Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovely blood 2. kapitola

02.06.2010 (08:00) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1110×

Všude kolem mě byly jen barevné fleky. Já už jsem ani nechtěla vidět jejich ustarané obličeje. Věřila jsem, věděla jsem, že je vše v pořádku, že to takhle probíhá. Jen mě to prostě bolelo. Artie se v bříšku pořádně kroutila, proto byla dneska tak hladová. Připravovala si síly. Ještě tak malá a už tak chytrá, pomyslela jsem si vesele, ale do smíchu mi nebylo. Dnes už po druhé mě nesli do Carlisleovi pracovny, která se během chvíle změnila v operační sál. Trochu mi to nahánělo strach… Táta mě opatrně položil na lehátko.

„Jakeu, pojď sem, prosím,“ poprosila jsem ho. On ochotně šel. Pevně mě chytil za ruku a něžně políbil.

„Nessie, já vím, že jsme to několikrát probírali, ale opravdu nechceš miminko vyndat císařským řezem?“ zeptal se Carlisle tím svým doktorským hlasem. Ne, opravdu nechci.

„Ne, něčím mě nadopuj, ale nechci upadnout do narkózy,“ zašeptala jsem zoufale. Pochopil, věděl, po kom jsem tak tvrdohlavá. Snažila jsem se moc nevnímat věci kolem a jen se soustředit na miminko, ale nešlo to. Všímala jsem si každého detailu nemocničních zařízení. Jak to sem dopravili, to jsem netušila, asi letadlem… Při pohledu na jehlu a kapačky jsem se trochu otřásla, ale Jacob pochopil a stiskl mi ruku. Ten je tady přece proto, abych necítila bolest… Najednou mi přiletěla doslova otupující dávka. Jasně, Jaspere, ale jak se teď budu soustředit?! Čekala jsem, až mě Carlisle vyšetří. Možná proto ta vlna tuposti.

„Tak, Nessie, myslím, že můžeme začít. Praskla ti voda, teda pokud se tomu tak dá říkat. Stahy nemáš, ale myslím, že to je otázka chvíle. Je to jiné než s Bellou, fungují na tebe lidské léky, sice trochu jinak, ale přece. Píchnu ti něco, aby se to zrychlilo, až to začne působit, začneš tlačit. Neboj, budu to hlídat. Zatím to vypadá dobře,“ vysvětlil mi Carlisle instrukce. Přehodil přese mě deku a napojil na kapačky, do kterých stříkl průzračnou tekutinu. Do pokoje vešla maminka, nejdříve šla ke mně a objala mě.

„Jsi strašně moc šikovná, ničeho se neboj,“ zašeptala. Pak mě chytla za druhou ruku a přitáhla k sobě tátu. Ten byl trochu mimo.

„Tati, jsi v pohodě?“ zeptal jsem se opatrně. Edward zamžikal do zářivky.

„Jasně, Nessie, poslouchal jsem Artie…“

„Ty ji slyšíš?“ vybuchla jsem a něco ve mně se uvolnilo.

„No, ano, trochu ji slyším. Má trochu strach, ale…“ Zbytek jsem neslyšela. Byla jsem si stoprocentně jistá, že začal působit Carlisleův „zrychlovák“.

„Car…“

„Už jsem u tebe, až ucítíš, že na tebe jde stah, tak prostě tlač. Vše je v pořádku.“ Fajn až ucítím… a do prdele. Jo, tak to je asi ten stah a teď mám tlačit. Fajn tlačím, tlačím, a?

„Myslím, že to půjde rychleji než u lidí. Nessie je přece jenom silnější, než normální člověk,“ vyhrkl Carlisle nadšeně. A já tlačila a tlačila. Když jsem se nad tím zamyslela, ani to tolik nebolelo.

„Už vidím hlavičku!“ skoro zařval Carlisle. No, to je sice moc fajn, ale mě to moc nepodpořilo. A pak už to šlo všechno strašně rychle. Svírala jsem ruce mým upírům a doufala, že Jakeovi nezlomím nějakou kost. Asi jsem vytlačila hlavičku. Tělíčko byla malé…

„No, Nessie, měla jsi pravdu, je to holčička, ale…“

„Ale co? Ukaž mi ji!“ Carlisle mi ji dal bez otálení do rukou. Byla… divná. Vypadala jako něco mezi narozeným vlčátkem a miminkem. Pak otevřela oči, které byly žluté. Jako když vlk otevře v noci oči, které svítí do dálky. Zářily… A Artie byla nádherná. A opravdu divná. Trochu jsem se nejdřív lekla, ale tohle je moje dcera a já ji musím brát takovou, jaká je. Najednou stroj, na který jsem byla napojená, začal zuřivě pípat. Zmateně jsem se podívala na Carlislea. Ještě než promluvil, zjistila jsem, že je v pokoji ohromné ticho a všichni ohromeně koukají. Jacob zapomněl zavřít psu.

„Neodloučila se placenta, musím jí vyndat.“ Co?!

„Promiň, Nessie,“ řekl a do kapaček píchl nějakou další tekutinu. Pak se mi udělalo před očima temno…

Probudilo mě sluníčko, které mi svítilo do obličeje. Chvilku jsem do něj mžourala, než jsem se probrala. Byla jsem jak praštěná palicí. Celé tělo mě bolelo, počkat… Včera! Vyskočila jsem z postele, jak jen to bylo možné. Trochu se mi zamotala hlava.

„Prr, Nessie!“ ozval se Jacob.

„Vy jste mě nechali spát! Proč jste mě neprobudili?“ zařvala jsem, byla jsem trochu naštvaná. Nedivila bych se, kdyby mi začala stoupat pára od uší. Jacob mě však zcela neočekávaně objal.

„Co je?“ vyštěkla jsem. Pak mě políbil, neočekávaně. Nejdřív jsem jeho polibek odmítala, ale on mě drtil v náruči. A pak jsem se mu poddala, nechala jsem všechen strach odeznít, jako by mě ta příšerná nervozita opustila. Pak jsem ho ještě objala, on věděl, proč to dělá.

„Děkuju,“ zašeptala jsem vděčně, a pak jsem se mu koukla do očí. Byl šťastný, absolutně, naprosto, totálně šťastný. Musel jsem se usmát.

„Mohla bych ji vidět?“ zeptala jsem se nedočkavě. Moc jsem si jí vlastně nepamatovala, jen ty žluté jasné oči.

„Samozřejmě, ale, Nessie, je hodně jiná. Není to ani vlk, ani člověk, ani upír. Je to taková směs,“ upozornil mě opatrně. Nevěděla jsem, co si představuju pod pojmem směs, ale byla jsem si jistá, že mi to nevadí.

„Jakeu, je to moje dcera.“

„Samozřejmě, jen jsem tě chtěl upozornit.“ Dobře. Ukázala jsem mu, jak moc jsem mu vděčná, ale nedočkavá. Chytl mě za ruku a vedl do Carlisleovy pracovny. Byla jsem tak nervózní. Skoro jsem se před těmi dveřmi zastavila.

„No tak pojď, nemáš se čeho bát,“ vyzval mě Jacob.

Vešla jsem dovnitř a šla rovnou k malé postýlce, která stála v rohu pokoje. Slyšela jsem tlukot srdce a tiché oddechování. Málem jsem se rozbrečela a to jsem ji ještě ani neviděla. Došla jsem, nadechla se a podívala se do postýlky. A tam ležela ona, moje malá Artemis. V tu chvíli mě nezarazila žádná její genetická odchylka. Byla to moje dcera, která spokojeně spinkala. Rozplakala jsem se a přitiskla si ji na hruď.

Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovely blood 2. kapitola: