Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 21. kapitola

22.01.2011 (16:45) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4297×

21. kapitola

„Neexistuje výjimka, slečno Swanová! V ubytovacím řádu máte jasně napsáno – žádná zvířata!“ křičela na mě vedoucí ubytovací kanceláře.

„Prosím, snažte se mě pochopit, je to to jediné, co mi zbylo,“ prosila jsem ji. Babajaga jedna hnusná, pitomá, s bradavicí na nose, se na mě podívala skrz svoje křivé popelníkové brýle a odpověděla:

„Ne!“

„Fajn, tak si ten pokoj sežerte i s tím hnusným kobercem!“ zavřískala jsem na ni s takovou razancí, až mě to samotnou překvapilo, a vyrazila jsem z její zatuchlé kanceláře. Kráva jedna! Stěžovala jsem si v duchu a snažila se zadržet slzy, které se mi draly z očí.

„Tak co?“ seskočila Alice ze zábradlí před vchodem do ředitelství kampusu. Hodila jsem na ni pohled – no, ty jasnovidko, jsi v prdeli, co?

„No tak budeš bydlet s námi, bude sranda! Budeme dělat dámské jízdy,“ při tomhle jsem se viděla se zeleným ksichtem a okurkami na očích, „nákupní maratony,“ teď jsem pro změnu byla mrtvá pod stovkami tašek, „koupelové seance,“ tak tady jsem si představila jen vanu a v ní plno serepetiček…

„Ne,“ vrtěla jsem hlavou. „Nebudu se vám kvartýrovat do baráku. Sami ještě nejste vybalení a nemáte zařízený dům.“ Do Londýna jsme se vrátili před třemi dny. Celá Cullenovic rodina, Edward, já, momentálně věčně áchající a plačící Quinn a Kiki.

„Ale prosím tebe, dům už je touhle dobou hotov, Esme právě věší závěsy,“ mávla rukou Alice. Začala jsem se rozhlížet po Edwardovi a Kiki. Kde jsou?

„Už se vrací,“ pronesla jen tak mimochodem, „k tomu bydlení…“

„Alice, Bella řekla, že ne. Kromě toho u mě v bytě je místa pro Bellu i Kiki dost. Stejně jsi tam trávila většinu času, miláčku, tak co, budeš bydlet u mě?“ slyšela jsem Edwardův hlas za mnou. Měl pravdu, ale co když si budu chtít zalézt do koutku a být sama?

„A co kdybyste si pronajali ten byt nad tvým? Je větší a měli byste každý svoji trucovnu, kromě toho je tam terasa a Kiki by se mohla vyhřívat na sluníčku,“ radila nám Alice. No, že tady svítí tolik slunce, protočila jsem oči.

„Tak co myslíš?“ zeptal se nadšeně Edward. Probouzet se s ním a s Kiki každý den. Trávit s ním každou chvíli – a nejlépe v posteli. Při té myšlence jsem se začervenala.

„No?“ byl nedočkavý.

„Tak jo, ale v úklidu se střídáme,“ odpověděla jsem.

„Jupí! Musím zavolat Esme a jedeme zařizovat, ještě že jsi ten byt bloknul, Edwarde, já ti říkala, že to klapne!“ poskakovala Alice kolem nás. Bloknul? Klapne? Zvedla jsem obočí a koukla po Edwardovi, ten se zatvářil jako neviňátko, dokonce mu nad hlavou blikla svatozář.

„Hanbáři jedni manipulativní!“ zamumlala jsem, sklidila smích Alice a od Edwarda jsem dostala pusu. Asi bych se měla naučit žehlit košile nebo naučím Edwarda nosit trička – ale o tom pochybuju. Snad to zařizování přežiju.

O tom, že buď zabiju Alici, nebo sebe, jsem začala uvažovat už hodinu po prohlídce bytu. Alice přede mě naskládala odhadem šest tisíc čtyři sta dvacet tři vzorníků barev. A prý – vyber si. To se lehce řekne, hůře udělá. Když do mě hučela už půl hodiny, že nejdůležitější je barva obýváku, protože dává ráz celému bytu, vykřikla jsem:

„Žlutozelený!“

„Výborná volba! Zelená je moderní růžová a jak odstíny? Vanilkovo-hrášková? Citronově-pistáciová? Nebo pískově-brčálová?“ vypískla nadšeně. Prostě žlutozelená, co je na tom k nepochopení? Utrhnu jí uši! Ostříhám jí vlasy a vypíchnu jí ty její zlaté oči! Pořád se na mě culila a čekala na odpověď. Od poslání do prdele ji zachránil telefon, který se mi rozezvonil.

„Beeůůů, ooo – ona je nusná,“ ozvalo se, ježíš, kdo mi to tam kňučí?

„Quinn?“ zkusila jsem to.

„Jooooo,“ popotáhla.

„Co se stalo?“ vyděsila jsem se. Že by něco s Jacobem?

„Ona je hrozná,“ štkala.

„Kdo?“

„Ta nová spolubydlící,“ spustila nanovo. „Řekla mi, abych si ty růžové hrůzy stčila do zadku, chápeš to? Růžová je pozitivní barva! Pak jsem se jí zeptala, jestli nemá řasenku, že jsem tu svoji někam založila. A ona jako, že jsem hrozná a kvůli mně se ničí příroda. Já, jo? Já miluju zvířatka, zvláště pejsky! Pak jsem se jí zeptala, jestli má facebook a ona že jsem šílená konzumentka a že nemá ani telefon. Když jsem si šla pro zmrzlinu, řekla, že v lednici nechce vidět nic, co není bio. Kráva, tak jsem si objednala velkou pizzu – na truc a ona toho poslíčka vyhodila, mně řekla, že jsem vrah. Ta blbka se snad živí kořínkama, či co. Všude zapálila jakési vonné tyčinky, smrdí to jak mokré ponožky! Bello, pomoz mi,“ kňučela.

„Počkej chvíli,“ řekla jsem jí. No co si to ta nová dovoluje, vždyť růžová je pozitivní a Quinn zlatíčko, nikdy jsem ji neviděla tak vyvádět, ani když si zlomila nehet – a že to byla pohroma. „Alice, jak je to s tím bytem dole?“ otočila jsem se na ni. Alice právě končila hovor.

„Je to zařízené, může se nastěhovat,“ kývla mi.

„Hele, Quinn, nechceš bydlet v bytě po Edwardovi? My jsme teď o patro výš,“ navrhla jsem jí.

„No, to bude bezva, budeme dělat dámské jízdy,“ v tu chvíli mi zatrnulo, „chodit na nakupovací maratony,“ ztěžka jsem polkla, prosím, neříkej relaxační koupele, „a budeme si dělat společné relaxační koupele,“ dokončila.

„Jupí!“ zaječela mi Alice do ucha.

„Za deset minut jsme u tebe,“ řekla jsem a zaklapla hovor.

„Tak jaké ty barvy do obýváku?“ zeptala se mě nedočkavě Alice.

Sáhla jsem po telefonu a vytáčela Esme, za prvé, aby zkrotila Alice, za druhé, aby nám zařídila byt.

„Tak a jdeme zachránit Quinn před tou přírodní fůrií. Snad nemá šaty z pšenice,“ zavelela jsem.

„Ježíšikriste, nestraš!“ vyhrkla Alice a poklesla v kolenou.

*********

„Bello, Alice, jak já jsem ráda, že jste tady!“ skákala Quin a objímala nás.

„Kde je ten nepřítel státu?“ zeptala se zamračeně Alice.

„Je v pokoji, má nějakou duchovní seanci nebo co, řekla mi, že během její meditace nemám zapínat elektroniku, ta kráva mi vyhodila lak na vlasy!“ drmolila Quinn.

„To je ale čůza,“ vrtěla hlavou Alice.

„Tak kde máš věci?“ zeptala jsem se jí.

„Už je to nanošené v náklaďáku, kluci byli tak moc hodní,“ pokrčila rameny.

„Tak jen vezmeme tohle,“ vzala si kabelku, „a uděláme tohle,“ vytáhla nový lak na vlasy, odšpuntovala ho a celý ho tam vystříkala. No jo, to je pomsta jako blázen. Quinn to ale stačilo.

*************

„Týden?“ vyjekla jsem. To jako mám bydlet týden s upíry, co uslyší každé moje polknutí?

„No, s úpravami, co jsem navrhovala já, byste tady byli tak měsíc,“ vstoupila do rozhovoru Alice.

„Nemyslím si, že by se Belle líbil skleněný strop,“ zavrtěla hlavou Esme. Ještěže jsem to zařizování svěřila Esme. Alice by byla schopná na terasu přišroubovat ruské kolo a centrifugu. Podívala jsem se na hodinky a zaklela – sakra! Za půl hodiny musím být v nemocnici! Začala jsem po kapsách hledat klíče od auta, Alice a Esme se na mě zmateně dívaly.

„Musím do nemocnice,“ mumlala jsem.

„Počkej, pojedeme s Esme vybírat nábytek, tak tě tam hodíme,“ navrhla Alice.

„Ale já budu v nemocnici až do večera,“ namítla jsem, ale když jsem viděla jejich zasněné obličeje a nad hlavami obláčky s různými komodami, sedačkami, lustry a všeho možného, dodala jsem jen, „aha.“ Ono hádat se s upíry vážně nemá cenu.

**********

Vcházela jsem do nemocnice a těšila se. Tolik mi to tady chybělo, ta vůně, zvuky, ruch. Prošla jsem kolem sesterny na příjmu a zamířila za majorkou. Před jejími dveřmi už postávaly novicky. Bylo jich asi deset. Prošla jsem kolem nich a usmála se na ně. Zaklepala jsem a ozvalo se:

„Dále!“

„Dobrý den!“ zavolala jsem, vešla a zavřela. Bylo mi jasné, že novicky jsou zvědavé, já byla také.

„Á, Bello, slyšela jsem, co se stalo vašemu otci, je mi to moc líto.“ V jejích očích byla účast. Rychle jsem zaplašila slzy, které se mi draly do očí, a pokusila se usmát. Podle jejího výrazu, to byl dokonalý škleb. „Jste v pořádku?“

„Já, no, chce to čas. A proto jsem tady, ráda bych pokračovala v praxi, pokud to bude možné,“ začala jsem, ale majorka mi skočila do řeči.

„Minulý rok jsem na vás slyšela jen samou chválu. Vy byste tady mohla pracovat nastálo. Takže jsem se rozhodla vám svěřit novicky na dětském oddělení. Budou asi tři a vy budete dohlížet na to, aby pracovaly a nekoukaly po doktorech.“ Stála jsem a koukala na ni jak opařená. Cože? „No co je? Tady máte jména a huš! A ukažte jim, kdo je tady pán, jinak vás sežerou.“

Jako v mrákotách jsem vzala papír a přečetla si ho. Denisse Simpsonová, Candance Besterová, Julia Monroová. Tak jdeme do boje. Otevřela jsem dveře.

„Candance, Denise a Julia, pojďte se mnou, byly jste přiděleny na pediatrii,“ promluvila jsem. Jmenované zavýskaly a ostatní zamručely.

„To není fér, budou blízko u Cullena,“ posteskla si jedna z nejmenovaných. Já ti dám blízko u Cullena, že ti slezou ty odbarvené vlasy! Potřebuju cukr, hodně cukru, nebo někoho zabiju.

„Takže jaký je?“ zeptala se blondýnka. Zvedla jsem obočí. „Pardon, já jsem Candance,“ hodila po mně sladkým úsměvem. „Jaký je doktor Edward Cullen? Kolují o něm hotové legendy,“ mrkla na mě spiklenecky. Já ti dám legendu! Ze mě bude legenda – utloukla novicku papírem – formát A4.

„Já slyšela, že má přítelkyni,“ nadhodila druhá z dívek. „Prý je moc hezká a taky chytrá,“ usmála se. Působila mile. „Mimochodem, já jsem Julia.“ Jo, holka, máš body navíc.

„Tsss, to určitě, myslím, že té holčině odzvonilo,“ vyštěkla Denise. Jo, holka, ty dneska umýváš bažanty. Rázovala jsem po chodbě a děvčata cupitala za mnou. Tohle ještě bude den!

Jakmile jsem se převlékla z civilu do uniformy, přišpendlila svoji jmenovku s medvídkem Pů, vydala jsem se za svými svěřenkyněmi. Ty byly na sesterně a sdělovaly si své pocity.

„Tak, holky, jdeme!“ zavolala jsem na ně. Procházely jsme celé oddělení, ukazovala jsem jim, co kde najdou, jak to tady chodí, co mohou a co nemohou.

„Takže si shrneme základní pravidla. Pacient je pro nás vším a nikdy před ním nepláčeme. Jsou to děti, proto vše musí vypadat jako hra. Pokud něco nebudete vědět, zeptejte se,“ nabádala jsem je.

„Bello!“ slyšela jsem radostný výkřik.

„Ahoj, Amy!“ volala jsem na holčičku, která k nám běžela, až jí vlál župánek.

„Tolik se mi stýskalo, ale doktor Alex mi občas četl pohádky, už se vrátil i doktor Edward?“ zeptala se Amy.

„Mně bylo taky smutno, doktor Edward už je zpátky a víš, co je nového? Mám pejska, jmenuje se Kiki, přinesu ti ukázat obrázky. A teď utíkej do postýlky, bude vizita,“ pohladila jsem ji po tvářičce a Amy odcupitala pryč. „Některé děti jsou tady více než doma, Amy je jedním z mnoha. Brzy zjistíte, že se tady nic neděje jako na normálním oddělení. Pro děti musíte být kamarádka, pro rodiče opora. Není to vždy jednoduché. Tady máte instrukce, co je třeba dělat, kdyby něco, víte, kde mě hledat, uvidíme se na vizitě,“ rozdala jsem úkoly. Jsem šéfka největší. No a teď do práce. Holky byly šikovné, i když pořád vyzvídaly.

„Stále zadaná?“ zeptal se mě Alex po vizitě, při cestě na oběd.

„Šťastně,“ usmála jsem se na něj.

„Škoda pro mě, ale viděl jsem tvoje nové kobylky,“ zvedl obočí.

„Alexi, opovaž se!“ vykřikla jsem na něj.

„Ale ony mají hlavu plnou Edwarda, kdybys je slyšela,“ smál se dál. „Snad bys nežárlila, Bello. Vždyť on má oči jen pro tebe. Tak pojď, vezmeme ty tvoje kobylky na oběd. Sázím se, že to bude třikrát salát s bambusovými výhonky,“ smál se. Oba jsme vešli do sesterny, kde na nás čekaly všechny tři.

„Děvčata, ráda bych vám představila doktora Stephense, známého jako doktor Alex. Alexi, tohle je Denise, Candance a Julia,“ představila jsem je. Holky se zazubily a já měla pocit, že jsem se právě ocitla na jevišti Miss USA.

„Pro vás Alex, děvčata. Jak se sám tady líbí?“ usmál se na ně. Holky začaly jedna přes druhou lamentovat a mlít, podívala jsem se na Alxe a protočila oči. „Bude mi ctí vás doprovodit na oběd,“ ukázal jim ke dveřím.

„Alexi,“ napomenula jsem ho.

„Tři saláty, uvidíš,“ zasmál se.

„Jen dva,“ odporovala jsem, věřila jsem Julii, z těch tří mi byla nejsympatičtější a také nejpracovitější.

„O co?“zeptal se.

„Čokoládový dort,“ očka se mi rozsvítila.

„Dobře, a když vyhraji já, budeš jeden den bez cukru,“ lišácky se usmál.

„Alexi, ty se mě chceš zbavit?“ vyjekla jsem.

„Tak pojď, Edward říkal, že za námi dojde, prý má překvapení,“ popoháněl mě Alex.

„Jaké?“ zeptala jsem se. Opravdu by mě zajímalo, co vymyslel.

„Já to nevím,“ pokrčil rameny. „Tak pojď, mám hlad jako vlk.“

„Slyšel jsem, že Edwardův otec nastupuje na místo šéfa chirurgie,“ mluvil na mě Alex ve frontě v jídelně.

„Hmmm," odpověděla jsem. Moc jsem mu nevěnovala pozornost, pořád jsem sledovala děvčata. Candance sáhla po salátu – sakra! Ale s tím jsem počítala. Denice se rozmýšlela, už měla ruku na milánských špagetách, když sáhla po salátu – do prdele! Slyšela jsem, jak se mi Alex směje, zřejmě proto našel můj loket jeho žebra a smích přešel v zajíknutí.

No tak, Julie, nezklam mě, dívala jsem se na svou poslední svěřenkyni. Ta váhala, dívala se na salát a pak na pečeni s velkou porcí hranolků. Už se natahovala pro salát – v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal – a najednou její ruka změnila směr a chytla pečeni s hranolkama. Moje holka!

„Vyhrála jsem,“ mumlala jsem směrem k Alexovi.

„No jo, no, tak ti koupím ten dort. Julia se nezdá, konečně další holka, která nejí jak králík,“ odpověděl, „a teď k tomu Edwardovu otci, jaký je?“
„Chceš přejít na chirurgii?“ zeptala jsem se.

„Vlastně ano, myslíš, že mě vezme?“

„No, já nevím, ale pokud ho požádáš… Alexi, jsi dobrý doktor, takže si myslím, že máš velkou šanci,“ odpověděla jsem. Nabrali jsme si jídlo, Alex mi vzal kus čokoládového dortu a zamířili k děvčatům.

„Tohle všechno sníš, Alexi?“ zeptala se Denise a valila oči na tác, kde byla polévka, pečeně s hranolkama a kus dortu.

„Ne, vlastně tohle je Belly,“ podal mi dort.

„Díky,“ usmála jsem se a už se mi začaly sbíhat sliny.

„Bello!“ slyšela jsem dětský hlásek. Tohle ne! To není možné! Otočila jsem se. Byl to on. Můj malý Timmy.

„Ahoj!“ objímala jsem ho. „Tak jak je v Los Angeles? A co táta? A ty?“ Tolik vyrostl. Byl takový dospělejší, už to nebyl malý ztracený kluk.

„Tolik se mi stýskalo, táta jde s Edwardem sem, táta potřeboval něco vyřídit v práci a tak mě vzal s sebou, abych tě mohl navštívit. Vždyť jsem ti to říkal, že se stavím,“ povídal důležitě, pak se naklonil a zamával Alexovi. „Nazdar, doktore, zase oblbujete sestřičky? Nezapomeňte, že Bella je moje,“ napomínal ho a ručkou mu výhružně mával před obličejem. Děvčata u stolu se smála.

„Ale, Timmy, snad mi nechceš odloudit ženu mého srdce?“ ozval se Edwardův sladký hlas. „Ahoj, miláčku,“ objal mě a políbil do vlasů. Pak se ozvalo dvojité cinknutí vidličky o talíř. Otočila jsem se a viděla dva naprosto šokované výrazy Candance a Denise. Julia se dusila buď smíchem nebo hranolkem.

„Ahoj, dobrý den, pane Lidsleyi,“ pozdravila jsem oba.

„Bello, jsem opravdu rád, že vás vidím. Když se Timmy doslechl, že jedu do Londýna, nenechal mě na pokoji, dokud jsem mu neslíbil, že se sem pojedeme podívat. Jak se máte?“ zeptal se pan Lidsley.

„Dobře, právě zařizujeme byt, teda Edwardova maminka se sestrou nám pomáhají,“ v duchu jsem si představila naši mateřskou Esme, jak Alice dusí skořicovo-pistáciovými polštáři a mlátí ji bambusovou dekorací po hlavě. Já bych to teda udělala a pak bych poprosila Edwarda, jestli ji zaháže pohovkami.

Timmy a jeho táta se posadili k našemu stolu a všichni jsme vzpomínali na závody vozíčků, které Timmy zorganizoval. Dokonce i majorka přišla pozdravit našeho nejmilejšího pacienta. Candance a Denise se zapojovaly do hovoru minimálně, byly totiž v naprostém šoku, že já jsem Edardova přítelkyně, kdežto Julia si vesele povídala s Alexem. Že by láska?

Veselou atmosféru přerušilo zvonění telefonu.

„Prosím!“ vykřikla jsem zvesela.

„Bello, stalo se něco strašného,“ slyšela jsem zlomený hlas Alice, v uších mi začalo hučet a telefon mi vypadl z ruky.

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 21. kapitola: