Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec upírů - 9. Konec dobrý? Leda kdyby ON nebyl

16.06.2009 (10:00) • MiShQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2036×

"A jak víš, jaké bylo rande? A vůbec s kým měl to rande?" Vyptávala jsem se Edwarda po sdělení, že Charlie měl dost pikantní rande. Od rozvodu s mou matkou žádné rande totiž neměl, natož aby bylo pikantní.
"Alice přeci může vidět budoucnost, ty můj blázínku. Jo a ta žena, no nebudeš věřit kdo to je." Hodila jsem po něm menší větev, protože mě dost štval tím jeho napínáním, jenomže ta se o něj jen zlomila a on se tomu začal hrozně smát, jako by to byl vtip roku.

"No fajn je to.... Paní Lota, byl u ní vyšetřovat Jamesovu vraždu a nějak se dali dohromady." Tak to je gól, můj táta a Lota, heh tak tohle si nedokážu představit.
"Vždyť je trochu víc při těle ne?" Zeptala jsem se ho, ale on si mě jen hodil do náruče a chtěl se semnou rozeběhnout, ale já začala kopat, protože jsem se chtěla dozvědět víc.
"Je trochu tlustější, avšak to není naše věc, nemyslíš? My bychom raději měli co nejrychleji doběhnout za Carlislem, aby dal do pořádku vše, co tě díky Rosalii bolí." Rosaliino jméno znechuceně zasyčel a já si uvědomila, že jeho nenávist k ní bude ještě nějaký ten pátek trvat.

"Fajn, tak tedy směr Carlisle." Zavelela jsem, jako bychom byly v armádě, jenomže to jsem neměla dělat, Edward, ten šílenec se rozeběhl a já ani nestihla zavřít oči, takže když konečně zastavil před Cullenovic domem, měla jsem co dělat, abych se nepozvracela.
"Jaká byla cesta?" Mrkl na mě ten největší, ale zato nejkrásnější šílenec a já se na něj jen zašklebila, čímž jsem docílila toho, že se začal ještě víc smát a přivolal tím jeho sestru Alici.
"Ach Bells, ty žiješ. Och měli jsme o tebe strašný strach." Objímala mě, i když jsem byla stále schoulená u Edwarda v jeho pevném náručí.
"Kde je Rosa...." Nestihla jsem to ani doříct, objevil se totiž u nás zbytek jejich rodiny včele s Rosalií, která se tvářila děsně ztrhaně. Bylo mi jí moc líto, určitě si toho dost od členů rodiny vyslechla.
"Bells, je mi to líto. Já ti nechtěla ublížit, ale když já si myslela, že jsi náš lovec a...." Ani nedokončila větu a rozvzlykala se. Edward mě pustil konečně na zem, tak jsem jí hned šla, sice pomalu, ale šla, obejmout. Všichni se na mě dívali jako na blázna, určitě si mysleli, jak jsem jí to mohla odpustit, po tom všem, jenomže moje srdce jednalo jinak než rozum, vím, že s Rosalií budeme skvělé kamarádky, proto jí dám ještě jednu šanci.

"Rosalie, neumačkej jí." Zapištěla na ní Alice, můj malý skřítek a v tu chvíli jsem se rozhlídla kolem. S Rosalií jsme byli v kruhu, který tvořili Cullenovi. Vedle Edwarda stála Alice držící za ruku Jasper, dále tam byl stále křenící se Emmett a v neposlední řadě Edwardova máma a táta.
"Já jsem Esme, Edwardova máma." Esme mluvila, jako kdyby byla ten nejhodnější člověk na světě a podle toho, co jsem slyšela od Edwarda, také byla.
"No a mě už znáš Bello." Ozval se Carlisle objímající Esme. "Tak jdeme na tu prohlídku co? Edwarde, dones jí do obýváku." Rozkázal, ani jsem se nenadála a ležela jsem na pohovce uvnitř domu. Bylo to tu všechno velice moderně zařízené na to, že byli už nějaké to století staří.

"Ehm, dávej si pozor na myšlenky." Skočil po mě Edward a já pocítila šílenou bolest na hrudníku, nejspíš jsem měla něco zlomeného. Nejspíš znovu uslyšel moje myšlenky, protože vstal a omluvně se na mě podíval.
"Tak Bello, co tě všechno bolí?" Vyptával se doktor, stále jsem nebyla zvyklá ho nazývat Carlislem.
"Nic." Zalhala jsem, neboť jsem chtěla už být co nejrychleji doma, abych zavolala Jacobovi a odvolala naší akci.
"Ale Bello, nelži mu." Díval se na mě andělsky Edward a já podlehla jeho výrazu natolik, že jsem si ani nevšimla Carlisleho, který se snažil vyléčit mé tělo.
"A hotovo. Máš jenom naražený kotník a pár žeber, jinak jsi naprosto v pořádku až na pár modřin, které ti zakryje Alice." To neměl doktor říkat, hned se u něj totiž objevila Alice a táhla mě nahoru do patra.

"Měla bych ti půjčit i nějaké oblečení. Jinak tvůj pokoj vypadá úplně stejně, jako před tou pohromou." Pořád všude možně lítala po pokoji a já měla možnost si to tu aspoň trochu prohlédnout. Pokoj byl stejně moderně zařízený, jako obývák, no jo bohatá rodina se pozná. "Ok, tak to tu máme. Skoro stejný oblečení a make-up, který perfektně kryje." Vrátila se ke mně po chvíli celá rozzářená a odhodila všechny věci na pohovku.
"Tak nejdřív zamaskujeme všechny modřiny." Vzala make-up a roztírala mi ho opatrně po obličeji. "Tý jo, těch modřin ale je." Škoda že ty modřiny neuvidím, ráda bych věděla, jak zmlácená jsem byla, ale podle toho jak jsem se cítila, bylo modřin určitě dost.

"Fajn tak se běž převléknout!" Rozkázala mi a ukázala na modré dveře. Vešla jsem tedy do nich, avšak všude byla tma.
"Zapomněla sis rozsvítit." Zasmála se Alice ve stejnou chvíli, jako se rozsvítilo světlo. Strašně mě pálily z toho světla oči, tak jsem je na chvíli zavřel. Když jsem je konečně otevřela, spatřila jsem místnost se samými zrcadly a jednou židlí.
"Jdeme na to." Po těchto slovech jsem se převlékla do skoro stejného oblečení, které nebylo zas tak roztrhané a zahleděla se do zrcadla. Podívala jsem se pořádně a opravdu, viděla jsem tam mnoho modřin, až si smyji večer make-up budu modrá jako Šmoula.
Pomalu jsem vyšla z Alicina pokoje, pomalu proto, že mě šíleně začal bolet kotník a měla jsem co dělat, abych nezačala bolestí ječet. To už zaslechl i Edward a hned mě popadl do náručí, za to jsem mu dala pusu na nos, čemuž se začal Emmett děsně smát.

"Měli bychom už jet k vám domů." Pošeptal mi Edward a já jenom kývla, ještě jsem se stihla rozloučit s jeho rodinou a pak už jsem usnula...
"Dobré ráno, Bello." Probral mě Charlie, i když jsem ani netušila, jak jsem se dostala domů. Jo asi vím, Edward mě vlastně odvezl.
"Ahoj, tati." Oplatila jsem mu pozdrav, který zněl spíš mučednicky než vesele, stále mě totiž bolela nejen noha, ale i zbytek těla, jenomže toho si Charlie nevšimnul, nejspíš byl stále unešený z toho rande. Dokonce si i zpíval, wau.
"Bells, omlouvám se, vím, slíbil jsem ti, že dneska budeme spolu. Ale to víš, no mám, no ehm.... Rande. Navíc se pro tebe staví ten Edward, musím ti říct, je to dobrej kluk, toho si važ." Zabouchl dveře s omluvou táta a ještě nějakou dobu ležela v posteli. Když jsem si uvědomila, že je pravý čas vstávat, zaslechla jsem zvonek. Popadla jsem župan a běžela otevřít.

"Ahoj lásko." Edward i po ránu vypadal krásně, prostě božsky.
"Ahoj bože." Skočila jsem mu do náruče a v tu chvíli jsem si uvědomila bolest mé nohy.
"Tak za dvacet minut ať jsi hotová, mám pro tebe slibované překvapení." Za dvacet minut? Dobře to zvládám. Ani ne za patnáct minut jsem byla připravená k odjezdu, jenomže Edward mě ještě zastavil a domlouval mi, abych něco snědla. Dala jsem si tedy jednu oříškovou tyčinku a kafe, Edward ten jen nad tím kroutil hlavou a pak už jsme konečně odjížděli z domu.

"No tak zavři oči." Prosil mě, když jsme zastavili na začátku nějakého neznámého města. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem se přemluvit nechala a dál jsem jela se zavřenýma očima.
"Stále je nech zavřený." Poroučel mi ve chvíli, když mě táhl ven z auta a já slyšela okolo sebe ruch velkoměsta.
"Mám tu re..." To byla jediná slova, která jsem slyšela, když Edward odemě odešel. Pak mě někdo chytl za ruku a šel se mnou do schodů, nejspíš ten někdo byl Edward, protože celou cestu si brumlal mou nejoblíbenější písničku.

"Můžeš otevřít oči." Řekl z nenadání a já ho poslechla. Spatřila jsem překrásný pokoj, jako pro princeznu. Vedle mě stál Edward, který se nesměle usmíval. Zabouchla jsem dveře a skočila po Edwardovi. Už jsem z něj sundávala triko, když v tom se rozletěli dveře a v nich stál Bobby. Cítila jsem, že už Edwarda nikdy neuvidím, naposledy jsem ho políbila a pak se zahleděla do Bobových očí.
"Zabijte ho!"....

Autor: MiShQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec upírů - 9. Konec dobrý? Leda kdyby ON nebyl: