Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love hurts - 19. kapitola

29.08.2010 (08:45) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3622×

19. kapitola – A jiskry létaly, až vzplanuly…

Láska je plamen, který zahřívá, vášeň je požár, který ničí.

Aert van der Neer

„Kam si sakra myslíš, že jdeš?!“ zeptal se mně Edward za mými zády a já v duchu začala klít, jak jen jsem dovedla. Tenhle můj útěk zřejmě neproběhne až tak v klidu jak jsem si myslela…

„No… Zrovna jsem měla v plánu se po anglicku vypařit, ale jelikož jsi mě uviděl, tak tě teď budu muset zhypnotizovat, abys mě nechal jít,“ oznámila jsem mu s naprostým klidem a zadívala jsem se mu do očí a… Nic! On si jenom spokojeně poklepával pravou nohou o zem a založil si ruce na hrudníku! Sakra práce!

„Co to má bejt?!“ zakřičela jsem zplna hrdla a praštila jsem taškou i kabelkou o zem. Přešla jsem až k Edwardovi a chytla jeho hlavu mezi dlaně. Upřeně jsem se mu zadívala do očí a snažila jsem se mu vsugerovat myšlenku, že chce jít pryč a nechat mě tu samotnou. Jaksi to ale nezabíralo…

„Asi ses nějak porouchala…“ odtušil posměšně Edward. Já to nemínila dál poslouchat a otočila jsem se k odchodu. Čapla jsem mé tašky a otočila jsem se k východu. On ale neměl v plánu dopřát mi klidný odchod. Chytil mě za obě paže a otočil mě k sobě tváří. Já se nechtěla jen tak lehce nechat pokořit, a tak jsem se začala bránit. Nebylo to zrovna podle pravidel, co byste dělali vy?

Použili moc, která se zřejmě vydala na dovolenou? Ta bezmoc z mých očí musela přímo sršet, jelikož svíravý pocit v mé hrudi, který se stupoval byl tak neúnosný, že bych skoro i začala brečet a prosit, aby mě zase pustil, ale moje důstojnost a hrdost ještě stále trvala. Takže co byste udělali vy? Brečeli byste a prosili? Ne!

Půjdete na to jako ženská! Začala jsem ho tedy škrábat, kopat, všemožně jsem se nažila vykroutit z jeho ocelového sevření kolem mých paží. Stále dokola a dokola jsme se mu snažila vykroutit, ale nebyla jsme toho schopna. Nakonec jsme zkusila i zuby, aby mně pustil, ale stále nic.

„Tak sakra pustíš mě nebo ne?!“ zaječela jsem na něj zplna hrdla a umlčela mě až dobře mířená facka na mou pravou tvář, která začala nepříjemně štípat a pálit. Edward jak jsi uvědomil, že mi dal facku, tak mě pustil, až jsem spadla na kolena a začal ode mě ustupovat pozadu pryč.

„Promiň! Já… Já se neovládal a-“

„Kdyby jo, tak bys mě neuhodil?“ zaječela jsem na něj, když se mi snažil omluvit a přitom jsem se pomalu vyškrábala na nohy.

„Já se ti omlouvám, jestli sis nevšimla!“ zavrčel mi nazpátek.

„A máš za co!“ řekla jsem mu jasně a rozběhla jsem se proti němu a kopla jsem ho pod koleno, až se mu podlomila noha a pak kolenem jsem ho uhodila přímo do tváře. On zůstal klečet a až za pár chvil se zase postavil na nohy. Já znova zaútočila. Tentokrát jsem pěstmi mířila na jeho trup. Dávala jsem tak velké rány plné zuřivosti, že se pokaždé trochu předklonil. Žádné reakce jsem se však nedočkala.

Stále jsem útočila a snažila jsem se u něj vyvolat jakoukoli reakci, ale jediný naštvaný jsem tam byla zase já. Pořád jsem do něj bušila, ale on jakoby opravdu zkameněl. Nakonec jsem použila ověřenou techniku. Napřáhla jsem se kolenem a nakopla jsem ho do slabin. To ho už urazilo. Tohle bylo osobní.

„Si se zbláznila nebo co?!“

„Já? Proč? Vždyť tam nic není! Dodnes mám noční můry o malých věcech, jak jsem ho onehdy fotila. Ještě teď je mé zděšení tak velké, že by ses divil! Ani si nemůžu vybavit, že bych tam vůbec něco viděla!“ řekla jsem mu posměšným hlasem a mezi ukazováčkem a palcem jsem udělala asi centimetrovou mezeru a druhým palcem jsem ukázala dolů. Tohle už nevydržel a dal mi pěstí do břicha, až jsem se prohnula, ale bleskově jsem se narovnala a čelila jsem pohledu jeho zuřivých černých očí. Typický ješitný mužský.

Ta rána pěkně zabolela, ale nedala jsem to na sobě znát. Já mu za to uštědřila pořádnou ránu pěstí do čelisti, až pootočil hlavu na stranu.

„Páni, to jsem skoro cítil!“ řekl zase s tím přiblblým úsměvem a posměšným gestem si přejel rukou po čelisti. Za to si ode mě vysloužil kopanec přímo do hrudní kosti, až odletěl tři metry vzad a zastavil se až o piáno. Které stálo u zdi.

„Ups… To bylo asi tvoje, co? To mě opravdu mrzí,“ řekla jsem mu hlasem přímo nasáklým sarkasmem.

„Ty malá jedovatá zmije! Zaškrtím tě, až to oči polezou z důlků!“ zakřičel na mě a rozběhl se přímo proti mně. A já… Uhnula. Takhle jsme to praktikovaly pořádnou chvilku a mně už to začínalo štvát. Zato Edwarda to uklidňovalo a tak za malý moment jenom stál a díval se na mě.

Pak se znova rozběhl a tentokrát jsem nestačila uhnout a on společně se mnou proletěl stěnou až do kuchyně. Já přistála vsedě na kuchyňské lince a on mezi mýma roztaženýma nohama.

„Já věděl, že se ti mezi ty kolena jednou dostanu!“ zvolal zvesela a z ramene si oprášil bílý prach, který létal všude.

Z mého hrdla vyšlo jen zvířecí zavrčení a moje dlaň vyletěla vzhůru tak, že jsem narazila zápěstím do jeho brady a pak ho od sebe odkopla. Shodila jsem ho na zem. I když s obtížemi a vší silou jsem do něj kopala, dokud mě nezačal bolet palec v botě na podpatku, pak jsem mu tím podpatkem šlápla na dlaň. Jo tomu se říká ženské zbraně…

Edward se ale nedal a s prskáním všech možných sprostých slov se postavil na nohy a pokusil se mi skočit na záda, ale přistál jen na zemi na všech čtyřech jako pes a já si do něj zadýchaně ještě jednou kopla. Přímo do žeber. Škoda, že byl upír, jinak by už bylo po něm.

„Naše malá holčička vyrostla, co? A tam kde byla, ji naučili se i bránit… Ale na mě pořád nemáš!“ zakřičel a znova se postavil na nohy a začal s dalšími bojovými chvaty

„To je všechno, co umíš?“ zeptala jsem se ho posměšně a bez jakýkoli obtíží jsem vykryla další jeho úder.

„Ne, ale ten zbytek ti rád ukážu na počkání nahoře v posteli, zlato,“ řekl mi a vyzývavě si přejel jazykem přes horní ret a sjel mě oplzlým pohledem. Já se nechala vyprovokovat a vykopla jsem nohu nahoru. On ji bleskově zachytil a získal převahu. Poskakovala jsem tam na jedné noze a snažila jsem se udržet rovnováhu. Podařilo se!

Stála jsem tam a skoro jsem ani nedýchala. Jen jsem vyčkávala na správnou chvíli, abych mohla zaútočit, a tak získat kýženou převahu. A pak to byla ta chvíle. Edwardův menší úskok očí mi dal příležitost a já ji využila. Otočila jsem se na jedné noze a přistála jsem v obranné pozici. Během sekundy jsem zase stála pevně na obou nohách.

Dívali jsme se sobě navzájem do rozzuřených očí a měřili jsme se a vypočítávali každý chmat svého protivníka.

„Bojíš se?“ zeptala jsem se ho pohrdlivě a vzpřímila jsem se.

„Ne!“ vykřikl a také se napřímil.

„Ale měl bys!“ zakřičela jsem nazpátek a rozběhla jsem se jako býk v aréně proti matadorovi. Stejně jako on před chvílí. On ale neprojevil ani za mák strachu a rozběhl se také proti mně. Polo rozbouraným domem se ozvala ohlušující rána a my dopadli každý na jinou stranu pokoje. Znovu a znovu jsme se snažili každý najít způsob, jak položit protivníka na lopatky. Ale ani jeden z nás to nedokázal. Každý z nás měl brilantní techniku Volterry, proto jsme byli stejně silní, i když Edward měl ve většině zápasů navrch. Ale na mně tohle neplatilo. Já byla odolná a on vůči mně asi také, nebo jsem byla už příliš slabá na to, abych na něj použila svou moc.

Rozzuřeně jsem se proti němu rozběhla, když už po několikáté odrazil můj útok. To nebylo možné! Aby on, takový budiž k ničemu přemohl mě! A on… Uhnul! Málem jsem narazila do již tak vratkého pozůstatku zdi. Znovu a znovu jsem se snažila útočit a on mé chmaty až moc velkou lehkostí odrážel a dokonce je i snad předvídal.

Byl jako Chuck Noriss, ještě aby mi předvedl kop z otočky. Pak přišel ale na řadu i ten. Skoro jsem se mu vysmála, dokud mě netrefil do čelisti. To jsem mu zase já oplácela kopnutím špičky boty do čelisti a brady. Ten jeden proradnej mě ale nějak zase zachytil za kotník a já tam zase balancovala na nalomeném podpatku, mimochodem o jeho čelist a snažila jsem se mu vykroutit.  Tentokrát to ale nebyla taková pohádka a nestačil jen pouhý moment nepozornosti.

Edward jen nestál. Útočil, až mě povalil na zem, ale stále mi držel nohu. Přetočil mě na břicho a nohu mi spojil s dlaní a čapl mě za vlasy.

„Tak co? Vzdáváš se?“ zašeptal mi u ucha a ještě víc mi bolestivě zatahal za vlasy.

„Nikdy!“ zaječela jsem a vyškubala jsem mu nohu a ruku. Teď jsem stála na nohou a ruku jsem měla pod jeho krkem, ale on mi stále svíral vlasy, dokud jsem mu ruku nevykroutila a on mě taky chytil pod krkem. A bylo to tady zase. Stály jsme tam a čekali.

Dívala jsem se mu do očí, které měly barvu nejtemnější noci. Nemohla jsem si pomoct, ale měla jsem sto chutím mu utrhnout hlavu, jak jsem mu tak držela ruku pod krkem. Měla jsem chuť a jeho jsem provokovala očima, aby to udělal. Já ho zabít nedokázala. Ať jsem po tom toužila sebe víc.

„Já nemůžu…“ zašeptal najednou a pomalu sunul ruku z mého krku přes prsa až na záda. Tam sevřel látku mých šatů a přitáhl si mě pomalu blíž k sobě a najednou se dravě vrhl na mé rty. Vášnivě mě začal líbat a rukama laskal mé tělo. Pevně mě objal a přirazil mě na již tak nestabilní zeď domu, který se pod našima rukama hroutil k zemi. Jeho rty se sunuly od mých rtů níž a níž. Přes krk, na kterém zběsile bušila tepna až do výstřihu, který se zběsile zvedal pod mými hlubokými a zběsilými nádechy, jak jsem bojovala o každý mililitr kyslíku.

Mé ruce, zapletené v jeho vlasech, jsem svírala pokaždé, když se mě jeho rty byť jen zlehka dotkly, přirovnat je smím snad ke křídlům motýlů… Tak lehce a něžně a přesto vášnivě a zběsile mě líbal. Jemně sjížděl dlaněmi po mých bocích, až dorazil ke spodnímu lemu sukně. Lehce trhl a látka ač odporovala sebevíc, nedokázala odolat jeho síle, a tak s naléhavým praskáním se podvolila něžnému útoku na můj klín.

Rukou mi zajel pod kalhotky, jemně třel mé místečko touhy a jemně vnikl prsten dovnitř. Zavřela jsem oči rozkoší a vydechla. Už i Edward vypadal vzrušeně, při mém projevu rozkoše se jen zazubil a prsty strčil hlouběji.

„Tohle je Bella, kterou znám,“ zašeptal chraptivě, „žena plná vášně a touhy…“ zašeptal a laskal mě.

„Máš na sobě příliš oblečení…“ zašeptal mi do ucha a já se na něj ještě více přitiskla. Takto, tělo na tělo, jsme dorazili do obývacího pokoje. Dál jsme to nestihli. Hodil mě na gauč. Poté mě znovu začal líbat po celém těle a přitom mě svlékal tak, že se mi dech zadrhl v krku a pak odešel až jako slastný sten. Mé ruce samovolně vyhledaly jeho tělo a začaly ho svlékat. Pomalu jsem rozepínala malé knoflíčky, ale přestala jsem ihned, jakmile jeho ruka znovu vyhledala můj klín a já se prohnula vstříc rozkoši, která mnou prostoupila.

Skrz mlžnou clonu vášně jsem jen okrajově zaslechla trhání látky. Zřejmě mé šaty nevydržely nátlak jeho dlaní, které se razantně dobývaly k mému nahému tělu, které ukrývaly jen ty tenké šaty. Jakmile jsem si uvědomila, že jsem nahá, všechna touha jakoby se scvrkla a já musela myslet jen na to, že on mě vidí nahou.

Snažila jsem se všemožně zakrýt své nahé tělo. On si až po chvíli všiml mého studu a udiveně mě pozoroval. Po chvíli, kdy se nenechal vyvést z míry, mě znova začal líbat. Jemně začal dlaněmi přejíždět převahou pokožku a začal odtahovat mé ruce z choulostivých partií. Tohle bylo opravdu poprvé, kdy jsme pocítila stud. Bylo to asi jím. Tím, že on byl tak dokonalý a bála jsem se, že se mu nebudu líbit. Že už mě nebude chtít.

Znovu zamířil k mému klínu a já pomalu roztávala. Vášeň znova začala nabírat na síle a já pomalu povolovala své ruce. Znova mě líbal. Pomalu a něžně, potom zase vášnivěji. Znova a znova. A já pomalu přestávala myslet na to, jak moc se stydím, mé ruce ochabovaly a pomalu se sunuly níž, až jsem tam zase ležela jak mě Pán Bůh stvořil.

Líbal mě pomalu od rtů přes tváře, oklikou na víčka a pak na ucho, do kterého mě několikrát kousl. Chraplavým hlasem mi pak jemně zašeptal:

„Odevzdej se tomu, abych tě mohl uvést do extáze…“ řekl mi na rovinu a upřeně sledoval mé nahé tělo. Mé oči se jenom vytřeštily a němě jsem sledovala jeho hlavu, jak míří od mých prsou stále níž, až se přisál na můj klín. Přes mé tělo plula jedna vlna vášně za druhou. Snažila jsem se nehýbat, ale nešlo to. Edward držel mou pánev, ale nohy se mi samovolně pohybovaly a s nimi i zbytek mého těla. Ruce jsem svírala do pěstí a s nimi i prostěradlo. Zakláněla jsem hlavu vzad, přetáčela ji ze strany na stranu, snad abych odpoutala svou pozornost od toho požáru, který pomalu zahoříval v mém klíně, ale nefungovalo to.

Musela jsme se na něj soustředit a užít si ten pocit. Žádné sebeovládání v tu chvíli nehrálo roli. Já se jen oddala té rozkoši a svíjela jsem se pod jeho rukama dokud… Výbuch. Mé tělo jakoby vybuchlo a nezadržitelně jsem se svíjela, vzdychala a drtila jeho ruku. On nic neříkal. Jen počkal, dokud se neuklidním a pak si klekl mezi má roztažená kolena. Ještě víc mi je roztáhl a jedním jediným pohybem spojil naše těla.

Slastně jsme vydechla a sledovala jsem jeho obličej, jak se v něm mění jeho emoce. Chvilkami jemně a v jiných momentech drsně přirážel a já se vznášela už po několikáté na obláčku rozkoše, který se nechtěl rozplynou. Užívala jsem si každý jeho pohyb, který mi přinášel rozkoš, dokud i on nedosáhl svého vrcholu a skoro se na mě zřítil z výšky. Opíral se jen o ruce a byl prověšený v zádech. Zhluboka dýchal a oči měl zavřené. Když je otevřel, pomalu se měnila jejich barva z černé na sytě hnědou.

„Páni,“ zvolala jsem.

„Jo, páni… “ řekl a svalil se vedle mě. Někdy při tom jsme spadli na zem, ale bylo nám to jedno. Já tam jen tak ležela a cítila jsem, jak mi víčka pomalu padají a já pomalu usínám. Poslední, co jsem cítila, bylo, jak si mě Edward přitáhl do náruče a políbil mě na čelo.

Ráno mě probudily jeho rty na mém krku a jeho dlaň v mém klíně. Jemně mě dráždil a já znova cítila ten nával touhy v mém těle. Cítila jsem, jak se mi do krve vlévá nový adrenalin. Dravě jsem si přivlastnila jeho rty a přetočila jsem ho pod sebe…

Ležela jsem na zádech po prožitém milování a stále jsem si vybavovala ten nával emocí a slastí, který společně s naším vyvrcholením přišel. Ruku jsem měla volně přehozenou přes prsa a sledovala jsem Edwarda, jak se obléká. Až po chvíli mi došlo, co to vlastně dělá.

„Kam jdeš?!“ zeptala jsem se ho rázně a málem jsem mu vytrhla košili, kterou si právě chtěl obléct.

„Jdu na lov a tobě taky něco donesu, jenom tady na mě počkej,“ řekl mi, políbil mě lehce na rty a na rozloučenou se usmál.

„Dobře, budu čekat,“ řekla jsem a usmála se na něj zpět.  V tu chvíli mi myšlenka na lov vůbec nepřišla podstatná, ale jakmile se za ním zavřely dveře a on odběhl pryč, došlo mi to. Tohle byla moje chvíle. Rychle jsme vyskočila na nohy a modlila se, ať stihnu odjet, než on se vrátí. Ve Voltteře mě čekali už včera večer. Nejdřív jsem se snažila najít moje šaty, ale jakmile jsem uviděla nějaký cár látky, který až moc připomínal mé nádherné šaty, šla jsem tedy raději do mé tašky a tam jsem našla další, které vypadaly alespoň trochu slušně, a k nim jsem si obula ty samé lodičky, co jsem měla včera. Nalomený podpatek byl trochu problém, ale dalo se to zvládnout.

Make – up jsem neřešila, nalíčím se až na letišti, řekla jsem si a rychle jsem utíkala do garáže pro mé auto. Nasedla jsem, ale nastartovat jsem nemohla. Bolelo mě srdce, když jsem si uvědomila, že je všechny odpouštím. Ale přinutila jsem se to udělat. Slíbila jsem to a nemohla jsem je zklamat, když toho pro mě tolik udělali.

Nastartovala jsem auto a pomalu jsem vycouvala ven. Když jsem odjížděla po příjezdové cestě pryč, cítila jsem, jak se díra v mém hrudníku zase zvětšuje a já už to nevydržela. Z očí mi začaly vytékat slzy. Stékaly mi po lících až na krk. Ani jsem je nestírala, jen jsem jela pryč. Šlápla jsem na plyn, abych byla co nejdál a nemohla bych si to rozmyslet.

Vzlykala jsem a promítala jsem si ty momenty, které mě zde dělaly šťastnou. Znovu a znovu jsem vzpomínala na včerejší noc. Na to, jak mi Edward šeptal, že mě miluje. Jemně mě laská… Tohle u mě vyvolalo ještě větší proud slz a já už skoro přes ně ani neviděla. Vztekle jsem je nakonec setřela a ještě víc jsem sešlápla plyn a přeřadila na vyšší rychlost, abych byla v Seattlu na letišti co nejdřív.

Byla jsem v Seattlu. Seděla jsem na parkovišti letiště a stále jsme brečela. Nešlo to zastavit. Nemohla jsem ovládat své pocity a gesta tak, jak mě to učili. Tohle na mě bylo moc. V mém nitru byla prázdnota a já ji neuměla zaplnit. Budou mi chybět, uvědomila jsem si. Víc než to. Utíkala jsem od nich tak často, že mi to ani ze začátku skoro nedošlo, ale vždycky jsem se přeci vrátila. Ale tohle? To bylo už na věky věků. A co já s tím hodlala udělat? Nic. Jen jsem přestala brečet. Utřela jsem si zarudlé a vlhké tváře a nasadila jsem si sluneční brýle. Natáhla jsem se pro tašku a vysedla jsem z auta. Zamkla jsem ho a klíče jsem hodila až na dno kabelky.

Pomalu a vznešeně jsme kráčela k proskleným dveřím a přitom jsme hledala mobil. Sedm zmeškaných hovorů. Všechny od Jane. Vytočila jsme její číslo a počkala jsem, než to zvedne.

„Bello! Kde jsi? Už jsme se začali bá-"

„Už jedu,“ řekla jsem jen odměřeným a chladným hlasem a típla hovor. Mobil jsem vypnula a hodila zpátky. Vstoupila jsem do haly a v tu chvíli jako bych umřela. Skončila jedna éra a začala nová. Začala éra Isabelly Volturry. Královny upírů…

***

Mladý chlapec s úsměvem právě otevíral dveře. Těšil se, až ji znova uvidí a obejme. Až ji políbí a řekne jí, jak moc ji miluje a že nikdy nepřestane. Až obejme svou Bellu, které to všechno už řekl. Řekl jí, jak moc ji má rád. Vešel dovnitř a rozhlédl se po celém domě. Mohl vidět všude, jelikož byl naprosto zdemolovaný a jediné co stálo, byly obvodové zdi.

Ale ona nikde nebyla. Naplnila ho obava. Láhev s čerstvou krví upustil na zem a začal běhat po domě. Ale ona nikde nebyla. V garáži nestálo její auto, u dveří neležela její taška a kabelka zavěšená na háčku tam taky nebyla.

„Bello!“ zakřičel z plna hrdla do útrob domu. Ale nic. Žádná odpověď. A pak mu to došlo. Jako blesk z širého nebe mu to uhodilo na mysl. Ona odjela! Nechala ho tam samotného a zraněného. Prázdného a bez ní. Bez jeho lásky. Nic už nemělo smysl.

Zřítil se na kolena a skryl si tvář do dlaní. Usedavě se dal do pláče. Jeho tváře však zůstávaly suché. Jen ramena se mu nepravidelně a trhavě zvedala, jak vzlykal.

Na rameni mu během chvíle dopadla těžká ruka a pevně jej stiskla. Chlapec zvedl tváře a nad ním tam stál jeho otec. Nemusel mu nic říkat. Všichni to věděli. Věděli i to, co se událo včera večer. Všichni věděli, že to udělala znovu. Nechala je tady. Ale oni na tom byli ještě dobře. Měli své lásky a mohli utěšovat. Ale co on? Myslí na něj někdo? Miluje ho někdo? Ano… Ale ten tvoreček s hnědými vlasy a nádhernýma čokoládovýma očima ho opustil a nechal ho samotného, utápějícího se v žalu.

Zase byl sám. Sám jako ještě nikdy… A tehdy se zrodil on. Zrodil se Edward Cullen… Lamač srdcí. Ale kdo ho zachrání? Nikdo… Snad za několik let se tu zase objeví a připomene mu jejich lásku, která ho vyvedla z temnot a nedala mu klidně bdít, teď však už se zase smráká a on upadá tam, kde žil po dlouhá léta… V samotě…

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love hurts - 19. kapitola: