Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 6. kapitola

31.01.2013 (19:00) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1464×

WINCHESTEROVI

Bratři zrovna nasedali do svého auta, když si mladší z nich všiml něčeho, co upoutalo jeho veškerou pozornost, že se dokonce zastavil v pohybu. Zůstal štronzo mezi dveřmi auta, když si sedal do sedačky, ale jakmile ho zaujalo dění před nimi, tak se zase postavil do pohodlnější polohy. S očima přikovanýma na stříbrné Volvo, u kterého zrovna postávala ta dívka s rudýma očima, proto poslepu nahmatal dlaní bratra, aby ho zatahal za bundu, čímž chtěl zase upoutat tu jeho pozornost. Dean se na něj s mručením natočil, jelikož se plně věnoval míření klíčku do zapalování, takže Sam opět jen intuitivně pokýval hlavou směrem před ně, aby se tam Dean taktéž zadíval. 

„Hele, koukej,” upozornil ho Sam a pohodil hlavou před sebe o něco důrazněji, když na něj Dean jen dál otráveně koukal a nespolupracoval. Okamžitě nechal klíček klíčkem a pohled naměroval tam, kam jeho bratr. Spatřil ji a ještě vysokého bledého mladíka s bronzovými vlasy. Když oba dva zmizeli v autě, které se hned na to rozjelo pryč, probrali se z toho soustředěného sledování a vyměnili si vzájemně překvapené pohledy. 

„Ona má oči rudý…” podělil se Dean s bratrem o svůj těžko přehlédnutelný postřeh. 

„A on zase zlatý,” doplnil ho Sam, jelikož se zaměřil úplně na to samé. Ten rozdíl prostě úplně bil do očí. V jednom i v druhém to vyvolalo onu nechápavou otázku na kterou akorát Sama napadla rozumná odpověď. „To je ono!” nadchnul se, když ho z ničeho nic popadlo to rozumné vysvětlení tohohle podivného jevu.

„Co je ono?” nechal se Dean raději poddat místo toho, aby si namáhal mozkové závity.

„Vypadá to, jako že upíři na lidské krvi mají oči rudý a na zvířecí zas zlatý, ne?” zformuloval celou svoji prostou myšlenku, aby se Dean chytil. A taky že chytil, když mu to bratr sdělil takhle jednoduše a stručně. Jeho prozatím podmračený obličej se najednou celý rozjasnil a usadil se mu na něm takový spokojený úšklebek. Jenže pak mu zase viditelně povadl, když mu pozitivně naladěnou mysl přepadlo nečekané a nevítané uvědomění. 

„Takže si myslíš, že doktor Cullen se živí tou zvířecí krví," konstatoval bratrovy vedlejší úvahy, které vzápětí začal mlčky ve své hlavě rozvíjet. Přesně nad tímhle právě Sam uvažoval. 

„A co ostatní Cullenovi?" pokračoval v odhalování Samových spekulací, které zněly víc než pravděpodobně. „Hádám, že tihle dva k nim patří," domníval se, avšak přesvědčeně, že jeho odhady budou správné. Dean mu s protaženým, přemýšlivým výrazem kýváním hlavy přitakával. 

„Proč teda ona vycucává krevní banku?" vyslovil další svoji otázku Dean, když se propracovávali v prvotním nápadu k jádru zádrhelu. V jejich dvojici byl spíš Dean ten, který se ptal, když nevěděl, a Sam naopak ten, který mu jeho nechápavé otázky zodpovídal. Naštěstí se Dean ptal správně, žádné výstřely do tmy, ale kolikrát si nedokázal spojit věci dohromady. Někdy to bylo ale i obráceně. Záleželo na situaci. Ne že by byl Dean nějaký přihlouplý, akorát mu občas věci docházely o něco pomaleji. 

„Heh, vsadim se, že vidí lidi jako pytlíky s krví na nožičkách," usoudil Dean, když si vzpomněl na ty dvě velké, karmínové oči a ta potrhaná, vysátá lidská těla. 

„Co když se snaží změnit zdroj?" vysvětloval si Sam tu odlišnou barvu očí, ale to Deanovo obvinění mu připadalo dost reálné. Obě dvě možnosti mu přišlý vlastně reálné, nebo přesněji řečeno skloubení těch dvou návrhů. Třeba ty lidi zabila, ale oni se ji teď snaží naučit jinak. 

„Já v ní teda vidim pořádnej problém," hlesl Dean zarputile a už vymýšlel, jak se s ní vypořádá. „Jenže když půjdeme po jednom členu jejich hnízda, tak oni po nás půjdou pak všichni,” upozornil Dean svoje znepokojivé zjištění, ale to už si v hlavě zároveň představoval důmyslný plán, jak oddělit jedince od zbytku hnízda. Neviděl v tom sebemenší problém.

„To vyřešíme potom. Teď jeď za nima," ukázal mu Sam svoje priority, se kterými Dean chtě nechtě souhlasil, protože takhle postupovali pokaždé. Nejdřív vyřešit první problém a potom se zabývat dalším. V tenhle moment bylo hlavní jet za nimi a zjistit, kde sídlí jejich četný klan. 

„Jdeme na to,” zahuhlal Dean vzrušeně, jak byl nedočkavý z toho, co je čekalo. Nastartoval jeho milovanou Impalu a vyrazil za Volvem, které mělo nepatrný náskok. Oba dva se těšili na to, kam je to stopování zavede. Počítali, že budou sídlit někde na nějakém odlehlém místě kus od města. 

BELLA

Ani v bezpečí Edwardova auta jsem se nedovedla uklidnit. Ti dva muži s těmi jejich pronikavými a především podezíravými pohledy mě neskutečně vyděsili. Bála jsem se, že by to mohlo něco znamenat. To prostě nebylo obyčejné setkání cizích lidí, kteří se navzájmem prohlíželi, aby si zmapovali protějšek, ale ty jejich pohledy věstily mnohem víc. Ta dávka viny, která mě díky tomu zasáhla byla přímo nesnesitelná. Předtím než jsem je potkala byla pouze příšerná, ale kvůli těm dvěma se změnila v nesnesitelnou. Ještě než jsem se k tomu odhodlala, jsem věděla, že je to špatné, ale hlad mě přece jenom nakonec přemohl. Moje závislost na krvi se ničím nelišila od ostatních závislostí. Potřebovala jsem svoji dávku a v nemocnici jsem k ní měla snadný přístup. Přirozeně jsem ji využila, i s vědomím, že dělám špatnou věc. Ale díky tomuhle jsem získala ještě větší odhodlání se té závislosti zbavit. Dřív než mě to ovládne. Takové kousavé, palčivé, trpké provinění už nechci nikdy víc zažít. Měla jsem dojem, že každičký kousek mého těla vyloženě hlásal, že jsem udělala nějakou špatnost. Ale jen jeden jediný to skutečně demonstroval, jenže to mi nějak v tom úleku stále nedocházelo.

„Je ti dobře?” staral se o mě Edward s neskrývanými obavami. Po oku mě tak sledoval, ale hlídal se, aby to nevypadalo nepatřičně. Zavrtěla jsem hlavou, že ne, což byla jenom další sprostá lež. Ať jsem dělala, co jsem dělala, svoje rozrušení jsem zmírnit nedokázala. 

„Co se děje?” vyptával se starostlivě se staženým obočím a hlubokými vráskami na jeho alabastrovém obličeji, které ho tak obludně hyzdily. Přitom projížděl Forks běžnou rychlostí, i když rychlou jízdu naprosto miloval. On popravdě rychlost miloval ve všech podobách a hlavně v ní sám vynikal. Ale cestoval svým oblíbeným autem dle zdejších předpisů, asi mě nechtěl ještě víc stresovat. 

„Ale nic,” lhala jsem bezostyšně a raději jsem hlavu otočila od něj. Netoužila jsem zrovna potom, aby mě zkoumal a snažil se mi z tváře cokoliv vyčíst. Uměl to celkem obstojně. Při pohledu do zpětného zrcadla jsem se vyděsila znovu a mnohem silněji než té nemocnici, o čemž jsem se domnívala, že už ani víc nejde. Moje oči totiž zářily krvavou rudou. Toho si nemohl nevšimnout obyčejný člověk, natož potom samotný upír. Ten ohromný úděs ale najednou přešel v neovladatelnou chuť se mu se vším svěřit. Raději než vypadat v jeho očích jako lhářka a podvodnice. Už tak jsem to měla nejspíš hodně nahnutý, ale lepší to vysypat sám od sebe, než to ze sebe nechat tahat. A kdyby ho ty moje oči nějak rozzlobily či pohoršily, tak by mi to dal určitě najevo. Každopádně už jsem pochopila tu jeho zachmuřenou tvář tam v kanceláři.

„Co se stalo v nemocnici?” směřoval svoje otázky o něco přesněji, čímž mi opravdu nenápadně naznačoval, že něco tuší, anebo přesně ví, co se tam stalo. Přede mnou vyvstala jedna podstatná otázka. Říct mu to, anebo dál umanutě zapírat a dělat jako by nic ve víře, že přestane vyzvídat a že mu budu lhát s vědomím, že on to ví. Přikláněla jsem se k té první možnosti, ale cosi mi v tom úspěšně bránilo.

„Já… já nevím. Bylo tam spoustu lidí… Jsem žíznivá a tam… všude byla cítit krev,” vymýšlela jsem si s obličejem odkloněným na druhou stranu. I tak jsem zřetelně cítila jeho intenzivní pohled toho tekutého zlata, které s každým mým dalším slovíčkem neúprosně tvrdlo.

„Bello, tvoje oči byly černé a potom, co ses vrátila údajně ze záchodu mají sytě rudou barvu,” upřesnil Edward svůj dotaz, abych na něj nezkoušela další chabé pokusy výmluv. Povzdychla jsem si, ale rozhodně ne tak slabě, aby to neslyšel. Na tenhle bezmocný, téměř rezignující povzdych jsem ale neměla sebemenší právo. Vážně jsem se mu chtěla se vším svěřit. Sice o mně spoustu věcí nevěděl, ale to se týkalo mé minulosti, ačkoliv jsem do výrazu vše zahrnovala kupodivu i tohle. Přítomnost ale obnášela něco jiného. Ale rozhodně jsem nechtěla, aby do ní zapadaly lži. 

„Bello,” oslovil mě, měkce a prosebně. Věděl, že se něco nepěkného děje, ale i tak se dokázal chovat takhle. Byl ke mně hodný, což jsem nikdy předtím nezažila, proto mě tolik užíralo to, jak jsem se chovala. Jakmile se ve Volteře stalo něco proti pravidlům, následoval vždy trest. Tím jsem tu vinu smazala, jenomže v tomhle případě se k žádné bolestné satisfakci neschylovalo, proto jsem měla to nutkání vyjít s pravdou ven. Možná taky proto, že jsem tušila, že mě od něj nic zlého nečeká a že se mi konečně uleví.

„Něco jsem provedla," pípla jsem stydlivě, přičemž jsem se nervózně začala škrábat na hřbetu ruky s takovou silou a urputností, že bych si ji rozškrábala až do živého, kdyby moje pokožka neměla pevnější strukturu než ta lidská. 

„Co jsi provedla?” vyptával se mě s ohromující trpělivostí a pokojností, aby mě nijak neděsil. Jenže s tímhle přístupem mě z jisté části dojímal a doháněl moje provinění do nebeských výšin. Když se mi do očí natlačily slané slzy, překročilo to hranici únosnosti. Otočila jsem hlavu na něj, abych mu ukázala svůj rozpolcený výraz v obličeji, aby si nemyslel, že mě tohle zatloukání nijak netíží. Uvnitř jsem ale byla odhodlaná to vyklopit. Nešlo dál jen tak mlžit, když už jsem to načala. 

„Bello?” překvapila jsem ho, když jsem mu ukázala svoje rozhozené emoce. Začínalo toho na mě být moc a já jsem to očividně přestávala zvládat. 

„Nikomu jsem neublížila. To bych neudělala,” uvedla jsem na pravou míru, aniž bych očima někam uhnula, protože jsem mu chtěla ukázat, že to myslím naprosto vážně. I v té nejvyšší nouzi bych nikomu neublížila i na svůj úkor. Prostě ne...

„Tak co se stalo?” naléhal na mě, i když velice opatrně a ve vší slušnosti, ale já jsem se pořád prala sama se sebou. Neodpovídala jsem mu, jak jsem přemítala nad tím, jak mu to mám podat, a on pořád v tichosti trpělivě vyčkával. Zřejmě jsem ho trochu uklidnila. Mě zase uklidnilo, že mu stačí moje slovo, aby přestal pochybovat. Tohle mě akorát v tom ponoukání kápnout božskou akorát utvrzovalo. Ten jeho nezištný, ryzí, jedinečný charakter. Přesto jsem se od něj odvrátila pryč, když jsem se pořád nedovedla jasně rozhodnout. 

Všimla jsem si, že jsme odbočovali ze silnice na lesní cestu směrem k jejich domu. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch a pročistit si hlavu. Zjistit, co doopravdy chci. Jakmile jsme zastavili na příjezdové cestě před prosklenou vilou, mínila jsem z auta vypálit jako namydlený blesk a vypařit se kamsi do lesa, jenže mě dřív zachytila Edwardova ruka. Rychle jsem se na něj otočila.

„Chtěl bych, abys věděla, že mi můžeš říct cokoliv. Jsem tu pro tebe, ať se děje, co se děje. Mně můžeš věřit, Bello,” upozornil mě s takovým vřelým přednesem a zapálenými jiskřičkami v jeho topazových očích a když ještě sjel dlaní ze zápěstí k dlani, kterou snadno ovinul a následně něžně stisknul, úplně jsem zapomněla, co jsem to vyváděla. Střelila jsem očima ke spojeným dlaním a nějakou dobu jsem je uchváceně pozorovala. Tohle důvěrné gesto mě absolutně rozhodilo, proto mi pár dlouhých vteřin trvalo, než jsem se opět očima vrátila k těm jeho, které mě sledovaly s takovým úžasem a obdivem, že se mi z toho usadil v krku tuhý neproniknutelný knedlík, přes který jen stěží mohla proniknout nějaká plnohodnotná věta. Když se díval na ten můj zamoucený obličej, asi to pochopil jinak a moji ruku nechal vyklouznout ze svého chladivého sevření, které mě ale hřálo uvnitř hrudi. 

„Já vím,” přiznala jsem nesměle, ale taktéž alespoň vděčně, jenže po tomhle, a i svém, přiznání jsem nějak nedokázala vydýchat tu napjatou atmosféru v autě, a tak jsem otevřela dveře a vyběhla jsem z něj ven. Rozběhla bych se někam do lesa, ale on mi vstoupil do cesty ještě dřív, než jsem udělala první krok. Hleděl na mě shora s takovým lítostivým pohledem, který zaručeně patřil mému žalostnému chování, které u mě zatím nezažil. Nikdo ho ještě nezažil, ani já sama. 

„Vezmeš mě někam daleko odsud, prosím?” žádala jsem ho s roztřeseným hlasem nejenom proto, že mě tohle stálo mnoho úsilí, ale také proto, že stál tak proklatě blízko. Ta nasládlá vůně oblbovala moje buňky a zatemňovala mi rozumný úsudek, protože jinak bych ho o nic takového neprosila. Neustále jsem ale tolik toužila se mu se vším vyzpovídat. Co jsem provedla v nemocnici a co se mi dělo ve Volteře.

Edward mi na to pouze mlčky dlouze přikývl, přičemž ten vzácný topaz v jeho očích na mě přenášel klid a bezstarostnost. Zvedl ruku s dlaní vzhůru a očekával, že mu do ní vložím tu svoji. Nijak dlouho jsem neváhala a udělala jsem to, díky čemuž jsem si od něj vysloužila ten jeho pokřivený úsměv, který se mi tolik líbil. Oba dva jsme se rozeběhli směrem do lesa, kdy on ohleduplně dbal na mé poněkud vleklejší tempo. Běželi jsme několik dlouhých minut, což už bylo od sídla Cullenů hodně daleko. Když Edward začal tempo běhu postupně zpomalovat došlo mi, že se blížíme k onomu místu na které mě plánoval vzít. Za moment jsem dorazili na to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy v životě viděla. Veliká oválná louka plná drobných, ale vysokých fialových a bílých kvítků. Jejich příjemná vůně prostupovala vzduchem a nechala jsem se jí s hlubokými nádechy zaplnit. Tohle prostředí mě rázem uvedlo do takového snového vnímání, které mě naprosto ochromilo. 

„Je to tu nádherné,” vydechla jsem omámeně a až v tenhle moment jsem si uvědomila, že se pořád držíme za ruce. Ne že by mi to vadilo, od něj mi vůbec žádné doteky nevadily, ale uvnitř mě se odehrávaly takové všelijaké věci, které jsem nikdy nepocítila, a to mě značně vyvádělo z míry. Nejvýraznější z nich byl pocit, jako by mnou při každém i sebemenším dotknutí projížděly elektrické vlny. Z jeho těsné blízkosti mě šimralo u břicha a jeho melodický hlas mi způsoboval husí kůži.

Z několika filmů, co jsem viděla, se mi vybavilo takové zásadní  sdělení. Ve filmech to totiž popisovaly jako jasné příznaky zamilování se do někoho. Při téhle šokující myšlence jsem sebou trhla a s tím provázejícím škubnutím jsem vytrhla svou ruku z jeho sevření. Ihned se na mě překvapeně zahleděl s takovým dožadujícím se otazníkem, který jsem ze sebe setřásla tím, když jsem vykročila vpřed. Díval se na mě stále, protože jsem jeho pohled přímo na sobě cítila. Po zádech mi přejížděly takové horké vlny ze kterých jsem se skoro až ošívala.

Došla jsem asi do čtvrtky louky, když jsem se na něj krátce otočila, povzbudivě jsem se pousmála a pak jsem se položila mezi ty voňavé kvítky. Prostě jsem tomu neodolala. Netrvalo to dlouho a Edward mi opět dělal blízkou společnost. Ladně a neslyšně se vedle mě položil a bezchybnou tvář nasměroval k nebi s takovým očekáváním, které nakazilo i mě. Oba dva jsme mlčeli, přičemž on zíral vzhůru a já střídala jeho krásnou tvář a podmračené nebe, aby mi nic neuniklo. 

WINCHESTEROVI

Impala s kvílením pneumatik zastavila u krajnice, kde se ze silnice stáčela cesta napříč lesem. Na první dojem se zdála být nesjízdná a nevyužitelná, ale právě bratři na vlastní oči spatřili, jak po té cestě vyrazilo stříbrné Volvo, ve kterém byli ti dva pobledlíci. 

„Někde tam budou mít hnízdo,” promluvil Dean do ticha, které akorát rušilo jejich auto, které nechal běžet na volnoběh a kdy šestiválec bublavě burácel. Sam mu na to bez jakýchkoliv pochyb přikyvoval, přičemž nechával oči přikované na Volvu, které se s každým dalším metrem ztrácelo v hustém lese. 

„Vrátíme se, až budem připravení,” souhlasil s ním Sam a zase mu na mysl vystoupila myšlenka, jestli mají všechny potřebné zbraně proti upírům. Naopak Dean pomýšlel nad tím, jak se s nimi vypořádá. Přímo se nemohl dočkat, až zlikviduje několik bledých vetřelců. Naposledy vymítali ducha, a to se s nějakou zvláštní akcí neslučovalo. A ještě předtím likvidovali v Tennessee bandu rozdováděných démonů, což taky nebylo nic akčního.

„Máme teda tu krev mrtvého muže?” rozvzpomínal se Sam a čekal na Deanovu odezvu, která posledně nebyla zrovna dostačující a která mu především žádnou odpověď nedala. Dean se na něj utrhl s otráveným výrazem v obličeji a kyselým úšklebkem. 

„Na rozdíl od tebe jsem se připravil, když jsem věděl, do čeho jdeme. Obstaral jsem jich dost, takže už se namáhat nemusíš,” hudroval Dean káravě, ale jenom tak naoko, protože velmi rád svého bratra popichoval. Ve skutečnosti ho nijak neštvalo, že tu krev musel shánět sám. Bratr jeho dorážející poznámku přešel a raději nic nenamítal. V tichosti uznal, že se mohl víc zapojit, když si nebyl zcela jistý, že tu nebožtíkovu krev mají, a nenechat to pouze na Deanovi.  

„Hele, a co ten repelent proti upírům?” uvědomil si Dean náhle, že tuhle nezbytnou protiupírskou vychytávku úplně opomněl. Takže si v tenhle moment neměli moc co vytýkat. Dean si ale tak nějak zvyknul, že Sam svoji práci nedělal tak důkladně jako jindy. Možná si podvědomě připomínal a srovnával ty časy, kdy Samovi chyběla jeho duše. Pracoval naplno, bez ustání a byl téměř neomylný. I tak by Dean dal všechno za to, aby se nic podobného neopakovalo. Jeho bratr byl jeho bratr, i když s ním byly pravidelně nějaké potíže, i když mu v krvi kolovala démonova krev, neměnil by ho nikdy za toho podivínského, nadlidského Sama, který nepotřeboval spát a kterému scházely jakékoliv emoce. Měl rád svého mladšího brášku takového, jaký byl. 

„V kufru ještě máme popel od lovu s tátou,” nenechal se zaskočit Sam a hned nato vzpomínal na ten den. Kdy se po té hádce s otcem, po které odešel na Stanford, poprvé viděli. To poprvé lovili upíry, o kterých do té doby neměli ani ponětí. Repelentem Dean myslel spálenou směs šafránu, skunka, zelí a trillia. Někdy stačilo pouze načichnout. Pro upíry velice odpudivý pach a pro lovce velice účinná ochrana. Vrátili se zpátky do motelu, kde se pustili do přípravy zbraní na lov, který se nezadržitelně blížil. 

Děkuju Vám!!! x))

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 6. kapitola: