Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love the way you lie - Prolog + 1. kapitola

19.03.2011 (16:30) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3410×

Seděla jsem v koupelně opřená o vanu a brečela. Proud slz byl k nezastavení. Tohle se nedá vydržet, říkala jsem si. Bolest mých modřin na hrudi už byla nesnesitelná. Pomalu jsem se zvedla a došla k umyvadlu. Opřela jsem se o něj a opatrně zvedla hlavu. Pohled na mě byl k nesnesení.

Měla jsem naprosto rozmazané oči a natrhlý ret. Pootočila jsem zápěstí, ve kterém mi nepříjemně píchlo, a viděla jasný otisk jeho prstů. Podívala jsem se zpátky do zrcadla a trochu si vyhrnula tričko. Všude po břiše jsem měla modřiny. Vypadala jsem jako zombie. Co se mnou jen bude? Jak jsem, sakra, mohla klesnout tak hluboko? V čem dělám chybu, že mi osud nepřeje?

Vyřeším tyhle otázky někdy? Celá jsem se zatřásla, když jsem slyšela otevřít vchodové dveře od našeho domu. Peklo alias moje láska přišla.

1. kapitola

Ráno mě vzbudilo to nepříjemné tlumené cinkání budíku. Opatrně, abych nezhoupnula s postelí, jsem se otočila a viděla jsem, že Jacob je už pryč z postele. Uslyšela jsem z koupelny zvuk sprchy a oddechla jsem si. Zvedla jsem se z postele a dala si na noční košili župan. Seběhla jsem schody do kuchyně a pustila jsem se do dělání snídaně. Raději jsem s tím pořádně pohnula, abych si nezahrávala s osudem. Kdo ví, co se může stát? Včera to byl ten nejhodnější manžel na světě, ale co se stane dneska? Otevřela jsem ledničku a šok! Nic v ní nebylo. Teda nic, z čeho by se dala udělat snídaně.

Sakra! Co budu dělat? Do obchodu už to nestihnu, Jacob během dvou minut určitě přijde dolů. Nadechla jsem se zhluboka a připravila se.

„Nessie?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a naskytl se mi pohled na Jacoba. Měl na sobě oblek, asi má v práci nějakou schůzi. Pracuje jako návrhář autových interiérů.

„Jaku…, zjistila jsem, že v ledničce nic není… Mám jít do obchodu, nebo si něco koupíš sám?“ řekla jsem. V normálních manželstvích by to fungovalo, nic by se nedělo, pohoda... Ne tady.

„Jak to myslíš? A co jsi včera dělala? Sakra, Renesmé, neštvi mě! Jediné, co máš na práci, je uklízet, nakupovat a motat se tu s tou tvojí prdelkou, tak jakto, že nemůžeš nakoupit?“

„Já…, já…,“ nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovo.

„Co ty? Jsi tupá? Neumíš mluvit? Mám ti s tím pomoct?“ řekl. Nereagovala jsem. Přišel blíž. „Mám ti s tím pomoct?“ zařval mi do obličeje. Rozbrečela jsem se.

Zatřásl mi s rameny. Když se nedočkal odpovědi, věděla jsem, že je zle. Pořád mě držel za ramena a surově mě odhodil na stůl. Zařvala jsem bolestí, protože jsem dopadla přímo na hranu a hlavou jsem uhodila o židli. Poslední, co si pamatuju, bylo prásknutí dveřmi a pak jsem upadla do bezvědomí.

…

Když jsem se probrala, musela jsem začít jednat. Bylo už odpoledne a neměla jsem moc času, než se Jake vrátí. Vzala jsem si prášky proti bolesti a oblekla jsem se. Šla jsem na nákup. Tohle je Los Angeles, tady jde všechno rychle.

Přišla jsem domů, všechno uklidila a uvařila Jacobovy oblíbené těstoviny s nivou a rajčatovou omáčkou. Pak jsem se vydala do koupelny.

Bolelo mě celé tělo. Sesypala jsem se u dveří a rozbrečela jsem se. Seděla jsem tam takhle asi deset minut, když jsem uslyšela bouchnutí dveří! Jacob je doma!

Rychle jsem si utřela slzy a pustila vodu v kohoutku. Rozklepanýma rukama jsem si do dlaní napustila vodu a rychle si opláchla obličej. Vzala jsem ručník a začala si sušit obličej. Bylo hrobové ticho. Takhle on chodí. Ani jsem neslyšela otevřít dveře. Jen mě jeho ruce objaly kolem pasu. Až hrubě si mě přimáčkl k sobě. Strachy jsem vydechla do ručníku. Klid, Nessie, říkala jsem si marně.

„Ahoj lásko,“ zašeptal mi do vlasů. Nasadila jsem úsměv a ručník pověsila na věšáček.

„Ahoj…, Jaku,“ koktla jsem a podívala se na něj.

„Jak jsi se dnes měla?“ zeptal se a odhrnul mi z obličeje pár vlasů. Zatřásla jsem se.

„Dobře,“ lhala jsem rychle a křečovitě se chytla umyvadla za sebou. Chvíli na mě koukal a odstoupil o krok dál. Opřel se o zeď naproti mně a promnul si oči.

„Brečela jsi, že jo?“ zamumlal do rukou. Vůbec jsem nevěděla, co se bude dít. Jen jsem věděla, že to prostě přijde. Klidně teď. Ale on klidně stál a ruce dal podél těla.

„N-ne,“ zajíkla jsem se, až se moje chabé ne vytratilo do prázdna. Výsměšně se usmál.

„Já vím, že ano,“ řekl stejným tónem, jako se usmíval. Hlavu naklonil na stranu a prohlédl si mě od hlavy až k patě. Už to začíná, cítím to. Začala jsem přerývavě dýchat.

Oči mi kmitly ke dveřím. Jen na vteřinu. Během té chvilky mi pevně chytl ruku a já vykřikla. Druhou rukou jsem si zakryla ústa, protože je to ještě horší, když křičím. Vyděšeně jsem se dívala do jeho černých zamračených očí, které mě kdysi tak milovaly. Musela jsem se kousnout do dlaně, abych v sobě udusila nutkání křičet a utíkat pryč od něj. Jenže já hloupá ho tak miluju!

„Odpověz!“ zakřičel mi do tváře vztekle. Po tváři se mi začaly koulet slzy. Když jsem si byla jistá, že křičet nebudu, chytla jsem křečovitě triko na jeho prsou a letmo ho strkala od sebe.

„Prosím…, Jaku…,“ brečela jsem. Stiskl mi ruku pevněji. Přestala jsem cítit konečky prstů. Další modřina.

„Já – nemůžu – přestat,“ syčel mi do obličeje jako had, který chce uštknout. Spíš mi připomínal upíra, který nemá nikdy dost a pořád se chce krmit.

„Jaku!“ křikla jsem a začala ho strkat od sebe, co nejvíc jsem dokázala. „Moje ruka…, prosím!“ úpěla jsem. Drtil ji ve svém sevření. Díval se na mě se staženým obočím. V jeho očích jsem neviděla nic, co by nasvědčovalo tomu, že ho to mrzí, nebo, že mě ještě miluje. Prostě byl vzteklý. Rychle mi pustil ruku. Zasténala jsem, jak se mi krev zpátky nahrnula do prstů.

Nečekala jsem ani chvilku a upíří rychlostí se přemístila na půdu. Rychle jsem vlezla do klasické americké staré skříně. Dveře připomínaly rolety. Viděla jsem přes ně na celou půdu. Vzala jsem si kus látky a dala ji před pusu. Prosím, ať sem nejde. Prosím, bože! Hlasitě jsem dýchala do zatuchlé látky a snažila se uklidnit. Prostě to nešlo! O chvíli později se klika začala pomalu posouvat dolů. Tohle nebyl blbý film, ale tvrdá realita. Horor v normálním životě.

Na horory se dívám normálně a tuhle scénu znám. Klika se pomalu otevírá, dveře se se zaskřípáním otevřou a tam vrah. Ale tohle se opravdu dělo. Dveře se s potichým skřípotem otevřely a tam stál on. Pomalu vykročil k mé záchraně - skříni. Srdce mi bilo jako o závod. Po tvářích mi tekly slzy a můj hlasitý dech neztišila ani látka. Došel ke mně a natáhl ruku.

Vzal za okraj skříně a otevřel dvířka. Pohled na mě musel být šílený. Už jsem si tak připadala. Připadala jsem si jako otrok. Poprvé za dva měsíce byl jeho výraz ztrhaný a bolestný.

„Nessie, omlouvám se,“ vzdychl a odhrnul i druhou stranu dvířek. Vyděšeně jsem se na něj koukala a nemohla uvěřit, co právě řekl. Vsunul mi ruce pod nohy a ruce a vzal mě do náručí. Přitiskl si mě na své tělo a zasténal.

„Strašně moc, Nessie. Ani si nedokážeš představit, jak mě to ničí. Já…,“ odmlčel se a jako by mu ty slova nešly přes jazyk. „Já… se omlouvám,“ zašeptal, ale věděla jsem, že chtěl říct něco jiného. Nesl mě zpátky dolů. Ani jsem se nehnula a čekala, co se bude dít dál.

Něžně mě položil na postel a usmál se tím jeho úsměvem. Moje srdce v tu chvíli roztálo a já se ponořila do našeho vlastního světa. Do té jediné chvíle, kdy mi přijde, že mě opravdu miluje.

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love the way you lie - Prolog + 1. kapitola: