Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 16. kapitola

10.01.2011 (17:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2676×

Přemýšlel jsem, co jí mám odpovědět. Chtěl jsem to popřít, ale nebyl jsem si jistý, jestli by to byla pravda.

„To jsem si myslela,“ reagovala na mé mlčení a odešla.

Asi jsem ji měl zastavit, vždyť jsem ji konečně našel, ale byl jsem nějak zmatený. Pomalu jsem šel zpět ke své skříňce hluboce zahloubaný do sebe. Je tak mladičká. Představoval jsem si vedle sebe někoho víc dospělého. No moment, nad čím to zase přemýšlím?

Na další hodině jsem opět nevnímal. Moje parta dělala humbuk jako obvykle, ale já se dneska nepřipojil. Myslel jsem na ni. Vzpomínal jsem na to, jak přišla k tomu našemu stolu. Připadala mi roztomilá, ale dvakrát jsem se na ni nepodíval, to je pravda. A pak v tom klubu... Stala se z ní nádherná holka, o které bych si netroufal tvrdit, že je mladá nebo obyčejná. Chovala se stydlivě, pořád to byla ona, jen jinak oblečená. A sakra, pomyslel jsem si. Já jsem ale vůl. Odkdy lidi soudím podle oblečení?

Na oběd jsem šel s nadějí, že tam bude. Hledal jsem ji, ale marně. Alisha pořád dotírala, co to se mnou dneska je, ale pak ji Neil zaměstnal a byl klid.

Celý den jsem to nemohl pustit z hlavy. Je mladší než já a má víc rozumu. Musel jsem to nějak vyžehlit. Nechtěl jsem, aby si to o mně myslela. Ale proč mi najednou záleželo na tom, co si myslí nějaká cizí holka?

Druhý den jsem si našel, ve které učebně je. Před hodinou jsem to nestihl, přijel jsem pozdě, ale po hodině jsem čekal před dveřmi, až jí skončí výuka. Stál jsem opřený o zeď před učebnou. Dveře se otevřely. Začali vycházet její spolužáci. A pak, skoro na konci, vyšla ona se svými kamarádkami. Jedna z nich si mě všimla.

„No, páni. Támhle stojí Logan Wolfe a vypadá to, jako by na někoho čekal,“ zašeptala holkám.

Ta ze včerejška se podívala na moji dívku s hnědýma očima: „On čeká na tebe!“

Všechny najednou zmizely a ona tam zůstala uprostřed chodby samotná. Odstrčil jsem se od zdi a pomalu jsem vyšel k ní.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se rádoby chladně, ale viděl jsem jí v obličeji, že umírá zvědavostí, proč jsem tady.

„Promiň za ten včerejšek, choval jsem se jak idiot,“ omluvil jsem se.

„Já se omlouvám, že jsem na tebe vyjela,“ začervenala se trochu a pak se zasmála.

„Asi jsem si to zasloužil,“ přiznal jsem.

„Vlastně jo,“ přiznala drze a já jsem vykulil oči. Vážně si do mě právě rejpla?

„Poslyš, ty ještěrko,“ vzpomněl jsem si na její prstýnek, který teď seděl i k jejímu ostrému jazyku, a rozhodl jsem se, že jí budu říkat Ještěrko, „ty bys potřebovala trochu zkrotit.“

„A zkrotíš mě ty?“ vypadlo z ní. Normálně se mnou flirtovala!

Zasmál jsem se a ona taky. Její smích byl nádherný. „Ale teď vážně. Půjdeš se mnou na ples, Ještěrko?“

Její úsměv pohasl.

A můj taky, když odpověděla: „No..., já už... totiž já už tam jdu s Jasonem, mým kamarádem.“

Nasadil jsem svoji lhostejnou masku dřív, než by poznala, jak moc mě to zklamalo. „To je v pohodě. Tak si to tam užijte.“ Usmál jsem se a odcházel jsem.

„Ale budeš tam, viď?“ křikla za mnou rychle.

„Možná,“ houknul jsem zpět a pokrčil jsem rameny.

Mířil jsem domů a měl jsem rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem byl smutný, že mě odmítla, ale na druhou stranu se chovala, jako by jí na mně záleželo. To, jak se s nadějí v hlase ptala, jestli tam taky přijdu, a její roztomilé flirtování mi trochu zvedlo náladu.

Doma jsem se začal učit dějepis na další den, hrozila nám totiž nečekaná písemka. Pak se ozvalo ťukání na dveře. Zvedl jsem se z postele a šel jsem otevřít. Za dveřmi stála moje parta.

„Nazdar, uprchlíku,“ pozdravila mě Alisha a mně se na chvíli zatmělo před očima, že na mě přišli. Odstrčila mě a vešla do pokoje.

„Co tím myslí?“ obrátil jsem se s obavami na Codyho a Neila.

„Že jsi nám zdrhnul. Čekali jsme na tebe,“ odpověděl Neil a mně se ulevilo.

„Proč?“ podivil jsem se.

„Poslední dobou se chováš divně,“ zasyčela Alisha a hodila sebou na postel.

„Alisho, přece jsem ti vysvětloval, že je Logan -,“ začal Cody, ale Alisha ho přerušila.

„Ticho, já si ráda poslechnu, co Loganovi je,“ řekla.

„Co by mi bylo?“ nechápal jsem.

„Tak jí to řekni, to s tou holkou,“ naznačil mi Cody.

Hluboce jsem vydechl a posadil jsem se vedle Alishy na postel. Neil si přisunul židli a Cody se uvelebil na zemi. Začal jsem jim vyprávět o Ještěrce, ale zatajil jsem jim, že je to ta holka z jídelny. Nechtěl jsem, aby si mysleli, že mě pobláznila nějaká prvačka.

„To jsi nám měl říct,“ vyhubovala mi Alisha. „Říkáme si všechno.“

„Tak sorry,“ omluvil jsem se.

„Takže jak se to bude dál vyvíjet?“ vyzvídala.

„Ježiš, já nevím, Alisho,“ odvětil jsem.

„Tak ji pozvi na rande,“ poradil mi Neil.

„Já holky na rande nezvu,“ vyjel jsem na něj trochu přehnaně.

„Proč?“ divil se Cody.

A tak jsem jim odhalil další střípek mého života. To, jak jsem začal chodit s Ricky, jak jsem byl šťastný, zamilovaný a jak mě potom podvedla.

„Oh,“ uniklo z úst Neilovi. „To je krutý.“

„Ale každá holka není taková,“ začala Alisha. „Za to, že byla Ricky kráva, Ještěrka nemůže.“

„Já vím,“ kývl jsem. „Ale přesto...“

„Chápu, že je to těžký zase někomu věřit, ale zkus to,“ poradila mi Alisha.

Jo, kéž by to bylo tak jednoduché, pomyslel jsem si. Měl bych to nechat být. Měl bych ji nechat být. Ale nemohl jsem. Byla v každé mé myšlence a já věděl, že pokud s tím něco neudělám, zblázním se.

Parta k večeru odešla a já jsem seděl sám na posteli. Rozhodl jsem se zapnout mobil, abych zjistil, co se děje doma. Měl jsem jen pár přijatých zpráv. Rychle jsem je projel, až u jedné jsem se zastavil. Úplně mě to vyšokovalo, že jsem si zprávu musel přečíst víckrát. Stálo tam: Ahoj Luku, za čtyři měsíce budeme mít sourozence. Maminka je těhotná. Pusu, Andie.

Tak já budu mít sourozence. Nemohl jsem tomu uvěřit! Můj úžasný táta bude znovu táta. Ta zpráva ti trochu zatemnila mozek, Luku, řekl jsem si, už meleš blbosti. Zasmál jsem se. V duchu jsem si představoval, že budu mít brášku. Ale normálního, obyčejného, ne aby si musel prožít to, co já. Přál jsem mu, aby jeho život nezahrál jedinou chybnou notou.

Následující den jsem šel ve škole po chodbě, když jsem ji uviděl. Kráčela proti mně jako královna. Pak jsem si všimnul, že nejde sama. Místo po její pravici zabíral jeden kluk, vysoký, ale mladý, prvák nebo druhák. Dohadoval jsem se, že je to Jason. Od té doby, co mi řekla, že jde na ples s ním, ho vídám v její společnosti docela často. A asi jsem ho s ní viděl už předtím, ale zaměřoval jsem se hlavně na ni, takže jsem si ho nevšiml.

Vzhlédla ke mně a pozdravila mě, ale já její pozdrav neopětoval. Byl jsem naštvaný? Já nevím, prostě mě vytočilo, že mě zdraví a přitom se baví s ním.

Ze školy jsem odcházel ve špatné náladě, a tak jsem si řekl, že zajedu do La Push na First Beach. To místo jsem miloval. Zatažená obloha a rozbouřené moře se dnes skvěle hodí k mému cítění. A navíc jsem si vždycky vzpomněl, jak jsem si na Islandu říkal, jestli na druhé straně moře existuje někdo takový jako já. A teď jsem na té druhé straně stál... Zase já.

Potuloval jsem se po pláži, naštvaně jsem kopal do oblázků, jen abych nemyslel na ni. Což ale stejně nefungovalo. Bezcílně jsem chodil tam a zpět. Začalo se pomalu stmívat. Pak jsem za sebou uslyšel kroky a bijící srdce. Posmutněl jsem, protože už tohle místo nepatřilo jen mně.

„Logane?“ uslyšel jsem za sebou.

Překvapeně jsem se otočil. Po pláži přicházela Ještěrka. Dlouhé vlasy měla větrem rozevláté. Její bunda byla zapnutá až ke krku a ruce jí skrývaly teplé rukavice, přestože byl květen.

Došla až ke mně. „Co tady děláš?“ zeptala se se zájmem.

„Jen se tu tak potuluju,“ odpověděl jsem, aniž bych se na ni podíval. Sebral jsem z písku jeden oblázek a hodil jsem ho daleko do moře.

Chvíli mlčela. „Blbej den?“

„To bych řekl,“ odvětil jsem a věnoval jsem jí bleskový pohled. Byla zticha a sledovala mě, co dělám. „Co ty?“

„Taky nic moc. Wilfrodová nám napařila test ze zemáku,“ odpověděla a já jsem se na ni překvapeně podíval. Ona má vážně tak jednoduché starosti. „Co je?“

„Ale nic,“ usmál jsem se na ni a snažil jsem se zapomenout na svoji nabroušenost.

Podívala se na mě takovým zvláštním pohledem, jako by se chtěla zeptat na něco nepříjemného, ale bála se. „Zajímalo by mě, co se ti teď honí hlavou,“ přiznal jsem.

„Upřímně?“ zvedla ke mně svoje hnědé oči.

„Upřímně,“ přitakal jsem.

„Říkám si, že teď stojím na pláži se školní hvězdou a že bych se jí k smrti ráda zeptala, jestli by mi o sobě něco neřekla,“ odpověděla alegoricky.

„Jaká školní hvězda, ty brepto?“ řekl jsem shovívavě. „Co bys chtěla vědět?“

„Všechno,“ vyhrkla dřív, než by si stihla odpověď promyslet.

„Fakt nejsem zajímavej,“ konstatoval jsem pravdivě.

„Říká se, že jsi uzavřenej, že se ti málokdo dostane pod kůži, ale ty jsi jen úplně skromnej kluk, kterej nemá žádný manýry školní hvězdy,“ řekla stylem, jako by komentovala barvu oblohy, a asi neměla ponětí, jak hluboko pod moji kůži se dostala.

„A ty jsi zase takový mrně jedno zvědavý, co si myslí, že ji ten kluk neprokoukl,“ vrátil jsem jí zpět, ale asi jsem to trochu přepískl, protože se zamračila, pak začervenala a pak sklonila oči.

„Nejsem mrně,“ opáčila a vypadala jako malé trucovité dítě, čímž svoji image jenom podtrhla.

„A co jsi?“ zeptal jsem se a naklonil jsem hlavu na stranu, abych se podíval na její výraz.

„Ještěrka,“ odpověděla tak tichounce, že bych ji jako člověk měl problém slyšet. Ale já ji slyšel dobře a její odpověď mě tak zahřála u srdce, až jsem se bál, že se mi rozteče. Moje přezdívka se jí líbila.

„Tak se pojď projít, Ještěrko,“ vyzval jsem ji, ona mi šťastně pohlédla do očí a vyrazila po mém boku podél pláže.

Přešli jsme pláž na druhou stranu, kde jsme si sedli na naplavenou kládu. Celou dobu jsme si přijemně povídali, občas jsme zaflirtovali a já jsem se na ni musel smát. Byla pořád ještě dětsky naivní, ale překvapila mě, protože měla svůj pevný názor na spoustu zajímavých témat. Bylo mi s ní tak dobře, až se mi tomu nechtělo věřit.

Čas jako by letěl jen kolem nás, poněvadž my jsme si hleděli do očí a nevnímali jsme, jak moc se už setmělo. Pořád jsme si měli o čem povídat.

„Jejda, to už je hodin, musím jít,“ řekla mi později.

„Doprovodím tě,“ navrhl jsem jí.

„Ne, to je dobrý,“ odmítla mě elegantně. „Támhle na druhé straně je můj kamarád, bydlí vedle mě.“

„Určitě?“ ujistil jsem se radši.

„Jasně,“ přitakala. „Ale díky za návrh.“

„Tak se měj krásně, Ještěrko,“ rozloučil jsem se s ní a ona s úsměvem a přáním toho stejného odešla.

Bylo mi skvěle. Nečekal jsem, že to bude až tak nový pocit. Nedalo se to srovnat s tím, co jsem cítil s Ricky. Tohle bylo jiné, takové hlubší, opravdovější. Úplně si mě omotala kolem prstu, Ještěrka jedna mrňavá.

Vyrazil jsem zpět do Forks. Na pokoj jsem dorazil pozdě v noci. Poznal jsem, že je něco špatně. Setsakramentsky špatně. Tohle bylo zlé.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 16. kapitola: