Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love me, please - 9. a 10. Kapitola

06.12.2009 (19:00) • Eli • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1433×

9. Kapitola

Necítila jsem bolest, jen tlak na temeni. Dřív jsem se bála smrti, bála jsem se co bude dál ale smrt je jednoduchá, bezbolestná... život je horší. Čekala jsem konec ale nebyla jsem si jistá jak poznám, že už jsem zemřela. Otevřela jsem oči. Čekla bych cokoliv ale tohle byla něco co se mi ani v tom nejkrásnějším snu nezdálo. Byl tam, byl tam se mnou a já doufala, že se mi to jen nezdá. Pevně mě chytil do náruče a plaval se mnou na hladinu. Zavřela jsem oči a čekala co bued dál. Když jsem je znovu otevřela nakláněl se nademnou a v jeho očích jsem poznala paniku.

"Bello, jsi v pořádku? "

"Edwarde, já jsem mrtvá?"

"Ne, nejsi mrtvá Bello. Pojď pomohu ti."

Zvedl mě abych se mohla posadit.

"Edwarde." Začala jsem vzlykat. Nevím proč jsem to udělala, byla to hloupá reakce. Nechtěla jsem aby mě viděl brečet.

"Bello, je to v pořádku... vše je v pořádku... jsem u tebe. "

Prude jsem se zvedla. to co říkal nebyla pravda.

"Ne Edwarde... nic není v pořádku! Všem jsem lhala tobě, otci, dokonce i sama sobě. Z toho útesu jsem neskákala jen tak. Chceš vědět co se stalo? Co se vážně stalo? Já vím kdo mě znásilnil. Byl to můj nevlastní otec, myslela jsem si, že když to nikomu neřeknu prostě se na to zapomene a já   budu žít dál normální život, pak jsem potkala tebe a tvého otce a musela sem vám něco říct. Nechtěla sem vám lhát ale udělala bych cokoliv aby jste se nedozvěděli pravdu. to samé jsem řekla i otci. Já lhala vlastnímu otci. To bylo to nejhorší co jsem kdy udělala. Doufala jsem, že Erika už v životě neuvidím ale dneska přijel sem i s matkou a choval se jako ten nejvzornější nevlastní otec , který má o mě strach. Já už takhle dál žít nemůžu. Nemůžu se bát, že se to zase stane. Nikdy nebudu mít klid, vždy když zavřu oči vidím jeho s nožem v ruce jak se chystá mě odříznout a zmlátit mě do bezvědomí."

Řekla jsem mu to, i když jsem nechtěla. I přes to jsem potřebovala aby to někdo věděl. Aby byl někdo komu nemusím lhát, někdo do mě obejme a řekne mi, že je to v pořádku i když ví co se vážně stalo.

"Klidně odejdi Edwarde, pochopím to, že nebudeš chtít nic mít s lhářkou která je ještě pošpiněná nevlastním otcem!"

"Bello... neopustím tě... a slibuji, že svého nevlastního otce už neuvidíš o to se postarám já. Teď pojedeme do našeho domu a tam se pořádně vyspíš."

"Edwarde nechci tě optěžovat. Tebe ani tvojí rodinu."

"Bello, kdyby jsi nás optěžovala vůbec bych ti to nenabízel."

Ani nečekal na mojí odpověď a vzal mě do svého náručí. Posadil mě do auta, které stálo nedaleko od břehu. Bylo vidět, že ho opustil poněkud ve spěchu jelikož nechal otevřené dveře. Posadil se vedle mě na místo řidiče a vyjeli jsme k němu do domu.

10. kapitola

Už po cestě k němu jsem usnula. Ani nevím co říkali jeho rodiče když jsem k nim přijela. Vzbudila jsem se v nějakém pokoji. Nevím ani kolik bylo hodin tudíž jsem ani nevěděla jak dlouho jsem spala. Pomalu jsem se začala rozhlížet po pokoji. Bylo zde mnoho cdček a pokoj byl bíle vymalován. Měl prosklenou celou jednu stranu místnosti, bylo krásně vidět ven na zelené lesy Forks a na potůček, který protékal okolo domu. Až teď jsem si všimla, že nespím ani na posteli ale na pohodlné sedačce. Podívala jsem se kolem ale žádné postele jsem si nevšimla. Pomalu jsem vstala a otevřela dveře. Předemou byla dlouhá chodba s mnouha dveřmi. Zahlédla jsem schody a rozhodla jsem se, že se zkusím podívat jestli Edward není dole. Místo něho sem tam ale našla překrásnou dívku. Byla Edwardovi ničím podobná. Měla dlouhé blond vlnité vlasy a také stejnou barvu očí jako byli ty Edwardovi.

"Dobré ráno Bello, doufám, že jsi se dobře vyspala."

"Děkuju. Spala jsem dobře."
"Já jsem Rosalie, Edwardova sestra."

"Moc mě těší. Já se asi představovat nemusím když znáš mé jméno." Usmála jsem se a doufala, že nebylo vidět jak hrozně nervozní a vyplašená jsem.

"To nemusíš Bello... hodně jsme toho o tobě už všichni slyšeli. Edward o tobě pořád mluví."

"Rose, pojď mi pomoct do kuchyně." Nevím kdo to řekl ale Rose se na mě jen usmála a odešla do jiné místnosti.

"Neboj se, mi ti přeci neublížíme Bello, já jsem Emmet."

"Moc mě těší. Emmette kde je vlastně Edward?"

"No říkal, že musí něco zařídit a, že je brzo zpátky."

"Děkuju."

"Bello, neměla by sis odpočinout?" konečně člověk kterého jsem znala.

"Pane doktore, proč mi pořád jen říkáte, že mám odpočívat?" Smála jsem se, cítila jsem se tu dobře.

"Dobře Bello, už ti to neřeknu, a říkej mi prosím Carlisle."

"Jistě Carlisle. Myslím, že tentokrát máš pravdu asi bych si mohla jít ještě na chvilku lehnout, pokud vám to tedy nebude vadit."

"Jen jdi, až tu bude Edward, povím mu, že už jsi byla vzhůru."

"Děkuju."

"Mám ti ukázat pokoj?" Zeptal se ochotně Emmett.

"Ne, děkuju, vím kde to je." Usmála jsem se a odešla opět do toho pokoje.

Necítila jsem se unavená ale když jsem si lehla di postele opět jsem usnula.

Probudila jsem se až když se stmívalo.

"Bello?"

Vyděsila jsem se.

"Ježíš Edwarde, hrozně jsem se lekla."

"Omlouvám se, chtěl jsem se jen zeptat jestli nemáš hlad."

"Docela ano ale měla bych jéct domů za otcem, určitě už bude mít starost."

"Odpoledne jsem se u něj stavil. Dohodl jsem se sním, že zůstaneš u nás aby tě měl Carlisle pod dohledem."

"Ale mě přece nic není."

"Bello, nenechám tě v domě s mužem co ti udělal tak hroznou věc. Zůstaneš u nás dokud Erik a tvoje matka neodjedou."

"Edwarde, nemůžu vás takhle otravovat. Co na to řekně tvoje rodina?"

"Nikomdu to nevadí, těší se až se s tebou setkají."

"Ale já už některé z nich znám."

"A koho vlastně znáš Bello?" Usmál se pokřiveným úsměvem a moje předem připravená odpověď se rozplynula a já mu ihned bez přemýšlení řekla to, co chtěl slyšet.

"Tvého otce, Emmetta a Rosalii."

"Aha... tak to ti ještě pár lidí zůstává." U slova lidí se tak záhadně zasmál, nechápala jsem proč ale nějak jsem to dál neřešila. Těšila jsem se až poznám zbytek jeho rodiny.

"Chceš je poznat hned?"

"Ano."

"Tak pojď."

Vyšli jsme společně z pokoje a šli cestou, kterou jsem už znala. Sešli jsme schody a v pokoji už byla celá jeho rodina.

"Tak Bello, tohle je má matka Esme, má sestra Alice a můj bratr Jasper."

"Moc mě těší, že vás poznávám." Určitě jsem byla rudá. Byli všichni tak krásní a já jsem určitě byla napůchlá a rozcuchaná.

"Bello, připravila jsem pro tebe nějaké jídlo, je v kuchyni." Řekla Esme velice přátelsky.

"Děkuju, nebudu vás tady dlouho otraovat."

"Vůbec nás neotravuješ Bello, zůstaň  u nás jak dlouho budeš jen chtít.

"Děkuju."

"Tak rodino, myslím, že vyrazíme ne?" Řekla to Alice a vypadala, že by je nejradči vykopala z domu všechny sama a hned.

"Ano. " Odpověděli postupně všichni a loučili se.

"Edwarde ty taky jedeš?"

"Ne, já tu zůstanu s tebou."

Jen co to dořekl celá jeho rodina už byla pryč. Šla jsem se tedy najíst. Posadila jsem se k velkému stolu. Edward mi podal talíř se spoustou dobrot.

"Ty nebudeš jíst?"

"Ne... nebudu jíst, jsem na speciální dietě. " Zasmál se.

"Tak dobře Edwarde. Můžu se tě na něco zeptat?"

"Na cokoliv."

"Jak jsi věděl , že jsem skočila z útesu? A vlastně je toho víc? Proč ty a tvoje rodina máte zlaté oči? Jste jediní koho znám, a občas mluvíš jako bys byl z jiné doby. V tom moři jsem já neměla sílu vyplavat ale tobě to nedělala žádný problém a nikdy nejíš. Minule jsi se mnou byl celý den a ani jednou jsem tě neviděla něco sníst."

"Bello... tohle asi není dobrý nápad."

"A vždycky jsi tak studený. Edwarde, ať se děje cokoliv, řekni mi to, nechci žádné lži ani tajemství."

"Dobře Bello... slyšela jsi někdy o Drákulovi?"

"Ano, byl to upír... co to s tím má společného?"

"To je odpověď na tvou otázku."

"Edwarde... chceš mi říct, že jsi Drákula?" Zasmála jsem se, tohle není přeci možné.

"Ne Bello, nejsem Drákula, já jsem ještě horší než byl on. "

"Takž jsi snad upír?"

Mlčel... nic neřekln jen čekal. Upír...

"Ale vždyť upíří zabíjejí lidi, a tys mi ani jednou neublížil ba ani ses o to nepokusil."

"Bello, já a moje rodina se nazýváme vegetariány... nelovíme lidi ale zvířata... a neublížil jsem ti, protože tě od prvního okamžiku miluji víc něž cokoliv."

Tohle mi stačilo, nezáleželo na tom co je, také jsem ho milovala už od první chvíle. Zvedla jsem se ze židle a vášnivě ho políbila a on mi polibek vracel.

Zvedl mě do náručí a přitiskl si mě na své vypracované tělo. Odnesl mě do pokoje kde jsem před tím spala. Posadil mě na pohovku a najednou byl pryč.

"Edwarde?"

Jak jsem vyslovila jeho jméno byl u mě i s několika dekami. Rozložil je na zem a vzal mě opět do náručí a pak mě posadil na deky, které právě přinesl. Políbila jsem ho, chtěla jsem ho víc než cokoliv na světě. Chtěla jsem aby se mě dotýkal, aby mě líbal po celém těle. Pevně ale něžně me odstrčil a podíval se mi do očí.

"Bello... vážně to chceš?"

"Netoužím po ničem jiném Edwarde."

A tím náš rozhovor skončil. Dál už jsme se věnovali jen jeden druhému.

Autor: Eli (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love me, please - 9. a 10. Kapitola: