Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love hurts - 14. Kapitola

21.02.2010 (20:45) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3535×

14. Kapitola – Prej Mike! Jakej Mike sakra?!

Celý den jsem si kryl záda a ohlížel jsem se kolem sebe. Ale ten malý tvor, kterému jiní říkají má sestra, se nikde neukázal. Nemohl jsem myslet na nic jiného než na její slova, podle kterých jsem se také raději řídil a dával jsem si sakra majzla.

„Ahoj Edwarde.“ Řekla nějaká dívka. Rychle sem se otočil na toho tvora opačného pohlaví a sjel ji pohledem od hlavy až k patě. S tou už jsem spal, uvědomil jsem si popuzeně a chtěl jsem se od ní odvrátit.

„Ty mě ani nepozdravíš?“ zeptala se mě klidně, ale její oči přímo hořely zlobou.

„Rád bych, ale nepamatuju si tvé jméno.“ Řekl jsem klidně a pak jsem se stejným ledovým klidem sledoval, jak odhází a můj pohled samovolně sklouznul na její pozadí. Tak tohle byla Monik… Zatřepal jsem hlavou, abych se znova mohl soustředit na mou práci uhlídat si zadek…

Byla slizká, až to bolelo. A já nevěděl, co s tím mám dělat. A kvůli ní jsem nemyslel ani na to, s kým budu tenhle týden randit! A to byl už výkon. Určitě zase něco vymýšlela, až já byl její další oběť. Není divu, když jsem tohle udělal, i když nevědomky.

Pocit, který mě prostupoval, se mi nelíbil. Lítost a její jméno v jedné větě pro mě neznamenal nic dobrého, zvlášť kdyby to zjistila. Nenáviděla soucit. Asi bych dostal na holou…

Každou přestávku jsem se držel podél stěny a dělal jsem, že se o ni opírám. Podrážku pravé boty jsem si opřel o stěnu a sledoval jsem masy lidí, jak proudí školní chodbou a spěchají za vědomostmi celého světa. Bellu jsem ani koutkem oka nezahlédl. Díky bohu.

Byla jistě někde schovaná a kula pikle. Nikde prostě nebyla. Napadlo mě, že se přede mnou schovává, ale proč by to dělala? Jen na obědě jsem ji potkal a to byla úplně mimo. Na nikoho se nedívala, jenom hleděla do stěn a jako by ji ta prasklina v pravém rohu náramně zajímala. A pak už byl čas jít domů. A ačkoli vypadala Bella neškodně, nepřestával jsem být ostražitý. Znal jsem ji až moc dobře. Ona to umí hrát až moc dobře aniž by se prozradila. Lhát mi a komukoli jinému z rodiny jí nebylo vůbec proti srsti.

Vstoupil jsem z auta a protáhl jsem si tuhé svaly, ačkoli to nemělo žádný smysl. Jenom další navyklé lidské gesto, kterého jsem se nechtěl a ani nepotřeboval zbavovat. Zamkl jsem auto a vyběhl jsem schody do mého pokoje. Převlékl jsem se do lehkého domácího oblečení a lehl jsem si na sedačku s knihou a časopisem, který jsem měl už x let a pořád mi věrně sloužil.

Nikdy ho nikdo moc nezkoumal a Bella to ani nestihla, jelikož naše rozhovory netrvaly tak dlouho. Sesul jsem se do pohodlné kožené sedačky a otevřel, jsem si stránku, na které jsem včera skončil. Během hodiny jsem dočetl to mistrovské dílo a začal jsem si hledat něco, do čeho se obleču po sprše.

Zalezl jsem do koupelny, shodil jsem oblečení a stoupl jsem si pod proud vody. Vzal jsem si do ruky mýdlo. S otevřenýma očima jsem se zamyslel nad proběhnutým dnem. Přehrával jsem si tu scénu, jak mi Bella vynadala, ale s postupem času mě už nezajímala její rozhořčenost nad mým konáním a vlastně nad mou nevinnou, ale její sexy dlouhé nohy které mě ani tak moc tehdy nezaujaly. Až když jsem si ji vybavil, jak ke mně kráčela a provokativně vrtěla boky, musel jsem si připustit, že v těch krátkých šatičkách bez ramínek byla neuvěřitelně sexy. A nebýt tehdy tak ostrá tak bych se neudržel a...

Cítil jsem, jak mi v podbřišku pulsuje touha a můj kamarád se postavil do pozoru. Snažil jsem se uklidnit, ale nešlo to. Pustil jsem si i studenou vodu. Co to jenom šlo.

„Tak tohle neuchladím.“ zašeptal jsem si rozmrzele a zavřel jsem oči s tím, že se uklidním, ale pod víčky se mi vybavila scéna z dnešního rána a její výraz když jí pokrývka sklouzla ke kotníkům. Tak jo, tohle nerozchodím. Musel jsem to vzít do svých rukou a to doslova. Sotva jsem se ho dotknul přišla kýžená úleva. Zaklonil jsem hlavu a uvolněně jsem si povzdechl.

Voda stékala po mém těle a já konečně začal pociťovat ten úžasný pocit uvolnění, když se kolem mě ozvalo podivné cvakání a za víčky jsem viděl něco blikat. Než jsem otevřel oči a trochu se uklidnil, uběhlo jen několik sekund, ale ten vetřelec tam pořád stál. Výstižnější by bylo vetřelkyně. Bella stála před sprchovým koutem s pusou dokořán a dívala se na mého p… kamaráda.

Já už po ní chtěl skočit. Přesněji zaměřený na fotoaparát už jsem chtěl vystartovat v domnění, že takhle ještě chvilku postojí, ale ona se otočila a během sekundy už tam nestála. Já při běhu za ní chmatl po jedné z osušek, co visely v koupelně a utíkal jsem hned ke dveřím od jejího pokoje.

Přeběhl jsem jenom kousek chodby a už jsem stál přes dřevěnými dveřmi, které se mi přibouchly před nosem.

„Sakra! Pusť mě dovnitř!“ rozčiloval jsem se a oběma pěstma jsem bušil do dveří, až se trochu prohýbaly a raději jsem ubral.

Snad pět minut jsem se dobýval do dveří. Lomcoval jsem klikou a bouchal pěstí na dveře. Kdybych chtěl, mohl jsem ty dveře vyrazit, ale kdo by to pak vysvětloval Esme? Náš menší spor totiž držíme, nebo alespoň se snažíme, držet v tajnosti. Tak potom zkuste vysvětlit vyražené dveře z pantů. Ještě jednou jsem zabouchal pěstí na dveře a pak jsem to vzdal. Raději jsem si přidržel ručník a sedl jsem si ke dveřím. Jenom pět minut mě bavilo to nic nedělání a pak jsem začal na novo. Zabouchal jsem pěstí na dveře, když se objevila na laku prasklina, raději jsem svou ruku přesunul na stěnu. Ale Bellu to jak vidět nestresovalo. Najednou se otevřely dveře a před mým vyjeveným obličejem se objevil onen foťák s inkriminovanými fotkami. Zchmatnul jsem ho jako něco, co člověk potřebuje k životu. Jako něco co bych chránil i vlastním životem.

„Už jsem si to rozmyslela.“ Řekla a znovu zabouchla dveře. Já se zatvářil tak samolibě, že jsem z toho sám málem spadl na zadek a odkráčel jsem do svého pokoje. Přitom jsem si pískal. Byl jsem nadmíru přeplněný samolibými myšlenkami na to, jak jsem dobrej a jak jsem ji vyděsil. Zalezl jsem k sobě do toho kutlochu plného nepořádku, který jsem měl nutkání uklidit, ale nechal jsem to tam tak ležet a v duchu jsem se přesvědčoval, že určitě nejsem jediný s takovým bordelem v pokoji.

Praštil jsem sebou na gauč a až po chvilce mi došlo, že bych se nad i mohl obléct. Vyhrabal jsem se na nohy a navlékl jsem si trenky. Nic víc. Jenom bílou košili, jejíž rukávy jsem si vyhrnul nad lokty a praštil jsem sebou spět na gauč. Natáhl jsem se po foťáku, který ležel na mém stolku, a zapnul jsem ho. K mému překvapení to byl ten foťák, který jsem jí dal na poslední narozeniny. Pozdě jsem si uvědomil, že to nebyl tak dobrej nápad jí dávat takovéhle věci.

Začal jsem procházet stovky fotografií. Některé se mi vážně líbily. Třeba jedna. Bella na ní byla v plavkách, když byla s Alice nakupovat asi před půl rokem a oni si z toho udělaly photo akci. Photo akce byla vždycky jednou za nějakou dobu, když měli ty dvě náladu a šli nakupovat. Rose se samozřejmě také účastnila. Vzaly sebou foťák a v každém modelu se vyfotily. A ty fotky potom stahovaly do počítače. Rose si je vytiskla a založila do své složky a Al s Bell je asi jenom nechali v počítači… Nevím.

Rychle jsem kmital palcem na tlačítku se šipkou, až jsem našel onu fotku, kterou jsem potřeboval. Byla na ní moje maličkost v té inkriminované situaci. A kdyby jenom jedna! Bylo jich tam nejmíň deset. Raději jsem se nezabýval tím, jak dlouho tam musela být a fotit mě naprosto nahého a… Už to nebudu rozebírat.

Rychle jsem vymazal všechny fotky a pro jistotu jsem ještě jednou prošel ten dlouhý seznam, ale už jsem žádnou nenašel. Pohodlně a hlavně uvolněně jsem se rozvalil na mém gauči a zavřel jsem oči. Postupně jsem si čistil hlavu a zbavoval jsem se jednoho dotěrného hlasu po druhém, až jsem měl hlavu naprosto prázdnou. Musím se přiznat, že jedině díky Belle. Tím že se zaměřím na její tichou mysl, se vždy osvobodím od myšlenek ostatních… Už jen kvůli tomu jsem se do ní zamiloval…

Raději jsem zatřepal hlavou, abych se zbavil těch ne nepříjemných myšlenek ale spíš mnou samým zakázaných. Zavrtal jsem se ještě víc do měkké voňavé kůže a pevně jsem stiskl oční víčka. Raději jsem si ji ani nechtěl vybavovat, nebo by to dopadlo tak jak předtím… A to neskončilo zrovna dobře…

* * *

Vystoupil jsem ze svého auta a porovnal jsem si límec kožené bundy perfektně sedící na mých ramenou překrývajíc bílou košili. Natáhl jsem se na sedadlo spolujezdce, abych si vzal moje knihy, a pak jsem za sebou zabouchl dveře řidiče.

Pomalu jsem vyšel ke škole a všichni se po mně divně dívali. Ne tak jako vždycky. Kdy mě holky svlékaly pohledem a div sebou nepraštily o kapotu auta, jak ze mě byly na větvi a kluci po mně div nestartovali, aby mě zardousili. Teď se rdousili sami, ale smíchem. Všichni se divně krčili a ukazovali na mě. Někteří v ruce mnuli papír a jiní nahlíželi do svých mobilů a potom zase propukali v nezadržitelný smích.

Překontroloval jsem se, jestli někde nemám nějaký flek, díru nebo bůh ví co jiného, ale nenašel jsem jedinou chybu. Byl jsem “dokonalý“ jako vždy. Ale lidi se smáli pořád, a čím blíž jsem byl škole, tím se smích stupňoval. Dokonce jsem zahlédl i Alice s ostatními jak se smějí. Vběhl jsem do školy a přímo do jednoho hodně velkého hloučku dívek, který se smál z plna hrdla. Podíval jsem se na stěnu co je tam tak pobavilo a tam…

„Áááááá!!! Ta malá mrcha! A co to…?“ zaječel jsem když jsem uviděl mého kamaráda na kterém bylo napsáno… „Chudák…“ zaječel jsem ještě víc. Prej Mike! Jakej Mike sakra?! „ Já ji zabiju! Kde je ten malej, rozmazlenej, usoplenej spratek!?“ zařval jsem na celou školu a očima jsem běhal po plakátě, který udělala z té včerejší fotky, kterou jsem určitě vymazal! Takže si udělala určitě kopii. Nečekaně. Někdy jsem se sám sobě divil, jak jsem se choval zabedněně. Při tomhle celém myšlenkovém po chodbě jsem utíkal do její učebny, kde měla mít zrovna hodinu fyziky. Vběhnul jsem do třídy jako tornádo a postavil jsem se před její lavici. Lidi mi uhýbali z cesty a někteří i raději odešli ze třídy.

Díval jsem se na ni chladnýma očima přetékajícíma zlobou a opovržením. Měl jsem ji rád, ba co rád?! Já ji miloval! Ale tohle bylo už moc. Bella se na mě podívala nezaujatým pohledem. Ale v jejích arogantních hlubokých očích se objevil strach. Strach ze mě a z toho co jí udělám. Pomalu se postavila a začala ustupovat vzad a tudíž dál ode mě. Ale já ji následoval, až ke stěně na kterou se natiskla.

Stoupl jsem si před ni a dlaně jsem si opřel vedle její hlavy. Začal jsem se přibližovat co nejblíž k ní, aniž bych se jí, ale dotkl, jinak bych byl ztracený. Uchvátila by mě ta její titěrná kožená sukýnka nalepená na její kůži a nemluvě o tom nevhodném tričku, jak ona tomu říká. Musel jsem zhluboka dýchat, jinak bych ji nevyděsil, ale pěkně bych si s ní užil. Díval jsem se jí do očí, které teď spíše připomínaly oči vyděšené laně, takové jako jsem lovil pro krev. Nebyly to ty oči šelmy, která mě provokovala a sváděla. Skoro mi jí i bylo líto. Skoro.

„Ty malá proradná mrcho!“ zahřměl jsem jí přímo do obličeje. Teď se zřejmě už bála doopravdy. Zornice se jí rozšířily, jak s nimi těkala po mém obličeji a já jí před ně, tak abych se do nich nemusel dívat a nacpal můj plakát s rozkrokem přímo mezi oči.

„Co to má znamenat!?“ zakřičel jsem nepříčetně. Ona zkontrolovala nápis na obrázku a pak naprosto klidným hlasem pronesla:

„No přeci jméno tvého přítele… vždyť víš, blond vlasy… celkem malej, bývá nahoře…“ odpověděla mi a já málem zkolaboval, a to jsem upír! Nasál jsem nosem vzduch a pak jsem prudce vydechl. Zaslechl jsem kroky, jak učitel přichází a už jim plánuje test. Raději jsem se od ní odlepil a vypochodoval jsem z té třídy. Všichni se za mnou otáčeli a rozrušeně si šeptali o tom, že jsem zřejmě psychopat.

Ale já už to nijak neřešil. Plánoval jsem krutou pomstu. Vyběhl jsem ze třídy a potom po prázdné chodbě i ze školy. Ani jsem se nesnažil předstírat, že jsem člověk. Rozběhl jsem se tak rychle, že mě lidské oko nemohlo zahlédnout, a i kdyby, nevěřili by, že se to stalo. Snad by to považovali za náhlý zkrat. Vběhl jsem do lesa a rozutíkal jsem se k našemu domu. Následky jsem nečekal. Jenom jsem se jí chtěl pomstít a tím jsem zažehl plamen v jejím nitru a rozpoutal jsem válku…