Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - 1. kapitola

30.09.2015 (15:00) • kasi • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1857×

Probudilo mě šíleně ostré světlo, které si vypalovalo cestičku mými zavřenými víčky až do středu mého mozku. Tam způsobovalo nepopsatelnou bolest. Chtěla jsem umřít. Neříká se nadarmo – těžká rána opilcova.

S obrovskou námahou jsem otevřela jedno oko a zkontrolovala situaci. Pokoj, postel, fialové zdi, Charlie spící v houpacím křesle, kýbl u postele, zvratky. Otevřela jsem i druhé oko a hned ho zase zavřela, protože to světlo bylo prostě neúnosné. Pomaloučku jsem se zvedla z postele a hned, jak jsem to udělala, jsem toho začala litovat. Žaludek se mi obrátil vzhůru nohama a Charlie mi přiběhl na pomoc s držením vlasů.

„Bello, tohle už je vážně moc. Dostaneš zaracha, odsedíš si ho a hned poté, co ti vyprší, se zase ztřískáš? Tohle bylo naposledy, mladá dámo,“ řekl naštvaně, když jsem skončila. Vyhrabala jsem z šuplíku sluneční brýle, abych to přežila.

„Je mi skoro devatenáct,“ povzdychla jsem. Charlie se posadil na postel vedle mě a dal mi ruku na rameno.

„Dokud jsi pod mou střechou, je ti pořád sedmnáct.“ S těmito slovy odešel z pokoje. Zkusila jsem se podruhé zvednout a tentokrát to dopadlo dobře. Hodila jsem na sebe první oblečení, co mi přišlo pod ruku, a stáhla si vlasy do culíku. To mi připadalo jako rozumný nápad. Následně jsem si šla vyčistit zuby, abych dostala tu hnusnou pachuť pryč, a vydala jsem se dolů.

„Bello, prosím tě, proč se pořád tak opíjíš?“ Charlieho tón hlasu byl zoufalý. Podepřela jsem si hlavu a poposunula sluneční brýle výš.

„Asi se mi líbí ten pocit… lehkosti.“ Ne, tím to není. Charlie neví, že jsem lovec. Narodila jsem se s perfektními geny pro vykonávání této profese. V podstatě chodím ulicemi a pomocí mého daru dokážu vycítit upíry. Jestli vám tohle nepřišlo dost hustý, tak počkejte na tohle: Vycítím je až na vzdálenost dvou kilometrů, a když se hodně soustředím, dokážu jim i číst myšlenky.

V Seattlu je nás pět – já, moje nejlepší kamarádka Mykie, náš šéf Harrison a dva nováčci, Thomas a Ian. Každý den po škole se scházíme a trénujeme. Zabití upíra je velmi fyzicky i psychicky náročné. První pravidlo: V boji s upírem tělo na tělo nemáte šanci. Musíte je přelstít, aby na kontakt téměř nedošlo. Druhé pravidlo: Utíkat se ani nepokoušejte, dohoní vás. Třetí pravidlo: Kousnutí znamená smrt. Ne přeměnu, smrt.

A jak vlastně upíry zabíjíme? Máme zbraně. Naše výzkumné středisko přišlo s úžasným vynálezem. Říkáme tomu vývrtka a jde o to, že ze speciální pistole vystřelíte smrtící rychlostí takový… šroub. Je naplněn vlkodlačí krví, která upíry na chvíli ochromí, a než se proberou, spálíme je. Není to jednoduché, úspěšnost je malá. Máme štěstí, že upíři jsou většinou vyděšení z té zbraně a rádi utíkají.

Já piju alkohol, abych se osvobodila. To, co jsem řekla Charliemu, byla poloviční lež. Líbí se mi ten pocit lehkosti, ale zároveň se mi líbí, jak jsem otupělá a moje mysl je čistá. Nezajímám se o to, jestli slyším myšlenky nějakého upíra. Zajímám se o to, kolik panáků ještě zvládnu.

„Bello, tohle není normální,“ zopakoval Charlie. „Jestli to tak půjde dál, půjdeš na odvykačku. Promiň, ale tohle hraničí se závislostí.“ Nasupeně jsem seděla na židli a mlčela jsem. Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale stejně by mi neuvěřil. Jeho dcera lovkyně upírů? To asi ne.

„Tati,“ vydechla jsem, „já už to nikdy neudělám. Promiň.“ Lež sklouzla z mých rtů jako pírko. Jistěže to udělám znova. Protože to je jediný čas, kdy si opravdu vyčistím hlavu.

„Bello, tenhle slib jsi mi dala už příliš mnohokrát.“ Bez dalších slov sebral zbraň, nasadil si policejní čepici a jel do práce. Ani jsem neměla snahu do sebe nacpat jídlo a uvařila jsem si kafe. Nesnáším kafe, ale na tohle pomáhá celkem dobře. Vytočila jsem Mykiino číslo.

„Tak, jak jsi dopadla?“ pozdravila mě vřele. Mykie je můj přesný opak – abstinent. Tolikrát jsem se jí pokusila do žil dostat trochu alkoholu, ale ta potvůrka má snad senzor.

„Žiju,“ pronesla jsem melodramaticky. „Charlie je naštvaný. Nová čísla?“

„Sedm,“ pípla Mykie. Málem jsem zahodila sluchátko. Tolik jich tu snad nikdy nebylo.

„Sedm?!“ vykřikla jsem. Moje hlava odporovala té hlasitosti, tak jsem si přitáhla židli a posadila se.

„Sedm.“ Naše konverzace dále zahrnovala moje zděšené výkřiky a její nadávání. Byla jsem vzteky bez sebe. Napůl kvůli ohrožení a taky kvůli tomu, že s takovouhle kocovinou budu muset pracovat. Nasedla jsem do auta a rozjela se rovnou na základnu poradit se s Harrisonem.

Ten už tam čekal úplně bledý a držel v ruce vývrtku. Posadila jsem se a posunula sluneční brýle výš.

„Pila jsi?“ pronesl tiše. Přikývla jsem. Z ničeho nic po mně hodil tužku. Agrese ve mně se vzedmula, ale kocovina byla silnější. „Kolikrát jsem ti říkal, že nemáš pít?! Jsi úplně mimo!“ rozčiloval se.

„Harrisone, vysvětlím to…“ začala jsem, ale nenechal mě domluvit.

„Ne, Bello, ty jsi skončila.“ Nevěřila jsem svým uším.

„Promiň? Máš snad někoho lepšího? Harrisone, v tomhle městě je nás zatracených pět. Nemůžeš si dovolit propouštět. Už vidím ten inzerát – hledá se nový lovec upírů. Já se pro tuhle práci narodila a můžu ti garantovat, že pro tuhle práci i zemřu.“ Stála jsem na nohou a udělala pár kroků k němu. On srovnal naši vzdálenost a byli jsme od sebe asi jen pět centimetrů.

„Poslední šance,“ zašeptal. „Ještě jednou se zřídíš a v Seattlu budou lovci jen čtyři,“ ustoupil a já se obrátila na odchod.

„Ne tak rychle,“ zastavil mě. „Abys mi dokázala, že to myslíš vážně, těch nových sedm upírů sejmeš. Sama. A žádný neunikne, rozumíš?“

„To je sebevražda,“ dodala jsem stroze. „Zabijí mě.“ Harrison se usmál.

„Snad jim chutná chlast.“ Na to jsem neměla co říct, tak jsem prostě odešla a nasedla jsem do auta. Začala jsem zběsile mlátit do volantu, až jsem měla oteklé ruce. Chtěla jsem brečet. Po několika minutách jsem se vcelku srovnala a soustředila se na myšlenky. Bylo jich moc, sedm myšlenkových proudů najednou, navíc upíři myslí hrozně rychle.

Rozpletla jsem jednu nit myšlenek a zjistila, kde žijí. Jela jsem na to místo a čím blíže jsem byla, tím silnější myšlenky byly. Pukala mi hlava, v tomhle stavu to nezvládnu. Zastavila jsem u cesty a profackovala se. Kafe jsem s sebou neměla, ale bolest hlavy už povolovala.

Na místo jsem dorazila po poledni. V ruce jsem měla vývrtku a v kapse zapalovač. Ale převezli mě. Vylezli na terasu a dali ruce vzhůru. Počkat, tohle nejsou upíři. Nemají rudé oči.

„Co jste zač?“ zeptala jsem se ohromeně. Byla jsem opravdu mimo, v tuhle chvíli už jsem měla střílet.

„Neublížíme ti. Jsme vegetariáni, živíme se ze zvířecího masa. Prosím, mohla bys odložit tu zbraň?“ mluvil jakýsi pohledný blonďák, ale to jsou všichni.

„Abyste si mě dali jako zákusek? Ne, díky,“ sevřela jsem vývrtku ještě pevněji. Nějaký zrzek opodál se tvářil velmi frustrovaně.

„Co se děje?“ zašeptala rozčepýřená černovláska.

„Neslyším ji,“ podotkl a vyjeveně na mě zíral. Napojila jsem se na jeho myšlenky. On je čtenář myšlenek – jako já – a moje myšlenky pro něj zůstávaly tajemstvím. Okouzlila jsem ho. Počkat… cože? Totálně mě nezajímal nikdo jiný, než ten zrzek. Ve všech myšlenkách se odráželo jméno Edward, to bude asi on.

„Musím vás zabít, jste upíři. Na stravě nesejde,“ připravovala jsem se na výpad a oni znervózněli.

„Ale záleží, to je všechno, na čem vám záleží! My vaše území neohrozíme, nezabíjíme lidi. Jste v bezpečí.“

„A to má sežrat kdo?“ prskla jsem a střelila.

Ahoj, po dlouhé době přicházím s novou povídkou. Doufám, že se vám aspoň trochu líbila, ale ráda bych osvětlila pár věcí. Moji upíři v této verzi jsou poupraveni, protože člověk ani lovec by upíra nebyl schopen zabít. Nejsou tak rychlí, mají průstřelnější tělo a obecně jsou slabší. Doufám, že to nikomu příliš nevadí. Zároveň chci dodat, že se nesnažím nikoho kopírovat, tohle je celé z mojí hlavy. :)

Autor: kasi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - 1. kapitola: