Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love in Volterra 22. kapitola

18.07.2016 (11:30) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1378×

Ležela jsem hlavou opřená o Arovu hruď. Slastně jsem zavrněla. Aro na tento zvuk reagoval polibkem do vlasů.

Poslední tři dny ani jedno objetí, ani jeden polibek. Pořád jsem byla u Grace, a i když tam Aro byl se mnou, na projevy lásky jsem neměla náladu. O to víc jsem byla ráda, že můžeme být jen a jen spolu.

„Mám o ní strach," povdechla jsem si.

„O koho? O Grace?" ptal se mě Aro, kývla jsem. V poslední době jsem nemluvila o nikom jiném a on mi to nikdy slovem nevyčetl, ale bylo poznat, že z toho není nadšený. Jsem jeho žena a matka jeho dětí, měla bych být s ním, s dvojčaty, ale s Grace to bylo důležité. Aro to věděl a podporoval mě. Každý den děkuji Bohu, že ho mám.

„Je teď pod ochranou Volterry a to je většině upírů svaté. Může tu zůstat, jak jen dlouho bude chtít, tady je nyní její domov," ujistil mě. Přitiskla jsem se k němu ještě víc. Nechtěla jsem, aby nás od sebe odděloval třeba jen milimetr.

„Děkuju, že pro ni tohle děláš. Asi nejsi moc rád, že tu je," pronesla jsem zkalamaně. Chytil mě za bradu, abych se na něj podívala.

„Nic to není. Pokud jsi ty šťastná, že je tady, pak jsem šťastný i já." Usmál se a políbil mě.

„Já jen, že v poslední době neřešíme nic jiného a je na tobě poznat, že ti to vadí." Zavrtěl hlavou.

„Cristin, jsou to jen tři dny," zasmál se.

„Ale mě to bez tebe přijde jako věčnost," povzdechla jsem si. Aro pustil mou bradu a zase spojil naše rty.

„Mě jsi taky chyběla," pošeptal mi. Proběhla mnou vlna touhy.

...

„Dvojčata o tobě pořád mluví. Chybíš jim. Neustále se ptají, kde je maminka," informoval mě Aro, zatímco jsem mu zavazovala kravatu.

„Dnes už s nimi budu. Chci je představit Grace a taky chci, aby už poznala tebe." Vázanku jsem utáhla a věnovala mu krátký polibek na rty. Už jsem se otočila a vykročila, ale Aro mě chytl za loket přitáhl mě zpátky k sobě, následoval dlouhý polibek.

„Přijdu za vámi hned, jak to bude možné," slíbil a usmál se.

„Slibuješ?" zeptala jsem se na oko nejistě. Bylo mi jasné, že slib daný mě by nikdy neporušil.

„Přísahám."

...

„Cris!" vyjekla Grace a vrhla se na mě, aby mě mohla obejmout. S Felixem stále seděli na stejném místě, kde jsem je včera nechala.

„To jste tu ještě?" ptala jsem se. Snad není možné, že jí všechno vysvětluje celou noc.

„Jo, pořád. Proč mi nikdo neřekl, že je upírská historie tak nudná?" fňukla Grace. No tak, Felixi. Nemusíš do podrobna popisovat, kdy a kde se co stalo.

„Historie a nudná, jo? Tak a ven!" zavrčel Felix. Náš dějepisář. Jeho typické hlášky: Tam jsem byl. Toho jsem znal. Toho jsem zabil.

„No tak! Nikoho nezajímá, že na Metternichovu ženu jsi tehdy vystřelil ty!" Grace udělala znechucenou grimasu.

„Mě třeba jo," ozvala jsem se. Už mi to vyprávěl a není vůbec nuda.

„Ty se nevyjadřuj. Ty jsi divná!" odbyla mě s pobaveným úsměvem.

„Fajn, tak to asi nechceš vidět děti ani snoubence tý divný ženský!" předstírala jsem uraženost. Felixův výraz byl k nezaplacení. Nebyl zvyklý, že se ke mně někdo tak choval, a určitě přemýšlel jestli zasáhnout, nebo mě nechat se na oko hádat s kamarádkou.

„Tý divný ženský ne! Ale tvoje ano," zasmála se. Vypadala tak šťastně, bezstarostně. Úplně jinak než včera. Hlavně, že na mě už nekřičela.

„Fajn, ale nejdřív by ses měla napít, abys jim něco neudělala." Felix automaticky vstal a šel pro krev.

„Udělala?! To si myslíš, že bych tvým dětem ublížila? Proč bych to sakra dělala?" vyšilovala, asi si ještě nezvykla, že je upír s touhou jen po tom rudém, ale ona ani neví, že i poloupíři mají taky krev, a vlastně neví ani, že moje děti poloupíři vůbec jsou. Nebo už jí to Felix říkal?

„Protože jsi novorozená upírka a dvojčata mají taky krev," vysvětlila jsem. Grace se zhluboka nadechla a pak kývla.

„Ale jakto, že mají krev? Nejsou to náhodou děti upírů?"

„Jsou upíři jen napůl. Měla jsem je v době, kdy jsem byla ještě člověk. Upírky mít děti nemůžou." Gracein pohled poněkud posmutněl. Myslela jsem, že když děti nemohla mít jako člověk, že už ji to tolik nevezme.

„Já jsem trochu doufala, že to teď třeba půjde..." vysvětlila zklamaně. Byla smutná. Na co jsem myslela, když jsem to na ni takhle vybalila?!

„Mrzí mě to, Gracey. Promiň, že jsem ti to řekla takhle," omluvala jsem se. Pocit viny narůstal.

„V pohodě, vzdyť si nějaké dítě můžu vždycky adoptovat." Grace potáhla a narovnala se, jakoby se najednou probrala.

„Určitě?" 

„Jo, určitě," povzbudivě se na mě usmála, ale mě je jasné, že to v pohodě není. Neplodnost pro ni byla katastrofa a já vím, že ji to užírá každý den. Teď ale budu předstírat, že jí věřím, nechci jí zbytečně sypat sůl do ran.

„Dobře. Jen asi bys měla vědět, že dvojčata jsou asi trochu větší, než si ty myslíš." Asi trochu? Je jim rok a vypadají na šest! Jsou o dost větší, než mají být.

„A to jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí. Jak větší?"

„No, je jim rok, ale jelikož jsou to napůl upíři, tak rostou dost rychle." Grace se tvářila trochu divně, ale na divné věci už si u nás asi zvykla.

„A jak jsou velký?"

„No, to uvidíš." 

Felix otevřel dveře a v ruce držel láhev s krví, ihned ji podal Grace, která začala hltavě pít. Hladově jsem polkla. Felix se zasmál a podával mi druhou.

„Na, už ti černají oči a ještě je teplá." Rozzářila jsem se a začala hltat krev.

Grace dopila a sledovala, jak piju já. Měřila si mě pohledem, ale já dál žíznivě nasávala sladkou tekutinu.

„Můžeme?" vydechla jsem zadýchaně a lahev vrátila Felixovi.

„Jasně!" vypískla Grace, vstala a poskokem vyrazila ze dveří. Zasmála jsem se a šla za ní.

„Aro za námi přijde hned, jak bude moct." Dohonila jsem ji, ona dál poskakovala a na moje upozornění nereagovala.

„Grace!" zavolala jsem na ni a smála se.

„Co je?" ozvala se podrážděně.

„Dětská herna je na druhou stranu." Grace vydala otrávený zvuk, vrátila a tentokrát šla za mnou. Potkali jsme pár upírů, kteří mě s úctou zdravili. Mezi nimi byl i Caius, až na to, že on zdravil, ale určitě ne s úctou. Představila jsem mu Grace a on reagoval jen slovy: Panebože! Ona se snad množí!

„Asi mě nemá rád," pošeptala mi Grace, když Caius zašel za roh.

„Mě taky ne. On si nikoho k tělu moc nepuští a já buhožel nepatřím mezi těch pár vyvolených." Trochu jsem si povzdechla, byla jsem zvyklá vycházet dobře se všemi, a tohle mi tochu podrývalo sebevědomí.

Po chvíli chůze jsem konečně mohla otevřít dveře, kde svůj čas trávila dvojčata s Heidy, která je hlídala.

„A moji rytíři zahájili útok na věž!" zvolal Sal s kovovým vojáčkem v ruce a začal shazovat kostky z věže postavené z lega.

„Nemůžeš útočit na věž, když jsi nedobyl bránu!" bránila se Tris s jednorožcem v ruce.

„Copak děláte?" zasmála jsem se.

„Mami, Sal podvádí! Ničí mi věž, i když ještě nepřešel hradby, a to se nesmí!" stěžovala si Tris a vyplázla na bratra jazyk.

„To není pravda! Hradby už jsem jí zbořil dávno!" vykřikl Sal.

„Vážně, Tris?" podívala jsem se na svou dceru, kterou jsem držela v náručí. Ta sklopila hlavu a poraženě kývla. Položila jsem ji na zem a klekla si k ní.

„Tris, podvádět se nemá!" upozornila jsem ji. Bea dál držela hlavu sklopenou a ublíženě přikyvovala.

„Já vím," fňukla provinile. Pohladila jsem ji po vlasech a políbila na čelo. Vstala jsem se a sedla si na zem vedle Sala, kterého jsem objala.

„Chtěla bych vám někoho představit." Kývla jsem směrem ke Grace, která stála ve dveřích.

„Mami, kdo to je?" vyptával se Salvatore a měřil si Grace podezíravým pohledem. Doufám, že se té nedůvěřivosti zbaví, až bude straší.

„To je vaše nová teta, Grace." Gracey se zářivě usmála a natáhla k Salovi ruku. On vstal a po lehkém zaváhání ji stiskl, když tam stál, rovně, hrdě a pevně Grace potřásl rukou jako bych v něm zahlédla jeho otce. Ten samý postoj, i ten samý pohled. Pak se otočil a znovu si sedl ke mě na zem.

Tris se rozběhla a pevně Grace objala, byla ke všem tak milá, důvěřivá, přátelská. V tomhle přesný opak svého dvojčete.

„Chceš vidět moje panenky?" zeptala se s nadějným úsměvem.

„Jasně, zlatíčko." Grace příkývla. Bea nadšeně vypískla a už Grace táhla za ruku k malému zeleno-bílému domečku pro panenky.

Bea začala vysvětlovat, jak se která panenka jmenuje, které se spolu kamarádí a které se rády nemají.

„Tak jak jste se dnes měli?" ptala jsem se Sala, který si prohlížel malé letadýlko.

„Dobře, teta Heidy před chvílí odešla. Přijde za námi dneska táta?" vyzvídal s nadějí v hlase.

„On za vámi nebyl?" Byla jsem překvapená.

„Moc ne. Spíš večer, když jsme šli spát, byl za námi, ale tady ne. Prý byl s tebou nebo v sále a říkal, že ho to moc mrzí." Bylo poznat, že ho mrzí, že s nimi tatínek teď moc nebyl a ani já, ale teď s nimi zase můžeme trávit každou volnou chviličku.

Otevřely se dveře a v nich Aro. Hned, jak jsem ho viděla zalil mě pocit štěstí.

Bea i Sal vstali a šli ho obejmout. Já mu věnovala polibek na uvítanou.

„Aro, to je Grace. Grace, to je Aro," představila jsem je. Aro mě levou rukou držel kolem pasu. Cítila jsem neodolatelné nutkání mu opřít hlavu o rameno, zavřít oči a už tak zůstat napořád.

Natáhl ke Grace pravou ruku a ta ji stiskla.

„Je mi ctí, že tě konečně mohu poznat."

„I mě. Páni, jsi trochu starší, než jsem si myslela," zasmála se Grace. Nevykala mu jako všichni a je to dobře, Aro se nad tím taky nepozastavil. Patří teď přece do rodiny.

„Ach, kdybys věděla," prohlásil teatrálně Aro a zasmál se. Kdyby jen trochu starší.

„Já vím, že ti je víc než tři tisíce let, ale přeměnili tě ve... čtyřiceti?" měřila si ho pohledem, jak se snažila odhadnout jeho lidský věk.

„Třiceti devíti," opravil ji trochu uraženě.

„Tak pardon." Grace zvedla ruce, jakože se vzdává. Ti dva si budou rozumět.

Moc se omlouvám, že zase nebyla kapitola, tak moje omluva patří i adminům, protože jsem skutečně nenašla víc chyb než ty, které mám opravené.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love in Volterra 22. kapitola: