Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love hurts - 10. Kapitola

19.12.2009 (08:00) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2832×

10. Kapitola – A pohádky je konec… začíná horor!

Celý den, který jsem strávila ve škole stejně, jako zbytek týdne byl jedna velká noční můra plný urážek a výsměchu. Už zase jsem byla na začátku. Všechno to co jsem udělala, bylo zbytečné a já se zahrabala do té stejné sračky, ve které jsem byla i minule.  Všechno se až moc nápadně podobalo tomu starému životu, který jsem tak strašně nenáviděla a pro Edwarda jsem byla zase vzduch. Už si ze mě ani neutahoval. Ani mě nesjížděl oplzlými pohledy. Všechno bylo při starém.

Ležela jsem v posteli v jednom z mých sexy pyžamek složených z flanelových proužkovaných kalhot a starého nátělníku. V náruči jsem objímala měkký polštář a tupě jsem zírala do temné místnosti. Žádné světlo nemohlo prosvítit onu temnotu, která vládla uvnitř mě. V mé duši. Ani nevím, jak mi po tváři stekla jedna kapka slané slzy. Pohotově jsme ji setřela hřbetem ruky a snažila jsem sama sebe přesvědčit, že všechno je v nejlepším pořádku.

Po hodné chvíli jsme se zvedla a šla jsem do koupelny. Napustila jsem si vanu plnou vody a voňavé pěny. Shodila jsem ze sebe pyžamo a ponořila jsem se do omamné lázně s vůní jasmínu. Zavřela jsme oči a ani nevím, jak jsem usnula. Zřejmě to zapříčinilo psychické vyčerpání a hlavně příjemná vůně, která mnou prostupovala.

Jeho rty se otíraly o ty mé. Slíbával mi slzy ze zbělené tváře, od proudů slz, jež se mi vylily ze slzných kanálků. Vlastníma rukama jsem si jeho rty přesunula na ty své a dravě jsme si brala to, po čem jsem tak prahla. On byl tak něžný. Ale po něžnosti netoužila. Chtěla jsem ho a to co nejrychleji. Roztrhla jsme řadu knoflíků tak prudce až se rozletěli do všech stran a jeden z nich dokonce do okenní tabulky. Strhla jsme z něj i kalhoty a k mé úlevě na sobě neměl spodní prádlo.

On taky nebyl už tak ohleduplný. Beze zbytku ze mě strhal každou sebemenší nitku a roztáhl mi stehna. Prudce vyrazil vpřed a pronikl do mě. S hrdelním zasténáním jsem se prohnula v zádech a zakousla jsem se do nejbližšího polštáře. Tišila jsem tak volání jeho jména po dalším a dalším přívalu oné zakázaní rozkoše. Nehty jsem mu zaryla do bílých ramen a hlavu jsem mu skryla do jamky nad klíční kostí.

Zuby jsme mu přejížděla po téměř průsvitné pokožce a občas jsem vystouplými špičáky zavadila o jemné hrbolky. Edward při každém dotyku mých zubů ještě zrychlil tempo a já začínala pociťovat onen vytoužený pocit extáze. Všechno ve mně se vzedmulo a moje štěstí vystoupalo navrchol. Víc jsme už nemohla. Radostně jsem vykřikla jeho jméno a zhroutila jsem se spět do přikrývek.

Zhluboka jsme oddechovala a blažené jsme se usmívala. Mírně jsem přimhouřila oči a políbila jsem ho na hřbet studené ruky a pak do dlaně.

„Miluju tě.“ Zašeptala jsem mu a to na jeho překrásně vykrojených rtech vykouzlilo úsměv. Který však pomalu přešel v tichý smích a hned po tom všem následoval nezastavitelný chechtot. Nechápavě jsem ho sledovala a pátrala jsem v jeho očích. Zase to byli jenom kusy ledu.

„Ty…“ ani jsem nevěděla, co říct stačil mi pohled do těch ďábelských očí a znala jsem pravdu.

Vymrštila jsem se do sedu a pomalu jsem oddechovala. Po páteři mi stékal pramínek potu a tváře brázdily potoky slz. Zběsile jsme se rozhlížela okolo a divila jsme se tomu, jak jsme se dostala do postele. Na sobě jsem měla jedno z mých pyžam a byla jsem zabalený jako housenka v karmínově rudé přikrývce.

Nemohla jsme zastavit příval slz tak jsme jenom zavřela oči a pevně stiskla víčka k sobě. Hned jak ustal onen proud, vyskočila jsem z postele. Vběhla jsem do šatny a oblékla jsem si první oblečení, které mi skočilo pod ruku. Šedé upnuté džíny a zelený top za krk. Nasoukala jsem to na sebe a ještě při tom jsme si stihla vytáhnout jednu z mnoha sportovních tašek a házela jsme do ní oblečení, které budu potřebovat. Několikery tenisky, džíny, tričky a pár mikin. Natáhla jsem se po jedné z mnoha gumových čelenek a upravil jsem si ji do vlasů.

Tiše jsem procházela setmělým domem a beze slov jsem se loučila s každým předmětem, který patřil do mého dosavadního života. Sešla jsem schody a modlila jsem se, abych nevydala jakýkoli zvuk, který by je vyburcoval a oni by mě pak mohli zastavit. Vzala jsem si ještě klíčky od auta, když jsem procházela kolem skleněné mísy. Otevřela jsme vchodové dveře a všimla jsme si temné osoby sedící na trávě vedle domu.

Jemně je lesk ve svitu jasného měsíce a líbeznou tvář nastavoval chladnému večeru. Vypadal jako padlý anděl z pekel. Snažila jsem se ten obraz zapudit z mojí mysli a vydala jsem se k autu parkujícímu před garáží. Štěrk praskal pod mýma teniskama a otevřela jsme dveře na straně spolujezdce. Hodila jsem tašku na sedadlo a tiše jsem přirazil dveře.

Ihned na to se vedle mě objevil Edward. Nijak jsem na něj nereagovala. Prošla jsme kolem něj, ale jeho štíhlé prsty se omotaly kolem mé paže a on si přitáhl můj obličej k tomu svému a posměšně si mě měřil.

„Zase za milencem?“ ty slovy div nevyplivl. Mou odpovědí mu byl jen mrtvolný pohled. Neměla jsem sílu a ani náladu na to abych se tady ještě s někým hádala. Na můj vkus těch hádek bylo až moc. Nic jsem mu na to neřekla a to rozzuřilo ještě víc.

„Co se zase děje?“ zasyčel na mě.

„Nic.“ Řekla jsme a snažila jsem se mu vytrhnou. On ale svoje sevření nepolevil.

Kam jdeš?“ zeptal se znovu a ještě víc mi stiskl ruku. Bolestně jsme sykla a znovu jsem se pokusila mou ruku vytrhnout jeho dlaně. Bezúspěšně.

Do teď jsem byla hodná, ale už nebudu, pomyslela jsme si a zadívala jsme se mu do očí. Ty Edwardovy se rozšířili a jeho ruce za moment omámeně spadly podél těla. On sám už nevládl svému tělu, ale já mu taky nevládla. Nechala jsme ho tam stát a odjela jsem z příjezdové cesty a za mnou zbyl už jenom oblak brachu a zničený život.

Pevně jsme svírala volant a cítila jsem slzy, jak v úzkých cestičkách putují po mém bledém obličeji. Nic mě nemohlo zastavit ale… Pořád ve vzduchu vyselo ono nepříjemné ale a já nevěděla jak větu dokončit.

Přijela jsem na parkoviště letiště a vystoupila jsem i s taškou přes rameno ven z auta. V ruce jsme mačkala jeden z desítek falešných pasů a mířila jsme si to letištní haly. Přes rameno jsem zamkla ještě auto a mohla jsem vyrazit. Vešla jsem do klimatizované místnosti plné různých pachů lidí a v krku se ozvalo ono známé pálení. Nebylo divu. Snad měsíc jsem už nebyla na lovu. Dýchala jsem, co nejméně to šlo a v tom zvláštním stavu bdělosti jsem si vyčkala, až na mě přijde řada a já si konečně mohla koupit letenku směr Řím. Nic přesnějšího v tuhle dobu neletělo, ale mně to stačilo. Alespoň se proběhnu.

Svoje zavazadlo jsem hodila na váhu a mohla jsem se jít posadit to velké příletové haly, kde jsem čekala, až připraví letadlo.  Během půl hodiny už jsem nasedala do mohutného stroje a letuška mě usadila do měkkého sedadla v první třídě.  Zabořila jsem se do měkké kožené sedačka a zavřela jsem znavené oči. Přemýšlela jsem o minulosti prožitých momentech. A taky o budoucnosti. Příjme mě strýček? Bude hodný a šťastný nebo mě vykopne jak prašivého psa?

Ani nevím, jak ale usnula jsem. Jen temnota mě provázela spánkem a dávala mi tak úžasný pocit klidu a míru. Z téhle mojí idylky mě vyrušila až všetečná letuška, která po mě prostě vyžadovala, abych se připoutala. Udělala jsme to, co mi nakázala a čekala jsem, až letadlo dosedne na runway. S mírným trhnutím se tak stalo a letadlo začalo brzdit. Klidně jsem seděla na sedadle a čekala jsem, dokud všichni nevysednou a až zmizela ta nekonečná fronta, uráčila jsem se postavit.

Vystála jsem si frontu k okénku, kde jsem vyfasovala další razítko do mého pasu. Vyzvedla jsem si kufr a vyrazila jsme do půjčovny aut. Vybrala jsme si obyčejné nenápadné černé Audi a vyjela jsem směrem k Volteře.

Dorazila jsme před brány města a zaplatila jsem nutný poplatek za vjezd do té vší nádhery. Naposled jsme tam byla, když mi bylo pět… to jsem byla s Edwardem ještě kamarádka. Zatřepala jsme hlavou tak až se mi vlasy dostaly do očí, ale účel to splnilo, přestala jsem na něj myslet. Myslet na něj… můj zdroj bolesti a potěšení zároveň.

Zatáčela jsem do jedné uličky za druhou, až jsem dojela před monumentální železnou bránu. Zazvonila jsem a čekala, dokud někdo neřekne, že můžu vjet.  Z reproduktoru se ozval ne příliš milý hlas mojí kamarádky:

„Kdo je?“ skoro vykřikla.

„Ahoj Jane tady Bella.“ Nastala chvíle ticha a hned na to se z reproduktoru ozvalo nadšené zavýskání.

„Ahoj zlato! Co ty tady?“ zeptala se mě stále ještě přes reproduktor.

„Všechno ti to povím, Jane, ale musíš mě nejdřív pustit dovnitř. Nebudu ti to tady vyprávět takhle.“ řekla jsem jí jemně a v ten moment se mohutná brána s mírným zavrzání, začala pozvolna otevírat. Okamžitě jakmile vznikla postačující škvíra mezi dvojitými vraty, proklouzla jsem dovnitř. Vjela jsme na náměstí vykládané kostkami litého betonu různých barev složených do jedinečných obrazů jedné velké mozaiky a vystoupila jsme ven z vypůjčeného auta.

Ihned na to se ne mě pověsila malá holka kolem čtrnácti let. Její blond vlasy jí vlály kolem hlavy a utvářeli tak svatozář, která podivně kontrastovala s jejími krvavě rudýma očima. Neuvěřitelně se chichotala a silně mě objímala ve svém chladném náručí. Div mě nepřelomila v půli.

„Jane!“ zachroptěla jsme a stěží jsme popadala dech. Ta ode mě jako na rozkaz odskočila a ruce složila provinile za záda.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se mě provinile a přejížděla mě pohledem, jestli mi něco neudělala.

„Jo jasně… já to nějak rozchodím… Možná…“ připustila jsme tiše a vydala jsme se za Jane, která už upalovala k hradu a zpod kapuce šedivého pláště jí vykukovaly zlatistvé vlasy. S mírnými obtížemi jsme ji doběhla a objala jsem ji kolem ramen. Nebyl to žádná problém. Byla jsem totiž o dobrých deset centimetrů vyšší.

„Tak co zlato? Už máš nějakého milence?“ zeptala jsem se jí ze srandy, ale Jane byla překvapivě vážná. Šlehla jsme po ní udiveným a zároveň nadšeným pohledem.

„Mno… něco se mi tady rýsuje…“ řekla a neurčitě mávla dlaní do prostoru.

„To si děláš srandu! Já ti napíšu o každá kravině, co se mi uděje a ty se zabouchneš… nebo uděláš něco jiného a nic neřekneš! Ani řádku! Že se nestydíš! Kdo to je?“ Hned teď a tady mi to řekni! Nebo už nikdy nedojedu na návštěvu!“ vyhrožovala jsme jí jako malé dítě, ale dočkala jsem se odpovědi na moje dotěrné otázky.

„Mno… takže… asi jsem se zamilovala a teďkom zrovna jsme ve fázi “něco jiného“, jak ty jsi to pojmenovala.“ Řekla mi a zasněně se usmála.

„Ty vole! To léto je fakt síla… taky bych to tady mohla vyzkoušet… Jak to děláš? A kdo to je?! No ták! Nedělej hysterku! Hned mi to vyklop! Nedělej drahoty!“ škemrala jsme a poskakovala jsem kolem ní jako malé děcko, ale ji to nevadilo. Ona tohle taky dělávala… ale já to dělala častěji.

„Felix.“ Řekla to jediné jméno a mě se před očima vybavil sexy hromotluk se svalama jako Švarceneger. Jo tohle bych si nechala taky líbit… ale hned jsme zatřepala hlavou, abych se tohohle přesvědčení zbavila. Nevím kde, jak a proč mě to napadlo, ale už jsem o to nestála.

„Tak to jo, toho ti schvaluju!“ řekla jsem jí a konečně jsme ten náš menší průvod uvedla do pohybu. Zstavila jsem se až před mohutnými dřevěnými dveřmi s železným kováním. Nesměle jsme se podívala na Jane. Ta jenom pokývala hlavou.

„Očekává tě.“ řekla ještě a otevřela mi dveře. Mě nechala vejít jako první a hned jak vešla i sama zabouchla mohutné dveře tak razantně, až to zadunělo. Pozornost celého osazenstva sálu se tedy strhla na Jane a později i na mě. Pomalu jsme přistoupila ke třem totožným monumentálním trůnům a mírně jsem se poklonila. Než jsem se ale stihla sama postavit, stál přede mnou Aro, Caius i Marcus. Všichni tři se usmívali a Caius mě vyzvedl za dlaně do vzpřímeného postoje. Když mě tedy držel za, ruce objala jsem ho jako prvního. Hned po něm následoval Marcus a nakonec jsem si nechala “strýčka“ Ara.

Ten mě od sebe odtlačil na délku paží a k celému osazenstvu pronesl:

„No není úchvatná? Hotový poklad! A jak nám zkrásněla!“ v tu chvíli jsem si byla jistá tím, že jsem rudá až za ušima.

„Díky strejdo… seš fakt milej.“ Zamumlala jsem a on se tomu jenom rozesmál. Chytil mě kolem ramen a zamířil pryč ze sálu. Přes rameno ještě zakřičel:

„Zasedání je u konce! Teď si jdu pokecat se svojí neteřinkou.“ Zašeptal ke mně a otevřel mi galantně dveře a Caiovi a Marcusovi je přibouchl před nosem. Ti je nasupené rozrazili a vyrazili zběsile za námi.

„Tak zlatíčko co že jsi nás poctila svou přítomností?“ zeptal se mile Aro a jemně mě pohladil po líci. Zase tak zkoušel. Za ruce to nešlo tak musel zkusit i jiné části těla.

„Jenom tak… a chtěla bych tu na nějakou chvíli zůstat… to víte… rodinné problémy. A nezkoušej to, stejnak ti to nepude… jedině kdybych snad sama chtěla.“ Řekla jsme mu a posunkem hlavy jsem ukázala na ruku, která se dotýkala mého odhaleného ramene.

„Oh! Omlouvám se, ale já si nemohl pomoct.“ Řekl a mírně se zastyděl. Caius, který seděl v pohodlně vyhlížejícím koženém křesle, se jenom dusil smíchem. Změřila jsme si ho pobaveným pohledem. Byla jsem jím překvapeny. Už nebyl tak upjatý, jak jsem si ho pamatovala. Oblek vyměnil za světlé džíny a bílou košili…

Aro po něm šlehl nasupeným pohledem a umlčel tak jeho projevy. Hned jak se Caius uklidnil zaměřil svou pozornost zpět ke mně. I já se málem smála ale radši jsme se zklidnila…

„Jistě že můžeš zlatíčko… jak dlouho budeš chtít.“ Navázal tak milým proslovem na naši předešlou debatu, jako kdyby tady chudáka Caie skoro nevykostil pohledem. Nervózně jsem se pousmála a zamumlala jsme k němu slova díku. Ještě jsme se rozloučila s Marcusem a od Caiuse jsem dostala pusu ne tvář. Byl vážně milý.

Za dveřmi už na mě čekala vysmátá Jane a hodných pět metrů za ní stál Felix a na tváři měl nasazenou masku profesionálního odstupu. Já byla taky ráda, a tak jsem objala Jane a za ruku jsem se jí nechala táhnout do jižního křídla hradu, kde jsem měla mít své pokoje.

Kráčeli jsme jako tři prasátka za sebou. Felix, Jane a já celé tohle trio uzavírala. V moment kdy jsme míjeli okno s výhledem na náměstí, jsem si na něco vzpomněla…

„Víš, co by mě zajímalo?“ zeptala jsme se jí tiše, zatímco jsem si prohlížela skvostné olejomalby rozvěšené po kamenných stěnách.

„Hmm…?“ zeptala se mě Jane, ale nespouštěla oči z Felixova pozadí.

„Kdy jsi povýšila na vrátného?“ tím jsme poukázala na to, jak mě přijala a ještě mi otevírala bránu a… ani jsem to nestihla domyslet protože Jane po mě nasupeně skočila a my jsme se společně válely na zemi, v jednom chumlu nohou a rukou. Nakonec jsme se obě převalily na záda a začaly jsme se z plna hrdla smát… Felix se na nás chudák jenom díval a nechápal… V tu chvíli by nechápali i ti bystřejší…

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love hurts - 10. Kapitola: