Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec upírů - 21. Co s tím Edwardem je?

15.09.2009 (10:00) • MiShQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1479×

„Běžte napřed, já si dojdu pro zmrzlinu.“ Rose s Alicí chtěli jít do bižuterie, ale já dostala strašlivou chuť na vanilkovou točenou zmrzlinu. Holky jenom kývli a rozeběhli se do obchodu. Já jsem šla neprotější stranu, odkud jsem cítila zmrzlinu.

„Jednu vanilkovou.“ Řekla jsem staršímu pánovi v krámku. Za jednu zmrzlinu si účtoval víc, než chtěli za pohár ve Forks. Taková drzost. No ale mám na ní přeci chuť a nejsem chudá, tak proč bych si jí nezaplatila, že?

Otočila jsem se a šla k přechodu, byl dneska celkem provoz a já vážně nechtěla, aby mě srazilo nějaké auto. Byla jsem skoro u přechodu, když na mě někdo začal volat. Myslela jsem, že je to Ben nebo Emmett. Avšak když jsem se otočila, spatřila jsem jeho. Edwarda Cullena, běžel přímo ke mně. Copak mě chce už i zabít na veřejnosti?

„Co chceš, Cullen?“ Mluvila jsem co nejjedovatěji. Nejspíš se divil, co to do mě vjelo. Asi zapomněl na to všechno, co mi provedl. Má sice velký ego, ale malý mozek.

„Bello, pamatuj si, vždycky tě budu milovat.“ Když mi to řekl, rozesmála jsem se na celé kolo. Ten už vážně neví coby.

„To je dobrý vtip. Ty, který jsi mě málem zabil, mě miluješ? Dovol, abych se zasmála.“ Znovu jsem se rozesmála na celé kolo a to už se na nás dívali kolemjdoucí.

„Dokáži ti to.“ Sklonil se ke mně, jeho rty se přibližovali k těm mým a já se nemohla odtrhnout z místa. Jen jsem zírala do jeho očí. Teprve když se naše rty setkali, jsem si uvědomila, co se děje.

„Hej, nech mě!“ Vyjekla jsem a odstrčila ho od sebe. V tu samou chvíli k nám přiběhla zrzavá malá upírka a chytla Edwarda okolo pasu.

„Co se s ním líbáš, ty malá huso?“ Vykřikla na mě, jako kdybych já se s ním snad chtěla líbat. Moc dobře jsem si jí prohlídla, abych si vše pamatovala pro Alici a Rosalii.

„Komu tady říkáš huso? A já myslela, že chodíš s Jessicou, Edwarde.“ Ušklíbla jsem se na něj a on jen pokrčil rameny. Když se ta zrzka nedívala, udělal na mě takový ksich, že jsem mu chtěla jednu vlepit. Místo toho abych mu jednu vlepila, jsem vzala zmrzlinu a obtiskla mu jí do vlasů.

„Tak to si ještě vypiješ, holčičko.“ Podívala se na Edwarda a ten pak konečně promluvil: „Pojď, zlato. Nebudeme s takovou hlupačkou ztrácet čas.“ Oba dva se naráz otočili a odešli stejnou cestou, kterou přišli. Něco mi tu však nesedělo, Edward to předtím, nejspíš myslel vážně. Co se s ním k sakru dělo? Raději si to všechno nechám pro sebe, Alice s Rosalií nemusí všechno vědět.

Ještě jsem se naposledy ohlédla směrem, kterým odešli. Nic se tam zvláštního nezahlédla, lidi pořád chodili z obchodu do obchodu, jenom jsem stále cítila Edwardovu vůni. Musím se jí zbavit. Zašla jsem do nejbližší drogerie a koupila si nejsilnější voňavku. Nastříkala jsem se jí, abych nepáchla po něm. Vešla jsem do bižuterie, kde byla i Alice a Rose.

„No kde jsi takovou dobu.“ Přilítla ke mně Alice. Rosalie si zrovna prohlížela krásný stříbrný náhrdelník.

„Ten by se k tobě hodil.“ Řekla Rose, když jsem přišla k ní. Vůbec se na mě nedívala, pořád hypnotizovala ten náhrdelník.

Pak zavolala Alice: „Tyhle náušnice by se k němu měli jít.“ Obě jsme tam přiběhli. A vážně, jako by s tím náhrdelníkem byly příbuzný.

Další hodinu jsme pak strávili v té bižuterii, ale já měla jasno – ty náušnice a náhrdelník musím mít. Zaplatila jsem za ně celkem dost, podle Alice musím být perfektní, takže jsem si je musela stejně koupit.

„Směr boty!“ Vykřikli jsme s Rose a Alice se divila, co to do nás vjelo. Ona sama je do obchodů ujetá a nám se diví.

„Vy jste už nakažený odemě.“ Pronesla Alice a obě nás objala. My se tomu začali smát a šli do protějšího obchodu s boty.

„Wau, takový výběr. Odsud se jen tak nedostane.“ Povzdechla si Rosalie a já se pořádně rozhlédla. Obchod měl dvě patra. My snad vyjdeme až za deset let. Když si vezmu, že jsme byli v bižuterii, která je jedna osmina z tohohle hodinu. Jak dlouho budeme tu?

„Každá se podívá jen na boty, které se hodí k jejím šatům. Já se podívám na červené, Rose ty na fialové a Bells, jak jinak než bíle. Jo a musí být na podpatku, nezapomeňte.“ Rozkázala nám Alice. Kdybychom jí neposlechli, asi by nás ukamenovala. Raději jsme se šli podívat po svých botách.

V prvním patře jsem nenašla žádné lodičky, prostě nic. Všude jen sportovní a chlapecké boty. Toho si všimla i Rosalie, tak jsme se obě vydali nahoru.

„Proč je Alice stále dole?“ Zeptala jsem se Rose, protože mi bylo divné, že by si Alice na sebe vzala chlapeckou obuv.

„Chce koupit boty Jasperovi, ten totiž vyrukoval s tím, že si na sebe vezme boty z minulého století.“ Vysvětlila mi Rosalie, nejspíš to myslela vážně, protože se při tom vůbec nezasmála.

„Tak já jdu k bílým.“ Rozloučila jsem se s Rose a vydala se do bílé části druhého patra. Všechno tu bylo rozděleno na barvy. U kasy byly červené lodičky a bílé až hodně vzadu. Rosalie se odemě odpojila uprostřed a hned se začala rozhlížet po svých vyvolených bot.

Půl hodiny jsme se probírala hromadou bílých bot, ale žádný mě nezaujali. Podívala jsem se na ty dražší a až po další půl hodině jsem našla boty, které se mi zalíbily. Měli i stejnou velikost jako já. Musela jsem si je vyzkoušet, musím uznat, že mi padli skvěle. Toho si i všimla Rosalie a obdivně zvedla palec.

Alice měla už nakoupeno a unuděně čekala před obchodem. Ukázala na nás, abychom pohnuli. Raději jsme zaplatili a šli za ní.

„Měli bychom jet k té kosmetičce.“ Připomněla nám Alice a my s Rose jsme se chytli za hlavy. Úplně jsme na to zapomněli. Alice odemkla auto a my se rozjeli zpátky do Forks.

Autor: MiShQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec upírů - 21. Co s tím Edwardem je?: