Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 23. kapitola

23.03.2011 (13:15) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 6212×

22.  kapitola

Čas plynul strašně rychle. Začal prosinec a všude zněly koledy. Vánoce miluju, se zimou je to horší. Edward moji posedlost Vánocemi znal, takže ho nepřekvapilo, když jsem se objevila se sobí čelenkou ve vlasech a s náušnicemi – které vypadaly jako menší baňky - v uších. Dokonce jsem Kiki koupila obojek s vánočními motivy, a když nás takhle viděli Cullenovi, smáli se mi ještě celý den.

Prožívala jsem neskonale šťastné období. V nemocnici i ve škole si mi dařilo, měla jsem kolem sebe lidi, co mě milují, měla jsem Edwarda a Kiki, která se ke mně tulila pokaždé, když byl Edward na lovu nebo měl noční v nemocnici. Byla jsem šťastná, ale přesto ve skrytu duše, když jsem se podívala na Edwarda, nemohla jsem nevidět holčičku s jeho vlásky, malého chlapečka s jeho úsměvem…

A pak přišlo něco, co mělo změnit naše životy. Krásné odpoledne, které jsem trávila se svou švagrovou Rose, se změnilo v noční můru. Stačil k tomu jeden telefon.

Když začala vyhrávat melodie, kterou si k svému jménu nastavila, Quinn – I’m barby girl….

„Ahoj, Quinn! Kde hoří?“ štěbetala jsem.

„Bello?“ slyšela jsem, jak ze sebe ztěžka dostává.

„Jestli o tom bude vědět někdo jiný než ona, vyřídím si to s tebou!“ slyšela jsem mužský hlas v pozadí a Quinnin vzlyk.

Rychle jsem se rozhlédla po pokoji. Rose mi šla zrovna pro pizzu a vzala s sebou Kiki, prý na procházku, takže hovor nemohla vyslechnout.

„Co se děje Quinn, kde jsi?“ zeptala jsem se a začala se oblékat, slyšela jsem její vzlyk a pak ránu.

„Quinn! Haló! Quinn!“ volala jsem do telefonu a sbíhala schody v našem domě.

„Jestli chceš, aby ona i ten parchant, kterého nosí, byli naživu, dojdi na pitevnu,“ slyšela jsem hlas a krve by se ve mně nedořezal. Kevin.

Před domem jsem se chtěla dát do běhu, ale srazila jsem se s Rose a Kiki.

„Kam tak letíš?“ zeptala se vyjeveně. Co jí mám odpovědět?

„Musím do školy, něco jsem zapomněla odevzdat. Teď mi volali, že na to mám půl hodiny, jinak mi nedají zápočet,“ páni, mě to dneska pálí.

„Dobře, a kdy se vrátíš, Edward bude doma za hodinu a máme jít do divadla,“ volala na mě Rose.

„Neboj, za chvíli jsem zpět! Jdu jen na skok do pitevny!“ křičela jsem a zahýbala za roh. V kabelce jsem hrabala klíče od auta, ruce se mi třásly. Chvíli jsem přemýšlela, že zavolám Edwardovi, ale zavrhla jsem to. Zvládnu to. Kevin by přece nikomu neublížil.

V rekordním čase jsem parkovala u kampusu školy. Všude bylo plno lidí, kteří doháněli resty. Rychlým krokem jsem si razila cestu k pitevně a zdravila známé. Konečně jsem dorazila na místo.

Dívala jsem se na ty dveře, do kterých jsem vždy vstupovala se vzrušením, ovšem dnes se strachem. Vzala jsem za kliku, bylo zamčeno. Nedaleko se pohybovalo pár lidí a já jen doufala, že si jich Kevin nevšimne a neudělá nějakou hloupost.

Na chodbě zmateně pobíhalo několik studentů, kteří se snažili ukořistit poslední minutky profesorů v tomto roce. Zaklepala jsem a čekala. Zrovna když mě míjel jeden ze studentů, otevřely se dveře a já najednou stála tváří v tvář hlavni revolveru. Jediné, co jsem přes své splašené srdce zaslechla, bylo zalapání po dechu. Pak po mě hmátly ruce a já se ocitla na pitevně.

Po velké, mě velmi známé místnosti, jsem hledala Quinn. Seděla schoulená pod oknem, objímala si vystouplé bříško, jako by jej chtěla chránit.

„Quinn.“ Vyběhla jsem za ní. Klekla jsem si k ní. Seděla a celá se třásla, rychle jsem ji zkontrolovala. Kromě modřiny, která se jí táhla přes obličej, byla fyzicky v pořádku. Parchant jeden! Objala jsem ji a ona zaštkala.

„No to je mi shledání, jak milé,“ slyšela jsem posměšný hlas, jeho tvář se na mě šklebila a v očích měl šílenství.

„Kevine,  přeskočilo ti?“ vyjela jsem na něj. To, že jsem to přehnala a rychleji mluvila, než myslela, jsem poznala záhy. Ránou, které mi přistála na obličeji, jsem si rozkousla ret. Dopadla jsem na zem a Quinn zakřičela.

„Drž hubu, ty hysterko!“ zaječel Kevin, byl tak děsivý.

„Kevine,“ začala jsem.

„Ty drž taky hubu, je to všechno jen tvoje vina. Tvoje a toho tvého Cullena. Díky vám mě vyhodili ze školy, rodiče se mnou nemluví, vyhodili mě z domu, nechtějí mi platit další studia, dělám podřadnou práci nočního hlídače! Víš, jak je to ponižující? Byl by ze mě dobrý doktor! Zprvu to všechno začalo jako sázka a opravdu jsem tě chtěl využít. Ale byla jsi tak zábavná, to, že tě mám rád, jsem zjistil, až když jsem tě ztratil. Ale ty jsi neváhala a hned jsi vlezla do postele Cullenovi. Jsme stejní, já tě využil a tys mě využila!“ křičel a chytil se za hlavu. „Ale já se pomstím!“

„Kevine, uklidni se,“ prosila jsem ho. Byl úplně mimo, jeho zorničky byly rozšířené, podle všeho byl pod vlivem nějakých léků.

„Já jsem klidný,“ řekl, jeho hlas byl tak ledový. Měla jsem zavolat Edwardovi, jestli tohle přežiju, ukousne mi hlavu. Nesnášel, když jsem šla do něčeho po hlavě. Od toho dne, co jsme se vrátili z penzionu, mě ochraňoval jako oko v hlavě.

„Kevine, pusť ji,“ začala jsem na něj naléhat. Velký stres mohl Quinn ublížit.

„Myslíš si, že jsem blbý?“ zeptal se.

„To si nikdo nemyslí, podívej se na ni,“ ukázala jsem na Quinn, která se celá třásla. Najednou se chytila za břicho a hlasitě zakřičela.

„Quinn, co se děje, podívej se na mě,“ prosila jsem ji.

„Strašně to bolí,“ vysoukala ze sebe a držela se za bříško.

„To bude v pořádku, jen se snaž zůstat v klidu,“ podívala jsem se na Kevina, který se zdál být vyděšený. „Kevine, potřebuju, abys ji pustil, je to opravdu důležité…“ Kevin ovšem vrtěl hlavou. Pořád si utíral pot z čela. Byla z něj troska.

„Bello,“ slyšela jsem zděšený hlas Quinn. Jedna její dlaň byla od krve. Bylo mi jasné, že pokud se nedostane hned do nemocnice, mohla by přijít o miminko.

„Kevine, poslouchej,  tohle není sranda, zabíjíš její dítě. Máš, co jsi chtěl, máš mě, ji nepotřebuješ,“ zkusila jsem to znovu. Začal přecházet sem a tam, v ruce držel stále pistoli a neobratně s ní šermoval. Držel se za hlavu a něco si pořád mumlal.

„Dobře,“ zastavil se. „Pomoz jí ke dveřím, pak to bude muset zvládnout sama,“ dodal. Doufala jsem, že má u sebe telefon. Potichu jsem se jí na to zeptala a ona kývla. V obličeji byla bledá. Pořád jsem jí šeptala, že bude všechno v pořádku, že ona i miminko budou zdraví, že já to zvládnu. Spíše než ji jsem ale snažila uklidnit sebe.

Byli jsme u dveří, Kevin mě surově popadl za paži a smýkl se mnou od Quinn. Viděla jsem, jak po Quinn sáhly ruce v tmavém oblečení, a doufala, že si toho Kevin nevšimne. Najednou jsme byli sami. Jen já a on. Pohladil mě po tváři a já uhnula.

„Dříve jsi takhle nereagovala,“ odfrkl si.

„Dříve jsem nevěděla, co jsi zač a nemířil jsi na mě zbraní,“ odpověděla jsem a v duchu si nadávala. Do háje, Bello, neprovokuj ho. Bylo vidět, že je celý nesvůj, najednou sáhl do kapsy a vytáhl lahvičku léků, jedním naučeným pohybem ji otevřel a několik pilulek putovalo do jeho úst.

Bylo vyloženě štěstí, že jsem ho přemluvila k tomu, aby pustil Quinn.

Sesunula jsem se podél zdi na zem a čekala. Minuty se vlekly a on se na mě jenom díval. Sledovala jsem ručičku na hodinách, které visely na stěně. Bála jsem se.

Můj strach byl o to větší, že jsem měla pro co žít, že jsem chtěla žít a nechtěla jsem ztratit Edwarda, rodinu, Quinn, Jake, to maličké a Kiki. Všichni jsme byli spokojení, proč tohle?

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se.

„Proč to děláš?“

„Chci mu ublížit, tomu tvému výjimečnému, perfektnímu Cullenovi,“ odfrkl.

„Ale on nepřijde,“ vrtěla jsem hlavou, „ani neví, že jsem pryč.“

„Ale to se změní,“ vzal telefon, přiložil si ho k uchu a najednou jsem slyšela, jak mluvil medovým hlasem. Byl tak sladký a krutý, že jsem se začala třást.

„Ahoj, Cullene, pamatuješ si mě, ne? Óóó, to je milé, že si na mě vzpomínáš, já bych na tebe raději zapomněl. Ale o co jde, Edwarde.“ Sledovala jsem ho, jak chodí kolem mě. „Mám něco, o co velmi stojíš, co miluješ, co nechceš ztratit.“ Zarazil se.

„Myslíš? Já ji tady mám před sebou a tvou sestru nikde nevidím,“ hrozivě se zasmál. „To víš, že ti ji můžu dát.“ Zastavil se přede mnou, dřepl si a podával mi telefon. Zavrtěla jsem hlavou.

„Dělej,“ procedil skrz zuby. Založila jsem si ruce okolo hrudníku a opět zavrtěla hlavou. V tu chvíli dopadla jeho dlaň na mou tvář, úder byl o to tvrdší, že v ní svíral zbraň. Chtě nechtě jsem vykřikla.

„Slyšel jsi ji? Není pěkné ji slyšet křičet, je pořád krásná, Edwarde, možná si s ní trošku pohraju,“ smál se do telefonu. Jakmile mi došla jeho slova, ztuhla jsem. To by přece neudělal. Podívala jsem se na něj, myslel to vážně, on byl opravdu šílený! Začala jsem třást a z očí mi tekly slzy.

„Už pláče, Edwarde, asi se bojí,“ smál se Kevin a položil telefon. Dřepěl vedle mě a zvedl mi hlavu, abych se na něj podívala. Pistolí se škrábal na hlavě. „Co s tebou?“ zeptal se sám sebe.

„Kevine, neblázni, řekneme, že to byl nepovedený žert. Podáš si znovu přihlášku, pomůžu ti s tou zkouškou,“ prosila jsem ho.

„Ty si myslíš, že to bude tak jednoduché?“ zakřičel a praštil rukou do zdi vedle mojí hlavy.

Edward

hudba

Poslední dobou byla Bella smutná. Sice říkala, že je vše v pořádku, ale chvílemi ji mizely ty její nádherné jiskřičky z očí. Rozhodl jsem se, že ji překvapím něčím velkolepým. Všechno jsem zajišťoval pomalinku a v tichosti. Jediný, kdo o mém počínání věděl, byla Alice, samozřejmě. Před tím ďáblíkem se nedalo nic utajit. V myšlenkách mi neustále posílala místa, kde ji mám požádat o ruku. Dokonce chtěla jednat o tom, že tak učiním v Buckinghamském paláci. Když ji sekretářka premiéra řekla, že je padlá na hlavu a ať vyhledá pomoc psychiatra, Alice na Londýn zanevřela a začala pátrat po okolí.

Kromě šílených nápadů, jako na vrcholku Eiffelovy věže nebo uprostřed kolosea v Římě se zrodil jeden nečekaně romantický. Požádám ji o ruku na místě, kde jsme se poprvé milovali. Popravdě jsem to chtěl udělat už na naše první výročí, v letadle, přesně rok od chvíle, kdy jsme se poprvé spatřili a ona šílela z letu do Evropy, ale smrt Charlieho ji zasáhla více, než dokáže připustit. Občas v noci pláče ze spaní a volá ho. Vždycky ji jen držím, protože nemohu a ani neumím ulevit její ztrápené duši.

Děsím se toho, že by se jí něco stalo. Ona i ta malá hyperaktivní šíleně umazlená Kiki jsou moje sluníčka, která mě provázejí po tak moc šedém světě.

Šel jsem po ulici a přemýšlel nad tím, jak bude Bella reagovat.

„No konečně,“ slyšel jsem, jak se na mě utrhuje Alice. Bože, ta malá hyperaktivní čertice mi snad nedá pokoj. Stál jsem před zlatnictvím, kde jsem chtěl vybrat prstýnek. Alice mi celou dobu nákupu nakukovala přes rameno a střídavě kývala či vrtěla hlavou. Do finále se nakonec dostaly dva a ani jeden jsme nedokázali vybrat. Co se týče Belly, byly naše dary na houby. Nedokázaly nám pomoci. Jediný, kdo nebyl na Bellu krátký, byl Jasper, ale jen částečně. Dokázal její emoce vycítit, ale už je nedovedl ovlivnit. S Bellou se holt nenudíme, vždycky nás dokáže překvapit.

„Tak vezmeme oba,“ navrhla Alice, ale to už jsem vrtěl hlavou a ona kývala na znamení, že to chápe. A co kdybychom zavolali Rosalie, má na tyhle věci výjimečný vkus, Alice nad ničím moc nepřemýšlela a už psala textovku. Ani ne za třicet vteřin přišla odpověď a za necelých patnáct minut stála Rose i s Kiki v náručí u zlatníka. Poté, co nás Kiki velkolepě přivítala, se Rose mohla konečně věnovat prstenu. Alice mezitím objednávala jídlo, na které se Rose vymluvila, že ho přinese, a my konečně vybrali můj zásnubní prsten pro Bellu.

Byl nádherný, prodavač střídavě koukal na Alice a Rose a pak se nesměle zeptal, která z nich je nevěsta, když se holky dosmály, přiznaly, že jsem jejich bratr a že se na svou novou švagrovou těší, i když už teď ji považují za součást rodiny.  Ze zlatníkových myšlenek jsem vyrozuměl, že byl překvapen z toho, jak moc v dnešní době dokážou sourozenci držet spolu.

„Je nádherný,“ rozplývala se Alice, „určitě řekne ano,“ vědoucně kývala hlavou, i když věděla houby.

„Je úchvatný, Edwarde,“ přitakávala Rose. „Já už musím pádit.“ Ještě udělala něco jako – pápá, prstýnku - a zmizela i s Kiki pryč. Naposledy jsem se podíval na skvost z bílého zlata a platiny, kterému vévodily tři briliantové kameny.

Zrovna, když jsme vycházeli s Alici ze zlatnictví, ztuhla a měla vizi. To, co viděla, mě naprosto šokovalo.

„Kdy, Alice?“ zeptal jsem se.

„Nevím, možná právě teď,“ vrtěla hlavou. Jindy bezstarostná Alice se zářím úsměvem a nakažlivým úsměvem, měla stažený obličej do bolestivé grimasy. „Budeme potřebovat Jaspera,“ zašeptala. Rychle jsme nasedli do našeho auta a mířili ke škole.

„Jestli jí něco udělá, zabiju ho,“ vykřikl jsem.

„Jasper  je za dalším rohem,“ navigovala mě Alice. Co nejrychleji jsem kličkoval v odpoledním provozu Londýna a odbočil do ulice, kde na nás Jasper čekal. Alice rychle vysvětlila celou situaci Japserovi a ten pochopil, co bude jeho úkol. Zviklat přesvědčení Kevina. Vtom mi zazvonil telefon. Věděl jsem, kdo volá, Alice mě nabádala, abych ho něčím nevyděsil nebo nerozčílil. Celou dobu jsem se držel, ale když jsem uslyšel Bellin výkřik a pak jeho posměšky, co všechno jí udělá, věděl jsem, že jakmile ho dostanu pod ruku, zabiju ho.

Rychle jsem zaparkoval auto a běžel co nejrychleji k budově, kde je pitevna. Všude kolem ní byli policisté a zásahová jednotka. Quinn právě nakládali do sanitky a odváželi do nemocnice.

„Pane, sem nesmíte,“ vykřikoval na mě muž v uniformě.

„Má moji snoubenku,“ vykřikl jsem.

A pak se ozvaly výstřely, Bellin výkřik a nastala vřava.

-------------------------------------------------------------------------------------------

No tak se uklidníme, dýcháme, srdíčko zpomaluje...

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 23. kapitola: