Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love hurts - 16. kapitola

01.07.2010 (08:45) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3163×

16. Kapitola – Co jsem komu udělal?

Seděl jsem v ředitelně, zabalený do nějakého smrdutého hadru a sklesle jsem čekal na Esme, než mě vyzvedne. Ředitelka ještě říkala, že si s ní musí vážně promluvit o mé mravní výchově. Podle mě jsme umravněný až dost. Už teď, protože až dojdu domů tak mě hezky umravní Carlisle. To zase bude výčitek a nadávek… Raději nechtít slyšet. Svěsil jsem hlavu mezi ramena a držel jsem bradu mezi dlaněmi. Takhle jsem čekal jen minutu, než se ozvalo zaklepání na skleněnou výplň dveří.

„Vstupte!“ vyzvala ředitelka dotyčnou osobu jízlivým hlasem, podle myšlenek jsem jasně poznal Esme.

„Dobrý den paní ředitelko, jsme Esme Cullenová, Volala jste mi,“ oznámila jí vlídně Esme a jemně se na ni usmála, za to na mě se ošklivě zamračila. V poslední době navštěvuje ředitelnu jenom kvůli mně. Počínaje zdevastovanými záchodky po bouřlivém sexu, konče tady tímhle… Ale za tohle nemůžu… Tedy z části…

„Ano, volala! A divíte se, když váš syn pobíhá po škole nahý a pak se mě snažil znásilnit?!“ vřískala na ni a já při tom posledním slově nahodil znechucený obličej a Esme si ji přejela od kotníku až k její plešině. Pak jí v hlavě plula jediná věta: „Je snad Edward na starší paní?“

Já na ni jen vykulil zděšeně oči. Ale ona to nevnímala, stále si myslela své…

„U Edwarda se není skoro čemu divit. Ta naše sousedka, kvůli které jsme se museli odstěhovat, nebyla taky nejmladší…“ Uvažovala tak.

„Jistě paní ředitelko, je mi to líto. Nevím, co se to s ním děje. My ho doma potrestáme a doufáme, že i tady ve škole to bude mít nějaké následky, aby se příště choval, jak jsme ho vychovali,“ řekla Esme odměřeným hlasem a na mě se ani nepodívala.

„To jsem až tak špatná matka?“ říkala si v duchu. A já měl chuť začít mlátit hlavou o zeď. Připadal jsem si jak ve špatném filmu. Všichni si kladli na srdce vinu za to, jaký jsem, a vlastně za to všechno může Bella.

„To si pište, že ho potrestáme! A teď už si ho odveďte domu! Ať už ho nevidím!“ vykřikla a otevřela dveře ředitelka.

„Jistě,“ řekla slušně Esme a bouchla mě do ramene, abych se zvedl a hodila po mě plátěnou tašku s oblečením. „Pospěš si, ať už odtud vypadneme!“ řekla mi, když jsem šel na pánské záchody. Bylo zřejmé, že dnes nemá dobrou náladu a ještě do toho tohle. Rychle jsem na sebe natáhl to, co bylo v tašce a rychlým krokem jsem opustil školní budovu a nasedl na sedadlo spolujezdce v Esmině autě. Raději jsme ani nedutal a připoutal jsem se.

Celá cesta proběhla nadmíru tiše a rychle na Esme. Řítili jsme se po silnici a já se modlil, aby ještě přidala, protože atmosfér v autě byla nesnesitelná. Esme drtila v dlaních volant a tupě zírala na silnici před sebou. Za rekordních pět minut jsme dorazili před dům a oba spěšně vysedli.

Pomalu jsem se za ní šoural jako poslušný pejsek se svěšenými rameny a kajícným výrazem a doufal jsem, že ji to obměkčí, neobměkčilo. Jenom mi podržela dveře a já vešel dovnitř. Všichni na mě doslova čuměli jako na zvířátko v ZOO. Mé ramena klesly ještě o několik centimetrů a já raději šel do svého pokoje. Za mnou jsem jenom slyšel Esme říct:

„Přijde vám, že by Edward byl na starší paní?“ a sborový výbuch smíchu doprovázený dvěma ranami jdoucími po sobě.

Vešel jsem do pokoje a pěkně nahlas jsem za sebou třískl dveřmi. Připadal jsem si jak zpráskaný pes a nekrofil, není divu, kdybyste jenom viděli naši ředitelku… Brrr… Až se mi z toho obracel žaludek, a já neměl nejmenší tušení, proč jsme tohle dělal… Bylo to opravdu podivné… Jenom tak sám od sebe… Moje mysl nedokázala najít odpověď na tuto otázku. Nic mi nezapadalo do sebe. Jako bych to nebyl já. To bylo ale jasné, takovéhle věci bych nedělal sám do sebe. Musel bych být sjetý nebo úplně mimo. Ale pořád jsme na to nemohl přijít…

Ten týden, co jsem si nad tím lámal hlavu, byl ve znaku toho, jak si udělat srandu z Edwarda na tisíc způsobů… Emmett jich našel jenom devět set devadesát devět. Ten poslední našla Bella. Celý týden jsem jako idiot uvažoval nad každou minutou toho dne. Přehrával jsem si každou sekundu, která předcházela mému pádu… A pak mi to došlo. Byl jsem v jídelně. Byla tam Bella a její krátká kožená sukně. Potom židle a pohled do ráje… A pak tma… To ona! Ta malá mrcha za to může!

V duchu jsem ji posílal do horoucích pekel. Začal jsem vymýšlet nějakou novinku, kterou bych ji mohl vytočit, ale nic mně nenapadalo. Připadal jsem si jako prázdná studna, ze které už někdo vyčerpal všechnu vodu. Ale vzpomněl jsem si na nejstarší trik, který jsem praktikoval jen na Alici, ale Bella už byla v tomhle ohledu úplně stejná… Tak proč ne?

Ihned, jakmile se v jejím pokoji ozvala sprcha, vyrazil jsem na akci. Bral jsem její oblečení z šatny po náručích a házel jsem jej z okna přímo do přichystaného kontejneru na odpadky. Všechno se to tam vešlo. Jen jedněch bot mi bylo líto… Byli krásný, to jsme i jako chlap musel uznat. Tak jsem je tam nechal ještě s malým vzkazem. To ji jistě potěší. Přešel jsem do svého pokoje. Sedl jsem si na gauč a vzal jeden z těch nechutných časopisů… Nikdy jsem je moc nestudoval… Na to jsem měl praxi…  Do časopisu jsem si raději vložil jednu z mých oblíbených knih.

Jen pár minut a začalo se z jejího pokoje ozývat dupání a funění. Jakoby tam běhalo stádo koní. Pak jen tření látky a dupání směrem k mému pokoji. Čekal jsem, že sem vběhne jen v malém ručníku, a ne zabalení do peřiny jakoby šla na pohřeb. Ale neodpustil jsem si prohlídku její postavy, která jí prosvítala skrz bílé plátno.

„Sakra, kde je moje oblečení?!“ zaječela jako hysterická fúrie. Já se jenom usmál a odhodil jsem ten časopis.

„Já o ničem nevím. Tys nějaké oblečení ztratila?“ zeptal jsem se jako nevinnost sama.

„Edwarde Cullene! Tobě zase chybí běhat s holým zadkem po škole a vyznávat lásku naší ředitelce? Tak abych nezařídila, abys nezačal znova od začátku…“ vyhrožovala a mně se naskytla možnost, jak ji konečně potopit.

„Cos to říkala?!“ zakřičel Carlisle autoritativním hlasem. Ona se polekaně přikrčila, ale hned nato se vzpřímila a podívala se mu do očí. Hned na to s pohledem zase uhnula a zarytě mlčela.

„Bells… proč nám to děláš?“ Carlisle se na ni díval s očima plnýma bolesti a začal jí vytýkat všechny její prohřešky už od plenek a Bell klesala nepřímo úměrně nálada s tím, jak se prodlužoval seznam toho, co provedla. Po tři čtvrtě hodiny Carlisle konečně ukončil monolog a zakázal jí úplně všechno, co snad mohl. Když už skončil, dorazila Esme. Objala Bells a podívala se jí do očí a znovu ji objala. Pak jí zašeptala:

„Bells… tak ráda tě vidím.“

„A co si mám, jakože vzít na sebe do školy?“ řekla rozezleně a ukázala na tu pokrývku, kterou měla omotanou kolem sebe. Nakonec by byla asi raději, kdyby se neptala. Vyfasovala kalhotový kostým od Esme a šálu, aby jí zakryla výstřih. Do školy chodila a vypadala jako třicátnice.

Ve škole se jí každý posmíval. Jak strmý měla vzestup, tím bolestnější byl její pád… A ona si to uvědomovala, a proto se snažila zachránit, co ještě zbývalo.

„Ahoj Emmette…“ řekla a víc si mého bráchy už nevšímala. Všechnu svou pozornost zaměřila jenom pro mě.

„Edwarde, okamžitě mi řekni, kde jsou moje věci, jinak to, co jsme ti udělala posledně, bude proti tomu, co ti udělám jako projev náklonnosti, a to hned!“ řekla výhružně. Vypadala tak neztečně, jako asi hello kitty nebo malé kotě. Byla tak sladká, když se snažila zlobit.

„Co mi uděláš? Nacpeš mě do kalhotového kostýmku?!“ řekl jsem jí posměšně a sjel jsem ji pohledem.

„Ne, ale takový dostaveníčko s Mikem, kterého sice neznám, ale ráda ti ho najdu… abys nebyl sám!“ řekla mi přeslazeným tónem. Tímhle mě vyděsila. A hodně. Nejhorší bylo, že ona toho byla schopná…

„Ne díky… já si radši zajdu za…“ chvilku jsem se pozastavil a vyndal dlouhý seznam dívek na téhle škole. „Co takhle… číslo 152. Michaela… zní to dobře ne?“ zeptal jsem se jí, jako kdyby tomu rozuměla. Hlavně že jsi ji vytočil.

„Edwarde, být tebou, tak si dám celibát… nevíš, co se může stát malému Edíkovi,“ řekla mi vševědoucně. Emmett nás jenom nechápavě pozoroval a otáčel hlavou ze strany na stranu. Jeho oči se stále víc a víc snažily opustit důlek, a hned po tom, co jsme se s trochu uklidnily, jelikož já jsem odešel, nemohl jsem s ní vydržet, Emmett propukl v huronský smích… Myslím, že naše roztržky budou ještě bavit celou rodinu….

Byly to těžké dny a týdny. Zvlášť pro ni. Já ji jenom z povzdáli sledoval a v duchu ji litoval a představoval jsem si, jak bych ji utěšil. Bylo to těžké. Jazz mi každou možnou sekundu přehrával její vnitřní utrpení a pocity. Nemohl jsem jí pomoct. Ona by mě zase milovala jako dřív, opakoval jsem si po nocích, kdy se ona zalkala slzami a pláčem. Byl jsem jako socha pokaždé, když křičela mé jméno ze snu.

Ale jednoho večera jsem si nemohl pomoct. Usnula ve vaně. Voda chladla a ona s ní, jak se její kůže přizpůsobovala. Opatrně jsem ji vytáhl z vody, tak aby se neprobudila a odnesl jsem ji do její postele. Položil jsem ji do jemných pokrývek a vytáhl jsem jedno z pyžam, které ji koupila Esme. Pomalu jsem ji oblékal tak, abych se mohl pokochat jejím nahým smyslným tělem. Peřinkami prstů jsem přejížděl po její alabastrově bílé pokožce vonící po jasmínu.

Ač jsem to prodlužoval, jak jsem chtěl, za čtvrt hodiny byla oblečená a zabalená v peřině. Tady můj úkol končil. Ale já si nemohl pomoct. Jemně jsem ji políbil na rty a pak na čelo. Raději jsem potom zbaběle utekl, než abych ji probudil a chtěl bych po ní mnohem víc. Vyběhl jsem bleskovou rychlostí z jejího pokoje a praštil jsem sebou do trávy, kterou jsem ještě odpoledne sekal a díval jsem se na nebe. Bylo jasno. Hvězdy blikaly jako majáky naděje na temném nebi, které symbolizovalo můj oceán. Oceán plný slz, který se proléval právě teď v Bellině pokoji. Jenom jsem slyšel, jak se těžce nadechuje a drásá deky a polštáře. A najednou se probudila. S hlubokým sípavým nádechem se posadila a začala zhluboka dýchat.

Pak vyskočila z postele a začala pobíhat po pokoji. To už měn nezajímalo. Natáhl jsem se pohodlně na trávník a vdechoval jsem jeho vůni. Ale něco ni nesedělo. Bella mířila k východu z domu. Pak otevřela dveře a vyšla na příjezdovou cestu. Otevřela dveře svého auta. Hodila do něj tašku a zabouchla dveře spolujezdce. Tady se něco děje. Došlo mi a v mžiku jsem byl u ní. Ona jakoby si mě ani nevšimla. Prošla kolem a nijak na mě nereagovala. Já si to nenechal líbit. Chytil jsem ji za paži a přitáhl jsem si ji k sobě a posměšně jsem si ji měřil.

„Zase za milencem?“ Ty slova jsem div nevyplivl. Byly mi odporné. Byla mi odporná ta představa, že se jejího těla dotýká cizí muž nebo upír. Odpověď se nedostavila. Věnovala mi jen mrtvolný pohled, který mi nic neprozradil. Nevěděl jsem, co to má znamenat. Jindy čilá a energická Bella se teď tvářila, jakoby měla jednu nohu v hrobě. To mě i vytočilo, ale hlavně mně to vyděsilo.

„Co se zase děje?“ zasyčel jsem jí do obličeje.

„Nic,“ řekla a snažila se mi vytrhnou ruku z dlaně. Ale já sevření její paže nepovolil.

„Kam jdeš?“ zeptal jsem se znovu a ještě víc jsem jí stiskl ruku. Ona jen bolestně sykla a znovu se pokusila ruku vytrhnout z mé dlaně. Bezúspěšně.

Cítil jsem, jak se rozzuřila. Zvýšil se jí tep a její, jako uhel černé oči, se na mě podívaly s jasným rozkazem. Použila svou moc. Zase. Zase se u mě objevil ten pocit bezmoci. Připadal jsem si jako duše, opravdu jenom mysl, která neovládala tělo, které jí bylo přiděleno. Spustil jsem ruce podél těla a jako bych očekával rozkazy, ale žádné nepřišly. Jen okrajově mi došlo, že odjíždí. Nasedla do svého auta a odjela. Od tohoto domu a zřejmě i z mého života…

Mé oči pozorovaly zadek jejího drahého auta a nijak jsme na to nedokázal reagovat. Uvnitř mě se odehrávala válka. Válka mezi mnou a její mocí. A ač jsem se snažil sebevíc, ona vždy vyhrála. Takhle jsem tam stál snad půl hodiny. Už dávno přestala působit její moc, ale já se nemohl vzpamatovat. Ona utekla. Nevěděl jsem kam, a ani za kým mohla jenom tak uprchnout, jako malé dítě.

„Edwarde!“ ozval se za mnou pisklavý hlas mé mladší sestry Alice. „Tys ji nechal jít!“ křičela na mě a při každém slově do mé hrudi zabodávala svůj malý ostnatý ukazováček.

„Já? Ona mně zase ovládala!“ ohajovala jsme sám sebe, ale nikdo na to nedbal. Jazz se na mě díval jako na největšího vyvrhele a Alice už skoro brečela. Jen se přitulila ke svému muži a usedavě vzlykala.

Rose to nijak nekomentovala, jenom seděla na schodě a tulila se k Emmettovi, který seděl vedle ní.

„Tak tohle jsi přehnal, Edwarde.“ řekl mi Emmett a víc si mě nevšímal. Byl jsem pro ty čtyři vzduch a nejhorší osoba na světě. A to jenom proto, že ta malá utekla, a prý kvůli mně.

„Bello! Ne!“ zakřičela Esme a rozběhla se proti mně. Začala mi pěstmi bušit do hrudi a přitom z plna hrdla křičela:

„Ty hajzle! Moje holčička! Okamžitě ji přiveď zpátky! Já ji chci tady u sebe… Moji malou holčičku.“ Ke konci už nekřičela. Jenom plakala a zhroutila se mi do náruče.

„Esme… Já… Nechtěl jsem, omlouvám se… Prosím odpusť mi!“ zakřičel jsem, když si ji ode mě přebral Carlisle. Trhalo mi to srdce je všechny vidět, jak pláčou a truchlí nad ztrátou člena rodiny. A nejhorší bylo, že Esme to tak moc zasáhlo, protože byla její vlastní. Tolik vytoužení dítě… Měla jenom jí. Její krev a kvůli mně, přivandrovalci, o ni přišla… Tohle mi neodpustí, došlo mi v zápětí. Chtěl jsem ji jít utěšit a obejmout ale Carlisle mně zastavil.

„Ne, synu. Tohle nech na mně… Je to naše dcera a musíme ses s tím vypořádat, sami a po svém…“ řekl rozhodným hlasem plným smutku a trápení. Skoro se mu i zlomil, ale Carlisle byl silný muž a před námi by svou slabost nedal najevo.

Všichni se na mě dívali a v mysli jim běželo jediné slovo: „Hajzl.“

Věděl jsem, že tohle už se neurovná. Jenom jsem se upravil a odešel do domu. Lehnul jsem si ve svém pokoji na zem a sledoval jsem strop. Kdybych byl co k čemu, tak bych už přetřel ten obraz, ale já byl citlivka, a tak jsem ten obrázek od Belly nechal tam i po tom, co jsme se pohádali. Všechno mi v tu chvíli připadalo jednodušší, bylo to skoro jako dřív, když jsem se díval na její a můj úsměv, byl jsem zase jako dřív. Ale tenhle obraz měl ještě jinou moc… Dokázal mi připomenout, o co jsem před hodinou navždycky přišel… Opustil mě můj anděl věčnosti a už se asi nevrátí… A můžu si za to všechno sám…

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love hurts - 16. kapitola: