Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 31. kapitola

29.01.2011 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2793×

Setkání

„To je blbost,“ smetl jsem jeho argument.

„Ty si vůbec nedokážeš představit, jak se zachová,“ zakroutil hlavou. „Zjistí, že jsme jí všichni zatajili pravdu. Jak myslíš, že se bude cítit?“

„Ona to zvládne! Překousla i to, co jsem já. Vzala to líp, než jsem vůbec mohl doufat.“

„Jestli jí to ublíží, jestli ji to zraní tak, jako když jsi odešel, přísahám.“ Zvedl dva prsty do vzduchu, „že ti ukousnu hlavu. Tak, že už tě ani tvoje rodina nesloží dohromady. Což asi stejně nejde, v tvém případě.“

„Neměj starosti,“ uklidnil jsem ho. „Já se o ni postarám.“

„To pochybuju,“ zavrčel.

Chvíli jsem na něj hleděl a pak jsem odešel. Běžel jsem zpátky domů a přemýšlel jsem. Bál jsem se, že by Tab mohl mít pravdu. Co když to bude pro ni poslední rána? Co když ode mě uteče? Srdce se mi nad tou myšlenkou sevřelo smutkem.

Jako myška jsem se proplížil zpět do ložnice a ulehl jsem vedle Lindsey do postele. Trochu sebou zavrtěla a víc se ke mně přimáčkla. Pohladil jsem ji po vlasech, ale usnout jsem nemohl. Měl jsem starosti. Věděl jsem, že v tomhle stavu moc dlouho nevydržím. Přetvářet se neumím.

Když se ráno Lindsey poprvé pohnula, vytrhla mě z mých myšlenek. Pomalu otevřela oči a zaměřila je na mě. Sladce se usmála a políbila mě na rty. Tomu jsem neodolal. Přitáhl jsem si ji k sobě a chtěl jsem ji schovat ve své náruči. Když polibek skončil, odtáhla se ode mě a vylezla ještě nahá z postele. Zamířila do koupelny, pak se otočila, rošťácky se na mě podívala a pokračovala dál ve své cestě. Ty tam byly časy, kdy se styděla.

Nenásledoval jsem její tichou výzvu, abych za ní dorazil. Dál jsem ležel v posteli a přemítal jsem o slovech, které mi v noci vnutil Tab. Nedokázal jsem posoudit, jak zareaguje na mou rodinu a taky, jak přijmou oni ji. Bál jsem se, že toho na ni bude moc.

V této náladě mě o půl hodiny později zastihla, když se vrátila obalená v ručníku z koupelny. Sedla si na okraj postele a pohladila mě po tváři.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se starostlivě a vyrovnala vrásku na mém čele.

„Nad námi,“ odpověděl jsem. „Přál bych si, abys se mnou zajela k mé rodině.“

Zamyslela se a vypadala, že jí to není moc po chuti. Nakonec ale řekla: „Proč ne?“

Stáhl jsem ji zpět k sobě a políbil jsem ji. „Děkuju.“

Její mokré a studené tělo se přitisklo na mě. Ještě asi půl hodiny jsme jen tak polehávali v posteli, abychom pak vyrazili do kuchyně. Začali jsme společně připravovat snídani. Pak jsme si spolu sedli ke stolu a vzájemně jsme se nakrmili.

„Kdy chceš vyrazit k vám?“ zeptala se mě jen tak mezi řečí.

„Nejradši bych vyrazil hned,“ řekl jsem dřív, než jsem si to stihl promyslet. „Ale můžeme vyjet třeba příští týden a strávit nějakou dobu na Islandu. Joshuovi se tam určitě bude líbit.“

„Tak dobře. Zařídím se podle toho. Seženeš teda letenky?“

„Stoprocentně,“ kývl jsem.

„Fajn,“ přitakala. „Joshua bude rád, že se podívá taky po světě.“

Trochu se mi ulevilo, že souhlasila a že se naše návštěva naplánovala v docela blízkém časovém horizontu, nicméně starostí mi neubylo. Naopak se stávaly většími, čím více se blížilo datum odjezdu.

Joshua byl z výletu nadšený, těšil se, že se konečně podívá za hranice Washingtonu. Lindsey celý týden běhala a zařizovala věci před odjezdem. Naštěstí měl Joshua pas, jinak bychom museli čekat více jak měsíc.

Častokrát se s Joshuou stavila u svých rodičů, aby se rozloučili, a taky u Taba, z čehož jsem teda neměl moc radost, protože jsem se bál, že mě prozradí. Měl jsem tak čas trochu si celou tu návštěvu promyslet.

Nevěděl jsem, jestli mám rodinu dopředu upozornit na to, že přijedu a přivezu návštěvu. Jenomže asi jsem se bál, že by mi to zamítli, a já jsem chtěl, aby Lindsey konečně poznala pravdu. Na druhou stranu jsem zase chtěl, aby měli čas se na to připravit. Těžké rozhodování.

Nakonec jsem usoudil, že dám jen Andie vědět, že dorazím, a poprosím ji, aby mi sehnala nějaký byteček, kde bych mohl na pár dní zůstat. Chtěl jsem, aby si Lindsey nejdřív zvykla na to, že opravdu dobře znám Andie a Alexe, a teprve potom, aby poznala zbytek mé rodiny. Uvědomoval jsem si, že to bude velmi těžké pro všechny z nás.

Andie na moji prosbu reagovala překvapeně.

„Ty nezůstaneš u nás?“ ozvalo se v telefonu.

„Ale jo, potřebuju to jen na pár dní, než se všechno urovná,“ odpověděl jsem.

„Co by se mělo urovnávat?“ nechápala.

„Je to složitější. Vysvětlím ti to, až dorazíme na Island.“

„Dorazíme?“ podivila se a já se chtěl profackovat, že jsem si nedal pozor na pusu.

„Zavolám ti, až budu poblíž,“ rozloučil jsem se rychle a zavěsil jsem.

Teda takhle blbě se prokecnout! pomyslel jsem si, když jsem si rozhovor přehrál ještě jednou v hlavě. Přestal jsem to řešit a věnoval jsem se radši Lindsey a Joshuovi, kteří právě dorazili domů. Do odjezdu nám zbývaly necelé dva dny.

Poslední odpoledne jsme strávili balením potřebných věcí. I když jsem Lindsey upozorňoval, že není potřeba brát tolik věcí, stejně jsem ji nepřesvědčil. Joshua zaplul do postele brzo, aby se naposledy vyspal doma.

Druhý den ráno jsme brzy vyrazili na letiště do Olympie. Joshua byl celý nadšený, když jsme se procházeli letištěm, ukazoval nám všechny zajímavé věci, ale nejdéle strávil přilepený u okna, kde pozoroval odlety a přílety letadlem.

„Nebojíš se?“ zeptala se ho Lindsey, když ho sledovala.

„Jasně, že ne,“ usmál se a dál zíral ven.

Když nastal čas, abychom nastoupili do letadla, všiml jsem si, že Joshuova nebojácnost trochu povolila, ale dál přesvědčivě hrál, že je v pohodě. V letadle se pohodlně usadil mezi nás a chtěl mačkat všechna tlačítka okolo, až jsme ho museli s Lindsey krotit, aby tam nezapnul větrák pro celé letadlo.

Letadlo se připravilo na odlet. Joshua seděl na sedačce jako přikovaný a všechen jeho humor byl najednou pryč. Obličej mu ztuhl. Chytil jsem ho opatrně za ruku a povzbudivě jsem se na něj usmál. Křečovitě ústa taky trochu roztáhl do úsměvu, ale hned se zase zatvářil vystrašeně. Nakonec ale všechno zvládl, a když bylo letadlo ve vzduchu, už byl zase v pohodě.

Let byl dlouhý a únavný. Oba moji spolucestovatelé brzy usnuli a já jen pár desítek minut po nich. Vzbudila nás až letuška, která nám oznámila, že za pár minut přistaneme na letišti v Reykjavíku. Joshua byl asi ještě dost unavený, protože přílet málem ani nezaregistroval. Naložil jsem je na letišti do auta a vezl jsem je na sever – do Raufarhofnu. Po chvíli už oba zase dřímali; vždyť pro ně musel být časový posun hrozně náročný.

Cesta autem trvala dalších pár hodin. Když jsem později zastavil na odpočívadle, abych Andie oznámil, že jsem za hodinu v Raufarhofnu, moje rodinka ještě spala. Blížil se večer, když jsme konečně dojeli až do toho našeho zapadákova.

Andie na mě čekala v centru města, aby mi předala klíče od pokoje. Auto jsem nechal schválně dál, aby nepřišla na to, koho že jsem si s sebou přivezl. Bouřlivě mě přivítala a přemlouvala mě, abych jel domů. Její návrh jsem zamítl a poprosil jsem ji, aby se za mnou zítra odpoledne i s Alexem stavila. Sice vůbec nechápala, co tím sleduju, ale poslechla.

Když odešla, vrátil jsem se do auta k těm mým spáčům a jel jsem do přízemního domečku, který byl malý asi stejně jako Lindseyin byt. Odemkl jsem, vzal jsem Joshuu do náruče a zanesl jsem ho do postele. Pak jsem se vrátil pro Lindsey a nakonec pro kufry. Byl jsem rád, že jsem konečně tady. Padla na mě únava, a tak jsem zalezl k Lindsey do postele a během dvou minut jsem spal.

V hlavě jsem měl úplně vymeteno. Únavou a dlouhým časem beze spánku jsem zapomněl na všechno, co jsem chtěl udělat. Cítil jsem, že Lindsey se vedle mě párkrát zamlela, ale jinak spala jako zabitá. Byl jsem příliš unavený, abych došel zkontrolovat ještě Joshuu.

O pár hodin později jsem v polospánku slyšel, jak se kolem mě něco děje.

„Nech ho spát, Joshuo, potřebuje si taky odpočinout,“ šeptala Lindsey.

„Ale vždyť už je jedenáct,“ namítl.

Líně jsem se otočil v posteli a zamžoural jsem po nich. Po pár vteřinách se jejich obrysy zostřily.

„Vzbudili jsme tě, lásko?“ optala se starostlivě. „Ještě klidně spi, nebudeme tě rušit.“

„Tak za hodinu mě vzbuď,“ poprosil jsem ji a vrátil jsem se do hlubin spánku.

Když mě pak v poledne skutečně vzbudila, připadal jsem si, jako by mě přejel náklaďák. Sotva jsem se dokázal vykopat z postele, ale věděl jsem, že mě čeká důležitý úkol, který bych tedy rozhodně neměl zaspat.

Lindsey nám k obědu připravila instantní polévku, kterou jsme si přivezli s sebou. Ta byla na můj organismus jako okamžitá vzpruha. Nabral jsem nějakou energii.

Po obědě jsem byl jako na trní. Čekal jsem, kdy dorazí, a přemýšlel jsem, jak to mám zaonačit, aby se to co nejlépe povedlo. Lindsey samozřejmě poznala, že nad něčím přemýšlím, ale stejně jako už tolikrát se mě příliš na nic nevyptávala. Za to jsem ji miloval ještě víc.

Kolem třetí odpoledne jsem slyšel známý zvuk. Předení Andiena Vanquishe jsem dokázal snadno identifikovat. Vyšel jsem jim naproti. Ze zadních dveří vyskočil Ryan, který mě hned přiběhl obejmout.

„Trval na tom, že pojede s námi. Snad to nevadí,“ vysvětlovala mi Andie.

„Ne, vůbec,“ usmál jsem se.

Objal jsem taky Alexe. Na Andie jsem viděl, že čeká, co ze mě vyleze.

„Pojďte dál,“ vyzval jsem je a zhluboka jsem se nadechl. Otevřel jsem dveře do domečku a zavolal jsem na Lindsey: „Zlato! Přivedl jsem návštěvu.“

Lindsey vyšla zpoza rohu právě ve chvíli, kdy Alex a Andie vkročili do místnosti. Lindsey vytřeštila oči. Alexovi spadla čelist. Andie se vykuleně podívala na mě. Do pokoje vběhl Joshua. Ryan došel ke mně a zatahal mě za ruku. Všichni nakonec upřeli pohled na mě. Hups, pomyslel jsem si a už jsem vymýšlel, jak začít, když se Lindsey sama ujala slova.

„Alexi!“ zvolala překvapeně a běžela ho obejmout.

Andie ze mě nespouštěla pohled. Rozpačitě a proviněně jsem na ni taky hleděl. Věděl jsem moc dobře, co její pohled znamená. Musíme si promluvit.

„Andie!“ pozdravila se taky s mou sestřičkou a usmívala se.

Pak nastalo ticho. To ticho, kterého jsem se bál, protože jsem nevěděl, čím začít.

„Joshuo, tohle je Ryan,“ začal jsem. „Ryane, tohle je Joshua.“

Nesměle se pozdravili a ticho pokračovalo.

„Tak si pojďte sednout,“ zachránila mě Lindsey a pokynula k sedačce.

Alex a Ryan se posadili.

„Půjdu připravit něco k jídlu,“ navrhl jsem a odešel jsem do kuchyně.

„Pomůžu ti,“ připojila se Andie a přišla za mnou.

Čas rozhovoru mezi čtyřma očima nadešel. Bojácně jsem se na ni podíval.

„Luku,“ sykla. „Co to má znamenat?“

„Ššš,“ tišil jsem ji. „Můžu ti to vysvětlit.“

„Tak začni. Hned.“

„Lindsey a já...“ nadechl jsem se. „Spolu chodíme. Jenomže ona neví, kdo jsem. Teda, že jsem tvůj brácha. Ví, že se mnou není něco v pořádku.“

„A co chceš jako dělat?“ ptala se trochu naštvaně.

„Říct jí pravdu. O nás. Naší rodině. Alex to přece pochopí,“ odpověděl jsem potichu.

„Luku! Copak nevíš, co Alex chtěl?“ povolila svoji zlobu. „Aby měla normální život. Aby nemusela žít jako my.“

„Já vím. A snažil jsem se. Odešel jsem od ní, ale nešlo to. Miluju ji, Andie,“ vybalil jsem na ni svoje pocity.

„Ach, Luku,“ špitla a objala mě. To bylo dobré znamení. Doufal jsem, že ona mě pochopí, že bude stát na mé straně. Pak se ode mě odtáhla. „No, počkej. Odešel? Kdy?“

No jo, zase jsem zapomněl na bystrost mojí úchvatné sestřičky.

„Dávno.“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 31. kapitola: