Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 15. kapitola

08.01.2011 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2696×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Tím ji jsem nemyslel Alishu. Přímo proti mně přicházela holka v temně zelených saténových šatech po kolena, na nohou podpatky, dlouhé světle hnědé vlasy zvlněné do půli zad. Vypadala, jako by právě sestoupila z pódia, kde se předávají Oscaři.

Udiveně jsem na ni koukal, než se střetla s mým pohledem. Cítil jsem se totiž přistižen, že na ni tak zírám, a rychle jsem uhnul pohledem. Za pár vteřin mi to ale nedalo a zkontroloval jsem ji znova pohledem. Hleděla na mě a když si všimla, že já na ni taky, sklopila rychle oči.

Stáli jsme tam a hráli tuhle hru s pohledy. Jako kočka a myš. Pak jsem se rozhodl a váhavým krokem jsem přešel vzdálenost mezi námi. V klubu byla tma, jen občas přes nás přejelo nějaké světlo, ale můj zrak byl dostatečně ostrý, abych si mohl prohlédnout její tvář. Na víčkách měla smaragdově zelené oční stíny a mandlový tvar jejích očí byl zdůrazněn černou linkou tak, že její oči mi připomínaly šelmí pohled.

Vidět nás vedle sebe muselo být asi docela zábavné. Shlížel jsem na ni shora; byla o hlavu menší než já, a to ještě měla podpatky. Její pleť byla snědá a má kůže oproti ní vypadala bíle jako cukrová poleva. Já jsem byl oblečený jako obyčejný kluk a ona zase jako elegantní mladá dáma.

Prstem si odhrnula pramínek vlasů, který jí spadl do obličeje. Všiml jsem si zvláštního prstýnku, který se vyjímal na její drobné ruce; jednalo se asi o jeden a půl centimetrovou zelenošedivou ještěrku.

„Ahoj,“ oslovil jsem ji a předvedl jsem svůj lehce ďolíčkový úsměv.

„Ahoj,“ opětovala můj pozdrav a opatrně mi koukla do očí. Ty její hnědé oči mě tak zvláštně prozkoumávaly.

Mlčel jsem a rentgenoval jsem ji očima.

„Co je?“ zeptala se nervózně.

„Neznáme se odněkud?“ optal jsem se jí. Bylo to zvláštní, vždyť já tady přece nikoho moc neznám, jen svou partu.

„To asi ne,“ odpověděla a sklonila hlavu, takže jí pramínek natočených vlasů zase spadl do tváře. Měl jsem nutkání sám jí ho odhrnout, ale nakonec jsem to neudělal. Ještě jednou se na mě podívala a rozloučila se: „Už musím jít.“

Ustoupil jsem jí z cesty a ona kolem mě prošla. Při tom se její vlasy dotkly mé kůže – byly hladké jako satén na jejích šatech. Stál jsem tam úplně vykolejený tím, jak mě zaujala.

Za pár vteřin mě v této zadumané poloze našla Alisha.

„Co tu tak stojíš?“ zasmála se. „Chceš si snad se mnou zatancovat?“

Připadalo mi, jako by stála za nějakou zvukovou bublinou, protože její hlas jsem slyšel jen velmi rozmazaně a nezřetelně. To bylo divné, protože jinak jsem dokázal slyšet až na kilometr daleko.

„Logane? Posloucháš mě?“ zatřásla se mnou a já jako bych se probral. Jestli se divíte, že používám tohle jméno, tak odpověď je nasnadě: ve Forks bych byl jako Black zvlášť podezřelý.

„Jo jasně,“ odpověděl jsem, ale nevěděl jsem, na jakou otázku.

Alisha jen zakroutila hlavou, chytila se mého ramena a uchopila moji ruku do své a začala se mnou tancovat do hudby. Nevšiml jsem si, že hudba najednou nějak zpomalila. Ale tohle bylo dobré – jak jsme se točili dokola, mohl jsem očima prozkoumat všechny kouty klubu, abych ji našel. Nikde jsem ji ale neviděl. Pustil jsem Alishin pas a několikrát jsem ji otočil, takže náš tanec nabral dynamiku a přitáhl na sebe několik pohledů.

„Odkdy umíš tancovat?“ podívala se na mě překvapená Alisha.

„Já ti nevím,“ odpověděl jsem jí se smíchem a přidal jsem několik dalších kroků, které jsem odkoukal od Belly a Edwarda.

Když písnička skončila, zaklonil jsem Alishu v pase – muselo to vypadat trochu teatrálně – ale viděl jsem Alishe na očích, že jen slintá blahem. Pár lidí nám zatleskalo. Rychle jsem se stahoval z parketu, než mě tady Alisha uková na věky.

Došli jsme ke klukům na bar.

„Wow, to bylo dobrý,“ pochválil nás Neil.

Jenom jsem se usmál. Alisha to musela okomentovat: „Logan je borec. Taky se mohl pochlubit, že umí tak pěkně tancovat.“ Žďouchla mě do ruky.

„No, to vážně nic není, Alisho,“ odpověděl jsem a neměl jsem daleko k červenání se.

„Ty, Logane?“ získal si moji pozornost Cody. „Myslíš, že bys mě mohl pár těch svých triků naučit?“

„Jasně, brácho,“ souhlasil jsem a plácl jsem si s ním rukou.

Ti tři se dali do diskuze, ale já se přistihl, že je nevnímám. Pořád jsem ji hledal. Spatřil jsem ji, jak prochází přes parket, ale během momentu se mi zase ztratila. Chtěl jsem ji jít hledat, ale co bych jí aasi tak řekl? Uklidni se, Logane.

Party plynula v živém duchu, všichni se bavili, smáli, tancovali. Alisha vytáhla Neila tancovat. Zůstal jsem tam sedět s Codym. Moje myšlenky byly pořád u ní a Cody to samozřejmě poznal.

„Cody volá Logana,“ zamával mi rukou před obličejem.

„Promiň, Cody,“ omluvil jsem se, že jsem ho nevnímal.

„Na co myslíš? Nebo spíš kde duchem lítáš?“ ptal se zvědavě.

„Já nevim, jsem nějak mimo,“ odbyl jsem ho.

„Nějaká holka, viď?“ trefil se okamžitě do černého.

„Proč myslíš?“ odváděl jsem řeč.

„Protože když je chlap mimo, můžou za tím bejt jen dvě věci – sport nebo ženská,“ vysvětlil mi svoji teorii.

„Hm, no jo,“ přiznal jsem. „Potkal jsem jednu holku...“

Cody se jen zasmál, asi proto, že mu vyšla jeho teorie, a dál nevyzvídal, za což jsem mu byl vděčný. Tohle jsem na něm měl rád – že se příliš neptal. Vždyť já si teprve musel uvědomit, proč mě ta holka tak omámila.

Z té party jsme se vypařili někdy kolem třetí ráno. Došli jsme do mého pokoje, uložil jsem trochu společensky unavenou Alishu do postele, Neil si lehl vedle ní, Cody se natáhl na gauč a já jsem si rozbalil spacák na zemi. Dlouho jsem nemohl usnout.

Ráno jsem slyšel, jak přese mě někdo leze do koupelny. Nadzvedl jsem jen oči – byla to Alisha. Spokojeně jsem zase usnul, bylo dobře, že nás nechala ještě spát. Cítil jsem se totiž strašně unavený.

Nakonec jsme vstávali v jedenáct, vystřídali jsme se s klukama v koupelně. Bylo to rychlovka, my kluci totiž nepotřebujeme hodiny jako holky. Na oběd jsme zašli do místního bistra. Pak jsme vyrazili do Seattlu, kluci už se nemohli dočkat zápasu. Ten začínal v pět, měli jsme ještě hodinu času do začátku utkání.

Když jsme se usadili na tribuně, kluci začali máchat nad hlavami těmi velkými rukavicemi. Seděli jsme s Alishou vedle sebe, doufal jsem, že v ní budu mít psychickou podporu a že ten zápas s její pomocí nějak přetrpím.

Pak se začalo hrát. Zezačátku jsem si říkal, že to bude fakt pár hodin nudy, ale pak se najednou začalo něco dít a já jsem sám křičel a podporoval Seattle Seahawks. Nevím, kde se to ve mně vzalo, prostě jsem tam najednou stál a skandoval se všemi ostatními.

Líbilo se mi to napětí a atmosféra, která na stadionu panovala. Když se zápas završoval, nebyl už na stadionu nikdo, kdo by seděl.

Ten den Seattle Seahawks vyhráli.

Proč píšu „ten den“? Protože od té doby jsme do Seattlu jezdili pravidelně nebo jsme sledovali všechny jejich zápasy společně v televizi. Přesně jak kluci předpověděli – americký fotbal mě strhl a já jsem si v duchu říkal, že Emmett by ze mě měl radost.

Když jsme se vraceli ze Seattlu a naše vzrušená nálada pomalu opadávala, moje mysl zase zabrousila k té tajemné dívce ze včerejší party. Kdo to asi byl? A uvidím ji ještě někdy?

„Ty už jsi zase mimo,“ konstatoval potichu Cody.

Neodpověděl jsem. Co taky jsem na to měl říct? Že je to pravda? To ale Cody věděl.

Domů jsem dorazil v deset večer a byl jsem dost unavený, takže jsem šel hned spát. V neděli jsem měl volno. Konečně čas zajet do La Push. Cestou tam jsem koupil v květinářství rudé lilie – byly dost vzácné, ale sehnal jsem je. Pamatoval jsem si, že je Andie měla na svatbě, a to proto, že jsou symbolem Quiletů.

Otevřel jsem hřbitovní bránu a zamířil jsem rovnou k hrobu mého dědečka. Na jeho desce bylo naváto listí. Hrob jsem očistil a položil na něj lilie. Chvíli jsem tam zůstal, užíval jsem si jen klid tohoto místa a trochu jsem v duchu rozmlouval s dědečkem, bůhví, třeba mě slyšel.

V pondělí už jsem byl zase v pohodě. Potkali jsme se s partou ráno na biologii a slyšel jsem, jak něco horlivě řeší.

„Nazdar,“ pozdravil jsem je vesele. „O co jde?“

„Ples přece,“ odpověděla mi Alisha, jako by to byla známá věc.

„Jakej ples?“ zeptal jsem se.

„Ježiši, Logane, ty jsi spadl z jahody?“ protočila oči.

„Alisho, nezapomeň, že Logan přijel z Islandu,“ zasmál se Neil.

„No jo, to je pravda. V tom zapadákově asi takový akce nepořádají,“ souhlasila Alisha, otočila se na mě a její otrávení bylo pryč. V očích jsem viděl nadšení, se kterým mi začala vysvětlovat, jak to tu chodí. „Jde o ples čtvrťáků, stužkovací slavnost. Na ples mohou přijít všichni, ale platí pánská volenka. Není to povinnost, jde o zvyk. Všechny holky čekají na to, až je někdo pozve.“

„Aha,“ odvětil jsem s nezájmem. Rád bych tam byl s partou, ale žádnou holku zvát nebudu.

„Jde o událost roku a ty řekneš jen 'aha'?“ rozčilovala se Alisha.

Cody za jejími zády zvedl oči v sloup. Držel jsem koutky, abych ho neprozradil.

„Takže koho pozveš?“ dožadovala se Alisha odpovědi a pokračovala. „Já jdu s Neilem, Will s Melissou a Cody pozval April z druháku.“

Tázavě jsem se na Codyho podíval. „Kdo to je?“

„Je to prima holka a neodmítla mě,“ řekl, aniž bych se dozvěděl, co je to za holku.

„Neodváděj téma a řekni, koho pozveš,“ otravovala Alisha.

„Nikoho zvát nebudu,“ zabručel jsem. Jméno jediné holky, kterou jsem opravdu chtěl pozvat, jsem ani neznal.

„Ale no tak,“ přemlouvala mě. „Na škole je ještě pár pěknejch kousků. A ty tam nemůžeš chybět.“

„To je fakt,“ přitakal Cody. „Tak pozvi nějakou kamarádku April, ony se tam zabaví spolu a my můžem zdrhnout,“ zamrkal na mě spiklenecky.

Využil jsem jeho vtipu a dodal jsem: „Tak tam vlezu oknem.“

Cody se zasmál mé vynalézavosti a já jsem se prozatím vyvlékl z téhle diskuze. Ples je za víc jak měsíc a na řešení, koho bych případně pozval, mám pořád dost času.

Čas ale letěl kupředu. Utekl týden, dva a parta se pořád dožadovala jména dívky, která půjde se mnou. Už zase to Alisha začala řešit, ale já na to neměl náladu. Zmizel jsem rychle ze třídy a zamířil jsem ke skříňce, abych si vyzvedl něco na další hodinu. Rozhlížel jsem se kolem sebe, aniž bych vnímal, co vlastně sleduju. Nějakej kluk se hádal se svojí holkou. Jedna holka nemohla odemknout zámek od skříňky. Dvě mladé holky se o něčem baví.

Došel jsem až ke skříňce, když jsem si uvědomil, co jsem vlastně viděl. Ty oči. Hnědé oči, které se stydlivě vpily do těch mých. Okamžitě jsem se otočil. Musela to být jedna z těch dvou. Ta první něco lovila ve své skříňce a ta druhá se zády opírala o vedlejší skříňku, v náruči několik učebnicí.

Kráčel jsem pomalu k nim. Chtěl jsem projít jen tak nenápadně kolem, ale nedalo mi to. Přiblížil jsem se k nim, když si mě jedna z nich všimla. Ta správná.

Ta druhá vystrčila hlavu ze skříňky, aby zjistila, proč její kamarádka najednou mlčí. Podívala se po směru jejího pohledu a všimla si mě. „Logane,“ vzdychla, ale já ji nevnímal. Měl jsem oči jenom pro tu druhou. Koutkem oka jsem viděl, jak se podívala na svou kamarádku, pak zase na mě, zavřela najednou skříňku a odešla.

Osaměl jsem s dívkou s hnědýma očima. Rentgenovala mě takovým zvídavým a zároveň bojácným pohledem.

„To jsi ty,“ vypadlo ze mě. To je ta slečna z klubu, kterou jsem hledal.

Sklopila oči. Naše oční pouto se přerušilo, takže jsem si ji mohl prohlédnout. Byla ještě menší, protože neměla podpatky. Její vlasy byly stále vlnité, krásně dlouhé. Ale jak nebyla namalovaná, bylo na ní vidět, jak strašně mladá je. A mně najednou něco docvaklo. Ten dojem, že ji znám.

„Ty jsi ta, jak chtěla ten ubrousek,“ vyhrkl jsem a ona se začervenala. „Proč jsi mi tvrdila, že se neznáme?“

„Protože jsem tak měla větší šanci, že si mě všimneš,“ odpověděla tiše.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Copak by ses se mnou bavil, kdybys věděl, že jsem jen obyčejná prvačka?“ vmetla mi do tváře a konečně se mi podívala do očí. „Jen to přiznej, že kdybys věděl, kdo jsem, ani by ses na mě nepodíval!“

Stál jsem tam jako socha.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 15. kapitola: