Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 22. kapitola

19.03.2011 (12:45) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3714×

22. kapitola

Zabiju ji! Vážně ji zabiju! Málem mi způsobí infarkt, protože pohovka, kterou nám vybrala, bude k mání až za dva týdny a to naruší koncept celého obývacího pokoje. Málem mě kleplo, ještěže jsme byli tak blízko resuscitační jednotce. Měla jsem co dělat, abych nevzala svářečku a neudělala z Alice pět malých do školky.

Edward Alici seřval takovým způsobem, že se pak pohádal s Jasperem. Teď jsme seděli všichni v obýváku u Cullenů a měli rodinnou poradu. Esme chtěla, aby se všechno urovnalo, Carlisle na tom trval také. Emmett se smál a Rosalie se mazlila s Kiki. Já, Edward, Alice a Jasper jsme seděli naprdnutě na pohovce a každý jsme koukali jinam.

„Bude to?“ zakřičela Esme. Moje obočí právě vyletělo mimo moje čelo. Esme umí křičet?

„Moc se omlouvám, Bello, nechtěla jsem tě vyděsit. Chtěla jsem, abyste to měli co nejlepší, nejhezčí. Moc se omlouvám,“ promluvila Alice potichu.

„To je v pořádku, jen mě příště tolik neděs. Je mi jedno, jestli budeme sedět čtrnáct dní na polštářích místo na sedačce, je mi to fuk. Jde o to, že to bude náš byt,“ odpověděla jsem.

„Na polštářích?“ vyjekla Alice, „ale to je geniální! To bychom mohli udělat, bylo by to tak inovativní! Ó, Bello!“ vrhla se ke mně a drtila mě v objetí.

„Výborně, a teď vy dva,“ ukázala Esme na Edwarda a Jaspera.

„Sorry, brácho, trochu jsem to přehnal,“ řekl Jasper.

„Taky se omlouvám, neměl jsem na Alice tak vyletět, je přirozené, žes ji bránil, ale tak vyděsila Bellu,“ zavrtěl hlavou. No jo, pokud jde o mě, Edward je mírně řečeno - velmi hysterický. Asi jako Alice při slevách u Barnys, když ji uvězní tajfun v Austrálii a ona si musí namočit vlasy v oceánu, protože letecké společnosti ani přes úplatky nepoletí.

„Výborně, děti, takže na to můžeme zapomenout. Alice, jdeme, máme ještě hodně práce s bytem. Emmette,“ oslovila svého dalšího syna, který se snažil vypařit z místnosti, „pomůžeš Jasperovi s montováním nábytku. Rosalie bude s Alice malovat a já budu řešit rozestavění nábytku podle Feng šuej,“ zatleskala Esme.

„A co my?“ zeptala jsem se a ukázala na sebe a Edwarda.

„Ty i Edward si potřebujete odpočinout a Carlisle jde na noční do práce,“ odpověděla.

„Ale já jsem měl jiný program,“ namítal Emmett.

„Koukat na sport do zblbnutí můžeš zítra,“ odpálkovala jeho námitku Esme.

„No tak jdeme!“ volala nadšeně Alice. „Užijte si to,“ mrkla na nás a zmizela jak pára nad hrncem. „Honem! Ještě mají otevřeno v Ikea!“ řvala v autě a troubila na klakson. Vážně jsem byla ráda, že mě z toho šílenství vynechali.

Edward se v noci postaral, abych nemyslela na nic jiného, než na jeho krásné tělo.

**********

„Ježíšikriste, hněte těma zadkama, já se z vás zcvoknu!“ ječela Alice u dveří už dvacet minut. No, spíš my z tebe – pomyslela jsem si. Uběhlo čtrnáct dní a náš byt byl hotov. Samozřejmě jsme do něj nemohli, Edward sice něco zahlédl v myšlenkách, ale nebyl si moc jistý a mně nic nechtěl říct.

„Hele, dělej, za dvě hodiny mi začíná zápas!“ vřeštěl Emmett vedle Alice. Abyste se neposrali – oba dva! Dožvýkala jsem zbytek sandwiche.

„No konečně!“ odfrkla si, když jsme se s Edwardem objevili na chodbě.

„Jsem si myslel, že tu vystojím důlek,“ protočil Emmett oči.

„Ještě si zajdu na záchod,“ křikla jsem na ně.

„Ne, nikam!“ ozvalo se dvojhlasně.

„Fajn, jsem zvědavá, co tomu řeknou potahy tvého auta,“ pokrčila jsem rameny.

„Ne, to vydržíš,“ vrtěla hlavou Alice.

„Alice,“ namítal Edward.

„Když myslíš,“ dodala jsem.

„Panebože Alice, nech ji vyčůrat!“ utrhl se na ni Emmett.

„Tak běž, ale dělej,“ založila si naštvaně ruce.

„Mezitím dejte Kiki do postroje,“ navrhla jsem a zmizela v koupelně. Za dveřmi se rozpoutala akce – chyťme Kiki, jsem ráda, že jsem se jí neúčastnila. Určitě zase zalezla mezi skříně a Esme zakázala hnout s jakýmkoliv kusem nábytku, po minule, kdy vyrvali nástěnnou dekoraci, protože se chtěli podívat, proč na ni Kiki štěká. Každopádně, když jsem vyšla z koupelny, Kiki stála v postroji a čekala, že pojedeme pryč.

A tak jsme jeli.

„Alice, nebudu si dávat ten debilní šátek přes oči,“ odmítala jsem.

„Ale Bello,“ začala Alice, pak koukla na Edwarda a dodala, „tak jo.“ By mě vážně zajímalo, čím jí vyhrožoval? Zabavením kreditek? Utrhnutou hlavou Jaspera? Musí mi to později prozradit.

Když jsme se vyšplhali do třetího patra, všichni na nás čekali před vchodem do bytu. Na dveřích byla velká červená mašle. Alice poposkakovala nadšením, Esme si mnula ruce, a Jasper by tak vyjevený, že si kousal nehty. Rodinka k pohledání.

„Tak dělej, Bello!“ vykřikla nadšeně Quinn. S Edwardem  jsme společně zasunuli klíč do zámku a otevřeli. Věděla jsem, že to bude velkolepé, ale že tak moc, jsem netušila. Chvílemi jsem se bála, že budu mít gauč z krokodýlí kůže, na zdi mi bude viset originál Da Vinci a z terasy bude přistávací plocha pro vrtulník, kterou lze změnit na tenisový kurt. Sice nevím, jak by se tam vešel, ale bylo mi jasné, že Alice by něco s Esme vymyslela. Ale všechno bylo kouzelné. Obývací pokoj byl zelenožlutý. Vévodila mu obří plazmová televize s nádhernou smetanovou pohovkou. Kolem konferenčního stolu byly naaranžovány větší polštáře na sezení. Na zdech byly moje a Edwardovy fotografie. Měli jsme tam také fotku s Charliem a Quinn z Forkského festivalu. Byla jsem unešená. Jako v mrákotách jsem procházela ložnici, koupelnu, kuchyň. Takhle bych si to zařídila i já – napadlo mě. Nikde žádné zbytečnosti, minimalismus a jednoduchost.

Vrátila jsem se zpět do obýváku, kde všichni čekali na můj verdikt. Ani jsem si nevšimla, že mi po tvářích tečou slzy. Byla to moje rodina.

„Nelíbí?“ zašeptala zklamaně Alice.

„Ale ne, jste úžasní. Já… moc děkuji.“ V tu chvíli jsem se rozplakala jako malé dítě. Edward mě chytil do náruče a kolébal, Kiki se přišla podívat, co jančím, a pak se zase zahrabala do polštářů, které byly určené k sezení. Bylo mi jasné, na co myslí, ta malá potvůrka – tohle je můj nový pelíšek.

Emmett s sebou práskl o gauč a zapínal super obří plazmu, přičemž se na něj Rose okamžitě utrhla, že je nespolečenský a pořád čumí na sport. Alice kníkala  a objímala Jaspera, který se tvářil, jako by si dal kýbl houbiček. Esme se usmívala na Carlislela. Naši nádhernou rodinnou chvilku přerušil Qunnin výkřik.

„Krevetové jednohubky! Ty já miluju!“

„Ježíšmarja, já jsem zapomněla, že holky jedí,“ chytila se za hlavu Esme. Musela jsem se začít smát. „Dáte si čaj?“ zeptala se.

„Já si vezmu, jo?“ ječela Quinn z kuchyně.

„Samozřejmě, že si vezmi, drahoušku,“ volala na ni Esme. Pak se zarazila a s omluvným výrazem se na mě podívala. No jo, tohle je náš byt, já bych měla být hostitelka. Jenže jediné, na co teď dokážu myslet,  je ta  nudle, co se mi dere z nosu. Potřebuju kapesník!
„Ježíš, ty jsou božský,“ hekala Quinn, v jedné ruce tác s jednohubkami a druhou si je rvala do pusy. Najednou zbledla. Vrazila tác překvapenému Jasperovi do ruky, chytila se za pusu a utíkala směr koupelna.

„Nejsou ty krevety zkažené?“ zeptal se Carlisle.

„Kupovala jsem je čerstvé,“ vrtěla hlavou Esme.

„A jak přes ten smrad poznáš, jestli jsou dobré nebo ne?“ ozval se Emmett. Přešla jsem k tácu a přičichla si. Jediný efekt, který to na mě mělo, bylo, že se mi sbíhaly sliny a tak jsem si vzala tácek a začala dlabat.

„Zbavte se toho, než se vrátím!“ ječela Quinn z koupelny.

„Makám na tom!“ odpověděla jsem jí. Poslední dobou byla nějaká divná. Pořád fňukala, já chápu, že se jí stýská po Jakovi, ale ty její nálady byly fakt na zabití. Když neprudila, tak spala a dneska zvrací – ruka s chlebíčkem se zastavila v půlce pohybu. Ty vole!

Pak se stalo několik věcí naráz. Alice začala pištět a skákat, Edward zalapal po dechu, Emmett se dožadoval vysvětlení, bál se, že Quinn umře, Rosalie se chytila za pusu a Carlislelovi se rozsvítila žárovka nad hlavou, kouknul na Edwarda a ten přikývl.

Ztěžka jsem polkla.

„Ví to?“ zašeptala jsem.

„Ne, nadává, že neměla jíst večer ty brambůrky a zajídat je čokoládou, že to má určitě z toho,“ odpovídal mi Edward.

„Hele! Brambůrky a čokoláda jsou nejlepší kombinace!“ ohradila jsem se a sklidila smích. Co vy víte, chlastáte jenom krev, teda kromě Edwarda, ten pořádá krvavé steaky po celých krávách.

„Fůj, to byl hnus,“ povzdechla si Quinn, jakmile se vynořila z koupelny. „Co tak koukáte? Narostly mi anténky? Připomeňte mi příště, že kombinovat brambůrky s čokoládou je sebevražda,“ švitořila Quinn. V klidu si šla sednout na gauč a pak se zarazila, „Co je? Jste nějací divní. Stalo se něco? Proč na mě tak čučíte? Hele, že na mě nemáte chuť? Jsem zkažená, zvracela jsem.“

„Myslím, že se půjdeme všichni projít,“ navrhl Carlisle.

„A proč? Já chci vědět, co se děje,“ vrtěl hlavou Emmett.

„Já ti to vysvětlím,“ chytila ho Rosalie za ruku a táhla ho pryč. A najednou byli všichni pryč, včetně Edwarda. Zrádci.

„Hele, Bello, začínám se děsit. Copak se stalo?“ ptala se Quinn, hlas se jí trochu třásl, oči měla vytřeštěné. „Dala bych si panáka,“ chystala se zvednout.

„Myslím, že to není dobrý nápad,“ vrtěla jsem hlavou.

„A proč ne?“

„Protože když jsi těhotná, tak bys neměla pít,“ vyletělo ze mě. Jo, Bello, to jsi zvládla.

„Ty jsi těhotná?“ vyjekla Quinn. Tak tohle bude lepší, než jsem čekala. „Ježíši, to je super!“

„Ne já, ty,“ skočila jsem jí do jejího výskotu, Quinn se zarazila.

„Belo, prosím tebe, to bych nejdřív musela mít nechráněný,“ zmlkla, a pak z ní vypadlo, „aha.“ Zbledla a byla zticha. Chvíli jsem seděla a dívala se, jak se jí postupně mění barvy v obličeji. Z bílé na modrou, zelenou, červenou a opět na bílou.

„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se asi po deseti minutách.

„Jak to?“

„No obvykle na to musejí být dva,“ promluvila jsem pomalinku.

„Ale kdy?“

„Tak to fakt nevím, jen doufám, že jsem u toho nebyla,“ vrtěla jsem hlavou.

„To musí být omyl,“ ukončila dohady Quinn.

„Jsi si jistá?“

„Ne.“

„Fajn,“ začala jsem se zvedat a oblékat.

„Počkej, kam jdeš? Nechci být sama. Přece nebudeš stresovat budoucí matku!“

„Sama jsi říkala, že nevíš, jdu ti koupit test nebo testy,“ přerušilo mě zaklepání. Když jsem otevřela, za dveřmi stála Alice a Rosalie, obě rozjařené, veselé, s menším šílenstvím v očích, a  v rukou narvané igelitky plné těhotenských testů, flašku vodky pro mě a pořádně velkou čokoládu. Jindy bych šáhla po čokošce, ale dneska fakt bodne ta vodka. Jééé, ještě tady mám dobroty od Esmé. Ožeru se a sežeru všechno, na co přijdu. To je dobrý plán.

Plán byl super a začala jsem ho uskutečňovat hned po výsledku prvního z řady testů, který si Quinn ten večer udělala. Quinn si chtěla být stoprocentně jistá a tak chlemtala vodu a čůrala po tyčinkách, jako by byla na nějakém maratónu. Když došly tyčinky, tak jsme koukali na rozestavených asi sto testů s jednoznačným výsledkem – pozitivní.

Alice a Rose skákaly a ječely, že budou tety. Já jsem hleděla na Quinn jako na marťana. Jake – můj skoro brácha - bude táta. Přistihla jsem se, že trochu žárlím. Rychle jsem ten pocit zaplašila, chtěla jsem sice dítě, ale ne teď. Quinn seděla a nahlas přemýšlela, kde ten malý zázrak vyrobila.

„Už to mám! Bylo to tu noc, kdy mě zahříval ve stanu! To byla…“

„Nechci to slyšet! Je to jako incest!“ řvala jsem a zacpávala si uši.

„Bello, dej si za mě panáka,“ podala mi flašku. Já jsem z kapsy vytáhla sušenky a podala jí je.

„Na, teď potřebuješ energii. Kdy to řekneš Jakovi?“

„A to mu musím říct?“

Ježíšmarjá, mě z ní švihne!

Uběhly tři dny a všichni jsme se loučili s Quinn. Jela za Jakem, když mu řekla tu novinku, omdlel. Teď jsem ji objímala a nabádala k tomu, aby byla opatrná, aby se ničeho nebála a že má Jaka pozdravovat.

„Nedělej si starosti, mám všechno, zajedu i k tobě domů a přivezu ti ty věci, které chceš. Za týden jsem zpátky,“ smála se Quinn.

Všichni jsme tam stáli a mávali. Počkali jsme na odlet a mířili domů. Cestou jsme seděla schoulená na sedadle a přemýšlela. Budeme také jednou nedočkavě čekat na narození našeho dítěte? Podívala jsem se na Edwarda, byl zamyšlený. Náš syn s jeho úsměvem, nebo holčička s bronzovými lokýnkami. A pak přišla věta, která mi rozbila všechny moje sny.

„Nechápu, jak můžou být tak nezodpovědní, přivést dítě do tohoto zmatku. Vím, jak jsem se cítil já, ani člověk, ani upír – vyděděnec!“

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 22. kapitola: