spal. Poslední dobou jsem nějak ztrácel pojem o čase. Ucítil jsem lehoučký dotek na mé paži a později i na tváři. Víčka jsem měl těžká, přesto jsem se pokusil je otevřít. Na zemi vedle mé hlavy seděla Lindsey.

Doufal jsem, že se mi to všechno jenom nezdá. Zase mě zkoumala tím svým pohledem, a když už jsem se chystal něco říct, položila prst na moje rty. Setrvávala dál ve svém tichu, hledíc na mě. Začalo mě to znervózňovat.

Znovu se dotkla mých paží. Nehýbal jsem se, abych ji nevyděsil. Přejížděla prsty po mém těle, což mě tak hypnotizovalo, že jsem ji jen nechal dělat to, co chtěla.

„Jsi skutečný,“ zašeptala tak tiše, že zvuk sotva pohladil její rty.

Musel jsem se usmát.

Opatrně, jako poprvé, přiložila svoje rty na moje. Na něžnosti polibku jsem si dal záležet víc než kdy jindy. Musela poznat, jak moc neškodný jsem. Po chvilce se ode mě odtrhla. Polibek to byl krátký, ale neskutečně silný.

„Miluju tě,“ vyznala mi do očí.

Mohla být hluboká noc, ale mně přišlo, že všude kolem mě zářilo slunce. Nebo to bylo slunce v mojí duši? Vždyť já jsem právě vyhrál! Vyhrál jsem tu nejdražší trofej.

„Miluju tě,“ řekl jsem jí skálopevně a okamžitě jsem zase spojil naše rty.

Chytila mě za ruku a odvedla si mě k sobě do ložnice. Když vedle mě usínala, cítil jsem se jako v ráji. Tohle bylo víc, než jsem se vůbec odvážil čekat. Byla tak neuvěřitelně velkorysá, že přijala to, co jsme, s neuvěřitelnou lehkostí. Nikoho neodsoudila, ani nezavrhla. Jak jsem vůbec mohl uvažovat o opaku? Věděl jsem teď jistě, že si ji nezasloužím.

Ráno bylo sladké probuzení. Nejsladší ze všech. Přede mnou byla vyhlídka budoucnosti, kdy nemusím skrývat nic. Ne před těmi, na kterých mi záleží. Odpoledne následujícího dne jsme se šli s Lindsey a Joshuou projít po okolí. Joshua byl kouzelný. Všechno si pečlivě prohlížel, pořád se na něco ptal, aby se přiučil něco nového, a vedle mě šla Lindsey, která mě láskyplně objímala kolem pasu.

Zavolal jsem Andie, že už je všechno v pořádku a ať se staví na večeři. Slyšel jsem z jejího hlasu zřetelnou úlevu. Přijeli kolem sedmé a hned na uvítání jim Lindsey skočila kolem krku. Vypadalo to na šťastný konec...

Celý večer probíhal v klidné atmosféře a po jídle jsme na oplátku my dostali pozvání na večeři – ve velkém domě. Lindsey se měla seznámit se zbytkem mojí rodiny.

Když jsme se tam druhý den chystali, bylo vidět, že je Lindsey nesvá. Dokázal jsem to dost dobře pochopit, že má strach jít do domu plného upírů. Možná se ani tak nebála kvůli sobě, jako spíš kvůli Joshuovi. Ujistil jsem ji, že všechno bude v pořádku.

Setkání s mou rodinou bylo úchvatné. Mamka byla dojatá, že jsem konečně doma, a Lindsey přijala jako vlastní dceru. Na tátu si Lindsey pamatovala, takže se necítila tolik jako cizinec. Emmett se nevyvaroval svých obvyklých vtípků, které Lindsey bez problémů přijala. Velmi snadno mezi nás zapadla.

Největší rozruch ale samozřejmě vzbudil Joshua. Jeho bezprostřednost všechny odzbrojila. Hned se skamarádil s Beccou a Lily, ale nakonec mi přišlo, že nejvíc nadšený je z tety Alice. Vůbec všechny si je omotal kolem prstu.

Babička Bella se ujala Lindsey, ukázala jí celý dům, pohostila ji a podobně. Já jsem se aspoň mohl pořádně se všemi přivítat. Nedokázal jsem popřít, jak moc mi chyběli.

Celý večer proběhl perfektně, což bylo taky částečně určitě zásluhou dokonalé přípravy tety Alice. Ještě mnohokrát jsme sem přišli na návštěvu, až jsme se konečně nastěhovali. Vypadalo to, že tu zůstaneme déle než na dva týdny, jak jsme původně plánovali. Čas letěl jako blázen, a tak rozvinul další otázku, kterou bylo potřeba vyřešit...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 32. kapitola: