Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovely blood 1.

27.05.2010 (08:00) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1143×

O 6 MĚSÍCŮ POZDĚJI:

Byla jsem opravdu unavená. To bylo slovo, které přesně vyjadřovalo můj stav. Unavená. Oteklé nohy (jo, taky bych neřekla, že upír může mít oteklé nohy) mě tížily, a přestože mi bříško pěkně rostlo, nebylo tak příjemné ho nosit, jak to vypadalo. Střídaly se návaly radosti a smutku. Večer jsem byla většinou psychicky i fyzicky na dně. Často jsem usínala s pláčem a pořád mi byla zima – zvláštní. Těhotným je vždy teplo. Já naštěstí měla přenosné topení, které se o mě starostlivě staralo na každém kroku. V podstatě, od té doby, co jsem mu to řekla, se ode mě nehnul na krok. Chodil se mnou na lov a pomáhal mi. Teď mě spíš zabalil do spousty dek a vynesl ven, kde se přeměnil a ulovil mi, na co jsem měla chuť. Představa lidské krve, kterou mi nutili na začátku, mě zastrašovala. Měla jsem obrovské chutě na pumy a medvědy. Někdy jsem si říkala, jestli jsem vůbec upír. Carlisle měl pro všechny změny nějaké vysvětlení. Prý se i já musím měnit, aby miminko správně rostlo, proto ta zima, prý všechno teplo spotřebuje. Chudák děťátko, asi to má hodně těžké… Připadala jsem si tak malá a zároveň mi přišlo, že Jacob ohromě vyrostl. Změnil se… Byl tak zodpovědný, naprosto galantní. Celých šest měsíců kolem mě skákal. Neustále mě choval, masíroval mi záda, hladil mi bříško. Každý večer jsem usínala v jeho náruči a ráno jsem se na stejném místě budila. Stejně jako teď. Hřála jsem se o svou lásku, která mě pevně objímala. Ještě spal, ale mě probudily sluneční paprsky, nebo spíš… Něco, bylo špatně.

Tati! Vyslala jsem myšlenku. Nestihla jsem se jedenkrát nadechnout a už se otevřely dveře.

„Co je?“ zamžoural do slunce Jacob. Nikdo mu však neodpověděl. Edward mě popadl a rovnou mě nesl ke Carlisleovi do pracovny. Jacob pochopil rychle a vyrazil za námi. Jeho dunivé kroky musely vyrušit snad všechny. Znovu jsem tátovi vyslala myšlenku, tentokrát že nechci, aby za námi někdo chodil, samozřejmě kromě Jaka. Jen kývl hlavou. Cítila jsem se opravdu špatně. Byla mi snad ještě větší zima než normálně. Edward mě položil na nemocniční lehátko u Carlislea. Br… Bylo celé studené. Nebylo moc pohodlné ležet na zádech, ale než jsem si to vůbec stačila pomyslet, Edward okamžitě zvedl opěradlo do kolmější polohy.

„Jaku…“ zašeptala jsem. Okamžitě si ke mně přisedl a objal mě. Hned jsem se cítila lépe, dokonce jsem se usmála. Netrvalo dlouho a přišel Carlisle. Začal na mě sahat těma svýma studenýma rukama. Sykala jsem při každém dotyku, ale musela jsem vydržet. Sledovala jsem výraz jeho tváře. Najednou se zamračil.

„Co je?“ zeptaly se ho nahlas tři hlasy.

„No… právě, že nic,“ odpověděl, pak ale pokračoval.

„Jedině… Nessie, kdy naposled jsi jedla?“

„Včera ráno,“ odpověděla jsem okamžitě. To jsem si pamatovala přesně.

„Hm… Myslím, že má hlad.“ Cože, hlad? Ale vždyť… Podívala jsem se na tátu pro nějakou radu, ale on se tvářil stejně zmateně jako já. Carlisle nám ale vysvětli jednu ze svých neomylných teorií.

„Víš, jak ti teď chutná zvířecí krev, víc než lidská? Možná, že to je proto, že je víc vlkodlak. Ale vlkodlak nebo člověk jí mnohem více, než upír. Myslím, že byste měli zvýšit dávky.“ Když jsem se nad tím zamyslela, tak to dávalo smysl. Artemis má prostě hlad. A sakra… Zavřela jsem oči.

„Kdože, Renesmé?“ zeptal se mě táta. Musela jsem mu odpovědět a to znamenalo, že jsem musela otevřít oči a kouknout se na něj. Ve tváři měl opravdu zvláštní výraz. Nevypadal, že by se mu to nelíbilo, spíše byl zaskočený.

„No, já jsem to tak pojmenovala. Může se tak jmenovat holka i kluk a je to bohyně lovu a měsíce, navíc ochránkyně lesů a divokých zvířat. Je to jen nápad…“ Edward se celý rozzářil.

„Ne, je to perfektní,“ skoro vykřikl. Jake celou dobu jen koukal, pak otevřel pusu.

„Artemis,“ řekla jsem, než stačil cokoliv říct. V domě se rozlehlo pár „ááách“ a „éééch“, jinak žádná odezva. V podstatě záleželo jen na Jakovi. On se chvilku mračil, jak usilovně přemýšlel.

„No…“ zabručel.

„No co?“ zeptala jsem nedočkavě. I v domě bylo podivné ticho, jako by všichni čekali na jeho rozhodnutí.

„No, budu si muset zvyknout… Ale není to špatný.“ Hurá! Tak teď jsem se mu svezla do náruče. Naposledy jsem se usmála na Edwarda a v Jakově náruči jsem byla vynesena ven. Slyšela jsem, jak se hrnou ke dveřím a chtějí komentovat můj nápad, ale pošeptala jsem mu do ouška, že strašně prosím, aby si pospíšil, že mám opravdu hlad. A byla to pravda. Přišlo mi, že mě jinak něco brzy sní zevnitř.

V obýváku vzal Jake pár dek z pohovek, aby mě do nich mohl venku zabalit. Přestože je květen, venku je pořád zima. Když mě vynesl ven, celou mě zabalil. Přitom se mi celou dobu díval do očí. Byl to takový zvláštní výraz… Výraz plný něhy, lásky, strachu. Výraz, který jsem v posledních šesti měsících viděla tolikrát. Pak mi zastrčil neposedný pramínek vlasů za ucho a usmál se.

„Miluju tě, Nessie. A tebe, prcku, taky,“ řekl sladce.

„Vždyť já tebe taky,“ odpověděla jsem mu. Pořád se na mě díval.

„Hm… Jaku, já mám opravdu strašnej hlad,“ řekla jsem ostýchavě.

„A co byste si dali? Pumu, medvěda, nebo nějakou vysokou?“

„No, taková puma by přišla vhod, ale myslím, že Artie by si dala nějaké losy,“ odpověděla jsem po chvilce přemýšlení.

„Dneska máme nějaký hlad,“ zabručela jsem. Žili jsme hluboko v Kanadě v národním parku Nahanni. Brzo po mém otěhotnění jsme tam odjeli. Je to tu kouzelné. Nejdřív jsme bydleli nedaleko vodopádů, ale neustálý hukot vody nás vyhnal dál na severozápad, blíže k termálním  pramenům. Často chodím s Jakem k vodopádům, rostou tam orchideje a kaňon řeky je naprosto úžasný. Termální prameny…

No, tam si to každý z nás pořádně užil. Samozřejmě já s Jakem jemněji. Bála jsem se, že se tady budeme cítit sami, ale nebylo to napořád. Bylo tu spoustou zvěře a naše početná rodina, byla opravdu početná na to, abychom se tu nudili. Také jsme si přivezli spoustu knih, které se teď staly mojí oblibou. Je neuvěřitelné, kolik věcí jsme sem dopravili. Ten dům, co tady stojí, je neuvěřitelný. Stálo to tolik peněz a času, než nám dali povolení a vůbec všechny doklady. Jenže, kdo dokáže Jasperovi odolat, že…

Seděla jsem na malé mýtince, kam mě Jake odvedl, a čekala jsem na úlovky. Začínala mi být trochu zima, ale sluníčko mi svítilo do tváře a Artemis se v bříšku hezky kroutila. Já jsem si skoro jistá, že to bude holčička, takže ta Artemis. Všichni ostatní chtějí chlapečka, samozřejmě kromě Jakea, ten bude šťastný, jen když se to v pořádku narodí… Myslím, že Edward ví, kdo to je. Ne, že by to někdy řekl, nebo naznačil, ale myslím, že jestli má Artie nějaké myšlenky, tak je Edward slyší… Spokojeně jsem mžourala do sluníčka a najednou mě ta potvůrka kopla. Musela jsem se smát, kolikrát mi maminka vyprávěla, jak jsem ji ničila… Artie byla pravý opak, až jsem se někdy bála, jestli tam vůbec je. Prostě byla moc lidská. Ultrazvuk jsme tu sice měli, ale neviděli jsme přes placentu.

„Pššš… Za chvilku přijde tatínek a přinese nám něco dobrého k snědku,“ konejšila jsem ji. A měla jsem pravdu, v tu chvíli mezi stromy vyšel Jacob v podobě vlka a v puse vláčel velkého losa, který byl omráčený.

„Děkuji,“ zašeptala jsem, vstala a okamžitě se do něj zakousla. Jacob šel pro dalšího. Nebo spíš pro další dva. Krev mi už vůbec nepřišla tak nechutná, jako dřív. Byla sladká a horká. Ještě mu pulzovala v žilách, když jsem pila.

Domů jsme se dostali až později k večeru. Po mnoha dnech jsem se cítila trochu lépe, jen v bříšku mi to trochu žbluňkalo. Venku už byla opravdu zima, když jsme odcházeli, proto jsem byla šťastná, když mě doma Jacob posadil do křesla a šel mi udělat horkou čokoládu, kterou jsem měla pořád ráda. Vesele jsem si s ostatními povídala a čekala na čokoládu. Slyšela jsem Jaka, jak ji nese. Postavil ji na stůl a posadil si mě na klín. Pak nás celé zamotal do deky a podal mi čokoládu. Já jsem šťastně usrkávala, když najednou…

„Au!“ vyjekla jsem. Najednou všichni stáli kolem mě. Artemis mě hodně kopla a já jsem vylila čokoládu, jak jsem se lekla. Okamžitě ze mě začali sundávat deky a mě začala být zima. Jenže, pak mě zase kopla mnohem víc než předtím a taky to začalo dost bolet. Věděla jsem, že už mi nějaká zima může být ukradená.

„Myslím… Myslím, že to přišlo.“

Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovely blood 1.: