Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 3. kapitola

15.01.2013 (11:45) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1760×

BELLA

Po nepovedeném lovu jsem se usadila k televizi. To pro mě bylo poslední dobou hodně typické. Zírat hloupě na televizi, když jsem mohla dělat x dalších různých a zajímavějších věcí. No, to by mě to muselo lákat a bavit víc než sledování barevných obrázků s pestrou paletou lidské rasy. Popravdě jsem spíš analyzovala ty tolik proklamované a obdivované tváře herců. Nemohla jsem přijít na důvod, proč ostatním připadali tak úžasní. Vždycky jsem skončila u názoru, že to bude tím upírstvím či poloupírstvím. Našemu i jejich druhu dali do toho balíčku dokonalosti i naprosto bezchybné vzezření. Každý byl neskutečně krásný, všelijakými způsoby. Samozřejmě proto, aby lovení kořisti probíhalo co nejsnadněji a ten překrásný vzhled oběti účinně vábil. Tak proto se mi ti opěvovaní herci nezdáli tak úchvatní.

Právě jsem před obrovskou plazmou trávila přebytečný čas, než se Carlisle vrátí z nemocnice s mou očekávanou a nutnou dávkou krve. Ale když si ke mně zničehonic přisedl Edward s takovým těžko postřehnutelným úsměvem na rtech, měla jsem nutkání televizi vypnout. Kdo ví proč jsem raději poslouchala a pozorovala jeho než jiné tucty nikdy neviděných lidí, jejichž běžná gesta nebyla strojeně naučená. Nicméně Edwardovo lidské chování vypadalo absolutně přirozeně, takže mě svojí přítomností skoro vůbec neděsil. Můj prvotní předpojatý postoj vůči němu mě celkem rychle přešel, protože byl úplně jiný než ti upíři, kterých jsem se tolik bála. Všichni upírští muži v jejich rodině na mě působili příjemně, takže moje fobie mě postupně opouštěla.

„Na první lov to nebylo špatný... Než ses začala bavit," pochválil mě a mírně se na mě usmál, čímž mě nefalšovaně potěšil. Na pochvaly jsem vůbec zvyklá nebyla, takže jsem měla co dělat, abych se nezačala červenat.

„Až na ten průšvih s tím vlkem," připomněla jsem mu decentně trpce, přičemž se moje obočí svévolně stáhlo k sobě, protože ty vzpomínky nebyly zrovna nejmilejší. Ještě teď mě bolelo rameno a na předloktí se mi začínala dělat modřina. No jo, mívala jsem modřiny, ale ty se mi tvořily jen ve výjimečných případech, třeba jako po útoku toho ohromného vlka. Měl nebývalou sílu, takže se to na mně takhle promítlo. Nijak zvlášť mi to ale nevadilo, alespoň jsem opět na vlastní oči viděla ten rozdíl mezi mnou a jimi. Připomenout si tak svoji lidskost, i když jen poloviční. 
„Za to se ti omlouvám. Měl jsem ti to říct předem," omluvil se upřímně a s tak provinilým výrazem, že jsem skutečně na pár vteřin nabyla dojmu, že se to stalo jeho vinou. Jenže nestalo, a tak jsem mu musela tu jeho neopodstatněnou omluvu vyvrátit.

„Něco takového jsi nemohl tušit a já jsem tě měla poslechnout. Můžu si za to sama, ale nic se vlastně nestalo, takže to nemusíme řešit," zkonstatovala jsem a zavrtěla jsem nad tím ledabyle hlavou, že mě to nijak netíží. Ale Edwarda zřejmě ano, když si na té jeho nezvyklé, ale krásné tváři stále hověly jisté pochybnosti a starosti. Vycítila jsem z něj, že to pokládá za svou chybu a že mě měl ochránit. Trochu mě to rozhodilo, protože tak silný ochranitelský pud jsem od nikoho jaktěživ nepocítila. 

„Jenže se ti něco mohlo stát. Jsi zranitelnější než my a já jsem tě svojí nezodpovědností vystavil nebezpečí. Už se to nikdy nestane, to ti slibuji," obviňoval se dál, což se mi zčásti příčilo, ale zároveň mě to těšilo. Tak či tak na tom nenesl ani špetku provinění a byl si toho určitě vědom. Stejně se mi ale omlouval a vinil z mé pitomosti sám sebe. Nemínila jsem to nechat jen tak, ale zas jsem se nechtěla nějak dohadovat. Na druhou stranu jsem se nemohla dívat na to, jak se trápí mou blbostí.

„Věř mi, že se už nic podobnýho nestane, protože k těm hranicím se nepřiblížím ani na dvě stě metrů." Záměrně jsem situaci zlehčovala, protože Edward ji dle mého zbytečně zhoršoval a dramatizoval. Edwardovou odezvou bylo tiché uchechtnutí, načež jsem obratem reagovala náhlým úsměvem. Další věc, která mě nepokrytě zaskočila.

„Věř mi, že už to tak daleko zajít nenechám," slíbil mi důležitě a neochvějně, abych již jeho slova nadále neznevažovala a brala je absolutně vážně. Přesně tak, jak je vyslovoval. Jen jsem se na něj rozpačitě pousmála a raději jsem se zadívala někam jinam, protože se na mě zrovna začal dívat takovým zaujatým, soustředěným pohledem, ale zároveň s takovým něžným nádechem, že se to prostě nedalo vydržet. Úplně jsem cítila, jak mě ten přímý, intenzivní pohled pálí na bělostné kůži a jak se hluboko pod ni zarývá, když se jí svýma zlatavýma očima věnuje déle, než by měl. Byl to tak neskutečně zvláštní pocit. Vadil mi, ale taky se mi jistým způsobem líbil. Něco takového jsem ještě nezažila, takže ten prvotní dojem byl přímo... hřejivý. Ale pak už pálil. Až moc. 

„Jako Osobní strážce," zpanikařila jsem, když už to trvalo moc dlouho, a tak jsem plácla první věc, která mě napadla, a že to byla fakticky příšerná hovadina. Kdybych včera ten film neviděla, nic takového bych nevyhrkla, a asi by to tak bylo i lepší, protože Edward se na mě koukal jako na úplného hlupáka. Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil Carlisle, naštěstí. Moje záchrana, a dokonce dvojitá. Úleva jak od nedostatku hnací tekutiny, tak i od těch Edwardových bádavých očí. Vzhlédla jsem ke Carlisleovi zbožným pohledem a čekala jsem od něj nějaký signál, jestli má to, na co tak netrpělivě čekám.

„Carlisle," oslovil ho Edward v uctivém pozdravu a zadíval se na něj tak, že jsem jasně pochopila, že je pro něj Carlisle formát. Zbožňoval svého otce, stvořitele, hlavu rodiny. Oni se zbožňovali všichni navzájem, a to mě nesmírně dojímalo. Každý den jsem byla vděčná, že jsem se dostala zrovna k nim. Nemalovala jsem si sice hnedka žádné pohádky, ale už jen to, že mě vzali pod svá ochranná křídla, pro mě mnoho znamenalo. Vděčila jsem jim jako nikomu jinému. Zachránili mi život a ještě mi tak ochotně hodlali pomoct s tou záležitostí ohledně závislosti. Moje emoce nebyly moc rozvinuté, z Volterry jsem znala spíše to negativní a bolestivé, takže to tu pro mě bylo docela nové. Trochu mi přece jen trvalo, než jsem si přivykla, že cítit ty lepší emoce není nic zakázaného a že hned nemusí přijít něco, co by je zase pokazilo. Volterra se ze mě konečně dostávala ven, což byla práce jen a pouze Cullenových. Přece jen trochu víc Edwardova, když jsme trávili nejvíce času spolu. Byla to výjimečná rodina, se vším všudy.

„Ahoj, vy dva. Byli jste na tom lovu?" zněl poněkud ustaraně a zadumaně. Něco se s ním dělo, to jsem poznala ihned. Carlisle byl asi ten nejlidštější upír, jakého jsem kdy potkala. Ty vlastnosti, kterými neustále oplýval, jsem v tichosti obdivovala. Jeho jindy pokojné oči teď přeskakovaly z mého obličeje na Edwardův a netrpělivě vyčkávaly odpověď. Přikývla jsem, že ano.

„Nakrmila ses?" tázal se přímo mě, ale jako by odpověď znal předem, protože ještě dřív, než jsem pokývala hlavou k odpovědi, se na mě tak shovívavě podíval, abych se nijak nezalekla.

„Střetla se s jedním z Quileutů, když překročila hranici," vysvětlil Edward, snad na moji obranu anebo aby věděl, co se stalo. Mělká vráska na Carlisleově čele se lehce prohloubila, jak se jeho obočí téměř neznatelně stáhlo k sobě, když se dozvěděl o mém dnešním neplánovaném přešlapu. „Znovu už k tomu nedojde," dodal Edward bleskově, o nic méně odhodlaně a urputně, než když to předtím říkal mně.

„Bello, musíš to zkusit znova. Nemůžu dál brát krev z nemocnice. Někdo si toho brzy všimne. Navíc tu krev potřebujeme pro pacienty," pronesl Carlisle nesmlouvavě a já jen poslušně přikyvovala. V duchu jsem se přesvědčovala, že to zvládnu. Musím. Je to riskantní pro nás pro všechny a já rozhodně nechci, abych je nějak ohrožovala jen kvůli tomu, že mě ti zmetci ve Volteře navykli na lidskou krev. Překonám se. Záleží mi na tom, aby věděli, že to myslím doopravdy vážně. Taky na tom, aby pochopili, že jsem jim vděčná za to, co pro mě dělají, a že jim to chci jakkoliv vrátit.

„Zvládneš to, Bello, o tom nepochybuju," povzbudil mě vlídně, aby tak setřepal ten dosavadní vážný výraz vázající se k tomu podstatnému tématu, ke kterému jednou muselo dojít. Hned na začátku mě upozornil, že tohle řešení bude pouze dočasné, ale za celou tu dobu se mi nepodařilo si s tím poradit. Ale teď už to bylo nutné, takže jsem neměla prostor na nějaké otálení a pokusy.

„Carlisle, nevíš, co se děje? Quileutští mají očividně pohotovost. Hlídají u hranice ve dne v noci a jsou víc nepřátelští než kdy jindy," vyslovil Edward tu otázku, kterou jsem mu v lese položila i já, jen trochu míň obsáhle. Jenže z jeho úst vyzněla jinak. Naléhavěji a významněji. Carlisle se na něj tak podivně zadíval, skoro neslyšně odpověděl, že ne a odkráčel rychle do pracovny, kde za sebou ráznějším klapnutím zavřel dveře. Edward ještě chvíli koukal směrem, kterým jeho otec odešel, a pak se dlouze zadíval někam k mým nohám. I mně došlo, že Carlisle něco ví a že nám to zřejmě nechce říct. Netušila jsem, jestli kvůli mně nebo prostě proto, ale nezdálo se mi to stejně jako Edwardovi.

„Takže," prolomila jsem to mlčení, kdy jsme oba dva zarputile přemítali o tom, co to mělo znamenat. Edward ke mně zvedl pohotově hlavu a pozorně mi naslouchal. V očích měl takový nejapný otazník, díky němuž vypadal jako neviňátko. Takový ten výraz, nad kterým máte nutkání si povzdychnout a chytit se za tváře, jako že jak může být něco tak roztomilého? Ironický paradox, když je to ten nejbezpečnější, nejkrvelačnější a ještě ke všemu nesmrtelný predátor.

„Kdy vyrazíme na další lov? Nebo spíš na další pokus lovu," dořekla jsem svoji myšlenku s posměšným úšklebkem mířeným k mé osobě a své lovecké nemotornosti. Edward pozvedl jedno obočí, čímž chtěl zpochybnit ten můj subjektivní názor, a pak se zase pokřiveně usmál. Usmála jsem se duchapřítomně taky. Šlo to samo a měla jsem z toho velice dobrý pocit. Žádný vynucený neupřímný úsměv, ale přirozený a spokojený, vycházející z mého nitra, které se konečně zacelovalo a především zapomínalo. Tyhle úsměvy přišly pokaždé tak neočekávaně, že mě trošku překvapily. Obzvlášť když k nim stačilo tak málo.

„Až budeš chtít," vyšel mi vstříc s takovým samozřejmým podtónem, že jsem rty roztáhla do ještě větší šířky.

„Víš, co bych chtěla teď?" Očekávala jsem alespoň neverbální odpověď, kterou mi Edward následně poskytl. Vyzval mě nenuceným gestem, kterým mi dal zelenou.

„Já, no... Slyšela jsem tě hrát na klavír a vážně se mi to moc líbilo. Nezahrál bys mi něco?" navrhla jsem mu lehce nesměle, protože to přece jenom nebyla obyčejná žádost, ale když jsem spatřila, jak se s úděsem v očích zaraženě napřímil, trochu to podkopalo moje naděje. Nechtěla jsem ho svojí prosbou uvést do rozpaků, myslela jsem to dobře.

„Prosím," vypadlo ze mě naprosto nekontrolovatelně, až mě to samotnou zaskočilo. Nikdy jsem neprosila. Nesměla jsem, ale teď mi to přišlo tak přirozené a snadné jako ty úsměvy, kterými jsem nějak často oplývala. Kdyby to nebylo tak fajn, asi bych si připadala sama sobě protivná. Celá má dosavadní existence byla vlastně protivná. Touhle svou spontánní prosbou jsem se úplně rozhodila, takže jsem se dívala kamkoliv jinam než na Edwarda, který mě vlídně pozoroval. Nevydrželo mi to ale dlouho a riskovala jsem náhlé zrudnutí tím, že jsem se na něj znovu zadívala.

Když už jsem opět nebojácně navázala očí kontakt, dlouze přikývl s nepatrným cukáním koutků, jak se bránil úsměvu, který jsem mu svou prosbou způsobila. Asi jsem ho tím nejen zaskočila, ale také potěšila. To potěšilo i mne samotnou. To, že jsem dokázala někomu udělat radost, mě naplnilo opojným pocitem. Takových momentů jsem si úzkostlivě přála mnohem víc. Za celou svou existenci jsem jich zažila mizerně málo.

Nešlo mi na rozum, jak se z toho, přehnaně řečeno, odporu k němu, co jsem zpočátku měla, stalo najednou… tohle. Pátravé, opatrné pohledy, úsměvy, mrazivo a horko zároveň. Netušila jsem, co to znamená, ale... popravdě se mi to líbilo.

„Ale nejdřív mi o sobě něco řekni," určil si podmínku, kterou všechno zkazil. Jako by se nad tím vším moc hezkým stáhl ošklivý šedý mrak a uhasil to prudkým studeným deštěm. Doposud se neopovážil zeptat se mě na mou minulost, což bylo jedině dobře, protože tahle nevinná otázka do mě vjela jako vzpurná, podrážděná vlna, která mě skoro zvedla z pohovky na nohy. Musela jsem to svoje pobouřené rozčarování ale ihned ovládnout, protože ta tázavá věta nijak přímo nepoukazovala na pátrání po mé minulosti. Třeba se chtěl zeptat na nějakou nezávažnou blbinu, jako kterou barvu mám ráda nebo tak něco. No co, v televizi se na to ptali nespočetněkrát.

„Co přesně myslíš?" ptala jsem se ho s nervózním podbarvením dosud klidného hlasu. Edward si toho nemohl nevšimnout, a když na malou chvilku stáhl obočí, ihned mě v tom utvrdil. Rychle ho ale vrátil zpátky, abych to nepostřehla a neviděla na něm to decentní znepokojení. Pozdě.

„Už tu nějakou dobu jsi tu s námi, ale víš... Téměř vůbec nic o tobě nevím a já bych chtěl vědět mnohem víc," svěřil se mi, čímž ale potvrdil moje obavy. Okamžitě jsem uhnula pohledem, aby mě jeho zvědavá tvář nerozčilovala. Stačilo mi docela málo. To ale Edwarda zarazilo. Zaslechla jsem krátké, hlasité nadechnutí, jak ho moje reakce nevítaně překvapila. „Kvůli rodině a tak," dodal vzápětí, abych si nemyslela něco, co bych neměla. Neřešila jsem žádné skryté významy v jeho větě, ale to, abych mu ve vší slušnosti sdělila, že se s ním o svou minulost dělit nehodlám.

„Nechci o sobě mluvit, Edwarde. Nechci na nic vzpomínat," odmítla jsem důrazně, protože mě to zevnitř sžíralo jako čistá, nekoncentrovaná kyselina. Ohromnou rychlostí a devastující silou. V poslední době jsem se té infekce s názvem Volterra úspěšně zbavovala a tímhle bych do toho spadla znovu. Ačkoliv bych skutečně ráda vyhověla Edwardově prosbě, nemohla jsem. Uzavřela jsem tu otřesnou kapitolu a už jsem ji nemínila znovu otevírat. Pokoušet to.

„Chtěl bych o tobě jen vědět víc," hájil svoji otázku, když jsem ji tak horlivě zamítla, aniž bych si ji nechala projít hlavou. Nechala, ale stačilo mi pár setin vteřiny, abych udělala nezvratný závěr. Nemohla jsem mu to mít za zlé, ale mínila jsem mu zabránit, aby v tom pokračoval. Moje minulost by se dala přirovnat k Pandořině skříňce, takže ať raději zůstane uzamčená hluboko uvnitř mě. Věřila jsem totiž tomu, že kdybych vyšla s mnohými fakty na světlo, tady bych nejpravděpodobněji skončila. Na druhou stranu jsem k tomu všemu byla nucena. Sakra, tohle už je pryč!

„Tamta Bella už neexistuje. Tu novou poznáváš společně se mnou," upozornila jsem ho trochu zostra a podpořila jsem to odpudivým mračením, které stará Bella používala víc než často, protože se tvářil, že se tak snadno nevzdá.
„A jaká byla?" naplnil mé očekávání, čímž mnou počal cloumat neskutečný hněv. Držela jsem se, co jsem jen svedla, abych se chovala co nejrozumněji, i když bych si na něj nejraději pořádně otevřela pusu, aby s tím už konečně přestal.

„Copak ti nestačí vědět, že jsem si odtamtud přinesla závislost na lidské krvi?" vyjela jsem nevraživě a kvapně jsem vstala z gauče, přičemž jsem na něj hleděla s pološílenýma očima. Vždyť jsem přece řekla, že to nemá dělat! Edward se postavil ihned taky a konsternovaně hypnotizoval můj obličej, který brázdila děsivá zlost.

„Taky jsem se živil lidskou krví," uklidňoval mě snaživě, ale tím, co se mi odvážil říct, mě rozčílil ještě víc. 

„Jenomže ty sis to tak zvolil sám! Já jsem neměla na výběr! Jako celý svůj dosavadní život. Jestli chceš vědět, jaká jsem, tak se mě neptej, jaká jsem byla předtím! To jsem totiž nebyla já!" cedila jsem s potlačovanou zlobou přes zatnuté zuby a rychle jsem se přemístila do jiného pokoje. Můj vztek nadále rostl, takže pro nás oba bylo lepší, že jsem se zdekovala. Edward mě nechal odejít a dál nám tak oběma prostor se zase uklidnit. Moje srdce bubnovalo jako o závod, když mi vztek rozpumpoval krev o něco rychleji. V přítomnosti upíra ne zrovna vhodná věc. Vlítla jsem na druhou stranu domu, abychom od sebe byli co nejdál a zhluboka jsem dýchala, aby to odeznělo co nejdřív.
 

WINCHESTEROVI

„Zdravím, šerife Swane," pozdravil Dean hlasitě policejního ředitele forkské policie, aby tak upozornil na jejich přítomnost. Sam si pozdrav odbyl pouhým pokývnutím hlavy, ale zato si dal záležet, aby vypadal co nejuctivěji a nejzdvořileji. Šerif Swan vzhlédnul od stolu zarovnaného policejními spisy a podezřívavě si je měřil, přičemž každý rys v jeho obličeji podléhal tíze starostí.

„A vy jste?" zajímal se zcela z profesionální stránky, přičemž jeho hlas nesl známky dlouhodobé únavy.

„Já jsem Dean a tohle je Sam. Jsme tu kvůli té záležitosti s… však víte," ujal se slova Dean, přičemž nenápadně naznačoval důvod jejich návštěvy. Swan si s úlevou oddechl a okamžitě vstal z pohodlné židle, aby jim nabídl pravačku k potřesení. Šerif Swan byl slušný, poctivý chlap, který pro svou práci obětoval maximum. Dokonce i svůj osobní život. První se chopil jeho ruky Dean a energicky mu jí potřásl. Sam ho následoval. Oba bratři na šerifovi okamžitě poznali, že je to člověk na správném místě. 

„Je dobře, že jste tady," přivítal je s nadšením a střídavě se díval z jeho na druhého. Bratři se na něj dívali s takovým pochopením a samozřejmostí, že to na chvíli náčelníka umlčelo.

„To s Bobbym mi je doopravdy líto," vyslovil se ještě k úmrtí jejich společného přítele, na nějž měli všichni tři bohaté vzpomínky, a opět se na chvíli odmlčel. Bratři jen s tichými slovy díků odkývali jeho kondolenci a čekali, s čím dalším šerif přijde.

„Nám taky," pronesl nakonec Sam, když nastalo moc dlouhé ticho, a když se střetl s šerifovým chápavým výrazem, sklopil hlavu dolů. Jemu i Deanovi se o tom stále těžko mluvilo. Bylo to ještě moc živé a bolavé.

„Tak, šerife, o co jde?" nasadil Dean pevný, decentně odměřený hlas. Šerif ho svým proslovem vyvedl z míry, ale přišli sem kvůli případu a ne aby tlachali o nedůležitých věcech. Ne že by Bobbyho smrt nebyla důležitá, zamávala s bratry pořádně, ale teď se museli věnovat něčemu jinému. 

„Sice nejsem žádnej odborník, chlapci, ale vzhledem k tomu, že mým přítelem byl právě Bobby, nějaké zkušenosti už mám. Podle mýho se jedná o ty studený krvelačný parchanty," sdělil jim šerif s takovým nenávistným přístupem, že jim hnedka došlo, že s nimi bude mít vážně důvěrnější vztah, který na něm zachoval hlubší stopy.

„Můžeme se podívat na oběti?" požádal Sam a zastrčil si ležérně ruce do kapes kalhot. Bratři přišli jako obvykle ve skvěle padnoucích oblecích, na které Deanovi trvalo nějakou dobu si zvyknout. Nebyl to vůbec jeho styl, ale na druhou stranu u opačného pohlaví měl kladné ohlasy.

„Ale jistě," vyhověl jim šerif bez zaváhání. Sbalil všechny klíče, připnul si je k opasku a vyšel z místnosti s bratry v patách. Když procházeli policejní ústřednou až dolů k márnici, moc lidí po cestě nepotkali. Vlastně v celé stanici na moc lidí nenarazili. Tohle měřítko platilo nejspíš pro celé Forks.

„Mimochodem, šerife," upoutal Charlieho pozornost Dean krátce předtím, než se chystali vstoupit dovnitř, a když se šerif snažil odemknout dvoukřídlové dveře s kulatými okýnky v úrovni očí.

„Ano?" věnoval jim okamžitě svou pozornost.

„Při řešení případů vystupujeme pod jinými jmény. Je to tak bezpečnější, takže odteď jsem Ted Nugent a Sam Nigel Taphnal," dořekl Dean a nemusel dlouho hledat v šerifově tváři porozumění. Nato je šerif pustil dovnitř, kde se bratři pustili do ohledání všech tří mrtvol a prostudování patologových prohlášení. Swanovo podezření se samozřejmě potvrdilo. Mrtvoly bez krve. Pokousané a potrhané tak, aby to vypadalo jako napadení zvířetem.

„Asi neexistují žádní podezřelí, že?" otázal se rutině Sam, i když očekával nejčastěji slýchané ne. Na místo toho se šerif hluboce zamyslel.

„Vlastně…" protáhl Charlie, když nahlas přemýšlel.

„Jedna spojitost by tu byla," načal velmi zajímavou část jejich rozhovoru. Sam i Dean naráz zpozorněli a napjatě naslouchali. Na tvářích kamenné výrazy, ale dychtivost v očích z očekávání velice slibných informací podle toho, jak se Swan tvářil důležitě.

„Začalo to nedlouho potom, co se sem přistěhovala jedna rodina. Cullenovi. Víte, kdybych je neviděl, asi bych tomu nevěnoval pozornost, ale když všichni vypadají jako z obálky časopisu, no, až příliš dokonale, a navíc mají podivnou barvu kůže, prostě vám to přijde divný," vypověděl jim Charlie a přehrával si v hlavě tváře členů rodiny Cullenových, aby se nějak neunáhlil a křivě je neobvinil. Došel k tomu, že jsou vážně moc nadprůměrní na to, aby nebudili zájem okolí. Především ve spojitosti s těmi vraždami a ztracenými. Byl dost zkušený, aby mohl porovnávat, a proto mu tenhle tip připadal věrohodný. Alespoň za prozkoumání to stálo.

„Takže další pijavice, co si hrajou na šťastnou spořádanou rodinku, a přitom mají pěknýho kostlivce ve skříni? Hezký," poznamenal ironicky Dean a kysele se zašklebil, když si představil, jak to u nich asi chodí.

„Díky, šerife. Budeme vás o všem informovat," slíbil Sam a kývl hlavou na znamení, že to myslí vážně. Když s někým takhle spolupracovali, dělávali to tak.

„Já taky děkuju, chlapci. A... no, ještě je tu jedna věc, kterou byste asi měli vědět," napadlo Charlieho, když se na krátký moment zamyslel nad tou zmíněnou rodinou, jestli na ně náhodou ještě něco nevyštrachá. Měl plnou hlavu všelijakých maličkostí a nepodstatných pitomostí, na které si v příhodnou dobu bez problémů vzpomněl. Teď jeho myšlení ale zaměstnával hlavně tenhle případ, do kterého se maximálně ponořil a věnoval mu všechen svůj čas. Nakonec ho to dovedlo až sem. Ale udělal nepochybně správně, když zavolal na pomoc bratry Winchesterovy. 
„Povídejte, šerife," vyzval ho nedočkavě Sam a pozorně se zahleděl do jeho tváře, která se teď nehezky chmuřila pod tíhou neobjasněných věcí.

„Nedokážu si vysvětlit to, že kdyby Cullenovi přece jenom patřili k těm mrchám, jak by Carlisle Cullen mohl dělat v nemocnici?" položil jim tu zásadní otázku, která mu vrtala hlavou, a nad níž se oběma bratrům protáhl obličej. Nato se na sebe významně podívali a urputně uvažovali, jak by upír svedl dělat na pohotovosti, kde denně přijde přímo do styku s krví, před kterou se obvykle nedokáže udržet. 

„Jsou to teda vůbec upíři? Co když jsou to nějaký úplně jiný parchanti," nechápal Dean a v hlavě si přemítal všelijaké příšery, které kdy lovili. Napadlo ho jich víc, ale málokterý z nich zanechával otisky špičáků, i když u obětí ty vkusy byly hodně těžko spatřitelné.

„A co když upíři upgreadovali na vyšší level?" pokračoval ve své úvaze, kterou šerif nechápal díky výběru slov. On je neznal a Samovi přišla stupidní. Takovéhle nápady míval Dean často, ale navzdory své šílenosti se kolikrát vyplnily. Tentokrát nad tím ale Sam vrtěl hlavou, protože jednoznačně pochyboval.

„Proč ne?" bránil Dean svoji teorii, ale Sam ji smetl důrazným pohledem. Dean nasadil uražený výraz, zatnul čelisti a vyšpulil plné rty. Nezamlouvalo se mu, jak bleskově ten návrh Sam odsoudil, ale to ostatně dělával skoro vždycky.

„Počkejte ještě…" vrátil se do konverzace Charlie s rozjasněným obličejem, jak ho zrovna něco napadlo. I Deanův obličej se rozjasnil, jelikož si myslel, že ho šerif něčím podpoří. 

„V obchodě jsem náhodou zaslechl, jak si ženský z nemocnice povídaly o tom, že se tam ztrácí jednotky s krví. Nevím, co je na tom pravdy a zrovna ony jsou… no, zdejší drbny, takže těžko říct. Dokud mi nikdo nic oficiálně nenahlásí, nemůžu se v tom nijak vrtat," svěřil se jim s podstatnou informací, nad kterou oba dva užasli. Situace začínala být čím dál podivnější a komplikovanější.

„Kdyby si brali krev z nemocnice, proč by potom zabíjeli lidi?" přemýšlel Sam, ale na nic rozumného přijít nemohl. Zamotávalo mu to hlavu čím dál víc.

„Třeba mají v rodině nějakou černou ovci," zkoušel to Dean, protože ani on nedokázal přijít s kloudnou odpovědí, takže jen střílel od boku. Tenhle jeho nápad se Samovi jevil už docela reálně.

„Zatím je to na vás. Až se ke mně dostane něco černé na bílém, pomůžu vám, jak jen budu moct. Řekl jsem vám všechno, co vím. Hlavně buďte opatrní. Dejte mi vědět co a jak. Hodně štěstí, kluci," popřál jim Charlie upřímně a starostlivě, protože to kvůli němu sem přijeli, takže si za ně připadal zodpovědný.

„Děkujeme za informace," poděkoval Dean.

„O všem se včas dozvíte," garantoval Sam, na což Charlie pokývl hlavou a ještě mu podal ruku na rozloučenou. Potřásl s ní a chystal se k odchodu. Dean udělal to samé, aby nevypadal jako nevychovanec a už boku po boku s bratrem vycházeli z márnice. Bratři se rozhodli vydat do motelu, kde hodlali pracovat na případu, ale jejich první krok jim byl už znám – navštívit nemocnici a onoho Cullena.

Děkuju, děkuju, děkuju! Hrozně moc mě váš zájem těší! Snad vydrží po celou povídku... x)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 3. kapitola: