Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love is dead 11

15.07.2009 (13:11) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5272×

Bella:

S nadějí jsem se podívala na Alici, ať už to ukončí, nebo se začnu smát. Pochopila, nebo měla vizi, co by se stalo, kdyby včas nezasáhla. „Apríl,“ vykřikli všichni najednou.

Nevydržela jsem to a skočila mu kolem krku. Edward zářil jako vánoční stromeček a já zinkasovala pořádnou pusu. Ani jsem se nenadála a seděla jsem v autě. Zvědavost mi nedala, abych se nezeptala: „Kam jedeme?“

„Překvapení. Mám ti zavázat oči, aby to bylo úplné?“ Jo překvapení. Tak co tentokrát vymyslel. A ještě by mi chtěl zavázat oči. Tak to teda ne!

„Ne, myslím, že to zvládnu i tak.“

Chtěla jsem se ho na něco zeptat, ale nevěděla jsem jak. Dodala jsem si odvahu a spustila. „Opravdu si na to skočil. Že se Jasper neudržel a je ze mě upír?“ Měla jsem co dělat, abych zadržela smích. Eda přece nikdy nic nerozhází.

„Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet a navíc si každý dával pozor, aby nemyslel na něco, co by je mohlo prozradit. Stejně jsem pořád doufal, že to není pravda.“ Kývla jsem hlavou na znamení souhlasu, ale chtěla jsem vědět ještě něco.

„Byl by si rád, kdybych byla jako ty?“ Zarazil se a já se bála, jestli jsem to nepřehnala. Znala jsem jeho názor na mojí proměnu a navíc jsme se o tom zas tolik nebavili.

„Na jednu stranu ano. Nemusel bych se bát, že se přestanu ovládat, ale na druhou stranu, by mi chyběla tvoje lidskost.“ No jasně, moje podle Edwarda úžasné červenání.

Začínala jsem být netrpělivá. „Už tam budeme?“ Nedalo mi to a zeptala jsem se.

„Ještě kousek.“ Tahle odpověď mi moc nepomohla. Podle Edwarda mohl být kousek i půlka států.

„Jsme na místě,“ přerušil ticho a než jsem se stihla nadechnout, otevíral mi dveře. Před námi stál krásný dům a před ním ještě hezčí auto. Jediné co jsem poznala, že je to mercedes. Zarazila jsem se.

„Co to je?“ Edward se začal smát. Opravdu moc vtipné.

„ To je auto a to je dům.“ Ukazoval na jednotlivé věci, jako kdybych byla nějaké mimino.

„To vidím. A můžeš mi říct čí?“ Začínala jsem být dopálená a čekala na vysvětlení.

„Auto tvoje, dům náš.“ Cože? To krásný, nablýskaný fáro je moje? Nechtěla jsem to mu uvěřit. Asi jsem vypadala dost vyjeveně, protože mě Edward napomenul. „Lásko, mrkni, nebo ti budeme sbírat oči z chodníku.“

„Jasně, ale je to tak krásný, že se na to nemůžu vynadívat.“ Pořád mi to nějak nedocházelo.

„Líbí se ti to?“ Jeho studené ruce se kolem mě obmotaly a jeho rty začaly prozkoumávat můj krk.

„Moc.“ Byla jsem opravdu zvědavá, jak to vypadá vevnitř. Vzal mě za ruku a vedl ke dveřím. Ale co Charlie, jak mu vysvětlím, že mám nové auto a ještě ke všemu tak úžasné.

„Ale máme tu jeden problém.“ Edward se na mě podíval nechápavě. Už chápu, proč říkal, že je to frustrující, když mi nemůže číst myšlenky. „To auto.“ Asi mu to pořád nedocházelo, tak jsem pokračovala.  „Co asi řeknu Charliemu, no?“

„Charlie o tom nemusí ani vědět. Můžeš ho nechat tady a vždycky si ho vyzvednout.“

„To je sice skvělý nápad, ale když s ním pojedu do školy, tak se to asi nedozví? Zapomínáš, že je policajt?“ Doufala jsem, že řekne něco, co mě uklidní, ale bohužel se tak nestalo.

Chtěla jsem ukončit tu trapnou chvíli ticha. „Půjdeme se podívat dovnitř, nebo tu vystojíme důlek?“ Propletla jsem svoje nedočkavé prsty s jeho studenýma a snažila se ho dotáhnout dovnitř.

„Dovol,“ přerušil mou snahu a já přestala cítit pevnou půdu pod nohama. Ocitla jsem se v Edwardově náručí.

Prošli jsme celý dům. Začali kuchyní, pokračovali obývákem, koupelnou a skončili naší ložnicí.

Když otevřel dveře, v duchu jsem mu děkovala, že mě ještě drží v náručí, protože tohle bych asi jen tak neudejchala.

Uprostřed pokoje stála úžasná postel s nebesy, na ní byly poházené růže a kolem hořely svíčky. „Edwarde, to je nádhera.“ Pomalu přešel pokoj a položil mě na postel. Byla to opravdu nádhera a ještě hezčí bylo, když mě začali líbat jeho božské rty.

Nechtěla jsem se odtrhnout. Nechtěla jsem zkazit to vášnivé splanutí, co mezi námi bylo. „Je čas na kyslíkovou pauzu pro lidi.“ No jasně, nedalo se přehlédnout, že jsem oddechovala jak po dvaceti bazénech. „Tohle mi nedělej, nebo mě budeš mít na svědomí.“ Snažila jsem se o vtip, ale nehodlala jsem se vzdát. Vrhla jsem se na něj a pak mi to docvaklo. Proč koupil tenhle nádherný dům? Kvůli Emmovi, protože nám nedopřál žádné soukromí. Odtáhla jsem se. „Počkat, počkat.“

„Co?“ zeptal se nechápavě.

„Ty mi chceš říct, že si koupil tenhle nádherný dům jenom proto, abychom se spolu mohli vyspat?“

„Tak bych to neřekl,“ říkal tak klidným tonem, že to nemůže být ani možné.

„A jak teda?“ Teď už jsem křičela.

Zvedla jsem se z postele a mířila ke dveřím. Samozřejmě, že než jsem stihla odejít, chytil mě, jako policajt vězně. Občas mě jeho rychlost pěkně štvala. Zvláště při mých pokusech o občasný útěk.

„A co takhle?“ otočil si mě zpátky k sobě. Začal mě líbat a jedním rychlým pohybem mě zbavil šatů. Mohlo mě nepadnout, že nebude bojovat fér.

„Edwarde, to není fér a ty to víš.“ Chtěla jsem mu odporovat, ale použil svojí neodolatelnou zbraň. Snažila jsem se zaúpět, ale moc mi to nešlo.

Než jsem se rozkoukala, byla jsem opět připoutaná jeho tělem k posteli a vypadalo to, že mě pustí nejdřív ráno. To mi připomnělo Alici, když mi nutila to nechutně krajkové prádlo. Určitě musela něco vidět. „Alice věděla, proč mi dát to krajkové prádlo.“

„Připomeň mi, že jí za to musím poděkovat,“ odpověděl Edward a já kývla hlavou. Na nic jiného jsem se totiž nezmohla, Byla jsem úplně mimo.

Každý kousíček mé nahé kůže ochutnal svými sladkými, studenými rty. Otřásla jsem se a naskočila mi husí kůže. Znovu mě políbil na rty a já se konečně zmohla na nějakou rozumnou reakci. Ruce se mi třásly a i přesto se mi podařilo rozepnout jeho košili. Taky si mohl vzít tričko. Jeho tělo ve mně stále vyvolávalo údiv. Byl čas, abych přebrala kontrolu nad situací, a s vypětím všech sil jsem se vyškrábala na Edwarda.

Seděla jsem na něm obkročmo a stále jsme se líbali. Později jsem si uvědomila, že je Edward s oblečením trochu pozadu, takže jsem mu začala rozepínat pásek u kalhot. Nadzvedl mě, aby si je mohl sundat.

Až když jsem byla vydrážděná tak, že jsem se chvěla i při sebemenším dotyku, rozepnul mi podprsenku. V tom okamžiku se naše role vyměnily a já byla opět dole. Prsty mi objížděl klíční kosti a kontury ňader. Přitáhla jsem si ho k sobě blíž a do ucha mu zašeptala: „Chci tě!“

Evidentně ho to potěšilo a povzbudilo, protože ani nevím jak, už jsme byli oba nazí. Vstoupil do mě ve stejném stylu, jako byla naše předehra. Pomalu a jemně, aby mi neublížil, ale byla z nás obou cítit vášeň a nedočkavost.

Nejprve naše pohyby byly sehrané a něžné, až když se to nedalo vydržet, nabraly na síle, rychlosti a intenzitě. Jako se zrychlovalo tempo, zrychloval se i můj dech, měnící se ve sténání. Byla to opravdu nádhera. Ani ve snu jsem si nepředstavovala své poprvé tak úžasné a navíc s „člověkem“, kterého tak strašně miluju.

Cítila jsem, jak se kdesi v mém nitru zvedá horká vlna. Naše těla se mezi sebou stále proplétala a nechtěla mezi sebou žádný volný prostor, kterým by unikalo to vášnivé vzplanutí. Vyvrcholení jsme dosáhli oba společně.

S vypětím všech sil jsem se zvednula a zamířila do koupelny. Vysprchovala jsem se a jenom omotaná ručníkem jsem se vrátila do jámy lvové.

Když jsem nechala ručník ze sebe spadnout a chystala se pokračovat v tom, v čem jsme před chvílí skončili, Edward mě zarazil. „Pro dnešek toho bylo až dost. Měla by ses také vyspat.“

Neochotně jsem s ním souhlasila a přitulila se k němu blíž. Hlavu jsem si položila na jeho studenou vypracovanou hruď a jediné, co jsem vnímala, než jsem upadla do spánkového komatu, byla moje ukolébavka a jeho božská vůně. „Miluju tě,“ zamumlala jsem ještě při troše smyslů a padala do tmy.

Probudilo mě to protivně vlezlé světlo. Otočila jsem se a postel byla podivně měkká. Až když mě Edward políbil, jsem si uvědomila, co se v noci stalo. „Dobré ráno, lásko. Jak si se vyspala?“ Usmála jsem se.

„Dobře, děkuju.“ Tohle úžasné ráno přerušilo úporné kručení v mém břiše.

„Promiň, pořád zapomínám, že potřebuješ jíst. Dáš si snídani, nebo rovnou oběd?“ Jeho otázka mě zarazila.

„Kolik je hodin?“

„Bude 12,“ řekl s klidným hlasem a s úsměvem na rtech.

„Musím domů, Charlie bude mít starost,“ začala jsem panikařit a očima hledala oblečení.

„Klid, Alice to s ním domluvila. Můžeš být celý den se mnou. Jestli budeš chtít.“

„To si piš, že chci.“ Ticho přehlušilo další hladové zakručení.

„Dojdu ti pro to jídlo.“ Než jsem stačila odpovědět, byl pryč.

Došla jsem si pro spodní prádlo, tričko a zachumlala se znovu do deky. Snažila jsem se přehrávat si včerejší večer, ale než jsem se stihla ponořit do minulosti, vrátil se Edward s voňavými palačinkami.

„Ty jsi vařil?“ vykulila jsem oči.

„Jo, ale nevím, jestli se to bude dát jíst. Smrdí to teda příšerně,“ nakrčil nos.

„Smrdí to možná tobě, ale mě to voní. A dej to sem, mám obrovský hlad.“ Snažila jsem se o vážný tón, ale moc mi to nešlo.

„Jistě madam.“ Oba jsme se začali smát. Palačinky jsem snědla hned, protože byly opravdu dobré. „Chutnalo?“ zeptal se můj kuchař.

„Moc.“ Pohladila jsem si bříško a dala mu pusu.

„Jestli bude takováhle odměna pokaždé, tak ti budu vařit častěji.“

„Jasně. A pak ze mě bude koule.“

„Mně by to nevadilo,“ usmál se a uštědřil mi další polibek.

Nechtělo se mi vstávat, takže jsem si zase lehla a Edward se natáhl vedle mě. Vzal si mou ruku a hrál si s mými prsty. Různě je proplétal. „Bello?“ začal váhavě Edward.

„Hm?“

„Jsi šťastná?“ Nadzvedla jsem se na loktu.

„Edwarde, jsem víc než šťastná. Kdyby štěstí svítilo, zářila bych jak sluníčko. A jestli mi nevěříš, tak se zeptej Jaspera,“ vyjela jsem na něj.

„Promiň, nechtěl jsem tě naštvat. Ale, máš nějaké plány na prázdniny?“

„Vždyť jsou až za 4 měsíce.“ Lehla jsem si zpátky na postel.

„Já vím, ale myslel jsem, že bychom si mohli někam vyrazit. Co ty na to?“

„Jako na dovolenou?“ Nechápala jsem.

„Jen my dva. Někam k moři.“ Vykresloval mi představy.

„Neříkám, že by se mi to nelíbilo, ale vždyť ty na sluníčko nemůžeš, ne?“

„O to se vůbec nemusíš starat. Jen jsem ti to chtěl říct, abys pak nebyla překvapená.“

„To jsi hodný, že jsi mi představil moje prázdniny, ale už bychom se měli vyhrabat z postele. Musím udělat Charliemu večeři.“

„Bello, neblázni, vždyť budou teprve 3,“ namítal Edward.

„No právě, nejvyšší čas se vyhrabat, abych to všechno stihla.“ Při těch slovech už jsem se snažila vymotat z té velké saténové přikrývky.

Když se mi to konečně podařilo, otevřela jsem jednu skříň a snažila se najít nějaké vyhovující kalhoty. Zabralo mi to delší dobu, než jsem doufala. „Potřebuješ pomoct?“ Edwardovi paže se mi obmotaly kolem pasu.

„Ježiši, Edwarde, tohle mi nedělej.“ Chytla jsem se za srdce. Políbil mě a já se na něj hladově přisála. Odtáhnul se a zvednul jedny kalhoty.

„Děkuju.“ Sáhla jsem po kalhotech, ale uhnul.

„Odpuštěno?“

„Jo a dej mi ty kalhoty. Já se s tebou prát nebudu,“ řekla jsem znuděně a čekala na vrácení.

„Jistě madam, omlouvám se. Oblečete se sama, nebo vám mám pomoci?“

„Nejsem si jistá, ale myslím, že to zvládnu i bez vaší pomoci.“

„Tak si pospěšte, venku vás čeká další překvapení.“ Ztuhla jsem.

„Pane Cullene, snad ne další auto?“

„Nebojte se, slečno Swanová,“ řekl a odešel z pokoje.

Rychle jsem se oblékla. Byla jsem nedočkavá, co si zase připravil. Seběhla jsem schody. Edward čekal v pozoru asi, kdybych se rozhodla sebou seknout. „Půjdeme?“ zamířila jsem ke dveřím.

„Ehm Bello?“ Začala jsem se prohlížet, jestli mám všechno, když na mě tak divně zíral. Kalhoty, podprsenka, tričko, ponožky, kalhotky Charlieho zajímat nebudou, ale pro jistotu je mám taky.

„Nic nechybí.“

„Tak jsem to nemyslel, ale neuškodila by ti nějaká mikina nebo bunda. Nechci, aby si mi nastydla. Neříkám, že by mě nebavilo tě obskakovat, ale v přítomnosti Charlieho představa nic moc,“ objasnil mi s úsměvem.

„Jasně,“ řekla jsem chápavě, ale než jsem stihla udělat první krok, byl zpátky a přes ruku přehozenou mikinu a teplou bundu. „Vidím, že Alice myslela na všechno.“ I kozačky a tenisky mi koupila. Respektive šatní skříně i botníky přetékaly.

Oblečená a obutá jsem čekala na Edwarda. „A Bello, ještě něco,“ říkal a podával mi dvoje klíče.

„Čekám na objasnění.“

„Tyhle jsou od auta a tyhle od domu. Prosím tě, nepůjčuj je hlavně Emmettovi, protože nevíš, co ho napadne.“ Když říkal tu poslední větu, jako kdyby vrčel.

„Slibuju. Nepůjčím je nikomu, ani kdyby mě mučili.“

„Mučit tě nebudou, protože pak bych si to s nima JÁ osobně vyřídil.“ Z jeho hlasu byla slyšet nenávist.

„Dobře, věřím ti, Ale teď už pojď, nebo po mě Charlie vyhlásí celosvětové pátrání, jestli mě ta vaše povedená rodinka neunesla,“ řekla jsem se smíchem a zastrčila klíče do kapsy u bundy.

Edward mě vzal za ruku a vyšli jsme ven. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. „Edwarde,“ řekla jsem zaskočeně. „Řekni, že to co vidím se mi nezdá.“

„Ne lásko, to co vidíš, je opravdu sníh.“

Kolem domu a na autě byla pořádná vrstva sněhu a stále ještě sněžilo. Šáhla jsem do závěje a udělala kouli. „Edwarde, postřeh!“ Hodila jsem a trefila se mu přím do srdce.

„Odveta,“ zavolal a rozpoutala se sněhová bitka. Já se trefila málokdy, ale Edward, ten mě sejmul vždycky. Sice to trochu bolelo, protože nedokázal odhadnout sílu, ale i tak to stálo za to.

Edward hodil a já padala k zemi. Schoulila jsem se do klubíčka a držela se za tvář. „Bello. Bello? Co je ti? Co se stalo?“ V jeho hlase byla slyšet panika. „Pojď, odvezu tě za Carlislem, aby se na tebe podíval.“ Zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu.

Koukla jsem na něj stále se držící za tvář. Skláněl se nade mnou jako hromádka neštěstí a já měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Podával mi ruku, abych vstala. Ruku jsem přijala, ale místo zvedání se, jsem ho vší silou, co jsem pobrala, stáhla vedle sebe do sněhu. „Přepadení,“ překulila jsem se na něj a dala mu pusu.

„Simulante,“ řekl malinko naštvaně, a v tu chvíli už Edward ležel na mě.

Ruce mi uvěznil za hlavou a začal svými rty putovat po mém obličeji. Jeho studený dech ve mně vyvolával úžasně vzrušující pocity. Pokaždé, když jsem se ohnula, přestal a odtáhnul se. Asi se mu líbil pohled na moji zmučenou tvář, protože se usmíval. Tohle dělal stále dokola. „Dobře, vzdávám se,“ řekla jsem poraženým tónem, ale věděla jsem, že tohle si jen tak líbit nenechám.

„Tak brzo? Začalo mě to bavit,“ řekl smutným tónem a vypadalo to, že je mu upřímně líto, že jeho přítelkyně nevydrží tolik. „V sobotu jsi vydržela víc,“ neodpustil si sarkastickou poznámku. Tak tohle přepískl, miláček.

Přestala jsem se vzpírat a sebrala své poslední síly. Přetočila jsem se na něj, ale to jsem neměla dělat. Závěj se začala svažovat a mi se kutáleli dolů. „Áááá,“ zaječela jsem a začala se smát. Myslela jsem, že se smíchy počurám.

Smála jsem se čím dál víc a nemohla jsem přestat. Edward na mě koukal jak na blázna a v rámci mé bezpečnosti ze mě slezl, abych si něco nezlomila o jeho tvrdé tělo. „Bello, jsi OK?“ ptal se mě se starostí v hlase. Já se na něj podívala a smích se dostavil znovu.

„Jo jsem v pohodě.“ Snažila jsem se zvednout. Pochopil a pomohl mi. Vyklepala jsem sníh zpod bundy a nohavic.

Začala jsem klepat kosu.

„Bello, vždyť se celá klepeš. Pojď dovnitř, uvařím ti čaj, ať nenastydneš.“

„To je v pohodě. Musím domů.“ Vydala jsem se k auto.

„Tak to teda ne, mladá dámo!“ Chytil mě za kapucu. „Si myslíš, že tě nechám celou od sněhu, když máš rty celý modrý. Nejsem blázen a nenechám tě nastydnout,“ říkal naštvaně a výchovně.

„Nemůžeš být blázen, když jsi upír. A co se týče mých modrých rtů, dej mi pusu, však oni se hned zahřejou,“ odporovala jsem a chtěla pokračovat dál v cestě k autu.

„Nenechám tě nasednout do žádného auta, dokaď na sobě budeš mít sníh, nebo budeš mokrá.“

„Tak půjdu pěšky.“

„Pěšky? Cha chá. Dovol, abych se zasmál. Vždyť ani nevíš, kudy jsme sem jeli.“ Teď se v křečích smíchu svíjel on.

Sakra má pravdu. V sobotu jsem z hlavy vypustila všechny nedůležité věci, tedy i cestu sem. „Dobře. Vzdávám se.“ ZASE. To už jsem radši nedodala.

Na jeho tváři se objevil vítězný úsměv. Zamířila jsem do domu. Zula jsem se a svlékla bundu. Samozřejmě, že ze mě vypadla malá závěj.

Mikinu jsem měla úplně mokrou a to nemluvím o kalhotech. Ty se mohli rovnou ždímat. „Jdu se převléct,“ oznámila jsem a zamířila do ložnice. Vysvlékla jsem se do spodního prádla, protože jak jsem později zjistila, tričko bylo taky trochu mokré. „První skříň,“ mluvila jsem si pro sebe. „Výborně kalhoty. Druhá skříň. Tričko a mikina, super.“ Oblékla jsem se a vydala se dolů.

„Bello, máš tu ten čaj,“ zavolal Edward.

Doploužila jsem se do kuchyně. Čaj voněl opravdu nádherně. Přitiskla jsem své studené prsty na hrnek a ohřívala se. „No vida, už máš lepší barvu,“ poznamenal Edward a já ho obdařila úsměvem. „Asi už bychom měli jít. Charlie bude mít starost.“

„Dobře jak chceš,“ souhlasil.

Vstala jsem od stolu a šla se obout. Vyšla jsem ven a chtěla začít novou bitku, kterou bych vyhrála. „Ani se o to nepokoušej. Za prvé bych stejně vyhrál a za druhé, tímhle tempem nebudeš mít za chvíli suché oblečení a budeš muset jít s Alicí nakupovat.“ Ta představa mě od útoku dokonale vyléčila.

„Dobře jdeme.“ Nasedla jsem do auta a Edward okamžitě seděl na místě řidiče.

„Edwarde, nemohl bys zpomalit?“ zkusila jsem ho poprosit, protože jel opravdu jako šílenec. Věděla jsem, že se mi nemůže nic stát, ale stále jsem měla takový divný pocit.

„Musím?“ udělal psí oči a vzbudil ve mně lítost.

„Edwarde, přestaň!“ bouchla jsem ho do ramene, ale věděla jsem, že to skoro necítil. Usmál se, ale nezpomalil.

„Jsme doma,“ vysvětlil důvod zastávky.

„Pokaď vím, tak doma jsem tu doma akorát já a ty jsi tu pouze na návštěvě.“ Slovo pouze jsem zdůraznila.

„Dobře, jsi doma. Spokojená?“

„Nad míru,“ ujistila jsem ho s úsměvem. Pak jsem zvážněla a podívala se mu do očí. „Přijdeš večer?“

„Promiň, ale já…“ Projelo mnou zklamání. „Na návštěvy chodím zásadně dveřmi, ale myslím, že pro jednou můžu udělat výjimku.“ Moje tvář se rozjasnila.

„Dobře.“ Zatetelila jsem se blahem.

„Tak ahoj. Uvidíme se později.“ Dal mi pusu na rozloučenou. Vystoupila jsem z auta a šla ke dveřím.

„Ahoj Bells,“ ozval se Charlie, jen co se otevřely dveře. Seděl u televize a sledoval zápas.

„Ahoj tati. Měl si něco k večeři?“

„Jo, nedělej si starosti. Objednal jsem si pizzu. A jak ses měla?“

„Skvěle díky. Byly jsme s Alicí nakupovat a pak jsme si udělaly dámskou jízdu. Kluci byli pryč, takže to bylo super. Dám si sprchu a půjdu si lehnout, jsem příšerně utahaná a zítra jdu po dlouhé době do školy.“ Už jsme lezla po schodech, ale měla jsem co dělat, abych nevyrazila jako střela. Vešla jsme do pokoje. Samozřejmě, že už tu byl. Ležel na posteli a usmíval se. „Ahoj,“ šla jsem k němu.

Klekla jsme si na postel a dala mu pusu. Nedočkavě si mě přitáhl a připoutal si mě k sobě. Snažila jsem se z toho svěráku dostat. Nevěřícně koukal. „Musím do sprchy,“ objasnila jsem.

„Tak ať ti to netrvá moc dlouho.“

„Neměj péči. Myslím, že tak za hodinku budu hotová.“ Po tváři mu přejel zděšený výraz.

„Přeháním,“ rozesmála jsem se a vzala z postele pyžamo.

Odešla jsem do koupelny. Po tomhle víkendu byla teplá voda hodně uklidňující. Oblékla jsme se do mého anti sexy pyžama a šla za Edwardem. Jo, kdyby mě tak viděla Alice. Ta by byla fakt odvařená z toho, v čem ho svádím. Zasmála jsem se a zakroutila hlavou.

„Je tu něco k smíchu?“ Ani jsem si neuvědomila, že už jsme v pokoji.

„Ne, ne,“ šla jsem k Edwardovi a snažila se jeho zvědavost ukojit polibky.

„Bello, je tu Charlie.“

„No jo.“ Zavrtala jsem se do deky a přitulila se k němu.

Zdál se mi hezký sen, který se postupně změnil v noční můru. Byly jsme s Edwardem na naší louce a líbali jsme se. Něco jsem řekla a začali jsme se svlékat. Když jsme byly v tom nejlepším, z lesa se vynořil Mike. Začala jsme ho odhánět, když si sundával košili a blížil se k nám. Než došlo k tomu nejhoršímu, naštěstí jsem se probudila.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love is dead 11: