Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love is dead 9

08.07.2009 (19:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4764×

Bella:

Když Emm odešel, v duchu jsem se zaradovala. Doufám, že to s tím Aprílem vyjde, i když je v sázce to, že se Edward ještě víc naštve. Usnula jsem.

Vzbudila jsem a šla si dát snídani. Charlie byl už naštěstí v práci. Jela jsem do školy. Zaparkovala jsem a šla do třídy. Mike už tam na mě čekal. Věděl, že to mezi mnou a Edwardem skřípe, takže naše konverzace nevázla. Po chvíli se přiřítil se Edward.

Ještě jsem se stihla zeptat, jestli ho ten nos hodně bolí. Měl na něm slušivou náplast a kolem oka měl parádně vybarvenou modřinu. „Už to není tak hrozné,“ odpověděl a probodl Edwarda pohledem.

Zazvonilo a já si šla sednout na místo. Najednou se Edward začal smát. Koukla jsem na něj s nechápavým pohledem. Sakra, to jeho zatracené čtení myšlenek. Co ho zas tak pobavilo?

S nezájmem jsem se otočila zpátky k učiteli. Konečně zazvonilo. Vyřítila jsem se ze třídy a narazila do Emma, div jsem si o něj nevyrazila dech. „Čau Bello,“ zařval, až se divím, že mi nepraskly bubínky. „Emme, co tu děláš?“

„Potřebuju si s tebou pokecat.“ Emmett a jenom pokecat?

„Tak jo, kdy a kde?

„Přijde a Alice, takže tě po školu vyzvedneme. Ed dneska končí déle, takže nám nebude slídit za zadkem.“ Usmála jsem se.

„Tak já tu na vás počkám a vyřiď Alici, že už se na ni moc těším.“

Někdo prudce vyrazil ze třídy a napodobil mě. Taky do Emmetta málem narazil. Byl to Edward. Emmett se zasmál a dal mi pusu na tvář. Edward už opravdu zuřil. Myslím, že mu Ed něco pošeptal, protože se Emm začal smát a odpověděl, že se těší. Emmett se může těšit akorát na Rose a rvačku. RVAČKU!

„Emmette, snad se nebudete prát?!“

„Neboj, Bello, nic se nám nestane. Bude to jenom takové bratříčkovité postrkování,“ snažil se mě uklidnit

„Dobře, ale co můj náklaďáček?“

„Neboj, postaráme se o něj.“

„Domluveno. Budu se těšit a Emmette…“

„Ano Bello?“

„Nezapomeň, že náklaďáček není žádný sporťák.“

„Zbytečné starosti,“ uklidnil mě a já mu s pochybnostmi podala klíčky.

Šla jsem na další hodinu a díky bohu jsem se s nikým z Cullenů už nepotkala. Když jsem vyšla odpoledne ze školy, už na mě čekali. Emm netrpělivě bubnoval do volantu ve svém velkém Jeepu. Náklaďáček už na parkovišti nebyl, takže jsem se s vypětím všech sil vyškrábala na zadní sedadlo. Sedla jsem si a něco mě píchlo do zadku. „Au,“ vypískla jsem a oba se začali smát.

„Ha ha ha,“ zakřenila jsem se a vytáhla puget růží. Byli nádherné. Rudě červené a hodně trnité.

„Myslím, že jsou tvoje,“ poznamenala Alice.

,, Moje?“

„Ano, byli za stěračem tvého náklaďáčku. Jsou od Edwarda.“

Od Edwarda? Jestli si myslí, že si mě koupí kytkou, tak se teda šeredně plete. Nechala jsem to plavat a radši jsem se soustředila na cestu.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se, protože jsem byla opravdu zvědavá.

„Do Port Angeles. Zajdeme si do kina a pak na nějakou večeři,“ odpověděla mi Alice a já věděla, že i kdybych s tím nesouhlasila, nebylo by mi ti nic platné.

„A na co jdeme?“

„Na nějakou komedii. Film vybíral Emmett, tak se musíš zeptat jeho.“

„Jestli film vybíral Emmett, tak buď půjdeme na nějaký akčňák nebo na nějaké sprosťárny.“

„Neboj, Bello, kvůli tobě jsem se obětoval a vybral nějakou komedii.“

„O Emme, ty jsi tak šlechetný,“ odpověděla jsem mu a všichni jsme se začali smát.

Dojeli jsme do Port Angeles. Emm koupil lístky. Šli jsme do kinosálu a posadili se. Ještě než film začal, došla jsem si pro popcorn. Oba se na mě znechuceně podívali, když jsem jim nabídla. „Co je?“ zeptala jsem se jako by nic.

„Jak tohle můžeš jít. Smrdí to na sto honů.“

„Mňam, nedokážu si kino bez popcornu představit.“

Náš rozhovor skončil, protože zhasla světla.

Film byl opravdu skvělý. Smáli jsme se od začátku do konce, až mě z toho začalo bolet břicho.

„Teda Emme, s tím filmem si se opravdu vytáhl,“ řekla jsem mu restauraci, kde jsme byli na večeři.

Jenom se usmál a zase zvážněl. „Tak přejdeme k věci, kvůli které jsme tady,“ spustil. „Jedná se o aprílový žertík na Eda. Všechno je připravené a vymyšlené, akorát musíme dořešit detaily. Bello, ty už od rána nebudeš doma. Charliemu řekneš, že jedeš s Alicí na nákupy. Alice to samé řekne Edowi. Máte pronajaté apartmá v Las Vegas. Tam tě Alice připraví, nalíčí a obleče. Večer přijedete a já se s Jasperem postarám o to ostatní, jasné?“

„Jasné, ale proměna většinou trvá tak 3 dny ne?“

„No právě. Kdyby sis před Charliem zahrála na nemocnou, nechal by tě doma, ale musíš začít stonat už zítra.“

„Dobře, ještě aby to vyšlo, a bude to super,“ sarkasticky jsem poznamenala.

„Neboj, Bello, vidím, že to vyjde a ještě tě čeká malé překvapení.“

„Překvapení?“ Emmett vykulil oči

„Pak ti to vysvětlím.“

„Hej, já to chci taky vědět,“ zaprotestovala jsem.

„Ty ne a ne že se Emmette prokecneš!“ Alice se na mě podívala a já začala hrát svou hru.

„Bello, je ti něco?“ zeptala se a vypadala opravdu vyděšeně.

„Je mi nějak divně a taky je mi hrozná zima.“

„Pojď, odvezeme tě domů, než se nám tady složíš. Za to by nás Edward nepochválil.“

„Díky,“ vstala jsem od stolu a trochu jsem zavrávorala. Než jsem stihla spadnout, Emmett mě chytil a vzal mě do náruče. Odnesl mě do auta a položil na zadní sedačku. Schoulila jsem se do klubíčka a než jsem se nadála, byly jsme ve Forks. Emm mě vzal do náruče a nesl mě domů.

Charlie byl úplně vyděšený, když mně Emmett položil v pokoji na postel. Zachumlala jsem se do deky a slyšela Alici, jak uklidňuje Charlieho, že mi nic není, že se to během dvou dnů srovná. Asi jsem musela usnout, protože, když jsem procitla, bylo už světlo. Divila jsem se, proč jsem oblečená, a vzpomněla jsme se na včerejšek. Hraju si na nemocnou. Někdo zaťukal na dveře.

„Dále.“

„Bello, jsi v pořádku?“

„Jo jasně, jen je mi trochu zima a cítím se slabá.“

„Hm… myslím, že tě dnes a zítra nechám raději doma. Dojdu ti udělat čaj, aby ses trochu zahřála.“

„Díky, ale já bych si šla radši lehnout dolů na gauč.“

„Dobře, jak chceš. Pomůžu ti.“

Obmotala jsem se dekou a s Charlieho pomocí sešla shody. Ustlala jsem si a Charlie mi přinesl teplý a voňavý čaj. Poděkovala jsem mu a zapnula televizi. Odešel do práce a já si oddychla. Nic neprokoukl. Takhle to trvalo 2 dny. Třetí den už jsem byla dost v pohodě na to, aby mě pustil s Alicí nakupovat.

Celé ty dny nemoci, mě trápily dvě věci. Určitě se jí na to musím zeptat. V sobotu, 1. dubna, mě Alice vyzvedla a jely jsme do Las Vegas.

Hned jak jsme vyjely z Forks, dala jsem průchod své zvědavosti. „Alice?“

„Ano.“

„Jakto, že jsi v té restauraci nic nepoznala, když jsem začala simulovat?“

„Klid Bello. Poznala jsem to, ale kdybych ti to řekla, před Charliem už bys to tak dokonale nezahrála.

„Aha a co jste řekli Edwardovi, když jsem nechodila do školy?“

„Řekli jsme mu, že jsi na Floridě, protože sis potřebovala něco vyřídit. Uvěřil tomu až překvapivě snadno.“

Přijely jsme do Las Vegas a během pěti minut Alice našla náš hotel. „Tak Bello, a jde se nakupovat,“ říkala, když parkovala u nákupního střediska.

Protáhla mě snad všemi obchody. Od spodního prádla až k botám. Vracely jsme se do hotelu s plným kufrem, a když jsme do apartmá nanosily všechny tašky, Alice mě začala strkat do koupelny. Vysprchovala jsme se, zabalila do ručníku a vyšla z koupelny. Alice už pro mě měla připravenou hromádku s oblečením.

„Dělej Bello, už nemáme moc času,“ popoháněla mě.

„No jo, vždyť dělám. A můžeš mi říct, proč jsi mi koupila to krajkové spodní prádlo?“

„Bello, budeš jako upír. Musíme zvýraznit tvoje přednosti.“

„No s krajkovým prádlem to opravdu vytrhneš.“ Pořád ve mně hlodali pochybnosti ohledně toho překvapení. Nikdo mi nechtěl nic říct.

Konečně jsem se oblékla. Sjela jsem odraz v zrcadle uznalým pohledem. „Páni, tohle jsem já,“ vydala jsem ze sebe úžasem.

Měla jsem na sobě modré minišaty s tenkými ramínky a se saténovou mašlí kolem pasu. Na nohou jsem měla opravdu úchvatné boty na opravdu vysokém podpatku. Vlasy jsem měla rozpuštěné a na mém krku visel úchvatný náhrdelník, který ladil s náušnicemi a náramkem. Alice musela nanést opravdu hodně make – upu, protože moje pleť vypadala jako její. Oči mi sklouzly zpátky k jehlovým podpatkům. „Alice, myslíš, že v tomhle zvládnu chodit, aniž bych se zabila?“

„Isabello Swanová, ty mi to všechno kazíš. Vždyť na tom nic není a stejně uděláš dva kroky a Ed tě bude držet v náručí.“ Vzdala jsem to. Alici nešlo odporovat a tak jsme zabalily všechny věci a nasedly do auta. Byla jsem jak na trní. Jak to všechno dopadne a co to překvapení, že by si to Edward rozmyslel s naším fyzickým vztahem? To asi těžko, ten když si něco usmyslí, tak s ním nic nehne. „Neboj Bello, všechno dopadne mnohem líp, než si představuješ.“

Netrpělivě jsem čekala, až dojedeme do Forks. Esme domluvila s Charliem, že přes noc zůstanu u Cullenů. Že si uděláme dámskou jízdu a kluci pánskou. Souhlasil s podmínkou, že se budu šetřit, když jsem po nemoci. Bylo mi divné, že se ani nezeptal, proč za mnou Edward během mé nemoci nepřišel. Co bych mu asi tak řekla? „Myslí si, že jsem na Floridě.“ To zní trochu blbě. Takže jsem byla ráda, že do toho nešťoural.

„Alice, co když to nevyjde. Vždyť cítí moji krev a slyší moje srdce,“ zeptala jsem se a v mém hlasu byla slyšet úzkost.

„Bože Bello, ty strašpytle, uklidni se nebo to opravdu nevyjde. Neboj se, kluci ho na to tak připraví, že bude opravdu mimo a nebude vnímat, navíc ty tam přijdeš až potom, takže je minimální šance, že tě ucítí. No a pak tě čeká to překvapení.“

„No jo jasně, překvapení. Jak jsem na to mohla zapomenout. Už se celá třesu, co kdo zas vymyslel,“ řekla jsem ironicky a Alice to přešla mlčením.

Dovezla mě domů s tím, že mě za chvíli někdo z nich vyzvedne. Pravděpodobně to bude Esme.

Sedla jsem si k televizi a čekala. Asi po hodině u nás zastavilo auto. Byla to Esme, Carlisleovým autem. „Esme, no konečně,“ vykřikla jsem nadšením a běžela k ní. Samozřejmě že jsem zapomněla na své vysoké podpatky, ale než jsem sebou stihla seknout, Esme mě chytila.

„Opatrně, nechci tě předávat jako poškozené zboží,“ zasmála se.

„Dík,“ odlehčeně jsem vydechla s úsměvem na rtech.

Netoužila jsem po zlomenině. To by si mě Edward hlídal a moje názory by nikoho nezajímali. Nechal by mě zavřenou doma a obskakoval by mě jako mrzáka ještě to tak.

Nasedla jsem do auta a vyrazily jsme. Esme řídila jako blázen. To je určitě nějaká nemoc. Copak nikdo nemůže jezdit normálně? Ptala jsem se sama sebe a ani jsem si neuvědomila, že už jsme v garáži.

„Bello, pojď honem, než ten šok vstřebá,“ přitančila ke mně Alice a vzala mě za ruku. Usmála jsem se a zhluboka se nadechla.

Vešly jsme do obýváku. Edward zíral jak vyoraná myš, že jsem myslela, že to s ním každou chvíli sekne. Ve tváři měl naštvaný, ale okouzlený výraz.

„Bello?“ zeptal se překvapeně.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love is dead 9: