Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 13. kapitola

06.01.2011 (20:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2715×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Luke:

Ten den jsem zase ležel v tom pokoji. Myšlenky mi létaly všude okolo, nedokázal jsem udržet jejich souvislý směr. Nevěděl jsem, na co mám myslet dřív. Někdo otevřel dveře. Mé myšlenky unikly dveřmi ven a já jsem zatnul zuby, protože jsem čekal, že bude následovat bolest.

Když během pěti vteřin nedorazila, bláhově jsem si myslel, že dneska už žádný pokus „vylepšit mě“ nebude následovat. Jak hluboce jsem se zmýlil. Bolest byla silnější než kdy dřív, nicméně trvala méně dlouho než obvykle.

„Tak, teď můžeme jít,“ sdělil mi Alfonsinho, přehodil si mě přes záda a upíří rychlostí probíhal labyrintem chodeb. Zprudka otevřel obrovské dřevěné dveře a hodil mě na zem v sále.

„Luku!“ ozvalo se odněkud několikrát různými hlasy.

Chtěl jsem vzhlédnout, ale bál jsem se. Ty hlasy jsem poznal. Patřily mé rodině. Tak co se mnou je? Proč je pro mě tolik těžké pozvednout hlavu a spatřit ty, na kterých mi záleží?

Nic se nedělo. Jako by všichni čekali, až něco udělám já. S hlubokým nádechem jsem nadzvedl hlavu a prohlédl jsem si scénu před sebou. Kolem stěn stála moje rodina, jenomže spoutaná a v dost špatném stavu.

Moje oči se střetly s Andie. Ústa měla strachy pootevřená, v očích děs a svaly na rukou se jí horlivě zatínaly. Měla strach o mě. Odlepil jsem oči od ní a podíval jsem se na maminku. Vrčela, mlela sebou, chtěla se dostat ke mně. Dlouhé bronzové vlasy se jí vlnily kolem tváře. Vypadala jako moje mladší sestra, ale ve skutečnosti to byla neuvěřitelně dobrá máma. A já jsem to celou dobu přehlížel. Ona jen stála v pozadí, ale ovlivňovala můj život víc, než jsem si myslel.

A pak se ke mně zase vrátil ten pocit – že jim jen přidělávám starosti a že si je nezasloužím. Chtěl jsem do světa vykřičet, že všechnu vinu stahuju na sebe, ale nebyl jsem schopný vydat ze sebe ani hlásku.

„Takže jsme konečně kompletní,“ pronesl Ricardo. „I když vlastně ne, zdá se mi, že tady někdo chybí.“ Zmateně jsem se po něm podíval. Ricardo se otočil na Andie a řekl: „Nikde tu nevidím tvého syna.“

„Mého syna do toho netahej,“ zavrčela výhružně a Alex vrčel současně s ní.

„Ale já jsem ti řekl, abyste přijeli všichni,“ odsekl.

Andie na něj jen nevraživě zírala.

„No, nevadí, moje garda ho může vyzvednout u Siobhan,“ řekl klidně.

„Ne!“ vykřikla Andie a začala se velmi třást. I Alex nad sebou ztrácel kontrolu. Hlavně se nesměli přeměnit. Je tu moc upírů a jedno kousnutí, a jsou oba mrtví.

„No dobrá. Tvého syna sledují moji lidé. Alespoň mám další eso v rukávu,“ odvětil.

„Dost bylo těch estrád,“ zavolal na něj Edward. „Řekni, co chceš.“

„Oh, ano,“ řekl Ricardo, jako by si právě vzpomněl, proč jsme tady. „Co chci... Vyměním vašeho poloupíra za vás.“

„Jak to myslíš?“ optal se nejistě Carlisle.

„Luke může odejít, ale zůstane tady Edward, Bella, Alice, Jasper, Renesmé a Andie,“ vysvětlil.

Ležel jsem stále na zemi a přemítal jsem, co to má znamenat. A proč nechce Emmetta? Ten je přece výborný bojovník. Ještě chvíli jsem si lámal hlavu. No jistě, všichni talentovaní z naší rodiny.

„Ne!“ křikl jsem, když jsem to pochopil.

„Proč?“ zeptal se ve stejnou chvíli Jasper.

„Jsem si jistý, že Carlos vám vyprávěl dost o našem společenství,“ začal. „Ale tak aby bylo jasno. Střetnutí s Volturiovými se blíží. Budete stát na naší straně.“

Celý sál mlčel. Moje rodina vstřebávala nové informace.

„Nebudeme bojovat,“ zavrčel táta. Tvrdohlavý jako obvykle. Neochotný se přispůsobit upírům.

„Ale ano, budete. Vy, Cullenovi, bude stát při boji po našem boku,“ přikázal Ricardo a pak se táta svezl v bolestích na zem.

„Tati!“ zakřičel jsem, když jsem viděl, jak se jeho tělo třese ve smrtelných bolestech. Pak jeho chvění ustalo a on ležel paralyzovaný na zemi.

„Naše dary jsou silné, ale potřebujeme ty vaše,“ oznámil Ricardo.

„Jsme ochotni udělat kompromis,“ řekl někdo a vedle Ricarda se objevil muž, který mu byl znatelně podobný. Byl to jeho bratr Joaquim. Na vteřinu mi svým milosrdenstvím připomněl Carlisla. Jenomže jeho oči byly žíznivé a veškerý soucit šel pryč.

„Poslouchám,“ ustoupil Carlisle.

„Zůstanou tu jen vybraní. Zbytek může v poklidu odejít,“ objasnil nám Joaquim.

To snad nemyslí vážně? Talentovaná část mé rodiny tu zůstane a my ostatní odejdeme? Pomyslel jsem si.

„Buď odtud odejdem všichni, nebo nikdo,“ zavrčela Bella. Tohle bylo na naší rodině nejlepší – vždy, když bylo potřeba, jsme se semkli. Pomáhali jsme si navzájem.

„Chcete tedy vyjednávat,“ poznamenal Ricardo. „No dobrá. I my ferreirští dokážeme projevit dobrou vůli. Nechť zůstane jen Edward, Bella, Alice a Andie. Renesmé a Jasper mohou odejít.“

Viděl jsem na tátovi, jak se mu ulevilo. Zato Alex nabral bílou barvu a vrčel tak hlasitě, že se jeho ozvěna několikrát vrátila místností.

„Ne,“ vzbouřil se Jasper. Jemu se myšlenka, že by se odloučil od Alice, taky vůbec nelíbila.

Joaquim se pořádně nadechl, i když to nebylo zapotřebí. „Tak tedy poslední nabídka. Abyste věděli, že umíme být velkorysí. Můžete odejít všichni, ale jeden zůstane, abychom měli záruku, že se k nám před bojem připojíte.“

„Ne,“ odmítl zase Edward.

A pak se stalo hned několik věcí naráz. Pod krkem mě chytil jeden z upírů a připravil si chmat, jehož jediným pohybem by mi utrhl hlavu. Současně ten, co držel Andie, vytasil tesáky, odhalil Andii krk a připravil se ke kousnutí.

„Tak co teď, rodino? Které z vašich dětí necháte umřít dřív?“ otázal se chladně Ricardo. „Můžete si vybrat.“

Rodina na nás zmateně kulila oči. Těkali pohledem ze mě na Andie. Maminka málem utrpěla šok, o tátovi nemluvě. Cítil jsem, jak upír více stiskl moji čelist a chystal se dokončit svůj úkol. Očima jsem zkontroloval Andie. Upír, který ji hlídal, přiložil ústa na její krk a hladově jej olízl.

„Dohodnuto!“ vykřikl někdo. „Přijímáme vaši nabídku.“

Objetí povolilo. Hledal jsem očima toho, kdo na jejich dohodu přistoupil. Našel jsem ho v rohu, s jeho staletým pohledem vystoupil do popředí. Carlisle.

„Výborně,“ pozvedl Ricardo obočí, „vypadá to, jako by ses dobrovolně hlásil do služby.“

Carlisle přikývl. „Zůstanu tady já.“

„Ne!“ ozvalo se několikrát. Tohle slovo tady dnes padlo víckrát než by mi bylo milé.

„Ne, otče!“ zvolal Edward a chtěl se vrhnout, aby Carlisla zastavil.

Carlisle ho jedním gestem umlčel. „To je dobré, synu. Vraťte se domů a žijte v poklidu.“

„Dobře. Alfonsinho, Álvaro, odveďte je odsud,“ vyzval ty dva upíry a nás začali tlačit k východu.

„Ne, prosím, nechte si tu mě, prosím!“ sténala Esmé a její tělo se zmítalo vzlyky. „Zůstanu tu s ním, dobrovolně!“

Ricardo zastavil upíra, který ji vláčel ke dveřím. Podíval se tázavě na Joaquima a vypadalo to, jako by spolu nějak komunikovali, přestože nepadlo jediné slovo.

„Je ti dovoleno tu zůstat,“ promluvil opět Joaquim a Ricardo nás vytlačil ven. Bez rozloučení.

Odvlekli nás chodbami pryč a vyvedli ven, do černočerné tmy. Tam nás pustili a důrazně nám doporučili, abychom urychleně opustili ostrovy. Došli jsme až na loď a Edward se beze slov ujal řízení. Ticho noci nebylo přerušeno jediným zvukem. Napětí a úzkost visely ve vzduchu.

Přišla ke mně maminka a objala mě. Moje ruce zůstaly u těla, nedokázal jsem její objetí opětovat. Táta přišel k nám a oba nás obtáhnul svými mohutnými pažemi. Na tohle jsem čekal měsíce, na šťastné shledání s rodinou! Jenomže ono nebylo šťastné. Bylo prázdné a bolestné jako všechny ty měsíce, kdy jsem byl sám.

Nikdo nemluvil. Atmosféra na lodi klesla pod bod mrazu. Ani Emmett, kterého nikdy nic nevyvedlo z míry, se nedokázal usmát a pronést nějakou vtipnou hlášku. Tohle se nedalo snést. Přišli jsme o vůdce, o člověka, který byl otcem nás všech, naším učitelem, přítelem a rádcem. Bez něj nebyla rodina úplná, vždyť to díky němu jsme byli všichni dohromady! A Esmé... Žena, která byla srdcem celé rodiny, jejím duchem a úsměvem. Matkou, která vždy zaplnila naše prázdné žaludky i srdce.

Bella tiše vzlykala. Věděl jsem, že kdyby byla člověkem, dlouho by plakala, a to samé jsem mohl říct i o Rose a Alici. Edward ani nepřišel Bellu utěšit, stál sám u kormidla a díval se někam do dáli. Pro něj byla tahle ztráta beze sporu největší. Vždyť to byl jeho stvořitel a otec ve všech smyslech. Jeho si Carlisle jako prvního stvořil.

Edward byl tak zaneprázdněný svojí bolestí, že nemohl sledovat moje myšlenky. Alespoň jsem v to doufal. Protože já jsem tohle nemohl snést. Cítil jsem vinu za tohle všechno. Za to, že pro mě museli přijet až sem, aby mě zachránili. Za to, že si všichni prožili skutečnou bolest, za to, že jsem je připravil o členy naší rodiny. Nemohl bych zůstat v rodině, kde by mě všichni se soucitem utěšovali, že to není moje vina.

Pozorně jsem si všechny prohlédl. Možná je uvidím naposledy na dalších několik let. Všeho znalého dědu, kterému vítr cuchal jeho bronzové vlasy. Milující babičku Bellu, která by nikdy nedopustila, aby někdo ublížil komukoli z rodiny. Nádhernou tetu Rose, jež omračovala svět nejen svoji krásou, ale i elegancí. Nabušeného Emmetta, jehož myšlenky byly mělčí než čiré jezírko. Skvělého strejdu Jaspera, který se vždy postaral, abychom se nezbláznili. Tetu Alici, která byla posedlá nakupováním a organizováním, ale vždy dokázala vypíchnout ty důležité věci. Snědého tatínka Jaka, který se vždy do všeho vrhal po hlavě. Maminku Nessie, která ze sebe vydávala víc lásky, než jsem si zasloužil. Příjemného Alexe, který mě přijal za bratra, a nakonec... Dokonalou sestru Andie, která chápala vždycky až příliš mnoho.

Budou mi chybět. Ale teď mám ještě čas. Několik hodin, než loď přistane v přístavu, a já se vypařím dřív, než si toho někdo všimne.

Kam půjdu, to jsem nevěděl. Nezáleželo na tom. Teď si mohu najít práci kdekoliv u policie, jen se stavím ve své ubytovně pro pár věcí. A kam mě nohy zanesou, to ví jen osud...

Moře temné jako černé nebe se pomalu rozjasnilo do tmavě modré. Nastával nový den. Bude slunečný stejně jako každý jiný v Riu. Jenomže nebude sluncem v duši. Den bude mít sladkou příchuť nových šancí, ale zároveň bude hořký jako nejsmutnější vzpomínka na ztracené členy rodiny.

Kdy se s nimi znovu shledáme? Za nepříjemných okolností, to bylo jisté. Jenomže kdy přesně to bude? Za rok? Dva? Upíři přece počítají roky jinak než lidé. Na pomstu za Andie dokázali čekat více jak sedm let. Uteče dekáda, možná dvě. Kdoví. A budeme ještě kompletní, až nastane tato příležitost?

Výhlídka následujících dnů tedy nebude zrovna pozitivní. Kdyby jen dní. A tím, že uteču, to mojí rodině zrovna dvakrát neusnadním. Ale oni to pochopí. Odpustí mi. Jednou. Alespoň doufám.

Za obzoru se objevila světla Ria. Zrcadlila se na hladině moře jako rozpitý obraz vodovek. Teď je čas na poslední kontakt. Důležité je rozloučit se s tím užším okruhem mé rodiny, to znamená tatínka a maminku, Andie a Alexe. S Blackovými a Clearwaterovými. Opatrně jsem přišel k mamce, objal jsem ji, nasál jsem její sladkou vůni. K tátovi jsem najednou pocítil neuvěřitelnou úctu a vděk – nevím, kde se to ve mně vzalo – a tak jsem ho také objal.

Andie ke mně přišla sama. Měl jsem dojem, že tušila, co se odehrává v mojí hlavě, ale možná se mi to jen zdálo.

„Bráško,“ zašeptala mi do ucha a cítil jsem, jak moje tričko zkrápějí její slzy.

„Andie, mám tě hrozně rád,“ pověděl jsem jí těsně u ucha tak tiše, že to nemohl slyšet nikdo kromě ní.

Pevně jsem ji ještě stiskl a přešel jsem k Alexovi. Ten mě objal jako svého nejlepšího přítele. Je pro Andie ten nejlepší, přes všechno ji dostane. „Pozdravuj Ryana,“ hlesl jsem tichounce a odstoupil jsem od něj.

„Jak to myslíš, Luku?“ zeptal se nechápavě.

V tu chvíli se příď lodi dotkla přístavu a já jsem upíří rychlostí vyrazil z lodi pryč. Než si stihnou uvědomit, co se děje, budu už snad dost daleko...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 13. kapitola: