Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loutkařka - 3. kapitola

09.09.2013 (09:30) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1950×

Isabella si přes červené šaty vzala černý plášť a na hlavu si dala kapuci. Taky mi jeden hodila. Nejdřív jsem to nechápal, ale vzápětí mi to došlo. Přece se nemohla prozradit. Isabella Volturi, upírka, která přemohla Ara a jeho bratry, jde do baru. Ne, to by nešlo...

Když jsme vyšli z hradu, přivítala nás černočerná noc. A taky Heidi... Taky měla černý plášť s kapucí, ale ona si ho nechala rozeplý, takže byly vidět červené sexy minišaty. Zářivě se na mě usmála a Isabelle přikývla. Pochopil jsem, že Heidi je Isabellina jistota.

„Isabello, měla by sis taky někdy koupit něco jiného než šaty nebo kalhoty. Kalhoty a trička máš sice hezké, ale to není totéž jako krásné moderní šaty,“ postěžovala si Heidi. Páni, takovou drzost by neodpustila ani mně, ale jí ano. Ty dvě si asi vážně rozuměly.

„Sama víš nejlépe, že nemám čas na nákupy,“ odsekla. Ale nebylo to nepřátelské...

„Proč?“ vmísil jsem se do hovoru.

„Někdo musí zůstat na hradě.“

„Co takhle Heidi?“

„Ta by šla se mnou. Prostě to nejde. Nemůžu jít sama, ale někdo musí zůstat na hradě. Udržet pořádek a klid.“

„Tak by s tebou šla Alice. Ta tomu všemu rozumí.“ Heidi uraženě zasyčela. Ano, i ona tomu rozuměla.

„To by nebylo totéž,“ nesouhlasila Isabella.

„Tak bych šel já.“ Ticho.

Isabella s Heidi mě noční Volterrou dovedly k jednomu pidi baru, který nevyhlížel moc slibně. Co jsme vůbec dělali v lidském baru?

„To je jen zástěrka. Podívej se na barmanku,“ zašeptala Heidi. Poslechl jsem. Opravdu. Sice tu hrála lidská hudba a popíjeli tu lidé, ale barmanka byla červenooká upírka. Měla krátké blond vlasy a její tělo mělo tvar přesýpacích hodin. Zrovna se culila na jednoho mladíka, který si nejspíš vyléval srdéčko. Prohlédl jsem si i ostatní. Veškerá obsluha se skládala z upírů.

Isabella kývla na barmanku, která se vesele zatetelila a taky kývla. Mávla na jednoho upířího kluka, který hned přiskočil. Mávl na nás rukou a nepozorovaně nám odemkl jedny dveře. Za námi je zase zamkl, ale dal Heidi náhradní klíč. Objevili jsme se v místnosti dvakrát dva. Nikde žádné dveře, nic, jen schody v podlaze. Isabella k nim kývla a já se jako poslušný upírek vydal dolů. Ocitl jsem se zase v nějakém baru.

Copak tu není nic jiného než bary? Ale tenhle byl jiný. Nejen obsluha byla upírská. Všichni tu byli upíři. I hosté. Heidi mě popadla za loket a dotáhla k baru, kde už Isabella seděla. Hrála tu moderní hudba. Od Lady Gaga, Beyoncé, Evanescence a podobně. Jenže to nebyly originály. Přezpívali to upíři, aby se to dalo poslouchat. Lidské hlasy nebyly na zpěv dělané.

„Isabello, dlouho jsem tě neviděla. Dáš si...“ usmála se barmanka. Tahle měla dlouhé černé vlasy a pleť olivově zbarvenou. Nejspíš pocházela z Egypta.

„A pozitivní,“ odpověděla Isabella. Heidi kývla, že chce to samé, co její paní. To bylo ale divné slovo. Něčí paní. Zamrazilo mě.

„A ty, vegoši?“ Barmanka se otočila na mě.

„Máte?“ zeptal jsem se.

„Přes lišku až po medvěda. Dle potřeby,“ odpověděla a zazubila se.

„Pumu,“ odpověděl jsem na její otázku. Přikývla a odcupitala někam do skladu. Zvířata asi nečepovali.

„Sorry, vegoši, ale všechna zvířata nemáme na skladě živá, takže tohle je mrtvá krev,“ zamumlala a po desce barového stolu mi poslala skleničku.

Na barové židli jsem se otočil zády k baru, abych si mohl prohlédnout místnost. Přede mnou byl taneční parket. Jeho podlaha svítila. Barvy se střídaly. Zrovna hrál Poker face. To se hodilo. Ten upíři uměli nejlépe. Tancovalo tam patnáct upírů, z toho čtyři páry. Vzadu za parketem bylo pár stolů s židlemi, kde seděli další upíři. Někteří se živě bavili, ale jiní vypadali strašně zmučeně. Přímo příšerně.

„Proč je tenhle bar schovaný pod falešným lidským?“ zeptal jsem se barmanky. Přestala sušit skleničku a podívala se mi do očí.

„Protože je to tajnej bar. Jen tak někdo se sem nedostane. Upír o něm holt musí vědět, jinak nemá šanci. A taky kvůli lidem. Bylo by docela blbý, kdyby si nějakej člověk myslel, že vešel do super baru, ale ve skutečnosti by se ocitl na místě plném upírů, kteří hltají krev ostošest. Nemyslíš?“ zasmála se a zvedla jedno úhledně vytvarované obočí. Přikývl jsem. Pousmála se pro sebe a dál se věnovala sušení skleničky.

„A je tu ještě něco?“ ptal jsem se dál. Barmanka si povzdechla, odložila skleničku a usmála se na mě. Pochopila, že to bude na dlouho.

„Jsem Anabell,“ podala mi ruku. Potřásl jsem si s ní.

„Edward,“ odpověděl jsem. „Anabell – to není egypské jméno,“ konstatoval jsem chytře. Aby taky ne.

„To teda není. Jmenovala jsem se Cleo, ale po přeměně jsem se přejmenovala.“ To mi asi došlo, ne...

„Tenhle podnik je vlastně nejlepší na celém světě. Takovejch upířích barů je málo, ale přece jen existují. Jenže tenhle je unikát. Volterra je místo, kterýmu se každej raději vyhne, ale dá se tu i pořádně schovat. Kromě tady holek nikdo z Volturiových o baru neví. Je tu taky pár pracoven, kde upíři mezi sebou vyjednávaj... Nebo taky bordel – jak tomu říkaj lidi. Dokonce i pro homouše. Ale taky to tu funguje jako hotel. Zkrátka a jednoduše – je to tu všechno v jednom,“ dokončila výklad a zářivě se usmála. Souhlasně jsem zamručel.

„Věděla jsem, co je tohle za podnik, ale vážně jsem neměla nejmenší tušení, že je tu i bordel,“ oznámila nám Isabella a řekla si ještě o jedno áčko.

Mezitím si vedle Heidi, která seděla po mé levici, sedl mladý upír. Měl ulízlé havraní vlasy, karmínové oči a výrazné lícní kosti. Byl svalnatý, ale středně velký. Zářivě se na ni usmál a objednal si B negativní.

„Ahoj, jsem Derec.“ Ještě jednou se usmál a podal jí dlouhou ruku.

„Heidi,“ prozradila mu svoje jméno a úsměv mu oplatila. Viděl jsem to přes jeho myšlenky.

„Krásná slečna s krásným jménem, to se jen tak nevidí,“ zalichotil jí. Chtěl jsem utéct. U randění Volturiové jsem být vážně nechtěl.

„A já myslela, že jsme v upířím baru,“ zasmála se.

Isabella se na mě významně podívala a já přikývl. Ano, pozorovat Heidi při flirtování bylo pro nás dva hnusné. Ble! Isabella Heidi vesele zamávala a postavila se. Napodobil jsem ji, ale to zamávání jsem si odpustil. Isabella mrkla na barmanku, která jí hned nato hodila dvě lahve a klíč. Jedna z lahví byla cítit lidskou krví. A ta druhá? Hm, hm... Že by pumička pro Edwarda?

Následoval jsem svoji paní, kterou stále skrýval plášť, několika chodbami. Nakonec zastavila u jedněch dveří. Vyhlížely dosti obyčejně. Isabella do zámku zastrčila klíč od barmanky a otočila s ním. Ozvalo se cvak a dveře se otevřely. Vstoupil jsem za Isabellou do místnosti, která nebyla ani velká, ale ani malá. Pokoj byl sladěn do žluté barvy. Strop, stěny, koberec a dokonce i gauč, na který jsme se usadili. Naproti nám stála na stolku televize. V jednom rohu se nacházel reprák a pouštel ty samé písničky, které vyhrávaly v baru. Bylo mi tu tak divně dobře. Až moc dobře. Cítil jsem se šťastný. Šťastný, divoký a nespoutaný. Volný jako pták.

Isabella mi podala jednu láhev a já si ji otevřel. Totéž ona udělala se svojí. Ťukli jsme si a nastejno se napili. Krev byla ještě teplá a lahodná. Jenže to moje nebyla puma. Nejdřív jsem se bez rozmyšlení lekl, že jsem se napil lidské krve, ale byla to medvědí krev. Uf! Kdybych mohl, dostal bych úlekem infarkt. Díky bohu za ten upíří život, o který jsem jinak absolutně nestál.

Brzy mi začal vyzvánět mobil. Volal Emmett. „Kde se, sakra, flákáš? Přijď za námi!“ oznámil mi rozzlobeně.

Ach jo, a to se mi tu líbilo. Ano, svoji rodinu miluju, ale teď mě rušit nemuseli. Chtěl jsem si nezávisle popovídat s Isabellou a vypít pár doušků medvědí krve. Klidně bych se bavil i o počasí, jen abych nemusel do toho prokletého hradu. Tohle byl upíří ráj. A já musel vypadnout.

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loutkařka - 3. kapitola: