Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love hurts - 17. kapitola

09.07.2010 (07:00) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2777×

17. Kapitola – Návrat marnotratné dcery

Byla jsem tam. Stála jsem před tou obří, drahou prosklenou vilou a uvažovala jsem o ní jako o domově? Už ne. Už to byl jen dům, ve kterém jsem kdysi žila. Ve kterém mě potkalo tolik dobrého, ale i zlého. Spíše zlého. Ale tak jsem nechtěla uvažovat. Teď bylo na řadě vyzdvihovat jenom to lepší. Po měsíci stráveném ve Volteře, kde jsem si urovnala své priority a cíle, jsem se zase vrátila. Stála jsem před domem, který mi už nic neříkal. Na sobě jsem měla drahé luxusní oblečení od nejlepších návrhářů a ani jsem nevypadala jako laciná šlapka. A přesto by si mě každý muž všimnul.

Byla jsem zase ta stará, dobrá Bella, která uměla žít bez mužů a okovů na svých zápěstích. Byla jsem zase samostatná a soběstačná. Byla jsem to zase já. V trochu nov ější a drsnější verzi, ale všichni by ve mně ještě našli trošku té staré, hodné a naivní Belly. Ale přiznejme si to, v téhle dámě, která na sobě měla růžové šaty, které stály víc, než můj otec dokázal vydělat za měsíc a boty skoro stejně tak drahé, by mě už nikdo nehledal.

Alice mě zkoušela nejmíň stokrát zviditelnit novinkami módního průmyslu. Zkoušela snad všechno. Ale mně prostě seděla nejvíc klasika. Hlavně když jsem si ji nechala ušít na míru. Nebyla jsem krásnější než Rose a ani nápaditější než Alice, ale měla jsem prošlapanou vlastní cestičku… Byla jsem ta elegantní a vznešená. Musela jsem být… Jiná žena nebo upírka by se nehodila více, než já, na roli královny…

Zhluboka jsem se nadechla a vyšla jsem vstříc své minulosti, která mně právě teď, po dlouhém měsíci štěstí dohnala. Dívala jsem se do oken a nemohla jsem uvěřit tomu, že dům je uprostřed noci tak tichý. Uvnitř hrála jenom televize. Jindy jsem nemohla v noci ani spát, a když jsem konečně vypadla z domu, tak se už uklidnili? Tomu, se říká pech. Ještě jednou jsem se nadechla před tím, než jsem zazvonila. V domě nastalo ještě větší ticho a pak se otevřely dveře.

Všichni na mně koukali jako na ufona a nikdo mně ani nepozdravil. Všem spadla brada dolů a asi, ne asi, ale určitě nemohli uvěřit, že tohle, ta osoba na jehlových podpatcích a ve slunečních brýlích, jsem já.

„Nazdárek rodinko,“ řekla jsem po pěti minutách ticha a všichni se na mně vrhli a začali mě objímat. Není divu, že je málem postihl srdeční záchvat, vždyť Alice nic nemohla vidět, za tu dobu ve Volteře jsem si trochu pocvičila štít a trochu jsem ho zpevnila.

„Bože zlatíčko ty ses mi vrátila!“ řekla mi máma do ucha a pevně mě objala. A já ji taky. Nic mi nechybělo víc, než ocelové obětí mé maminky a táty. Už i ten u mě stál a pořádně mě objímal.

„Tohle už nám nedělej,“ řekl mi táta.

„Nebudu.“ Příště vám to povím. Dodala jsem si v duchu. Kdyby jen věděli…

„Moje malá sestřička se mi vrátila!“ zakřičel Emm a rozběhl se ke mně. Na nikoho nehleděl a ukořistil si mě jenom sám pro sebe. K němu se přidal i Jazz s Alice, Rose se nenechala pobízet dvakrát, a už mě objímala stejně jako ostatní. Všichni se ke mně lísali jako k plyšákovi, po kterém už dlouho toužili, jenom Edward to všechno pozoroval z povzdálí. Na sobě měl černou košili a tmavé džíny. Vypadal, jakoby se chystal na pohřeb… A vlastně všichni tak vypadali.

„Co všichni vypadáte jakoby, jste jeli na pohřeb?“ zeptala jsem se v žertu.

„No… My vlastně za chvíli jedeme na pohřeb… Na tvůj…“ řekl opatrně táta a já vytřeštila oči a hned na to jsem se sklátila na sedačku v záchvatu smíchu.

„No nevypadám na mrtvolu vcelku obstojně?!“ vykuckala jsem ze sebe.

„Bello… Tohle není vtipné… Na měsíc si zmizíš a nikomu nic neřekneš!“ zahřměl táta a já bych se ho i lekla, kdybych ho neznala.

„Já vím, tati, ale… Prostě jsem musela vypadnout,“ řekla jsem nezaujatě a objala jsem ho kolem pasu, stejně tak, jak jsem to dělala, když jsem byla malá.

„To nic, teď jsi tady a to je nejdůležitější.“ řekl mi a políbil mě do vlasů.

„No, ale jako to mám být sama doma, když vy jedete, kdo ví, kam?“ zeptala jsem se jich.

„Ne,“ řekl táta. „Edward tady zůstane, chce ti něco říct,“ oznámil mi klidným hlasem, a jak se zdálo i Edwardovi. Ten z toho nebyl nadšený.

„Co?!“ vykřikl.

„Ticho!“ rozkázal táta a podíval se na něj tak, jak se díval na mně toho dne, a mně bylo jasné, že tohle rozhodnutí není na Edwardovi.

„Dobře,“ řekl sklesle a praštil sebou do měkkého křesla, div nenafoukl tváře jako malý umíněný spratek.

„Jo… Tohle nadšení jsem potřebovala vidět!“ řekla jsem, jak nejkomičtěji jsem svedla a obrátila jsem se k němu zády. Na ostatní jsem předvedla znechucenou grimasu a ještě rukou jsem naznačila, že mu asi haraší ve věži.

„A kdy že se ten můj pohřeb koná? Ať vím, kdy za sebe samotnou zapálit svíčku samozřejmě,“ řekla jsem ze srandy a vykoledovala jsem si káravý pohled od mámy.

„Už mlčím…“ řekla jsem a zvedla jsem ruce v obraném gestu.

„My už musíme… Ještě se musím domluvit s knězem,“ řekl táta a sebral si černé sako a kabát z háčku. Jeho příkladu následovali všichni kromě Edwarda, který si hrál na uraženého.

„Tak jo, utíkejte…“ Zamávala jsem jim ještě na rozloučenou a zabouchla jsem za nimi dveře.

„Netvař se jako idiot, taky z toho nejsem nadšená,“ řekla jsem k tomu paku, co sedělo jako malý děcko se založenýma rukama na mém křesle.

„Ale… Vždyť…“ mluvil jako retardovaný.

„Musíš se umět ovládat, aby ti svět ležel u nohou…“ zašeptala jsem si první lekci Volturiových.

„Co to žvaníš?“ zeptal se mě Edward jakoby, byl nedoslýchavý.

„To že jsi pěknej, debil!“ řekla jsem mu u obličeje.

„To odvoláš!“ zakřičel jako pubertální výrostek a já na něj zůstala zírat.

„Ty si vážně ještě dítě,“ řekla jsem mu a zakroutila jsem v úžasu hlavou.

„Ne, ale umím se chovat jako dítě, když chci,“ zašeptal mi do obličeje na oplátku on, tím hlasem, který dokázal vyvolat chvění v mém břiše. Bože, on to dělá zase, uvědomila jsem si zpětně. K tomu mě ještě navrch pohladil hřbetem ruky po tváři. Napovrch jsem nedávala nic znát. Jen jsem držela jako přikovaná.

„Ovládej se. Nikdy neztrať kontrolu nad sebou ani ostatními, vždycky měj navrch…“ Vybavila se mi věta, kterou mi Aro, denně vtloukal do hlavy.

„Měl bys vymyslet lepší taktiku svádění,“ řekla jsem mu a svou dlaň jsem mu položila za krk, „protože tohle, je už vážně starý.“ Při těch slovech, která jsem šeptala, jak nejpotišeji jsem mohla, jsem dlaň sunula níž.

Sama sebe jsem neposlouchala, soustředila jsem se jenom na to, abych ho ovládla bez své moci. A podařilo se mi to. Edward se na mě díval jako zmámený. Vypadal jako zamilovaný hlupák, a kdybych mu přikázala, skoč z okna, on by skočil…

„Tak se vzpamatuj a postav se na vlastní nohy!“ řekla jsem už normálním hlasem a odstrčila jsem jeho tvář od té mé.

„Co?“ zeptal se mě a díval se na mě jako na přízrak.

„Slyšel jsi… Teď si odpočinout do svého pokoje,“ řekla jsem mu a otočila jsem se k němu zády. Schody jsem vyšla se zdviženou hlavou a vlnícím se pozadím. Věděla jsem, že se dívá a proto jsem se chovala jako koketa. Ale nemohla jsem si pomoct… Takhle jsem si nemohla do nikoho rýpnout už měsíc a vážně mi to chybělo…

„Stůj nohama pevně na zemi, ale vládni jakoby z oblohy…“ další moudrá rady od mého učitele. Zatřepala jsem zběsile hlavou, abych usadila myšlenky na správná místa, konečně jsem dorazila do svého pokoje.

Nic se tady nezměnilo, napadlo mě. Všechno bylo stejné, jenom můj všudypřítomný nepořádek a rozházené oblečení mi nějak chyběl. Máma můj pokoj určitě uklidila. Přešla jsem ke křesílku, na kterém jsem sedávala a rozvalila jsem se na něm jako snad ještě nikdy. Jaká to byla úleva, od napnutých zad a zdviženého krku s bradou, když jsem seděla ve Volteře. Tohle byl pro mě ráj, ve kterém jsem si musela po sobě umýt nádobí, ale jinak jsem byla spokojená.

Všechno tady bylo tak uvolňující a uklidňující. Pobyt tady pro mě byl jako pobyt v lázních. Všechno tady mně uklidňovalo a přesně tohle jsem potřebovala. Natáhla jsme se na stolek pro rozečtenou knihu. Dokonce byla pořád stejně rozložená a rožek nahoře byl zahnutý - můj zlozvyk.

„Zapomeň, co a kdo jsi byla a žij jen budoucností, protože ta jediná za to stojí…“ našeptávalo mi hlas Ara v mé hlavě.

Zajela jsme si prsty do vlasů a pevně je pak stiskla a bych se uklidnila. Knihou jsem mrštila o mou postel a hlavu pak sklonila mezi kolena. Tohle byla nejhorší část, zapomenout… To přeci nejde! A zvlášť když jsem upír. Každou vzpomínku jsme si pečlivě ukládala, a teď se je mám snažit ignorovat.

Tohle celé mi přišlo postavené na hlavu. Byla jsem jako ve špatném film a on nikdy neskončí… A to nikdy bylo opravdu podstatné slovo.

„Bello! Přijď dolů!“ vyrušil mně hlas mámy. Já se zvedla z křesla a vrátila jsem rozečtenou knihu zpátky na stolek s nově ohnutým rožkem.

„Už se valím!“ zavolala jsem dolů schodištěm. „Už jste se vrátili? Jak proběhl můj pohřeb? A co účast? Byla slušná?“ zeptala jsme se s nádechem sarkasmu, ale i vtipu.

„Tohle není vtipné Bello… A ano účast byla slušná,“ řekla táta a hodil kabát na sedačku vedle Alice, k její smůle se netrefil a přistál jí přímo na hlavě. Ta jen zaprskala pár nesrozumitelných slov, mrštila kabátem o dřevěnou podlahu a sledovala tátova záda, jak stoupá i s mámou do dalšího poschodí, kde měli ložnici.

„Co budeme dneska dělat?“ zeptala jsem se směrem k Rose a Alice.

„Nevím,“ řekla Rose, ale Alice už to věděla.

„Takže nákupy?“ zeptala jsme se směrem k Alici a ta jen nadšeně vyskočila z pohovky a mě i Rose začala táhnout po schodech nahoru, abychom se převlékly.

Stačila nám jedna hodina, a my už vyrážely. Už byla celá natěšená, ale mně bylo jasné, že nestihneme jediný obchod, jelikož už mají všude zavřeno. Ale nic jsme neřekla, protože jsme alespoň mohla být s ní a Rose. Mohly jsme si zvesela prozpěvovat s rádiem a vyprávět si co se za tu dobu, co jsem nebyla doma, změnilo.

„A co Edward?“ zeptala jsem se, když mi vyprávěly, jak kdo prožíval můj odchod.

„No… Ono to bylo trochu složitější,“ řekla Alice a nervózně se podívala po Rose.

„Víš, on to tak trochu odnesl od nás všech,“ řekla Rose a nervózně se ošila a dívala se raději z okýnka.

„Co tím myslíte?“ ptala jsem se jako idiot, i když mi už začalo trochu zapalovat.

„Všichni jemu vyčítali, že jsi odešla a proto si to i on dával nakonec za vinu. Nejdřív se i bránil, ale vždycky jsme ho nějak přesvědčili, že za to může on, nejhůř na tom byl s Esme… Ona s ním ani nemluvila, vlastně s nikým…“ zašeptala Alice a pevně sevřela dlaně na volantu, až kůže na protest jakoby zasténala bolestí.

„Co?!“ vykřikla jsem. „Proč… proč jste to dělali?!“

„My… My nevěděli, co děláme!“ řekla na obhajobu Alice, Rose stále jen zarytě mlčela.

„Jak? Proč? Vy jste se zbláznili! Není divu, že mně nenávidí!“ řekla jsem jim rozzuřeně a praštila jsem rukou do sedačky.

„To ti řekl kdo?“ zeptala se mně Rose najednou klidným hlasem.

„Co?“

„To, že tě nenávidí přeci!“ odvětila s naprostou samozřejmostí.

„Já nejsem slepá! To vidí každý, že je na mě alergický… Ještě víc než na vlkodlaky!“ vykřikla jsme rozhořčeně a také dotčeně. Nikdo přeci nebude pochybovat nad mými dedukčními schopnostmi.

„Tomu říkám taktika,“ řekla si Rose pro sebe a já se nestačila divit.

„O čem to blábolíš? Jaká technika?“ dožadovala jsme se odpovědí.

„To zjistíš a budeš jistě překvapená,“ sdělila mi zase pro změnu Alice.

„Tohle je na mě už vážně moc. Všichni tady něco ví, jen já jsem za idiota…“ mručela jsme si pod nos. Tohle teda bude ještě zajímavý pobyt, hlavně pro mě a Edwarda…

„To si děláte legraci!“ zařvala Alice, a tím mně probudila z lehkého spánku.

„ Co zase?“ zeptala jsem se drsným rozespalým hlasem.

„Všude už je zavřeno! Jak je to možné?!“ vztekala se Alice.

„Nebude to tím, že je neděle a je pět hodin večer?“ zeptala se jí Rose osvíceně.

„Zpropadená neděle! A ještě horší Seattle! V New Yorku by se mi tohle nestalo!“ zvolala k nebi a znovu nastartovala.

„Doufám, že nejedeme do New Yorku…“ řekla jsem jí a znovu jsem se ukládala ke spánku. Tenhle den jsem byla opravdu hodně ospalá. Zřejmě jsme potřebovala dohnat ještě ten spánkový deficit z Volterry…

„Neboj, ten nás čeká až ve středu,“ oznámila mi jakoby nic. Já už si v tu chvíli ani nebrala k srdci. Pomalu ale jistě jsem se propadala do slastné nevědomosti spánku.

„Já ji odnesu,“ řekl tiše neznámý hlas. Já toužila po tom vidět onoho člověka, který se tolik snažil mi být přítelem i ve spánku.

„Měl bys jí tuhle náklonnost dokazovat spíš, když je vzhůru, myslí si, že ji nenávidíš!“ oznámil mému princi nevrlý, ale přesto líbezný ženská hlas.

„Tak díky za informace, jak vidět mi vycházej plány…“ řekl ten krásný hlasy, ale mně nic z toho nezapadalo do souvislosti. A proč by mělo? Spala jsme a žádný racionální rozum tady neměl co dělat… Jen jsme se přitulila k tomu tvrdému, ale krásně vonícímu tvorovi a upadla jsem znovu do tvrdého spánku…

S lítostí vám chci oznámit, že mám zavirovaný počítač... Tenhle týden už nepřibude žádná kapitola... Ani by nepřibyla, ale uvidíme... Možná stihnu pc opravit do příštího týdne a kapitolu dodám... ale nemám ji dopsanou a nemám ani kde psát... Takže, až ke konci týdne... Zatím uvidím...

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love hurts - 17. kapitola: