Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 4. kapitola

20.01.2013 (15:30) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1561×

BELLA

Ležela jsem v posteli, když jsem se uchylovala ke spánku, abych doplnila energii, která se blížila k nejnižší hranici, se kterou jsem mohla běžně fungovat. Normální upíři spánek nepotřebují, ale já, jakožto kříženec s člověkem, jsem čas od času potřebovala dobít baterky. Sice ne každý den, ale když jsem pociťovala únavu, dopřála jsem si pár hodinek spánku podle toho, kolik ho mé tělo vyžadovalo. Od té doby, co jsem bydlela u Cullenů, jsem jejich extrémně pohodlných a obřích postelí využila již potřetí. Pohodlí postele jsem poznala taky teprve tady. Tohle se dalo nazvat postelí, vůbec se to nepodobalo středověkému loži ve Volteře. No, mohla jsem být ráda, že jsem alespoň měla na čem spát, protože řadě jiných poloupírů se toho komfortu nedostalo. Tady se ale hrozně pěkně usínalo. Kolem mě pouze živá příroda, která bez ustání tvořila příjemnou ukolébavku a bez potíží mě uspávala.

Mžourala jsem okenní tabulí ven a pomalu jsem upadala do sladkého opojení. Hned první den mě Esmé ubytovala v pokoji pro hosty, který jsem od té doby dle potřeby obývala. Dobře jsem si pamatovala ten její konejšivý výraz, když mě přikrývala peřinou se saténovým povlečením. Usnula jsem jako nemluvně s tím, že jsem v dobrých rukách. Stačilo mi k tomu, aby Esmé projevila svoji mateřskou povahu, a strach šel stranou. Nic mi v předešlém životě nechybělo tolik jako rodičovské zacházení. 

Víčka se mi pomalu klížila, myšlenky se postupně tišily a slastný spánek konečně přicházel. Jenže pak mě dokonale probrala silná esence té typické vůně. Přišel za mnou Edward. Nejspíš mě zkontrolovat, jak mi je a tak. Vážně se o mě neuvěřitelně hezky staral. Několik dní jsem totiž nedostala svoji dávku a začínalo se to na mně podepisovat. Carlisle se mi úzkostlivě omlouval, že je v nemocnici pod stálým dohledem zaměstnanců a že nemá šanci vzít další jednotku krve. Nezlobila jsem se na něj, to ani nešlo. Měla jsem na vědomí, že by z toho mohl mít neskutečný průšvih. Nechtěla jsem být zodpovědná za to, že bych mu to v jeho milované práci zavařila. Už toho pro mě udělal tak dost. Víc jsem žádat nemohla. Proto jsem se uvrtala do postele, abych nabrala sílu k dalšímu lovu. Nebylo vyhnutí, situace to vyžadovala. Tentokrát jsem si neplánovala proběhnout se po lese a smilovat se nad svým čtyřnohým cílem. 

Vyhrabala jsem se zpod peřiny, abychom na sebe viděli. Vyhledala jsem ten alabastrový, dokonalý obličej a zase jsem užasla. Tu tvář jsem vídala každý den a většinu času, ale stejně mi pořád brala dech. Při prvním pohledu na něj se mi všechno uvnitř podivně zachvělo. Ani mě to nepřekvapilo, protože jsem to pociťovala už nějakou dobu při každém našem setkání. Seděl v křesle, natočený bokem ke mně, vlasy měl ledabyle rozcuchané, jak si je častokrát projížděl svými dlouhými, útlými prsty, a na sobě tmavě modré tričko, v němž jeho bělostný, bezchybný obličej naprosto vynikal. Když jsem si uvědomila tyhle svoje podvědomé postřehy, okamžitě se mi začala do tváří hrnout horkost. Zatím jsem takhle o Edwardovi nepřemýšlela. Možná jsem si to nepřipouštěla záměrně. Každopádně jsem po těchto úvahách musela připustit, že mě Edward uchvátil. Nepopiratelně jsem hezčího upíra nepotkala. 

„Děje se něco?” zajímala jsem se, když jeho upřený, zamyšlený pohled do země ještě víc zachmuřil. Alespoň jsem si mohla nerušeně užívat svoje nenápadné pozorování, aniž bych byla přistižená. Naštěstí taky nespatřil moje ruměnce na lících, když jsem o něm smýšlela tak, jak jsem smýšlela. Trvalo mu nějakou chvíli, než se odhodlal ke mně vzhlédnout a promluvit. Jeho sladce medové oči neoplývaly tou osobitou jiskrou, jelikož pohasla pod náporem starostí a obav, které ho nedávno naplno dostaly.

„Určitě se něco děje, jenže mi nikdo neřekne co,” postěžoval si bezradně, přičemž na něm bylo znát, jak usilovně přemýšlí nad tím, co by to tak mohlo být. Mluvil bezpochyby o Carlisleovi. Podle Edwarda se několik posledních dní choval neobvykle. Když nepracoval v nemocnici, seděl zavřený ve své pracovně, a kdo ví, co tam prováděl. Moc toho nenamluvil a jeho jindy pokojný výraz kazily nevzhledné vrásky na čele, jak neustále nad něčím dumal. 

„Skrývá myšlenky tak dobře, že mu je prostě nedokážu přečíst,” podotkl lehce zoufale, když jeho dar, na který v mnoha situacích spoléhal, selhal. Většina Cullenových oplývala nějakým zvláštním darem, který si do upíří existence přenesli ze svého lidského života a který se díky jejich upírství rozvinul na maximum. Opět to patřilo k výhodám už tak skvěle vybavených predátorů. Díky jejich zvláštním vlastnostem jsem je znala dřív, než jsem je potkala osobně. Ve Volteře se o nich hodně mluvilo. Věděl o nich snad každý upír či poloupír. Hlavně proto, že se o ně víceméně zajímal samotný Aro, protože Carlisle jednu dobu seděl na čtvrtém trůnu po boku Tří. Díky tomu je měli volterrští neustále v hledáčku, i když jsem dost pochybovala, že o tom Cullenovi věděli, natož aby s tím souhlasili. Carlisle neodešel jen tak pro nic za nic...

Já jsem dostala do vínku podobnu schopnost jako Jasper, ale on ji měl daleko lépe rozvinutou. Já jsem pocity rozeznávala, až když je dotyčné osoby cítily skutečně intenzivně. Brala jsem to jako plus, protože už tak to pro mě bylo kolikrát dost náročné. Emoce byly poněkud ošemetné. 

„A ostatní taky nic neví?” vyptávala jsem se, i když jsem si nemyslela, že by se jich na to zeptal. Raději tím zatěžoval pouze sebe. Co kdyby si ostatní ničeho nevšimli? Nechtěl je zbytečně plašit. Tak ohromně ohleduplný Edward byl.
„Myslíš, že to kvůli mně mlčí?” zahrnovala jsem ho otázkami, které mi nikdy nedocházely. Pořád jsem se měla na co ptát a zrovna tenhle dotaz mě na jazyku svrběl již delší čas. Opět na mě zaměřil svůj zkroušený pohled, až ve mně hrklo.

„Možná. Nevím. Nikdy před námi ale nic netajil,” odpověděl mi zcela pravdivě, přesně tak, jak to cítil. Jako pokaždé. I když mi jeho odpověď byla sebevíc nepříjemná, musela jsem jeho upřímnost ocenit. Po pravdě, zrovna v tomhle jsem s ním souhlasila, ačkoliv nerada, protože jsem svou přítomností pravděpodobně narušovala harmonii jejich vztahů, a to mě nesmírně mrzelo. Teda, připadalo mi, že mi to tak naznačil. Ale i podle toho, jak se tvářil, bych hádala, že ano.

„Co když je to něco vážného?” přemýšlela jsem nahlas, když jsem se tomu snažila přijít na kloub. Proč se Carlisle nesvěřil své rodině s tím, co ho očividně tížilo? Alespoň Esmé, jeho věčná láska, by mohla vědět, co se děje.

„Tak nám to řekne,” nepochyboval Edward o Carlisleových záměrech. Pevně věřil, že by otec nedělal nic za jejich zády. Od toho jsem ho samozřejmě nechtěla zrazovat, protože jsem tomu do jisté míry věřila sama. Pro Carlislea byla jeho rodina vším, takže by ji rozhodně nijak neohrozil. Ale co když se dělo něco, co ani říct nemohl? Ve Volteře už jsem takových situací zažila příliš.

„Třeba je to natolik vážné, že to nikomu nechce říct,” napadlo mě, ale až potom, co se ta slova roznesla vzduchem, mi došlo, že bych udělala líp, kdybych mlčela. Edwarda jsem tím totiž vynervovala ještě víc. Vyjeveně se na mě zadíval, přičemž mírně vykulil oči, a pak se jeho výraz stal znovu nepřítomným. Hlava mu opět klesla dolů, načež si zajel rukou do vlasů, aby si je prohrábl. Dělal to tehdy, když ho něco rozhodilo.

„Co kdybys šel za Esmé? Ta třeba bude něco vědět," vrátila jsem se ke své předešlé myšlence, kterou jsem vyřkla s úmyslem nějak mu pomoct. Ihned začal horlivě vrtět hlavou, že ne. „Poznal bych to, kdyby něco takového tajila. I na Carlisleovi jsem to poznal a ten myšlenky umí skrývat docela dobře, na rozdíl od Esmé," vyvrátil mi to, čímž ukončil všechny moje snahy, jak zjistit, co se děje s Carlislem.

„Víš… Docela mě to děsí,” svěřil se mi sklesle a rezignovaně. Nevěděl už kudy kam. Když jsem ho spatřila tvářit se takhle, vlilo mi to do žil novou chuť přijít na to a ulehčit mu tak. 

„A co kdyby ses ho prostě znovu zeptal?” poradila jsem mu to nejrozumnější a nejradikálnější řešení. Tahle možnost se mi jevila jako nejúčinnější a nejsprávnější, než vymýšlet kdo ví co. Když ke mně Edward nešťastně vzhlédl, přepadl mě pocit, že jsem vyslovila nějakou pitomost.

„To už jsem udělal. Byla jsi u toho a viděla jsi, jak to dopadlo,” připomněl mi nepatrně hořce, když si vzpomněl na to, jak se Carlisle divně zachoval. Divné to připadalo i mně, a to jsem Carlislea moc neznala. Většinu času buď pracoval, anebo se čímsi zabývat ve své pracovně, a tak jsem neměla šanci ho nějak blíže poznat. Jen okrajově, ale i to mi stačilo na to, abych pochopila, jak skvělá osoba to je.

„Tak se ho zeptej po druhý. Zkus z něj dostat odpověď. A když ji nedostaneš… tak mám plán B,” řekla jsem mu tajemně, což upoutalo jeho pozornost tak, že mě začal očima doslova hypnotizovat. Jeho nepřehlédnutelný zájem mi na tváři vykouzlil potěšený úsměv. A tím mým úsměvem se mi povedlo to, že se jeden Edwardův koutek vyhoupl výš. Tenhle jeho úsměv se mi moc líbil.

„Až se zeptáš, tak ti ho řeknu,” nesmlouvala jsem, i když se na mě tak krásně usmíval, protože můj prostý plán vlastně závisel na tom, že se Edward Carlislea zeptá. Asi jsem to tím svým záhadným přístupem moc nafoukla, jelikož na tom mém plánu nebylo vůbec nic zvláštního. Pokud nám to Carlisle nechce říct, tak si to prostě musíme zjistit sami. Edwarda by to zaručeně také napadlo, kdyby si to ale nejprve připustil. Znamenalo to obejít Carlislea, což by se Edwardovi moc zamlouvat nemuselo.

Edward stále seděl na místě, zadumaně na mě hleděl a nejspíš čekal na něco dalšího. Třeba jestli nepovolím a neřeknu mu, co mě napadlo. Nevyměkla jsem ani pod náporem ušlechtilého topazu a výjimečného pokřiveného úsměvu. 
„Čím dřív se něco bude dít…” napověděla jsem mu, načež se jen silně zamračil, a tím veškeré jeho konání haslo. Myslela jsem, že půjde a hned se zeptá. Ne že tu bude jen tak planě otálet.
„Musíš se nejdřív nakrmit,” rozhodl i za mě s nesmlouvavým tónem, kterým mi jasně naznačil, co bude prvním bodem programu. 

„Jedno po druhém. Nejdřív načerpám síly na lov,” vysvětlila jsem mu věcně, načež se mile usmál. Tomu už neodporoval, a tak se postavil k odchodu, jenže tomu se cosi uvnitř mě vzpříčilo. Takový hektický až panický pocit, který mne zaplavil a který jsem nikdy předtím nezažila. Neuměla jsem si ho vysvětlit, ale můj výkonnější mozek si to vyložil po svém, a tak jsem si usmyslela, že chci, aby tu se mnou zůstal, než usnu. 

„Počkej,” zastavila jsem ho, když už jsem sledovala jeho vzdalující se záda s těmi širokými rameny, útlým pasem a tím pěkným... Sakra, Bello! Otočil se na mě zrovna v tom okamžiku, když jsem sama sebe v duchu přísně okřikovala za svoje nepatřičné myšlenky. Pozvedl obočí a roztomile se na mě díval. Nasadila jsem výraz odpovídající situaci, takže ostýchavý a lehce provinilý. 

„Můžeš se Carlislea zeptat, až budu spát,” navrhla jsem mu, za což mě opětovně obdařil úsměvem, ale tak jemným a hřejivým, že jsem se pod peřinou nasoukala k jedné straně postele, aby si mohl lehnout vedle mě. Ani jsem o tom nijak nepřemýšlela, prostě jsem to udělala. Obočí mu vylétlo ještě výš, a to bych se vsadila, že už to výš nešlo. Ten šok byl těžko přehlédnutelný, ale záhy potom se ho snažil zakrýt, aby mě tím neodradil. Zaskočeně na sucho polkl a jen mě soustředěně pozoroval.

Chvilku postával na místě, než se přesvědčil, že to doopravdy myslím vážně, a pak se rozešel mým směrem. Netušila jsem, co to do mě vjelo, takže jsem celou dobu zápasila sama se sebou, jestli ho to mám nechat dokončit, anebo ho zastavím. Ale když jsem vydržela celou dobu opětovat oční kontakt, nějak jsem na tu druhou možnost zanevřela. Přistoupil k posteli, na kterou po krátkém zaváhání, jestli si to náhodou ještě nerozmyslím, plynule a ladně ulehl. Donesla se ke mně ta jeho jedinečná nasládlá vůně, která mě zatlačila do peřin a donutila mě ji opatrně vdechovat, aby si toho Edward nevšiml. Nejvíc mě ale překvapilo, že mi to nepřišlo ani trošku podivný. Nic z toho, proto jsem se otočila na stranu, na které jsem usínala nejraději, směrem k němu.

Ležel na zádech a díval se do stropu, přičemž jsem několikrát zachytila jisté pokusy podívat se na mě. Když se naše pohledy střetly, chvíli to trvalo, než se od sebe zase odtrhly. Já jsem se ale nijak zvlášť neostýchala a prostě jsem ho detailně snímala, zatímco jsem usínala. Uvědomovala jsem si čím dál zřetelněji, že on je jedinečný absolutně celý. Obezřetně jsem si prohlížela jeho andělský obličej, který oplýval dech beroucí krásou. Moc mi nešlo odtrhnout se od něj, takže to bylo většinou na Edwardovi. Můj pohled se nejdál dostal k jeho pravidelně se zvedající hrudi, která mě jaksi fascinovala. Používal ta lidská gesta pořád, i když byl ve společnosti jiných upírů anebo mě. Usnula jsem, ani nevím jak. A kupodivu se mi nezdála žádná noční můra z dob Volterry, ale zdálo se mi o Edwardovi, což mě možná děsilo ještě víc. 

Když jsem se probudila, první, co mi přišlo na mysl, bylo nečekané přání, aby Edward ležel pořád vedle mě. Nějakou chvíli jsem oči neotvírala a snažila jsem se ostatní smysly absolutně potlačit, abych se neochudila o náhlé překvapení. Tolik jsem si přála, aby tam ještě ležel, až mě to zaráželo. Každičký kousek v mém těle si to usilovně přál. Jenomže to nebylo celé. Dneska jsem si přiznala už dost a očividně jsem v tom chtěla pokračovat, takže jsem se začala nimrat ve svých pocitech.

Nemusela jsem se v sobě dvakrát hloubat, abych dospěla k přesvědčení, že jsem nikdy nic tak silného necítila. V tom dobrém slova smyslu samozřejmě. Nenávisti, hněvu, žalu a bolesti jsem pocítila za svou existenci ve Volteře až trýznivě moc.

Když jsem otevřela oči, nikoho jsem nespatřila. Překvapilo mě to daleko víc, než bych si troufnula odhadnout. Zamrzelo mě to. Civěla jsem na uhlazenou deku a polštář, přičemž jsem si živě vybavovala Edwarda, který tam ještě nedávno ležel. Tak blízko... To zklamání, které mě zaplavilo, bylo příliš silné. Příliš silné na to, abych to brala na lehkou váhu. Aniž bych to zpozorovala, Edward se pro mě stal někým tak blízkým a důležitým, že bych si to ani v těch nejdivočejších snech neuměla představit. Jaktěživ jsem netrpěla žádnými naivními představami, že by se mi něco podobného mohlo stát. Jenže ono se to stalo a já si toho ani nevšimla. Až teďka, když už to nešlo přehlédnout.  

 ◊◊◊ 

Spánek mě úžasně osvěžil a osmělil k dalšímu lovu, ze kterého jsem nehodlala vyjít jinak než úspěšně. Přemýšlela jsem, jestli bych to nepodnikla spíš sama. Z neznámého důvodu jsem netoužila Edwarda vidět. Především jsem netoužila cítit to, co jsem cítila, a co se počínalo ozývat v jeho společnosti. To, co jsem zatím nedokázala pojmenovat. Připadalo mi, že to prostě cítit nesmím. Ačkoliv jsem to nesvedla pojmenovat, naplňovalo mě to neskutečným, téměř nebetyčným pocitem, že jsem si nedovolila myslet na to, že by to mohlo znamenat něco zlého či nevhodného. Ba naopak. Jenomže po tom všem, co jsem zažila, jsem si myslela, že něco takového pro mě jednoduše není. Že někdo tak špatný jako já by něco takového neměl prožívat.

Ustlala jsem vyhřátou postel a vyrazila jsem z pokoje ven. Jakmile jsem ale otevřela dveře, setkala jsem se s Edwardem. Srdce se mi prudce rozběhlo. Bohužel ne tím, že bych se ho lekla, nýbrž tím, co se mi usadilo v hlavě. Nějakou dobu jsem se mu dívala do jeho bledé, vlídné tváře, na níž se vyjímal ten jeho titěrný, zkřivený úsměv, který mi na rty vháněl ten můj. Rychle jsem sklopila hlavu, abych tomu zabránila. Zrovna teď se to vůbec nehodilo.

„Odpočatá?” zeptal se Edward přívětivým tónem v melodickém hlase. Přikývla jsem, že ano a donutila jsem se vzhlédnout zase vzhůru, abych v něm nebudila zbytečné rozpaky. Předtím, než jsem vytuhla, jsem na něm málem nechala oči, a teď bych mu nevěnovala jeden skoupý pohled? Přistihla jsem ho, jak si mě bedlivě a trochu tápavě prohlíží. Nestihla jsem to včas, proto jsem to plánovala dohnat jinde.
„Informovaný?” vrátila jsem mu ve svém kontextu a setrvala na něm pohledem o něco déle, než mi bylo milé. Stihla jsem ještě zahlédnout jeho poraženecké vrtění hlavy.

„Ještě než jsi usnula, odjel Carlisle do nemocnice,” objasnil mi, což mě okamžitě přivedlo k čiré šílenosti, jenomže to bylo pro moji slabou vůli až přespříliš lákavé. Bez pochyby to byla nehorázná chyba, ale ono se mi to přímo nabízelo. Nedalo se odolat. Nevedla jsem si dvakrát dobře, tak proč to nezlepšit, když mám tak snadnou příležitost? Proč nezabít dvě mouchy jednou ranou? Zas tak nic hrozného to není...

„Takže musíme do nemocnice,” navrhla jsem mu horečně, až to vyznělo spíš jako rozkaz než jako návrh. Jeho obočí se stáhlo zadumaně k sobě. Přemýšlel nad mým podnětem, a když se mu obočí vrátilo zase k nadočnicovému oblouku, nejspíš došel ke kladnému závěru. 
„Něco se děje, Edwarde, víme to oba dva. Zeptáme se ho, a když nám to ani na podruhé neřekne, tak si to zjistíme sami, no ne? Co když se Carlisleovi něco děje a potřebuje pomoc a jen si o ni nemůže říct?” napadaly mě všelijaké věci, kterými jsem hodlala Edwarda popíchnout, aby už na nic nečekal. Když jsem v jeho obličeji spatřila stín strachu, bylo jasno. Pro rodinu by udělal vše.
„Tak jdeme,” zakončil Edward, čímž si možná mínil dodat potřebnou odhodlanost, jestliže o mém plánu stále nebyl plně přesvědčený. Vyšel svižně směrem k jejich přízemní garáži, kde se ukrývalo několik nablýskaných pokladů na čtyřech kolech. Já jsem kráčela nedočkavě po jeho boku. Těšila jsem se jak na první jízdu autem, tak na tu záležitost v nemocnici. Na to jsem ale potřebovala kvanta odvahy...

WINCHESTEROVI

„Takže, co teď?” tázal se Sam Deana, když dokončil svůj průzkum webu, na kterém vyštrachal všechny možné i nemožné zprávy o kdejakých neobvyklých jevech okolo Forks, které by mohly souviset se zdejšími nadpřirozenými bytostmi. Neměli žádné další přesné vodítko, které by jim ukázalo cestu dál. Po pravdě stáli tak trochu na červené.

„Půjdeme do nemocnice?” napověděl mu Dean s vyšší fistulí, kdyby to snad někomu nebylo naprosto jasné.

„Vždyť žádná oficiální zpráva z nemocnice o tom, že by se jim ztrácela krev, nepřišla. Musíme počkat, až se začnou věci hýbat, do té doby nic nemáme,” nesouhlasil Sam a posadil se unaveně na postel, protože ho to prohledávání internetu vyčerpalo. Oči ho tlačily a pálily a na spáncích mu seděl tlumený tlak, jak ho hlava ještě naplno nezačala bolet.

„Za Cullenem,” opravil ho vševědoucně Dean a vrtěl nad bratrovou zabedněností hlavou. Samovi ale pořád nesvítalo, a tak na něj jen vyjeveně koukal a čekal, zda Dean svůj úmysl nějak rozvede.
„Nemůžeme jít za Cullenem, protože by mu hnedka došlo, že něco není v pořádku. To vyšetřování drží zatím Swan pod pokličkou, místní o něm neví, takže nemůžeme jít a ukazovat na někoho jen tak prstem," odporoval mu Sam, protože když si ten první krok, zajet do nemocnice za Cullenem, po menší rozvaze promyslel, usoudil, že nedělat to bude vážně nejlepší. Na místo toho ale museli vymyslet něco jiného, aby se v případu posunuli dál. 

„Hele, zjistili jsme, co jsme zjistit mohli. Nebudu tu dál jen tak sedět a čekat, až se objeví další mrtvola,” mručel Dean pobouřeně a hypnotizoval Sama neoblomným výrazem, kterým ho přesvědčoval, že musí neprodleně konat. „Tak je budeme stopovat. Cokoliv, jen ne nic," stál si Dean tvrdohlavě za svým a nechtěl z toho svolit ani omylem.
„Můžeme si Cullena nepřímo proklepnout, ale rozhodně bych nešel do nemocnice, abych v někom vzbudil nějaký podezření,” namítl Sam a tvářil se stejně jako jeho bratr, aby pochopil, že ze svého požadavku též nesvolí.

„Anebo můžeme dát věci do pohybu sami, ne?” napadlo náhle Deana, až se mu z toho rozsvítily oči, protože to pokládal za skvělý myšlenkový výtvor. Na tváři se mu kvůli tomu rozlil spokojený úsměv, kterým se tak sám ocenil. 
„Co tím myslíš? Jako že přece jen půjdem do tý nemocnice a ukradnem jim jednotky s krví? To je fakt idiotskej nápad,” zchladil ho Sam bez zaváhání a ještě přidal káravý pohled, kterým viditelně ukázal, co si o tom myslí. Deanův úsměv vzápětí opadl. Zachmuřil se a našpulil vzdorovitě rty, jak se mu nelíbil bratrův pasivní přístup.
„A co když je někdo bude potřebovat a oni je mít nebudou?” opáčil mu na to pohotově Sam, aby svého bratra ujistil, že tudy cesta nevede.

„No fajn, tak počkáme. Zaměříme se na všechny Cullenovy a nemocnici vynecháme,” uznal nakonec dotčeně Dean, když na něj bratr vyrukoval s těžko průstřelným argumentem. Zachraňovali životy, proto by byl nesmysl, kdyby tímhle postupem někoho ohrozili.

„Nebo můžeme přece jen do tý nemocnice jít, ale Cullenovi se vyhneme,” přemýšlel o dalším kroku Sam, což se zamlouvalo jak jemu, tak jeho bratrovi. Vzájemně si odkývali, že to takhle půjde, a když Sam vstal z postele, už na nic nečekali a šli se navléknout do svých pracovních obleků. Pak opustili pokoj a nasedli do auta, aby odjeli do nemocnice. Oba dva nedočkaví a napjatí. Dean pořádně popoháněl svoji milovanou Impalu, aby se tam dostali co nejrychleji. Byl plný energie a tenhle případ ho obzvlášť ponoukal k tomu, aby mu věnoval maximum času. Tolik nevyjasněných otázek ho lákalo k rychlému vyřešení. Sam to vnímal podobně.

   ◊ ◊ ◊ 

Zaparkovali před místní nemocnicí, upravili svoje černé obleky, zkontrolovali falešné průkazy a vpluli dovnitř s jediným cílem - zjistit něco o Carlisleovi Cullenovi a taky něco o údajných krádežích jednotek krve. Cokoliv, aby jim padla zase zelená.

Bratři si vyhlídli pár nemocničních sester, které oslovili, jenže většina z nich neměla dostatek času na to, aby Winchesterovi dostali veškeré odpovědi, které potřebovali. Až po několika promarněných pokusech padli na brigádnici, která se jevila řádně sdílně. Navíc se jí očividně líbil Dean, takže nikam zvlášť nespěchala, ačkoliv sloužila právě na pohotovosti. Dean nestydatě využil svého šarmu a nepokrytě se ptal.

„Neslyšelas něco o tom, že by se tu ztrácela krev?” položil jako první tuhle stěžejní otázku s širokým úsměvem a plamínkem v očích, protože mu nemálo lichotilo, že s ním mladá, tmavovlasá, atraktivní sestřička neskrývaně flirtovala. Brunetka se krátce, ledabyle ohlédla za sebe a přistoupila k nim o něco blíž. Na Deana namířila ukazovákem a naznačila mu, ať se k ní nakloní, že mu to pošeptá. Než tak učinil, podíval se samolibým, pobaveným výrazem na bratra a na lehký dotek se k ní sklonil. Neměl s takovými důvěrnostmi sebemenší problém, spíš si to nanejvýš užíval. 
„Ženský z Cullenova oddělení mi to řekly samy. Ztrácí se tam v nepravidelných intervalech a vždycky po několika sáčcích,” pošeptala mu a otřela se o jeho tvář, když se narovnávala zpátky. Pro bratry byla tahle informace velice podstatná. Sam ji zaslechl pouze z části, jak se snažil zachovat si adekvátní vzdálenost, ale vyvodil si správný výsledek.

„Z Cullenova oddělení?” zopakoval překvapeně Sam a valil oči na mladou sestřičku. Od Swana se dozvěděli, že Cullen pracuje sice v nemocnici, ale počítali s nějakou podřadnou prací, aby se lehce dostal ke krvi.
„On je to doktor?” rozvinul to Dean, taktéž neuvěřitelně zaskočeně. Ani jednoho by něco takového jaktěživ nenapadlo. Upír a doktor? Svět se musel začít točit obráceně, protože jinak by tohle nešlo.
„Ano. Sice je tu krátce, ale nastoupil ihned jako vedoucí oddělení pohotovosti a taky jako obvoďák,” ujasnila jim obratně, což jim ve zkrocení jejich udivených tváří moc nepomohlo.

„A jaký je doktor Cullen?” pokračoval Dean v pídění se po sebemenších vodítkách. 
„No, víš… skoro každá sestřička v nemocnici je z něj unešená, ale… není to můj typ. Mám raději snědší muže. Ale je pravda, že on je… prostě je dokonalý. Není na něm jediná chybička. Ale zaslechla jsem, že ujíždí na barevných čočkách a že je prej pořád divně studenej. A na doktora vypadá hodně mladej,” vypovídala ochotně a pomrkávala po Deanovi svými dlouhými uhlovými řasami. Winchesterovi žasli čím dál víc, přesto další informace již nepotřebovali.
„A kde je doktor Cullen teď?” ujal se slova pro změnu Sam, protože už se nechtěl dál koukat, jak ta slečna nestydatě koketuje s jeho bratrem, který se samozřejmě chytal a tvářil se u toho neskutečně přiblble.

„Na sále. Operuje,” sestřička nevěnovala Samovi takovou pozornost, proto ho odbyla poněkud stroze a suše. Sam nenápadně protočil panenky, protože tuhle situaci zažil nesčetněkrát a už jej to vážně nebavilo. Bratrovi ani v nejmenším nezáviděl, jen neměl potřebu u toho být a sledovat bratrovo tokání. 

„Bude to na dlouho?” zjišťoval důkladně Dean, když měl její pozornost.

„Transplantace orgánů, takže to nějakou chvíli trvat bude,” odhadovala mírně váhavě, jelikož o tom zřejmě neměla dostatečný přehled, ale vyvážila to roztomilým kukučem.

„Dobře, děkujeme vám za váš čas,” ukončil rozhovor Sam, otočil se k ní zády a čekal na Deana, jenže ten se ne a ne odtrhnout od té sympatické slečny. Proto ho musel popadnout za rameno a otočit ho k sobě s použitím patřičné síly. Sestřička se nespokojeně odporoučela pryč, když se nedostali tam, kam se s Deanem dostat toužila. 
„Vole, měl jsem ji rozdělanou!” držkoval Dean a naštvaně se mračil na bratra. Ten se jen kysele zašklebil s nedostatečným zájmem a dál jeho neverbální protesty ignoroval. 
„Vypadalo to spíš obráceně,” ujasnil Sam a nasadil výsměšný výraz, kterým obdaroval Deana, když narážel na to, že to spíš ona balila jeho. Deanova tvář se zachmuřila ještě víc, protože Sammy necitelným způsobem urazil jeho vysoké ego ohledně žen.

„Takže…” načal Sam nové téma, když se přenesli přes tu odvážnou hnědovlásku.
„Jak může dělat upír v nemocnici, když je většinu doby po lokty v krvi? Myslel jsem, že bude dělat nějakou podřadnou práci, aby měl snadný přístup ke krvi, ale tohle? I upíří umí překvapit,” vyslovil tu nejvíc praštěnou otázku, jakou si kdy nahlas položil. Na to neměl ani jeden z nich vysvětlení. S něčím takovým se doposud nesetkali. Žádný upír neodolal krvi, alespoň tak tomu bylo doposud. Jenže doktor Cullen pracoval v nemocnici, takže jaksi nezapadal do tabulky.

„Tohle mění situaci,” uznal Sam zadumaně a namáhal si mozkové závity, aby přišel na nějakou rozumnou věc, kterou by to mohl osvětlit. Viděl už mnoho věcí, na které odpovědi znali nebo je našli v deníku svého otce, ale tohle se vymykalo všemu. 

„Jak?” nerozuměl Dean Samovým myšlenkovým pochodům.
„Pomáhá lidem, Deane. Jako další jiní doktoři. Ten určitě nezabíjí lidi,” odhadoval Sam, ale klidně by za to dal ruku do ohně. Už zažili pár upírů, kteří se živili výhradně zvířecí krví. Třeba to takhle praktikoval i doktor Cullen.
„A?” Dean stále netušil, kam tím jeho bratr míří.

„Jaký a? Nezabijeme někoho, kdo zachraňuje lidi.” 
Sam se urputně bránil myšlence, že by měl někomu takovému ublížit. V žádném případě. A Deana musel přesvědčit o tom samém, protože ani za nic nehodlal dopustit, že by Dean doktora Cullena zabil za jeho zády, jako to udělal s jeho kamarádkou Amy. Sice uznal, že pochopil, proč to Dean provedl, ale pořád to považoval za špatnou věc. 
„Same, je to upír jako každej jinej! Časem se přestane ovládat a stejně si dá někoho jako zákusek,” oponoval mu Dean rázně, protože o tom byl naprosto přesvědčený.

„Jako to udělala Amy? Počkat, neudělala, protože jsi ji dřív zavraždil!” nechal se Sam rozhodit. Ovládla ho zloba, kterou k bratrovi stále cítil kvůli vraždě Amy. Považoval to za zradu.
„Nemůžeš zavraždit příšeru,” opravil ho nabručeně Dean a jeho obličej pomalu ztuhl, protože Sam se dotkl jeho citlivého místa, a to Dean nedokázal jen tak překousnout.

„Hele, víš co? Nebudeme dělat žádný ukvapený rozhodnutí. Nejdřív si je pořádně proklepneme,” rozhodl Sam, aby zabránil blížící se hádce. A zvlášť nechtěl rozebírat tu věc s Amy.
„Jo,” zahučel Dean bezbarvě, jak ještě vstřebával tu drobnou roztržku. 
„Ale když už jsme tady, tak bychom se mohli porozhlédnout po jeho kanceláři nebo ordinaci nebo kde to vlastně Cullen sídlí,” snažil se Sam rozehnat tu napjatou atmosféru a využil příležitosti. Opět si to jen odkývali a vydali se do vnitřních částí nemocnice. 

Děkuju vám za komentáře u přechozí kapitoly. Hrozně moc mě těší váš zájem, i když bych možná přivítala spíš nějaké vaše názory, které mi řeknou něco víc o tom, jak si povídka u vás vede. Třeba až se to trošku rozproudí... ;-)

Každopádně moc děkuju!! x))

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 4. kapitola: