Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love hurts - 11. Kapitola

27.12.2009 (19:30) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3397×

11. Kapitola – Bože… tohle mi chybělo…

Jane mě zavedla do stejného pokoje, jako jsem měla i naposled. Byl na stejném místě. Měl stejný počet místnosti i vybavení bylo stejné, ale přesto jsme se v něm cítila jinak. Podivně sama. Rozhlížela jsme se po pustých stěnách bez jediného obrázku nebo fotky. I malý akvarel by všechno oživil. Ale tady ne. Zhluboka jsme si vzdechla a na tváři jsme vytvořila úsměv. Konečně jsem se otočila na Jane, která stále čekala na mou reakci.

„Je to hezké… nic se nezměnilo.“ Řekla jsme jí a ještě víc jsem rozšířila můj úsměv. Přišla až ke mně a zlehka mě objala kolem ramen. Zavedla mě k sedací soupravě s malým stolíkem a zatlačila mě do měkkých molitanových matrací. Složila jsem si pod sebe nohy a dívala jsme se všude po pokoji jenom ne na Jane.

„Co se stalo? A neříkej, že rodinné problémy. Ty vy nemíváte.“ Řekla mi a chytila moje dlaně do svých. Podívala jsme se na ni skleslým pohledem.

„Edward.“ Řekla jsem s hlubokým povzdechem a ona hned všechno pochopila. Její pohled se rozžhavil a hned zase zmrznul. Její dětskou tvář hyzdila kamenná maska.

„Co ti ten hajzlík promiskuitní zase provedl?!“ zeptala se rozezleně a čím dál tím víc mi mačkala dlaně. Já jí je vytrhla ze sevření a vysloužila jsem si od ní omluvný úsměv, který stejnak během zlomku vteřiny zmizel pod ledovou maskou.

„Nic! Můžu si za to všechno sama!“ řekla jsem rozhodně.

„Jasně! Ty si vždycky za všechno můžeš sama že? Ale zaviní to on. Tak co to bylo tentokrát? Veřejná potupa a posměch nebo tě zase pomlouval?“ zeptala se rozezleně.

„No… tentokrát to bylo trošku horší… Začalo to tím, že jsem ho načapala doma s nějakou fuchtlí, nepamatuju si její jméno. Naštvala jsem se a rozhodla jsme se mu to oplatit. Vyrazila jsem do města, do klubu nabalila jsem si kluka a vyspala jsem se s ním.“ Jane vylezli oči z důlků.

„Co?“ dostala ze sebe s obtíží.

„No a to není všechno… Vyspala jsme se s ním a nechala jsem ho v hotelovém pokoji, jen se vzkazem. Odjela jsme domů. Tam jsme se pohádala s Edwardem, kterého jsem nakopala do rozkroku. Pak jsme jeli do školy a světe div se tak jsme potkala toho kluka z předešlého dne… Mark se jmenoval. Začala jsem sním chodit. Jenou jsem si ho přivedla domů a Edward nás načapal. Pak už jsme spolu nechodily.

Tehdy asi začala ta malá válka mezi námi. Já si ho vyfotila nahého, jak si dělá dobře a napsala jsme mu na penis “ Mike“. Všichni si mysleli, že je to jeho přítel.

On na oplátku vyvěsil po škole můj tajný deník. Pak já dala další úder. Už mě vážně štval. Tak jsem na něj použila svoji moc. Donutila jsem ho, aby obíhal kolem školy nahý, potom s kyticí růží, stále nahý zazpíval ředitelce a jako konec všeho jsem zveřejnila jeho červená dráž… No a pak se to dozvěděli naši… ne všechno ale to že jsem použila na Edwarda moji moc, jim stačilo…. Zakázali mi všechno od přátel až po kluby. Do školy jsme směla nosit jenom vhodné oblečení a nesměla jsme mluvit s nikým než s rodinou… Byla jsem vězeň… nic víc nic míň…“ vypověděla jsme celý příběh mého vzestupu i pádů z výšin.

Jane jenom zaraženě seděla a kulila oči.

„To jsi všechno vážně udělala a on to uděl tobě?“ zeptala se nakonec naštvaně.

„Ano… možná víc… už si to všechno nevybavuju.“ Řekla jsem nedbale.

„Tak já mám teda návrh!“ řekla nabroušeně. Naznačila, abych se k ní naklonila. „Co kdybychom vyzkoušely, na jakou dálku funguje moje moc?“ řekla spiklenecky. Já ji drcala do ramene a zasmála jsme s jejímu potrefenému nápadu na odlehčení situace.

„Tak to teda ne… možná někdy jindy a něco jiného ale teď… potřebuju si odpočinout!“ řekla jsme znaveně a rozverně jsem se usmála. Jane se taky usmála, vyšvihla se na nohy a vyšla z místnosti. Jenom přes rameno zavolala:

„Určitě tě ještě přijdou navštívit.“  Já jenom mírně kývla hlavou a zavřela jsme za ní dveře. Vešla jsme do dveří, za kterými jsem si pamatovala svůj pokojíček. A nemýlila jsem se. Všechno, až na povlečení bylo stejné. Moje jediné zavazadlo bylo položeno u vstupu do menší šatny. Ale to mě nezajímalo. Já jenom přešla k posteli a svalila jsem do péřových přikrývek. Sledovala jsme hedvábná nebesa šarlatové barvy a představovala jsem si v jejich záhybech tváře či ornamenty. Když v tom se matrace prohnula pod tíhou dalšího těla.

Potočila jsme jen minimálně hlavou a uviděla jsem Caiuse, jak se vedle mě uvelebil a svým tělem vytvořil další mohuru prohlubeň v péřové matraci. Stejně jako já začal zírat na nebesa a já si vzpomněla na dopis, který nám přišel před rokem. Přisunula jsme se blíž k němu a objala jsem ho jednou rukou kolem hrudníku.

Je mi líto co se stalo s Athenodorou. Vážně. Sice jsme si nikdy moc neseděli, ale i tak.“ zašeptala jsme do nastalého ticha. Caius pootočil tvář ke mně a mírně se usmál a ve tváři se mu objevily roztomilé dolíčky, kterých jsem si nikdy dřív nevšimla.

„Tohle mě nijak netrápí. I když to zní odporně, moc se mi po ní nestýská. Já ji nemiloval… byla spíš dobrá kamarádka nežli manželka.“ Řekl se stopou smutku v hlase a zhluboka si povzdechl. Já se přetočila zpátky na záda a upřela jsem svou pozornost na nebesa. Caiuse jsem jenom držela za předloktí a palcem jsem si hrála s jemnými s chloupky, které se mu táhly od lokte až k zápěstí.

„Tohle jsi dělávala, když jsi byla ještě malinká.“ Vyhrkl najednou a já zpozorněla.

„Co?“ zeptala jsme se nechápavě.

„Tohle.“ Ukázal na své předloktí. Já jsem jenom mírně pozvedla koutky a svalila jsem se zpátky do peřin.

„Ani nevím, proč to dělám… podivným způsobem mě to uklidňuje… ale nepamatuju si, že bych si s tebou takhle někdy hrála.“ Řekla jsme tiše po nějaké době a znovu jsme tak upoutala Caiusovu pozornost.

„Byla jsi ještě mimino. Tehdy jste neměli kde bydlet, nebo jste spíš nebyli nikde v bezpečí. Zrovna vznikaly další potyčky s vlkodlaky a velice rychle se množily. Ve Volteře vám bylo nejlíp a carlisle se o vás opravdu bál. Hlavně o tebe.“ Řekl zamyšleně a díval se pořád do stropu.

„Proč jsi tak zkroušený.“ Zeptala jsme se znovu po dlouhém mlčení. Caius nikdy nebyl mluvka. Já taky ne ale to napjaté ticho mezi námi dvěma se mi ani za mák nelíbilo.

„Sám se v sobě nevyznám.“ řekl zkroušeně a znovu se na mě podíval. V jeho očích jsem se taky nevyznala, stejně jako v jeho slovech. Zvedl ruku a zlehka mi klouby prstů přejel po tváři a při tom se usmíval.

„To snad ani není možné, jak jsi vyrostla a změnila jsi se…“ řekl mi něžně a já v něm v tu chvíli vůbec neviděla onoho velkého pána, kterého jsem se tolik bála, když jsem byla ještě malinká. Usmála jsme se na něj a propletla jsem si jeho prsty s mýma a pak jsem je rozplétala a zase spojovala.

„Já vím… až moc. Všechno se v poslední době hroutí a já to neumím postavit zpět na své místo… a někdy mě přepadá zvláštní pocit… někdy mám radost z toho, že je to tak jak to je… že jsme svobodná a nikdo mě neomezuje. Je to zvláštní že? Já byla vždycky taková tichá šedá myška, která toužila po rodině a zázemí a teď jsme to všechno opustila bez mrknutí oka.“ Divila jsme se nahlas sama sobě…

„Hmm… jsi zvláštní… Jsi milostivá ale i přísná, jsi starostlivá ale i divoká… jsi velice proměnlivá a tudíž jedinečná…“ zašeptal a přisunul se ke mně blíž. Mně se při tom rozbušilo rychleji srdce. Nasucho jsem polkla a sledovala jsem jeho rty. Popadla mě nevídaná touha ochutnat jeho bezkrevné ale přesto rudé rty. Stačilo by, se jen kousek natáhnou a poznala bych zakázané ovoce. Ale jako slušná holčička, která ještě pořád někde hluboko ve mně žila, jsem setrvala ve stejné pozici. Jenom trošičku jsem se k němu natlačila a nechala jsem se obejmout kolem pasu. Takhle jsem i usnula…

„Bell… stávej! Jdeme nakupovat!“ zakřičel na mě někdo a vytrhl mě tak z líbezného snu plného… až od osmnácti…

„Jo Jane, už lezu…“ zamumlala jsem a odšoupala jsme se, se stále zavřenýma očima do koupelny. Tam jsme si na obličej chrstla trochu studené vody, vyčistila jsem si zuby a učesala vlasy. Z tašky stále pohozené na zemi jsem vyhrabala něco, co by nevypadalo v Itálii moc nápadně a mohly jsme vyrazit. Ještě za pochodu jsme si dopínala knoflíky u bílé košile s tříčtvrtečním rukávem.

„Tak co dělal Caius u tebe v pokoji celou noc že se ráno plížil jako myška po chodbě a pídil se, jestli ho někdo nevidí?“ zeptala se nedbale Jane, ale z jejího hlasu zněla dychtivost.

„Vůbec nic. Navštívil mě ve vši počestnosti Jane. Jenom jsme si povídali.“ Řekla jsem jí a byla jsem pyšná na to, že jsem jí mohla říct tohle a byla to pravda. Jane jenom pokývala hlavou a zamyšleně mě pozorovala.

„Jak myslíš… ale nezapomeň že Caius je chlap a ty jsi nám už vyrostla on tě naposled vyděl když ti byly dva a to jsi se věšela na Edwarda jako koule.“ Řekla mi a já myslela, že se propadnu do země.

„Díky Jane, že jsi mi to připomenula.“ Procedila jsme skrz zuby a táhla jsme ji k východu. Tam jsme jenom pozdravili recepční a nasedly jsme do připravené limuzíny s černými skly. Dosedla jsme do koženého sedadla a uvelebila jsme se se zavřenýma očima.

„Jane, já ti to nebudu opakovat tisíckrát. Vážně, přísahám, byl u mě jenom-“ začala jsme ji znovu přesvědčovat, když jsem uslyšela chichotání a začala do mě šťouchat loktem.

„Já jí to taky říkal, ale ona mi nechtěla uvěřit.“ Pronesl sametový hlas. Vylekaně jsme vytřeštila oči a můj pohled se střetl s Caiusovýma, podivně hnědýma očima. Asi si vzal čočky, napadlo mě hned a dál už jsem nad tím neuvažovala.

„Proč jdeš taky?“ zeptala jsme se ho neotesaně.

„To ti tak vadím? Já můžu klidně vystoupit.“ Řekl žertem. Tedy alespoň myslím…

„Ne to ne, já jenom že jsi nikdy, tedy pokud vím, nechodil na nákupy.“ Řekla jsme mírně a sjela jsme ho pohledem. Nasucho jsme polkla. Snad žádný muž, až na jednoho nevypadal tak sexy v obyčejných džínech a bílé košili. Jenom ty vlasy mi to trošku kazily.

„Já se teď trošku snažím jít s dobou, a jak jsem ráno potkal Jane na chodbě, ta mi řeka, že jdete na nákupy a mírným nátlakem mě donutila jít také. Chce mě nechat ostříhat, i když nemám tušení co má proti mým vlasům.“ Prones lítostivě a podíval se na jeden ze zlatých pramenů mu sahajících až na ramena.

„Nechtěj, abych ti to řekla.“ Řekla jsem mu a otočila jsem tvář k oknu, aby neviděl můj úsměv.

„Já to viděl! To je nějaký spiknutí nebo co?“ zeptal se uraženě a taky se začal dívat z okna. Já se podívala na Jane, které cukaly koutky a potom jsem společně s ní vybuchla v ohromnou salvu smíchu. Skoro jsem spadla na podlahu auta, ale Caius mě včas zadržel a hned jak mě bezpečně usadil, se stáhnul na své sedadlo.

„Já to tak nemyslela… jenom jsem si dělal legraci. Moc mě to mrzí. Tak půjdeš s námi nakupovat i oblečení? Něco hezkého to vybereme… Ne že by to, co máš na sobě, bylo ošklivé, ale chtělo by to i něco dalšího.“ Opravovala jsme se hned po tom, co jsem něco řekla, abych ho zase neurazila. Zbytek cesty jsem byla radši potichu. Bůh ví, co by ze mě zase vylezlo…

Do Florencie jsme dorazili během hodiny pomalé jízdy v dopravní špičce. Sledovala jsme ulice přeplněné lidmi i přes to že dnes pršelo. Tolik různých osob se míjelo a naráželo do sebe na chodnících. V parcích pobíhali děti a honily těch pár holubů co se nestihlo schovat pře deštěm a maminky zase honily děti aby nezmokly a ty pak zase nenastydly.

Byla to tak úchvatná podívaná. Spletenec životů navzájem propojených. Pro jiné lidi to bylo všední, ale mě nikdy neomrzelo se na ty obyčejné křehké tvorečky dívat a přemýšlet, za čím se tak honí. Po čem prahnou v hloubi duše, i přes to že vědí, že ač se snaží sebe víc, jednou umřou a nebude jim to nic platné. Neodpomohou jim od toho žádné dobré skutky… snad jen dobrý pocit na duši že svět po jejich odchodu nezůstane stejným…

„Bell.“ Vyrušil mě z mých úvah Caiusův hlas a jemný dotek na pravém rameni. Zvedla jsme hlavu s tichým „Hmm..?““Magazzino“ – Obchodní dům. Jak výstižné, napadlo mě a vylezla jsme konečně do ojedinělého deštivého dne. On jenom ukázal na mohutnou stavbu ze skla a oceli roztodivných tvrů, jako kdyby to mělo být to jediné správné vysvětlení. Nad prosklenými posuvnými dveřmi se vyjímal chromový nápis:

„Tak jo nejdřív půjdeme do kadeřnictví. Ten Caiusů sestřih nepočká a takhle s ním nikam nejdu.“ Řekla Jane a vytáhla si notes. Caius se na ni nasupeně podíval a div jí nezakroutil krkem. Ale na nic se nezmohl, protože mě táhla už do obchodu. A já zase chytla za ruku Caiuse který jen zůstal zírat. Vedli jsme se za ruce, mírně proti své vůli, kdy nás Jane navigovala a poroučela nám, co smíme a co ne. Připadala jsem si jako ve školce. Ještě že jsem do ní nikdy nechodila…

„Takže… je přesně deset nula, nula… všechno jde podle plánu. Teď jdeme do kadeřnictví k Monick a pak se může pokračovat!“ zavelela. Já se rozhlédla kolem, jestli tady není skrytá kamera nebo James Bond na dovolené a Jane u něj nechce zabodovat.

„Ona vážně řekla deset nula, nula?“ zeptala jsme se nevěřícně Caiuse, ale odpověď jsem nějak nepobrala, protože mě Jane začala zase táhnout dál mě neznámým směrem. Konečně jsme dorazili k jedné z největších vitrín, na které bylo velkým ozdobným názvem napsáno: “Salón Monick“. Ti Italové, mi přišli stále více nápaditější.

Já se směla posadit do jednoho z pár křesílek a Jane Caiuse odtáhla za zástěnu, odkud se začaly linout podivné zvuky. Za pár minut ke mně přišla Jane. Svezla se na křesílko vedle mě a natáhla se pro jeden z módních časopisů. Chvilku si zamyšleně listovala v časopisech a pak zaměřila svou pozornost na mě.

„Není tohle trochu moc?“ zeptala se mě Jane najednou a skenovala mě pohledem od hlavy až k patě.

„Co?“ zeptala jsem se jí já na oplátku a snažila jsme se vysledovat její pohled a halvně najít něco co by mohlo být v nepořádku.

„No tvoje vlasy.“ Řekla a pohla hlavou směrem k vodopádu mahagonových záhybů proudícímu až k pasu.

„Co je s nima?“ zeptala jsem se už v celku nabroušeně.

„Nic jenom mi přijdou takové moc dlouhé a možná by to chtělo trochu módnější sestřih.“ Řekla nadšená tím, že jí věnuju pozornost a v jejích očích se míhaly zase ty uličnické jiskry.

„Hmm… já nevím…“ řekla jsem nerozhodně, ale ve skutečnosti jsem byla vyděšená tím, co by mi mohla udělat.

„Neboj, vymyslíme s Monick něco úžasnýho co ti bude slušet!“ zavýskla a táhla mě už za ruku k jednomu z volných polohovatelných kožených křesel. Zatlačila mě do křesla a na tváři jí hrál šílený úsměv stejný, jaký popisuje Alfred Hitchcock ve svých hororech. Začínala jsem se jí bát.

„Měla bys jí je zkrátit… a prostříhat…. trochu zesvětlit…“ a spousta dalších slov které my splývaly se řinuly z Janiných úst. Radši jsme jim nevěnovala pozornost a čekala jsem, co mi udělají. Opřela jsme se zády do křesla a už jsme jenom sledovala hbité a rychlé ruce kadeřnice jak zkracují jednotlivé prameny a dodávají mi tak novou vizáž….

„Tram ta da dá!“ předvedla Jane ukázkové fanfáry a předvedla mi můj výsledný vzhled. Vlasy byly podstatně kratší, to jsem musela uznat. Celkově byl účes vzdušnější a modernější. Ale nebylo to nic extravagantního. Jemně jsme se usmála a zašeptala jen tiché „Děkuju.“ A vyšla jsme zpoza zástěny. Caius už seděl v jenom z křesílek a já jsme na něj zůstala doslova zírat…

Takže jak se vám líbila Vánoční kapitolka? Jestli moc tak mi ji i okomentujte... a pokud jsem na vás v perexu zapomně moc se mlouvám... jsou Vánoce a já jsem ráda že mě mamka vůbec pustila na počítač...;D

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love hurts - 11. Kapitola: