Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love hurts - 12. Kapitola

14.01.2010 (15:15) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4991×

12. Kapitola – Proč?... Proč ne?

Každý máme na zemi nějaký úkol, jen někomu trvá ho najít mnohem déle než jiným…

Ten starý Caius neexistoval. Přede mnou stál nějaký pohledný cizinec s krátkými blond vlasy a rozzářenýma očima. Stejnýma jako mají děti při pohlednu na hračku po které z celé duše touží.  A oni ji dostanou. Vlasy mu okolo obličeje tvořily jakoby svatozář a dodávaly mu kouzelného vzezření. Určitě to nebyl ten starý Caius. Ten zůstal za plentou a určitě si tam povídá s nějakou ženskou protože, tohle nebyl strejda ani starý kamarád… tohle byl sexy chlap, kterého by chtěla každá žena/upírka, mě nevyjímaje.

„Páni,“ Zvolala jsem a sjela jsem ho pohledem. „vypadáš úžasně.“ Pochválila jsem ho.

„Děkuju… Taky ti to moc sluší.“ Řekl a usmál se na mě tak až jeho bílé zuby zablýskaly. Kdyby to šlo snad by se mi i podlomily kolena. Byl vážně úžasný.

„Děkuju.“ Vysoukala jsem ze sebe po hodně dlouhé odmlce. Zatímco my jsme tam takhle stáli a trapně jsme spolu mluvili, Jane seděla na křesle a listovala jedním z mnoha módních časopisů.

„Můžeme vyrazit?“ zeptala se nás při tom, co listovala. My jenom němě přikývli a stále jsme se sledovali navzájem.

„Bezva, takže ještě máme rezervu!“ zvolala nadšeně. „Čekala jsem, že na sebe budete čumět tak půl hodiny a vy jste to stihli jenom za čtvrt… tím líp, bude moct dýl nakupovat!“ zavýskala.

„Hmm…“ zahučela jsem a konečně jsem začala vnímat své okolí. Obrátila jsem svou pozornost na Jane a následovala jsem ji k prvnímu z dlouhé řady obchodů, které jsme měli navštívit. Už jsem si začínala myslet, že po těchhle nákupech nebudu mít opuchlé nohy a nebudu mít migrénu. Ale mýlila jsem se… Kdo ví, jestli se mi vrátí i ta noční můra o tom jak se na mě valí tsunami oblečení a doplňků.

Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala nepříjemné vzpomínky z dětství. Uvědomila jsem si, že stojím ve zkušební kabince a v náručí mám kupu oblečení ke zkoušení. Poslušně jsem se tedy svlékla a oblékla jsem se do prvního modelu z mnoha. Krátké šaty s šedou vlnkovou sukní a zelenkavým vrškem bez ramínek obepínaly mou postavu. Typické italské oblečení, které v Americe nekoupíte. Bosky jsem vyšla před kabinku. Začínalo mě to zase bavit. Začala jsem se nakrucovat a předváděla jsem různé pózy a užívala jsem si úsměv, který zdobil tváře mých přátel.

Předvedla jsem ještě jednu pózu a vrátila jsem se zpátky do kabinky. Svlékla jsem šaty a navlékla jsem na sebe další. Tentokrát něco z jiného soudku. Byly těsně pod zadek. Pestré odstíny a trocha extravagance… Byly prostě úžasné. Ihned jsem si je zamilovala a v duchu jsem si byla jistá tím, že je prostě musím mýt.

Vyšla jsem před kabinku a Jane nadšeně zaplesala.

„Tyhle jsou do – ko – na - lé!“ odříkávala jednotlivé slabiky a zálibně si prohlížela model na mém těle. Ale v jednom měla pravdu. Ty šaty byly dokonalé. Nic jim nechybělo a byly přesně podle mých snů. Trošku divých, ale i tak… zamilovala jsem si těch pár kousků látky. Obdařila jsem Jane i Caia úsměvem a zalezla jsem zpátky do kabinky. Zbytek šatů jsem nechala ležet. Oblékla jsem se do svého oblečení a vyšla jsem i s dvěma kupkami šatů ven. Jane mě nechápavě pozorovala a tvářila se jako jeden z mnoha pacientů pro duševně choré.

„Tyhle,“ řekla jsem a ukázala jsem na asi troje šaty, které se mi nechtělo zkoušet a na ty dvoje které jsem si už vyzkoušela. „si koupím, ale ten zbytek nikdy!“ řekla jsem rozhodně a strčila jsem jí je pod nos.  Jane mě jen obdařila nasupeným pohledem a odrázovala si to k regálu, kam zařadila modely, které mi nevyhovovaly a já jsem odešla k pokladně.

Celé dopoledne jsme běhali po obchoďáku. Caius ověšený taškami a já s Jane jsme se k němu chovaly jako kdyby nebyl král ale obyčejný známý. Producírovaly jsme se před ním v krajkovém spodním prádle a užívaly jsme si jeho rozpačitý výraz. Kolem poledne jsem ale dostala nehorázný hlad a Jane s Caiusem si museli vyměnit kontaktní čočky. Ty stávající se začaly rozpouštět.

Mě tedy vyslali do nějaké restaurace v přízemí, abych si dala něco na zub a oni odešli na toalety. Šla jsem tedy do noblesně a hlavně draze vypadající restaurace. Objednala jsem si kousek moučníku a mojito. Moc se to k sobě nehodí, ale troška alkoholu před polednem nikomu neuškodí…

Zrovna jsem upíjela chladného nápoje když v tom…

„Už jsme tu!“ zanotovala Jane vysoko položeným hláskem. A jelikož jsem se lekla, celý obsah mých úst jsem vyprskla. Zrovna do jejího vysmátého obličeje. Jane seděla naproti mně s neutrálním výrazem a mojito jí  stékalo po kapkách dolů obličejem.

Caius už taky seděl u stolu, ale nebyl vidět. Hlavu měl mezi koleny a tím jak se smál a přitom se mu zvedala ramena se otřásal i celý stůl. Já tam seděla jako nevinnost sama.

„Chceš půjčit kapesník?“ zeptala jsem se starostlivě, jako kdybych za to vůbec nemohla. Jane v tu chvíli nafoukla pusu, vymrštila se na nohy a lidskou rychlostí se rozutíkala směrem, kde jsem merčila východ. Ihned jak mi došlo, že se asi nejde projít, jsem se zvedla. Zaplatila jsem útratu a Caiuse jsem taky zvedla na nohy. Ten se ještě pořád smál.

„Tak už se nesměj! Až tak vtipný to nebylo!“ nabádala jsem ho bezúspěšně. Řehtal se jak kobyla pořád dál. Jenom jsem nad ním zakroutila hlavou a táhla jsem ho za sebou jako pytel brambor. Pokulhávala jsem k východu a Caiuse jsem popoháněla tím, že jestli ji nestihneme, ponese mě na zádech nebo v náručí. Ještě víc zpomalil. Podrazák. Nakonec jsem ho ale nějak dotáhla k východu, kde už byla přistavená limuzína. Jane do ní právě nasedala. Rozutíkala jsem se za ní, ale ona mi přibouchla dveře před nosem a rozjela se pomalu pryč.

„No to si snad dělá srandu!“ zašeptala jsem rozhořčeně a rozběhla jsem se za autem. Doběhla jsem boční okénko u zadních sedadel a zaklepala jsem na něj.

„Tohle je doufám fór, protože já nemám v plánu běhat za autem!“ zakřičela jsem na ni přes okýnko. V tom momentě ho Jane stáhla.  Neutrální maskou pronesla:

„Vážně? Právě to děláš.“ Řekla a škodolibě se zasmála a přikázala řidiči, aby zastavil. K mé úlevě jsem neběžela jediná. Caius běžel taky. Aspoň jsem nebyla za idiota sama… „Tak nasedejte.“ Řekla ještě pořád nabroušeně a otevřela dveře. Posunula se tak, aby nám udělala místo a já se ihned zabouřila do měkké kožené sedačky. Celou cestu byla zticha. Jenom zarytě pozorovala ubíhající krajinu a nic jiného.

„Už toho mám dost!“ řekla jsem nabroušeně a šlehla jsem po Jane pohledem typu “co po mně ještě chceš?“ a podívala jsem se na Caiuse, který se ještě pořád tlemil jako idiot. Ten jak mě zmerčil, se přestal smát a taky se urazil. Ciťa. Zato Jane se už konečně odfoukla a podívala se na mě.

„Tak jo ale mám podmínku.“ Řekla, jako kdybych měla upsat duši ďáblu.

„Co to bude?“ zeptala jsem se nedbale, ale v duchu jsem přemýšlela, jak mě může mučit.

„Uděláme módní přehlídku. Vždyť víš, že mě baví navrhování modelů, ale nikdo mi nechce dělat modelku! Takže to budeš ty!" řekla a vypadal opravdu nadšeně. Její modely nechtěl nikdo nosit, protože i bederní rouška toho zakryje víc, a když se i Heidy divila kde je horní díl tak to bylo něco.

„Co?!“ zeptala jsem se zděšeně a k mém hrůze, větší už být nemohla se Caius začal tváři zaujatě. Teď už není jenom podrazák, ale i zrádce!

„No netvař se jako kdybych tě chtěla poslat na popravu!“ zvolala Jane rozhořčeně. „Bude ti to slušet… A Caius bude zase mužský model.“ řekla a zářivě se na něj usmála. Ten se v ten moment rozkašlal. By mě zajímalo od kdy se můžeme zakuckat.

„Co? Já!“ zeptal se a z jeho hlasu čišel strach. Nejsem v tom sama. Řekla jsem si zavřel jsem oči.

„Tak jo… Ale jsme si kvit? Budem zase kamarádky?“ procedila jsem skrz zuby. Jane s úsměvem na rtech horlivě přikyvovala. Asi si ani neuvědomovala, že mě vydírá. Ale spíš si to až moc dobře uvědomovala a ještě k tomu si to užívala…

„Jasně… tahle malá službička a všechno je zapomenuto.“ Přikývla a otočila se k okýnku. Já se zase podívala bezradně na Caiuse, ale ne mi byl prd platný. Sám seděl jako hromádka neštěstí a zřejmě uvažoval, jak daleko by utekl než by ho Jane dostihla. Chudák… asi už viděl, co zase jednou navrhla. Moc daleko by neutekl... Do Voltery jsme dojeli během velice dlouhé a tiché hodinky. Caius vystupoval sotva se auto zastavilo a Jane už ho honila kvůli zkouškám. A to jsme měli prý měsíc čas… Kdo ví, jestli tady ještě budu, napadlo mě. Ale ihned jsem zatřepala hlavou, abych se té představy zbavila.

Co bych vlastně dělala doma? Nic. Jenom bych se trápila a užírala smutkem po mém Edwardovi, který už dávno nežije. Snášela bych všechny jeho posměšky a bez mrknutí oka bych se nemohla ani bránit. Byla bych zase neviditelná. Povzdechla jsem si a uvědomila si, že domov už vlastně ani nemám…

Prošla jsem celým hradem jako ve snách a mířila jsem do svých pokojů. V malém salónku už byly vyloženy všechny moje tašky a na stole ležel oběd. Při pohledu na tu horu jídla jsem nepocítila hlad ale žízeň. Bylo to tak dávno, co jsem naposled byla na lovu. Proto jsme se spěšně převlékla do obyčejných krátkých kraťásků a bílého tílka. Přes hlavu jsem si přetáhla jednu z mikin a na nohy jsem si nazula obyčejné tenisky. Mohla jsem vyrazit.

Vyběhla jsem před hrad a pomalým krokem jsem vyrazila pryč z města. Kochala jsem se památkami a míjela jsem lidi, kteří se za mnou zvědavě otáčeli. Musela jsem vypadat prazvláštně. Jen v tílku a kraťáskách když nebylo zrovna třicet stupňů a ještě i nebe bylo temné… Všichni čekali déšť a chtěli se před ním schovat. Já ho naopak vítala s otevřenou náručí. Doufala jsem, že ty malé slané kapičky smyjí můj smutek a zlobu na samu sebe.

Ve chvíli kdy jsem opustila brány Voltery se spustily na zem první lehké kapky podzimního deště. Já na ně nedbala a rozběhla jsem se plnou rychlostí. Tak rychle, že mě lidské oko nemohlo spatřit… ani s dalekohledem. Probíhala jsem vyschlými mýtinami i travnatými loukami, které se střídaly jako šachovnice a hledala jsem dostatečně hluboký les, kde by nebylo živáčka a zvěře by byl nadbytek.

Vhodné místo pro lov jsem našla až daleko na severu, asi dvě stě kilometrů za Florencii. Vběhla jsem snad do jediného hustého lesa, který už zabíhal až do Alp a nasála jsem horský vzduch prosycený vůně lesa, hlíny a spadeného listí. Všechno tohle tvořilo nesourodnou mozaiku vůní z níž mě ani jedna nelákala… ale někde v dáli jsem zaslechla buchot mohutného srdce. Zavřela jsem oči a ještě jednou jsem nasála vzduch provoněný pižmovou esencí a ve mně se probudil ten hluboko zazděný lovec. Moje pudy zaclonili všechno ostatní a já se rozběhla za stvořením, které se mělo stát mou večeří…

Probíhala jsem hbitě mezi stromy a přeskakovala jsem plytké rokle, až jsem se konečně dostala k mému zdroji obživy. Mohutný medvěd s hnědou srstí se dobýval do dutého kmene, kde se zřejmě schovávalo nějaké zvířátko a na mě tak trčil svou obézní zadnici… fakt pohled k popukání.

Víc jsem neuvažovala nad jeho obezitou a vytáhla jsem dezorientovaného medvěda ven. Omyl. On se pro nic nedobýval. Byl tak tlustej, že se tam šprajcnul. Radši jsem ani nechtěla vědět, co tam chtěl vědět a vrhla jsem se na jeho krční tepnu. Ale medvěd se do té doby vzpamtoval a mě nepřipravenou odhodil jednou svou ohromnou tlapou, tak že jsem narazila do stromu a ještě k tomu všemu mi roztrhnul tričko!

Rozzuřeně jsem po něm vystartovala a už jsem se s ním nepárala. Skočila jsem mu na záda a jediným rychlým škubnutím jsem mu zlomila vaz a přisávala jsem se na jeho krční tepnu. Užívala jsem si opojný pocit, když se mi teplá lepkavá krev vlévala do žaludku a odtud postupovala do všech mých končetin a mnou při tom prostupovalo příjemné mravenčení v konečcích prstů.

Odhodila jsem od sebe ztěžklou mrtvolu medvěda zbavené krve a upravila jsem svůj zevnějšek. Dlaní jsem si otřela rty a vlasy jsem si pročísla prsty tak, abych je alespoň trochu upravila do původní podoby. Potom jsem jenom našla vhodné místo na skrytí mrtvoly a medvěda jsem tam nacpala. Díru v zemi jsem ještě zavalila z poloviny nějakým kmenem a vydala jsem pomalým krokem k místu, kde jsem tušila okraj lesa.

Do Voltery jsem utíkala ještě rychleji než na lov a v žaludku mě příjemně hřála teplá krev. Asi sto metrů před městskou bránou ukryta ve stínech opevnění jsem se zastavila a navlékla jsem na sebe mikinu, kterou jsem měla po celou dobu lovu zavázanou kolem pasu. Mokré vlasy jsem si skovala pod kapuci a vyrazila jsem do spletitých uliček. Prošla jsem okolo nějaké kavárničky a zašla jsem do jedné z mnoha slepých uliček. Tuhle jedinou jsem si ale zapamatovala. Nohou jsem odsunula poklop od kanálu a propadla jsem na dno. Dopadla jsem na špičky mých tenisek a zasunula jsem poklop na své místo.

Prošla jsem podzemními katakombami a až na samém konci pletich uliček se spoustou křižovatek jsem nastoupla do výtahu, který mě dovezl do vstupní haly hradu a odtud jsem šla už přímo do mého pokoje. Cupitala jsem po chodbách a moje kroky se odrážely od kamenné podlahy a s dutou ozvěnou se rozléhaly po onom temném tunelu.

Došla jsem až ke dveřím mého pokoje, u kterých už bylo okno a zmáčkla jsem ozdobně tepanou kliku. Vešla jsem dovnitř a zabouchla jsem těžké dveře zpátky. Opřela jsme o ně a zavřela jsem oči, abych uklidnila stále ještě rozbouřené smysly z nedávného lovu. Pořád ještě na povrchu převládaly moje pudy a já je chtěla zase vytěsnit tam, kam patří…

„Kde jsi byla?“ zeptal se mě hebký hlas. Vytřeštila jsem oči a hledala jsem jeho původce.Caius seděl na pohovce a nohy si pohodlně opřel o konferenční stolek. Odlehčené jsem si vydechla a uklidnila jsem třepotavý pohyb svého srdce.

„Byla jsem na lovu.“ Vydechla jsem a přetáhla jsem si mikinu přes hlavu. Odhodila jsem ji do kouta a za ní letělo i mé tílko. Jenom v podprsence jsem přešla ke dveřím od pokoje a nechala jsem za sebou otevřeno, když jsem vešla dovnitř. „Potřeboval jsi něco?“ zavolala jsem na něj z šatny.

„Já ne ale Aro s tebou chce za hodinu mluvit.“ Zašeptal mi za zády a prsty přejel přes odhalenou kůži zad. Pod jeho jemným dotekem jsem se otřásla. Jeho dotek mi nebyl nepříjemný. Ba naopak. Vyvolával ve mně příjemné mravenčení. Jeho prsty za nedlouho vystřídaly rty.

Zděšením jsem vytřeštila oči, ale nebránila jsem se. Nechala jsem se unášet slastnými pocity, které mně naplňovaly při jediném doteku jeho rtů. Při tření naší kůže. Spěšně jsem se otočila a zahleděla jsem se do jeho rudých očí. V ten moment mě mírně vyvedly z míry, ale dál jsem je neřešila.

Přejela jsem mu klouby prstů přes tvář a odtud za krk. Pevně jsem ho sevřela a přisála jsme se na jeho rty. Zlehka jsme otíraly své rty o sebe a po malém momentu jsme do hry vášně zapojily i jazyky.  Líně jsme prozkoumávaly ústa toho druhého než Caius sesbíral všechen rozum a neodtrhl se ode mě. Opřel si své čelo o mé a sledoval mé oči.

K mé úlevě se otočil a odešel. Zabouchl za sebou dveře od mého pokoje a já se zhroutila na zem. Nevěděla jsem, co mě to popadlo ale ten polibek… něco mu chybělo. Byl lepší než s Markem, ale neměl ani zdaleka na polibky, které mi věnoval Edward.

Sesbírala jsem se ze země a natáhla jsem se po tričku, které jsem si přivezla z domu. Bylo o několik málo čísel větší, něž bych potřebovala a sahalo mi jen kousek pod zadek. Ale hned po tom co jsem si ho oblékla, jsem si uvědomila, že mám jít za strýčkem. Odhodila jsem tedy tričko do police a natáhla jsem se pro košili a kalhoty. Vysvlékla jsem si kraťásky a natáhla jsem na sebe druhé oblečení. Ve chvíli, kdy už jsem si česala vlasy, někdo zaklepal na dveře od mého pokoje.

Odložila jsem tedy hřeben a šla jsem otevřít. Za dveřmi stála Jane a netrpělivě přešlapovala z jedné nohy na druhou.

„Tak co? Už jsi hotová?“ zeptala se mě rychle a sjela mě pohledem. Udiveně jsem se na ni podívala, ale přikývla jsem na souhlas. Jane taky pokývala hlavou a vytáhla mě na chodbu. Já ještě bosky jsem se zastavovala, abych si mohla nazout tenisky, po kterých jsem ještě stihla chňapnout. Po pěti pauzách jsem byla konečně obutá a mohly jsme normálně vyrazit…

Kráčela jsem temnými chodbami hradu a každý upír, který mě minul, na mě doslova civěl. Neměla jsem nemenší tušení co se děje, ale nic dobrého, napadlo mě. Jen jsem nevěděla, pro koho to bude špatná zpráva… a hlavně jaká zpráva?

Jane si stoupla vedle velkých dubových dveří zdobených nýty, které vedly do Arovy pracovny. Zlehka zaklepala a čekala, dokud se neozvalo tiché ale zřetelné:

„Dále.“ V tu chvíli chytla kliku a pootevřela mohutné dveře. Proklouzla jsme tedy mezi dveřmi a dveře se za mnou ihned zabouchly. Já zůstala stát naproti psacímu stolu zleštěného třešňového dřeva, za kterým seděl Aro a ve křesílkách pod oknem seděli zase Cius s Marcusem. Všichni tři na mě upírali své rudé oči a tvářili se vcelku vážně.

„Bells… posaď se.“ řekl Aro a ukázal na další kožené křesílko, které stálo před stolem. Udělala jsme to, co mi řekl a ztěžka jsme dopadla na jemnou kůži. Pohodlně jsme se usadila a čekala jsem, co z něj vypadne. Nehty jsem zaryla do kůže a se zlou předtuchou jsem nastražila uši.

„Isabello…“ tak tohle bude vážné, jsem věděla ihned, jak vyslovil celé mé jméno, které skoro nepoužíval. „Chtěli jsme se tě zeptat jestli…“

Pak bych tady ještě něco měla...když jsme si pročítala komentáře objevil se jeden možná ví že vám Caius nikdy nebyl moc simpatický... pro ty komu se nelíbil ve filmu... vidím ho asi takovéhohle...