Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love hurts - 9. Kapitola

10.12.2009 (21:45) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2620×

9. Kapitola – To nám to hezky začíná.

Dívala jsem se do jeho prázdných očí. Nenáviděla jsem tenhle pohled. Ale dával mi znát pocit, že se můžu pomstít. Zahleděla jsem se do jeho hlubokých karamelových oči a němě jsem komunikovala s jeho podvědomím. Cítila jsem, jak se zamotává do mých spárů a podmaňuje se mému nátlaku. Až pak když jsme si byla jistá, že jsem mu zadala všechny úkoly, promluvila jsem.

„Až se probudíš, nebudeš si nic pamatovat. Jenom splníš úkoly, ukloníš se a pak odejdeš." řekla jsem a moje oči neopouštěly ty jeho. Z Edwarda nevyšla jediná hláska. Jenom přikývl, otočil hlavu zpátky do původní pozice. Mrtvolně před sebe hleděl a vypadal jako opravdový upír. Skoro jsem to i zrušila, ale jakmile jsem zaznamenala jeden růžový papír na jídelním stole vedle, uznala jsem, že je to dobrá pomsta… i když hodně krutá.

Když začínaly odcházet i poslední žáci zvedla jsem se i já. Edward se zvedl zároveň se mnou, ale u východu z jídelny se ode mě odpoutal a zamířil na svou hodinu. Všechno tedy běželo podle plánu. Já se taky vydala na hodinu španělštiny a mohla jsme jenom špicovat uši, kdy to divadlo začne.

Hodina „H“, minuta „M“ nastala přesně podle plánu: 13:10. Všechny hodiny už byly u konce a na parkovišti před školou se strhl povyk. Rychle jsem tam utíkala, abych nepřišla snad jen o jedinou minutku toho zážitku. Přišla jsem právě v čas. Nahý Edward obíhal už druhé kolečko kolem školy a začínal třetí. Od dívek se mu dostalo hlasitého povzbuzování. Pozorně jsme pozorovala jeho penis. A ano splnil i svůj první úkol: napsat si na jeho chloubu jménu Mike… bylo to ode mě hnusné ale, aby lidé nepojali jakékoli podezření velice nutné…

Edward doběhl poslední kolečko. Uchopil velkou kytici rudých růží a rozutíkal se do tělocvičny, kde měl splnit další úkol. V tělocvičně na něj totiž čekala jeho vyvolená a připravovala tělocvičnu na maškarní ples. Já ho následovala jako ocásek a doufala jsem, že Alice to viděla a vydělal to, co jsem chtěla… Dneska byl hektický den. Musela jsme si přiznat. Konečně jsme dorazili do tělocvičny, kde byl celý učitelský sbor a v jeho čele stála naše čtyřicetiletá obtloustlá ředitelka.

Edward k ní zamířil se zbožným a nedbal na profesory, kteří ho chtěli zastavit. Kytice rudých růži mu sloužila, jako bederní rouška ve přední části ale jeho sexy pevný zadek trčel do světa. No a já nebyla jediná, která se pohledem na něj kochala. Všechny dívky v tělocvičné hypnotizovali jeho pozadí při chůzi a vzrušeně při tom vzdychali. Nebylo divu… on byl prostě k sežrání.

Edward konečně dorazil k ředitelce a padl před ní na kolena. Kytici růží si stále přidržoval na intimních partiích. V tom momentu spustila hudba a já věděla, že Alice mě nezradila. Edward vyskočil ze země a začal se vrtět, velice pomalu do rytmu hudby a začal vyzpěvovat…

„Slova jako násilí,
prolomí mlčení,
přijďte katastrofy,
Do mého malého světa.
Mé bolesti.
Projdi skrz mě .
Jinak mě nedokážeš pochopit.
Má malá dívenko.“

Velice dojemný text doplňoval pomalými pohyby a rozkošnými grimasami, které měli asi vyznávat lásku naší paní ředitelce…

„Vše, co jsem kdy hledal.
Vše, co jsem kdy potřeboval.
Je zde v mém náručí .
Slova jsou velmi zbytečné.
Mohou pouze škodit .“

Začal vyzpěvovat o poznání procítěněji. Odhodil kytici růži a skočil po ředitelce, kterou hned na to začal mačkat ve svém náručí. Šokovaná žena se ani nebránil a jenom pozorovala Edwardův rozkrok. Při tom pohledu se začervenala.

Edward ji za moment pustil a pustil se do zpívání další části textu…

„Sliby se říkají.
Chcete-li rozdělí.
Pocity jsou intenzivní.
Slova jsou triviální.
Žádosti přežívají.
Takže bolí…
Slova jsou nesmyslné.
Dají se zapomenout.“

Znovu se začal štět do rytmu a zbožně se usmíval na ředitelku, která se z toho šoku ještě stále nevzpamatovala. Ale Edward nepřestával a pokračoval…

„Vše, co jsem kdy hledal.
Vše, co jsem kdy potřeboval.
Je zde v mém náručí.
Slova jsou velmi zbytečné.
Mohou pouze škodit.

Vše, co jsem kdy hledal.
Vše, co jsem kdy potřeboval.
Je zde v mém náručí.
Slova jsou velmi zbytečné.
Mohou pouze škodit.“

Jakmile znovu spustil refrén, Edward skočil po ředitelce, která se už díky bohu vzpamatovala a chtěla nenápadně utéct, ale Edward ji chytil. Zrovna když otevírala dveře a objal ji. V tu chvíli kdy dozněl poslední tón skladby, se z nebe jako na povel sesypala velká hromada papírů. Každý tleskal a ještě k tomu lovil malé bílé papírky, aby zjistil, co na nic stojí. Já jsem si taky jeden chytila a podívala jsem se, co na něj Alice vytiskla. Na papíru stálo Edwardovým rukopisem napsáno:

„12. 9. 2009 – Nikol – nic moc, uječená, ale splnilo to svůj účel. **

14. 9. 2009 – Krystin – ale jo ušla, lepší než Nikol ***

16. 9. 2009 – Monik – změna názoru na její zadek- je hroznej, v posteli ještě horší *

18. 9. 2009 – Lena – podal jsem bezvadnej výkon, zato ona byla hrozná… nestojí to za řeč…“

A spousta dalších s mnohem starším datem. Ale žádná z dívek na seznamu neměla plný počet…Všechny žačky této školy, které byly zmíněny na seznamu Edwardových úlovků, se záhadně vypařily. Já tam jen tak stála a kochala jsme se pohledem na Edwarda, který se tam přestal plazit po ředitelce. Jeho kóma právě vyprchalo. Zkontroloval sebe. Byl nahý, vykřikl zděšení. Zkontroloval malého Edíka… vykřikl jako malá holka. Zřejmě objevil nápis Mike.

Edward se rozhlédl kolem sebe. Jako první spatřil nasranou ředitelku s vlasama plnýma okvětních lístků růží z toho, jak se jí je Edward pokoušel mírně vnutit. Pak uviděl mě, ale já se nedívala na jeho obličej… no a za mnou zbytek školy, která si četla jeho tajný černý deníček, o kterým si myslel, že když schopný do koše na odpadky, nikdo ho nenajde… Pitomec. Na mých rtech hrál úsměv plný zadosti učinění a podlosti. Ale jakmile jsem uviděla Edwarda, jak utíká pryč, trochu mě to zadostiučinění přešlo. Ale zase se dostavilo, když Edward přiběhl už oblečený a začal se omlouvat ředitelce a při tom mě ještě stíhal vraždit pohledem, který říkal: „Más minutu náskok… pak tě zabiju!“

Já se nenechala dvakrát pobízet a rozutíkal jsem se pryč z tělocvičny přeplněné lidmi. Prodírala jsme se malými mezerami a snažila jsem se dostat za ten krátký čas, co nejdál od Edwarda, který mě zřejmě zabije. Ale stálo to za to, musela jsem si přiznat. Utíkala jsem přímo k autu, kde na mě čekala vysmátá Alice, a já se přistihla, že se taky směju, až se skoro za břicho popadám.

Společně jsme nasedly do auta a jen okrajově jsme zahlédli Edwarda, jak kráčí se skleslými rameny za ředitelkou. Ta mu i při cestě kázala tak na hlas že jsme to slyšeli až do auta. Obě jsme sborově vybuchli smíchy a přilákali jsme tak na sebe Edwardovu pozornost. Edward rty naznačil slova: „Já se pomstím!“ a dal se zase do pohybu, protože ho ředitelka začala plísnit za to, že ji neposlouchá.

A já mu i uvěřila. Ale neřešila jsme to. Chtěla jsem být co nejdřív doma. Lehnout si do vany. Vzít si jednu z mých oblíbených knížek a užívat si dočasný pocit vítězství. Když jsme jeli domů, a hlasitě jsme si prozpěvovali s rádiem jako za starých dobrých časů, potkali jsme i auto, které patřilo mamce. Ředitelka si ji zřejmě pozvala na kobereček. Ups…

Domů jsme dojely v dobré náladě. Ani nevím proč, mi Alice pomáhala, ale byla jsem ji vděčná. Společně jsme vyběhly schody, které vedly k hlavním dveřím a se smíchem jsme se svalily na velký gauč, který nás přímo volal. Zapnuly jsme si nějaký hudební kanál a vesele jsme debatovaly o tom, jak si vyrazíme na nějaké ty nákupy. Všechno mi připadalo jako dřív. Zase jsme byly nejlepší kamarádky a sestry. Plánovaly jsme společné dámské jízdy a dívčí pyžamové párty na kterých spím stejně jenom já.

Kolem druhé hodiny venku zastavilo auto. Dveře cvakly a Esme s nasupeným výrazem a Edward s kajícnou maskou vešli do dveří. Edward nepozdravil, jenom ještě víc spustil ramena k zemi a zamířil po schodech do svého pokoje. Obě jsme ho doprovázeli pohledem, než zahnul za chodbu a pak jsme svou pozornost přesunuly na Esme. Ta si jen vyčerpaně povzdechla a svalila se na sedačku vedle nás. Jediné co z ní vypadlo, bylo:

„Přijde vám, že by Edward byl na starší paní?“ my jí jako odezvu poskytli náš zvonivý smích. Alice dokonce spadla na zem a já na ni.

A ten týden u nás bylo hlavním tématem to, jestli má Edward rád starší prošedivělé ženy. Takže bylo o zábavu postaráno a Emmettovi jsme tak “nevědomky“ poskytli další téma, na které si může z Edwarda utahovat. Z toho důvodu se celá naše rodinka smála tolik jako ještě nikdy. Samozřejmě kromě Edwarda, který si lámal hlavu s tím, jak mohl nahý běhat po škole a jak mohl vystartovat po ředitelce, která je jen o půl století mladší než on sám.

Ke konci onoho klidného a hlavně velice vtipného týdne mu začínalo zpomaleně docházet, že jsem to asi byla já. Konečně! Začal se ke mně chovat nějak jinak. Vůbec si mě nevšímal a dělal, jakože mě nezná. V první chvíli mě napadlo, že budu mít konečně klid, ale Alice mi řekla, že něco chystá. A taky že chystal…

Bylo pondělí. Zrovna jsme si dopřávala jednu z mých pravidelných uvolňovacích sprch, když jsme zaslechla cvaknutí dveří. Vypnula jsme vodu a sáhla jsem pro osušku, která tam už nevysela. Nic jsme si z toho nedělala. Vylezla jsme ven a chtěla jsem si vzít jinou ale v celé koupelně nebyl ani kousek látky. Trochu mě to vyděsilo, ale nic jsem si z toho stále neděla.

„Určitě nějaký Edwardův trapný žert“ napadlo mě a tak jsme vylezla z koupelny. Nejdřív jsem vytrčila hlavu, abych se ujistila, že na mě někde nečíhá a jak nejrychleji jsem mohla, přeběhla jsem do šatny. Tam na mě čekalo ještě větší překvapení. Všechno moje oblečení bylo pryč. Jenom boty zůstaly. Jen na šněrovacích galdiátorkách až pod kolena byl nalepený vzkaz: „Doporučuju tyhle…. Jsou fakt sexy!“ A nic víc. Ani jeden kousek oblečení. Ani jedna zpropadená ponožka!

Zděšeně jsme vyběhla ven z šatny. Přeběhla jsem k posteli a omotala jsem kolem svého těla lehkou bílou přikrývku. Vylezla jsem z pokoje a táhla jsem za sebou jako vlečku od drahých svatebních šatů ještě půl metru oné přikrývky. Takhle “oblečená neoblečená“ jsem vtrhla do Edwardova pokoje.

Ten seděl na jeho velkém gauči v rohu místnosti a četl si další z jeho poučných časopisů. Když jsem vešla do místnosti, uráčil se zvednout pohled a sjel mě až od odhalených kotníků po můj nahý krk, který jako jediný jsem si do přikrývky radši nezamotala. Ještě bych se s mým štěstím udusila.

„Sakra kde je moje oblečení?!“ zavřeštěla jsem jako pominutá. Edward se jenom usmál a odhodil svůj časopis.

„Já o ničem nevím. Tys nějaké oblečení ztratila?“ zeptal se jako nevinnost sama. To u mě ještě víc vyburcovalo zlost. „

Edwarde Culene! Tobě zase chybí běhat s holým zadkem po škole a vyznávat lásku naší ředitelce? Tak abych nezařídila, abys nezačal znova od začátku…“ vyhrožovala jsme mu. Ale to jsme opravdu neměla…

„Cos to řekla?!“ zahřměl za mnou hlas mého otce. Já se polekaně přikrčila, ale ihned na to jsem se vzpřímila a podívala jsme se přímo do očí. Ale ihned jsem uhnula, abych na něj nepoužila můj dar. Sklonila jsem hlavu a čekala jsem na svůj trest.

„Bells… proč nám to děláš?“ zeptal se táta zkroušeně a začal jeho pravidelný proslov na čtyři strany. Měla jsme tátu ráda. Ale tyhle jeho výlevy jsem nijak moc nemusela. Tři čtvrtě hodiny jsme tam jenom tak stála a se skloněnou hlavou čekala na ortel. Nakonec mi bylo zakázáno chodit do barů a nakupovat. A když už konečně skončil, dorazila i mamka. Přišla ke mně a pevně mě objala.

„Bells… tak ráda tě vidím.“ Zavzlykala. Neviděla mě skoro týden a půl Mě se po ní taky stýskalo. Ani jsme se nepřivítali a táta už mi udělil trest. No bezva. To nám to ale začíná, pomyslela jsem si.

„A co si mám, jakože vzít na sebe do školy?“ zeptala jsme se a poukázala jsem na peřinu omotanou kolem mého těla.

„Jsem vážně nasraná!“ stěžovala jsem si, když jsme vystupovala z auta. To si ze mě dělají srandu! Oni mě normálně nacpali do kalhotového kostýmku! Ještě že jsem si mohla vybrat! Něco únosného mělo podobu černých bokovek se širokými nohavicemi, bílé bavlněné tričko s dlouhým rukávem a černé sáčko, které nezavazovalo na stuhu. Tenhle kostýmek jsme mámě darovala na vánoce. Takže celkem to ušlo. Ale i tak jsme vypadala jako stará panna a všichni na mě koukali, jako kdybych měla další hlavu navíc.

Snažila jsme se ignorovat všechny ty pohledy naokolo, ale ten Edwardův plný zadostiučinění mi neunikl. Ještě z něj musím vymlátit moje oblečení, napadlo mě a zamířila jsem k němu a Emmetovi, který stál vedle něj.

„Ahoj Emmette…“ řekla jsme mému velkému bráchovy a víc už jsme si ho nevšímala.

„Edwarde, okamžitě mi řekni, kde jsou moje věci, jinak to co jsme ti udělala posledně, bude proti tomu, co ti udělám,jako projev náklonnosti a to hned!“ řekla jsme výhružně.

„Co mi uděláš? Nacpeš mě do kalhotového kostýmku?! Řekl mi posměšně.

„Ne ale takový dostaveníčko s Mikem, kterého sice neznám ale ráda ti ho najdu… abys nebyl sám!“ řekla jsme mu přesladkým tónem.

„Ne díky… já si radši zadu za…“ chvilku se pozastavil a vyndal dlouhý seznam dvek na téhle škole. „ Co takhle… číslo 152. Michaela… zní to dobře ne?“ zeptal se mě, jako kdybych tomu rozuměla.

„Edwarde být tebou tak si dám celibát… nevíš, co se může stát malému Edíkovi.“ Řekla jsme mu vševědoucně. Emmett nás jenom nechápavě pozoroval a otáčel hlavou ze strany na stranu. Jeho oči se stále víc a víc snažili opustit důlek a hned po tom co jsme se s Edwardem trochu uklidnili, jelikož Edward odešel. Emmett propukl v huronský smích… Myslím, že naše roztržky budou ještě bavit celou rodinu….

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love hurts - 9. Kapitola: