Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love hurts - 15. Kapitola

04.06.2010 (19:00) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2480×

15. Kapitola – Jen loutkou v ladných rukou…

Utíkal jsem lesem a přemýšlel jsem nad tím, co bych jí vlastně mohl vůbec udělat, protože, přiznejme si to, co můžete udělat takový holce, který je všechno jedno a nevypadá, že veřejné ponížení typu: v posteli jsi nemehlo, by jí nějak ublížilo. Stejnak by mi nevěřili a chtěli by ji i tak všichni kluci ve škole, které ovládali jenom jejich hormony a tam to co maj pět palců pod pupíkem… Stejně jako já…

Chtělo to něco extra, něco, co by nečekala a byla by to fakt bomba. Pomalu už jsem dobíhal před dům a v duchu jsem orodoval ke všem svatým, aby ten deník nezačala schovávat někam jinam. Doběhl jsem k hlavním dveřím a začal jsem hledat klíče ve všech kapsách džín. K mému překvapení jsem je nikde nenašel. Určitě jsem je nechal ve skříňce, pomyslela jsem si nasupeně. Dveře bych raději nevyrážel. Esme by chtěla vysvětlení. A určitě by nerada slyšela, že jsem vyrazil dveře jenom pro to, že jsem chtěl zničit její podlou dceru... To by my asi neprošlo.

S nevelkým nadšením jsem se rozběhl zpátky ke škole a vběhl jsem do liduprázdné chodby. Musel jsem si pohnout, protože než to všechno udělám, skončí první hodina a pak už nebude čas. Začal jsem prohrabovat železnou skříňku a hledal jsem v ní klíče, které jsem nepoužil už ani nepamatuju. Připadal jsem si dokonce trapně. Trup nacpaný ve skříňce plné učebnic, které stejnak nikdy na hodiny nenosím a hledám jediný malý klíček.

Konečně jsem ho našel položený na poličce. Na viditelném místě. Bezva, to bylo velice inteligentní. Vítězně jsem pozvedl lesklý klíček a nenápadně jsem se rozběhl pryč. Utíkal jsem lesem a každé půl minuty jsem kontroloval hodinky. Byla to nejdelší minuta cesty domů v mém životě. Vyběhl jsem ty nekonečně čtyři schody a začal jsem klíč strkat do zámku. Než jsem je otevřel, ztratil jsem dalších deset sekund. Byl jsem opravdu pomalý. Vběhl jsem do domu a hned jsem vyběhl do jejího pokoje. Okamžitě jsem se vrhl na vysokou matraci její postele, jindy ji požívám k jiným účelům ale ona, dle ověřených informací pod ní ukrývala svůj tajný růžový nesmysl plný dívčích snů, které bych s ní s chutí sdílel, ale nebylo to reálné. Byl to jen sen, který si mohla dovolit jenom ona. K mému zděšení tam žádný deník nebyl.

„Sakra! Kam to zase dala?!"přemýšlel jsem nahlas a začal jsem přecházet po pokoji. Nejdřív jsem vešel do šatny. Ale to jsem vzdal hned, jak jsem si uvědomil ty kopy oblečení. Tohle by trvalo moc dlouho. Hned další v pořadí byl psací stůl, koš na rádlo. Ale ani v jednom nic nebylo. Jako zlatý důl se však projevil odpadkový koš. Nemyslete si nic špatného…Na samém dnu pod pár zmuchlanými papíry ležel, tentokrát modrý deník s patentem.

Začal jsem listovat stránkami přeplněnými drobným úhledným písmem a hledat důležité informace. Bylo tam všechno! Její zážitky, ten její vztah s tím idiotem a dokonce to, jak mě načapala s tou holkou… už si nepamatuju její jméno…

„... všechno je horší než dřív! jak můžu předstírat že jen mým bratrem když se mi každou noc zdá že ses ním miluju, že se mě dotýká tak jak ještě nikdo...“ zatřepal jsem hlavou nad těmi slovy. Ona mě vážně milovala. Ale kdo ví jak to je silné? Je to něco, co ke mně pociťovala tak silné, aby to porazilo odpor rodičů?

I když jsem si nebyl jistý, jestli by byl Carlisle proti, stačilo mi vidět, jak se na ni díval a věděl jsem, že pro ni prostě nejsem dost dobrý. Ona byla až moc hodná, čistá, milá a obětavá. I když je taková mrcha.

„… nevím, co to do něj vjelo! Zase se jednou choval jako naprostý ubožák! Byl nehorázně vytočený z toho, že jsem se vyspala s Markem. Vyhodil ho a pak jako kdyby se nechumelilo, se vypařil. Plán asi nefungoval tak jak měl.“ Upoutal mě poslední zápis. Byl až moc výřečný, i když to bylo jen několik vět. Jaký plán sakra?! Ptal jsem se sám sebe a v duchu se modlil, aby to nebylo nic horšího než ten dnešek. Protože přiznejme si to: Co může být horší?

Raději jsem to ani nechtěl vědět a snažil jsem se najít něco, co by mi pomohlo ji alespoň trochu zesměšnit. Ale to jsem musel listovat skoro až na začátek abych našel něco jiného než zápisky té velké drsňačky. Zalistoval jsem až na začátek jejího deníku a otevřel snad jedinou stránku, která byla napsaná černým perem. Takovým, které jsem používal JÁ ve SVÉM deníčku.

„Ukořistila jsem seznam budoucích milenek Edwarda Cullena! Musím se s tebou podělit…

1. 1. Nikol nevím jak/ nepotřebuju vědět
2. 2. Kristyn/ nejlepší kamarádka Nikol
3. 3. Monik/ hezkej zadek…
4. 4. Lena/ drbna… budu dobrej- vědí to všichni
5. 5. Anna Lee/ fakt milá holka… mluvil jsem s ní pět minut… ta její pusinka… s tou by se dalo dělat věci…
6. 6. Alexandra/ nic moc ale není nejhorší …“ sám sem se divil, kde to našla. Moje tajná skrýš už zřejmě nebyla tajná. Nasupeně jsem vytrhnul stránku a listoval jsem dál. Další a další nesmyslené zápisky jsem prolétával očima, až jsem narazil na jeden…

„Zase se mi zdál ten sen. Byl tam. Seděl mezi těmi všemi ženami a usmíval se od ucha k uchu. Všechny byly tak krásné a on si mě ani nevšiml. Seděl tam v obležení žen a všechnu tu náležitou pozornost si užíval a všechny ty modelky, které se tísnily v zástupech, jenom aby se ho mohly dotknout. Já tam jenom tak stála jako nestranný pozorovatel a nezapojovala jsem se do okolního dění. Ale Edward si mě nakonec všiml. Zákeřně se zasmál a skončilo to tak jako vždycky. Mým ponížením a slzami. Nic jiného od něj v poslední době nedostávám. Jenom slzy a zlé sny.“

Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Takovéhle sny se jí zdály, když křičela a já stál za dveřmi a odolával jsem touze vběhnout dovnitř ji utěšit. Všechen ten soucit, který jí patřil každou noc. A jenom proto, že ze mě měla noční můry. Asi jsem vážně hajzl, pomyslel jsem si, ale i tak jsem pokračoval v systematicky chaotickém prohledávání jejího deníku. Hledal jsem sebemenší zmínku o něčem, co by mi mohlo pomoct ji společensky potopit. Jen několik minut trvalo najít to pravé ořechové.

Zasednul jsem k počítači, oskenoval jsem těch několik desítek stránek, ve kterých říkala, jak moc mě miluje a jak neví co dál a všechny ty sentimentální řeči…

Během deseti minut už jsem stál uprostřed chodby a sledoval jsem masy lidí, jak se hrnou k nově vyvěšeným plakátkům. Všichni hltali očima text a lapali po dechu. Ve chvíli kdy vyšla Bella ze třídy, vyjevené výrazy spolužáků zmizely a nahradil je sborový smích. Všichni se smály jí a já poznal, že jsem si vybral správně. Tohle ji určitě zničí, pochválil jsem sám sebe v duchu a otočil jsem se k ní zády. Byly slyšet jenom hluboké nádechy, pak několik rychlých kroků a velká rána dveřmi.

Plno vzlyků a slz. To jsem jenom hádal. Nevěděl jsem, co Bella na tom záchodě dělá, ale bylo mi to skoro jedno. Skoro. Tak, tak jsem stihl dojít na hodinu a posadil jsem se do své, vždy prázdné lavice. Jen okrajově jsem vnímal výklad profesora, který si myslel, jak nás to všechny strašně zajímá. Podepřel jsem si dlaní bradu a díval jsem z okna. Na každý dotaz jsem odpověděl, ani jsem se na něj nepodíval. Učitele to štvalo a já si to vyloženě užíval. Jako vždy. Kochal jsem se výhledem na okolní krajinu. A v hlavě jsem si říkal: Kopečky malý, velký, krajka, stuha… Připadal jsem si skoro jako v Alpách a místo hranic to byl samý růžový satén a hedvábí… ráj pro oči.

Z mého pozemského edenu mě vytrhl až zvonek na další hodinu. Tohle byla poslední před obědem, tak jsem se automaticky zvednul a zamířil si to k východu ze školní budovy a po chodníku zase do jídelny. Pomaloučku jsem si nakračoval, nic mě nehnalo jako ty ostatní vždy nenasytné puberťáky. Lehce jsem odstrčil dvoukřídlé dveře, které vedly do jídelny, a vyrazil jsem k našemu stolu. Skoro celá rodina tam už seděla s tácy plnými jídla. Emmet znechuceně nakrčoval nos, dnes los vyšel na něj. S Rose to takhle dělali, losovali o to, kdo bude jíst… a Emmet byl dnes na řadě.

Usadil jsem se na volnou židli a natáhl jsem se po jablku z Emmettova tácu. Ten se na mě vděčně podíval a já jenom kývnul. Začal jsem si s jablkem hrát a pak jsem ho ledabyle pohodil na desku modrého stolu. Najednou se rozrazily dvojité dveře a dovnitř vpadla Bella. Všichni se na ni dívali… A proč ne po tomhle čísle… Ale ona dělal, že to nevidí a vydala se k našemu stolu. Všichni sme si hleděli svého…

Bella došla až ke stolu, odsunula jednu židli a obkročmo se na ni posadila tak, aby si mohla lokty opřít o opěrku. Já se však nedíval na její lokty ale na kratičkou sukýnku, která se při tom jak dosedala, vyhrnula a odhalila mi tak její krajkové, musím podotknout i průhledné, spodní prádlo.

„Edwarde?“ zeptala se mě zvláštním hlasem. Chtěla jsem se podívat jaký má asi výraz, ale tohle mě zajímalo pořád mnohem víc.

„Hmm…?“ zeptal jsem se nepřítomným hlasem a snažil jsem se nevypadat až tak nadrženě ale ono to nešlo… prostě věděla jak na mě. Pak se ale něco změnilo. Začal jsem si připadat malátný a nějak zvláštně otupělý a světe div se, rozbolela mě hlava! No a jako úplný vrchol jsem málem omdlel. Ale moje tělo ne. Jako bych ani nebyl pánem svého těla. A pak mi to došlo… Ta malá mrcha! Zuby nehty jsem se snažil vzpamatovat, ale už bylo pozdě. Snažil jsem se prát, ale už jsem to nebyl já…. Mé opravdové já se krčilo v rohu mé hlavy a jako třetí nestranná osoba pozorovalo dění okolo. A pak to přišlo…

„Edwarde, podívej se na mě.“ Přikázala mi tím známým vábivým hlasem a mé tělo uposlechlo, i když jsem křičel dost! Nedělej to! Mé oči určitě naprosto prázdné se dívaly do jejích a ona s tím začala. Mluvila na mě v myšlenkách a já ji slyšel. Spřádala plán jak mě potopit a společensky znemožnit. V mé hlavě se přehrával ďábelský plán, který bych zrovna od ní nečekal. Bylo to šílené, a ještě šílenější bylo, že mé tělo to plánovalo bez jediného vzdoru vykonat.

„Až se probudíš, nebudeš si nic pamatovat. Jenom splníš úkoly, ukloníš se a pak odejdeš." A zmlkla. A já mysle, že se asi zblázním. Moje mini dušička se krčila v mé hlavě a bušila do lebky, aby mohla zase vládnout, ale nijak to nezabíralo. Mé tělo se řítilo do propasti zkázy… A duši bralo bohužel sebou.

Seděli jsme na obědě do té doby, než všichni odešli a začala se zvedat i Bella. Mé tělo odcházelo, až když odcházela Bella. Byl jsem jen pouhá loutka v jejím područí. Ďábelském područí. Mé tělo se vydalo na mou hodinu. Díval jsem se před sebe jako mrtvola a šel sem. Bylo 12:25… Zbývalo už jen 45 minut, jedna jediná vyučovací hodina a já se začínal bát. Má sebekontrola, která nikdy neexistovala, by se mi tehdy náramně hodila, ale jaksi mi to už bylo prd platné.

Začal jsem se opravdu bát, až když bylo 13:09 a pak se minutová ručička pohnula a spolu s ní i já. Moje tělo se narovnalo ze židle a vyrovnaným krokem se vydalo na chlapecký záchod. Tam jsem ze sebe svlékl všechno oblečení, nezůstala na mně jediná nit, jen běžecké tenisky, které tam na mě čekali, Alice, napadlo mě. Pak má ruka vzala černý fix. Tohle byla ta nejhorší část.

Vzal jsem malého Edíka a napsal jsem na něj výrazně: „Mike“. Vše bylo uděláno a já se málem propadl. A pak to začalo. Utáhl jsem poslední suk na tkaničkách a vyběhl jsem ze záchodků, naprosto nahý a běžel jsem věn. Pořádně jsem se rozběhl, na člověka velmi rychle a začala jsem běhat kolem školy, jedno kolečko, druhé, třetí… Obával jsem se toho pátého, protože to bylo kolečko už poslední a to znamenalo další úkol…

Ale nakonec to přišlo, a mé neposlušné tělo se rozběhlo za kyticí červených růží, které se tam bůh ví jak vzali a rozběhlo se k tělocvičně. Tam byla totiž ta fůrie ředitelka. Rozběhlo se tam k té neforemné tři sta let staré budově, kde byla i její zakladatelka a díky bohu aspoň těmi růžemi se zakrylo. I když to v celku píchalo… Vrazilo dovnitř a rozutíkalo se k té mumii. Odstrakovalo ostatní učitěle a pak si před ní kledklo a zpustilo:

„Slova jako násilí,
prolomí mlčení ,
přijďte katastrofy,
Do mého malého světa.
Mé bolesti .
Projdi skrz mě .
Jinak mě nedokážeš pochopit.
Má malá dívenko.“

Do toho příšerného textu ještě tančilo a všemožně se snažilo předvést jí svou lásku. Ředitelka vypadala nadmíru vyděšeně a nejistě. Její pohled ale jasně upoutal můj malý Edík…

„Vše, co jsem kdy hledal.
Vše, co jsem kdy potřeboval.
Je zde v mém náručí.
Slova jsou velmi zbytečné.
Mohou pouze škodit.

Sliby se říkají.
Chcete-li rozdělí.
Pocity jsou intenzivní.
Slova jsou triviální.
Žádosti přežívají.
Takže bolí…
Slova jsou nesmyslné.
Dají se zapomenout.

Vše, co jsem kdy hledal.
Vše, co jsem kdy potřeboval.
Je zde v mém náručí.
Slova jsou velmi zbytečné.
Mohou pouze škodit.

Vše, co jsem kdy hledal.
Vše, co jsem kdy potřeboval.
Je zde v mém náručí.
Slova jsou velmi zbytečné.
Mohou pouze škodit.“

Pak ještě jeden refrén a já myslel, že se radši budu ignorovat, ale byl to teda mazec. Tohle jestli se někdo dozví… A pak byl konec! Byl konec! Ale jenom pro mě. Protože s posledním tónem skladby se k zemi snesl velký chuml papírů z mého rudého diáře! Mé tělo se ještě uklonilo a…

Rozhlédl jsem se kolem a všichni si na mě ukazovali. Vůbec jsem nevěděl, co to má znamenat. Natáhl jsem se po jednom z mnoha lístku, které drželi všichni. A začetl jsem se…

„Co to…?!“ byl to můj deník! Můj deník a na něm i značení jaká která byla i z dřívějších let… Jasně jsem slyšel, jak si holky říkaly, že by měly zajít k doktorovi, jestli ode mě nic nechytly! Pro boha! Co jsem to dělal? Pak jsem si všiml, že jsem nahý a… Došlo mi to! Ta malá mrcha! Radši jsem to už neřešil. Věnoval jsem jí poslední pohled typu: „Más minutu náskok… pak tě zabiju!“a radši jsem utíkal pryč. Ale nestihl jsem to. Učitelka mě chytila za ucho a do rozkroku mi vrazila nějaké opelichané koště, které mělo být původně kytice z růží…. To ty trny mě k tomu dovedly… poslušně jsem za ní klusal a pak jsem je uviděl na parkovišti.

Obě dvě moje sestry se tam bavily na mém neštěstí. Odporně jsem se na ně zamračil a očima jsem jim říkal: „Já se pomstím, ty malá mrcho!“

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love hurts - 15. Kapitola: