Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 19. kapitola

25.12.2010 (21:45) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3818×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

19. kapitola

Strnula jsem…

V mé hlavě blikal a houkal alarm! Copak nemůžeme žít normální život? Ale co je v tomto světě normální? Úzkostným pohledem jsem odlepila oči z Edwardovy strnulé tváře a očima prohledávala tmu v našem okolí. No jo, teď by se mi hodil Supermanův rentgenový zrak, bohužel jsem jen obyčejná holka. Sakra! Byla jsem tak zabraná do svého strachu a myšlenek, že jsem nepostřehla, že se Jake a Edward smějí. To si dělají srandu? Rychle jsem pohlédla na Quinn, která se tvářila zmateně a mačkala mezi prsty lem Jakovy košile.

„Ten váš poklad je skutečně terorista!“ ozval se Alicin hlas ze tmy.

Alice?

„Sotva jste odjeli, začalo boží dopuštění. Byl jsem v garáži a myslel jsem, že ji Alice mlátí ocelovou tyčí,“ ozval se smích Emmetta.

Doprdele, mám snad halucinace? Kde jsou?

A pak se konečně vynořili ze tmy.

Alice, Jasper, Emmett, Rosalie a vedle nich ťapkala utrápená Kiki.

„Kiki!“ vykřikla jsem. Jakmile mě zmerčila, vydala se vlnkavým během ke mně a už mě celou olizovala, kuňkala a skákala po mně.

„Sežrala půl kila šunky. Pokud ji neměla v puse, pořád vřeštěla. Bylo to horší než tlupa vlkodlaků, nic proti, kámo,“ smál se Emmett na Jake, který se zubil. „No a pak Esme navrhla, že Vám ji máme odvést, protože to kvílení muselo být slyšet i na základnu greenpeace. A Carlisle říkal, migrénu neměl už nějaké století a nerad by si ji zopákl,“ smál se Emmett a všichni s ním.

„Tak co? Bojíš se?“ zeptala se Alice Quinn.

„Vlastně jo, ale jen toho, že ti nebudu stíhat v nakupování,“ pokrčila rameny Quinn.

„Je neuvěřitelná, říkala jsem to, já vám to říkala, ale to bylo pořád – ta s křikem uteče,“ práskala Alice ostatní z upíří rodinky. Sice jsem moc nechápala o co jde, ale podle všeho o nějakou sázku.

Nemýlila jsem se.

„Jaspere?“ zeptala se Rose s Emmettem dvojhlasně.

„Fakt nemá strach,“ zavrtěl hlavou Japser.

„Doprdele,“ ujelo Emmettovi.

„Edwarde?“ otočila se Rosalie směrem k nám.

„Promiň, Rose, opravdu se nebojí,“ řekl se smíchem Edward.

„Sakra,“ ujelo i Rosalie.

„To musíš říkat pravdu?“ vyjel Emmett na Jaspera.

„Hele, lhát? V téhle rodině? S Alicí, co vidí do budoucnosti a Edwardem, který nás šmíruje přes myšlenky, by mi to asi ztěžka prošlo,“ opáčil Japer.

„Navalte,“ zašermovala Alice svýma štíhlýma ručičkama. Rosalie, Emmett a dokonce i Jasper začali lovit v kapsách a nakonec odevzdávali své kreditní karty rozzářené Alici, která co si klevetila o zbrusu novém šatníku pro všechny. Vážně vypadali nadšeně. Všichni tři.

Takhle skončil náš kempovací výlet. Ten večer jsme se smáli, povídali si jako skuteční přátelé, jako rodina, jeden by nevěřil, že vedle sebe dokážeme existovat. Dva lidi, vlkodlak, čtyři upíři a jeden poloupír. Nevím, kde se ta myšlenka vzala, ale najednou se vynořila.

Opravdu vedle sebe můžeme žít v poklidu a míru, aniž by se něco pokazilo? Opravdu můžu být tak šťastná? Má člověk právo na tolik štěstí?

Dívala jsem se na oblohu, kde zářily hvězdy. Hlavu jsem měla složenou na Edwardově rameni a vedle mě pochrupkávala Kiki. Edwardovy rty vyhledaly ty mé a já najednou věděla. Já si to štěstí zasloužím.

To jsem ale nevěděla, že osud se mnou má jiné plány.

***********

Už když jsme přijížděli do naší ulice, věděla jsem, že je něco špatně. Věděla jsem, že se něco pokazilo. Srdce se mi najednou sevřelo. Edward strnule hleděl na cestu před sebe a pak zašeptal:

„To ne…“ V tichu se jeho slova odrážela, jako střely z pistole.

Držela jsem křečovitě Kiki na svém klíně. Vzadu seděl Jake a Quinn a jeden přes druhého se snažili přijít na to, co se stalo .

„Co se děje?“ vyhrkl Jake.

„Ch-Cha- Charlie?“ dostala jsem ze sebe tiše. Začala jsem se třást. To ne! Tohle nemůže být pravda! Jak? Proč? Proč on? Proč teď? Co jsem komu provedla? Edwardovy začal zvonit telefon. Všechno bylo najednou, jako ve zpomaleném filmu. Všechno bylo pryč. Všechno…

Z dálky jsem slyšela Edwardův hlas: „Jak je to možné? Jak to, že jsi to neviděla? Tys ho nikdy neviděla? Alice!“ A pak všechno ztichlo.

Edwardovy paže mě objaly, najednou, ani nevím jak, jsme byli v zadu a řídil Jake. Pak jsem uviděla dům. Byli tam Charlieho spolupracovníci a Billy. Všichni měly v očích vepsaný smutek, jen Billy vztek.

Jakmile auto zastavilo, vyskočila jsem a volala Charlieho jméno. Nikdo nic neříkal, nikdo se mě nepokoušel zastavit.

Nebyl nikde.

Vešla jsem do domu a volala ho znovu. Všichni mě následovali. Podívala jsem se na tu směsici lidí, v očích měli soucit. Začala jsem kroutit hlavou.

„Ne, ne, ne…“ počáteční šepot přecházel v křik, poslední, co jsem zaslechla, byl výkřik Edwarda a pak byla tma.

****************

Seděla jsem v pokojíčku a hrála si se svou panenkou Lili.

„Dneska přijde Santa, takže musíme být potichu,“ šeptala jsem ji a po očku pozorovala Vánoční stromek, pod kterým ještě nebyl žádný dárek. Jak to, že nepřišel?  Stanovala jsem za křeslem už dvě hodiny a on ještě nepřišel. Nejspíše je u Newtonů. Ale co tam dělá tak dlouho? Mike si nezaslouží tolik dárků, vždyť mě pořád tahá za copky! A to se princeznám nedělá! Najednou jsem slyšela šramot.

„Už jde,“ šeptala jsem Lili a více se přikrčila k zemi.

Ale Santa to nebyl. Byla to máma s tátou. Potichu se vláčeli s plným pytlem a smáli se.

„Jau! Do prkýnka! Sakra! Na něco jsem šlápla!“ zavyla máma.

„Pššt, vzbudíš Bellu,“ okřikl ji táta a hned zavyl taky, „Do prkýnka, ty jsi nevysávala?“

„Jistě že jo!“ ohradila se máma. Ty vojáčky, jsem asi neměla rozestavovat kolem stromku, ale oni mi pomáhali hlídat Santu. Že by šli naši taky číhat?

„Dáme ty dárky pod stromeček a půjdeme si hrát?“ navrhla mamka. Jak hrát? Vždyť je noc? Počkat, jak dárky? Co? Vyskočila jsem ze svého úkrytu a vykřikla:

„Takže Santa není?“

„Mám infakrt! Volej doktora!“ křikl táta a chytil se za srdce. Máma ho nevzrušeně překročila a šla ke mně.

„To víš, že je. Jen měl málo času a tak nás poprosil, abychom ti ty dárky pod stromečkem naskládali sami. Víš, ono stihnout oběhnout všechny děti na světě je hodně těžké. Před chvíli byl u nás v ložnici a říkal, že ti máme vyřídit, že jsi byla hodně hodná holčička a že ví, že si zuby nečistíš třikrát denně. Prý jestli se to nezlepší, tak příští rok nebudou žádné dárky,“ oznamovala mi máma a táta vážně přikyvoval.

Páni! Ten Santa má oči všude! Tak jo, někdy si zapomenu vyčistit zuby po obědě, no. Ale já se polepším, slíbila jsem v duchu.

„A na co si chcete hrát? Říkali jste, že si budete hrát, můžeme s Lili s váma?“ zeptala jsem se a táta zasténal…

Ležela jsem ve svém pokoji, ve své posteli, ale přesto bylo něco jinak. Byla jsem zmatená. Omámená. Snažila jsem se vzpomenout, ale nešlo to. Slyšela jsem hlasy.

„Řeknu jí to, ale mám strach. Nevím, jak zareaguje. Nebude chtít s námi – se mnou mít nic společného.“ Co se to děje? Ale to už jsem zase propadla do tmy.

„Mááám narozeninýýýý!“ křičela jsem z plných plic a utíkala s Lili v ruce do kuchyně, kde mě určitě čekala narozeninová snídaně. Dneska už jsem velká holka, je mi šest.

„Všechno nejlepší!“ křičeli máma s tátou, jakmile jsem vběhla do kuchyně, která byla tradičně vyzdobená balónky.

„Mám narozeniny!“ koulela jsem očima.

„To víš, že máš, cvrčku, tady máš svou narozeninovou snídani,“ pohladil mě táta po vlasech a máma mi dala pusu. Oba dva měli ty srandovní čepečky na hlavách. Přede mnou přistál talíř se speciálními čoko-palačinkami a já se do něj s chutí pustila. Lili seděla vedle mě a pozorovala dění. Byla to moje nejlepší kamarádka, říkala jsem jí všechno.

O hodinu později jsem  se řítila plnou rychlostí z příjezdové cesty na svém novém růžovém kole se střapci. Jessica mi ho bude závidět.

„Bello! Zpomal!“ volali na mě máma z tátou. Jen si mě chyťte!

„Kdo měl tak blbý nápad, koupit té malé čertici kolo?“ ptala se máma, ale to už mě táta chytil a já zavýskala. No jo, můj táta je machr. Je  to můj hrdina. Až vyrostu, vezmu si ho za muže.

„Je to vaše vina!“ křičel hlas. Kde to jsem, jak to, že nejezdím na kole? Sakra! Co se děje?

„Jacobe, uklidni se,“ prosil ho zlomený dívčí hlas – Alice?

Nehádejte se tady, za chvíli se určitě vzbudí,“ začal mluvit zase jiný hlas. Edward? A pak se všechno vrátilo. Všechno bylo zpět.

Charlie – táta, je mrtvý. Zavzlykala jsem.

„Bello, miláčku, slyšíš mě? Všechno bude v pořádku, jsem s tebou,“ hladil mě Edward, byla jsem zmatená. Otevřela jsem oči a konečně jsem ho spatřila, jeho obličej nezářil jako obvykle, byl strnulý a v jeho pohledu se mísil strach s láskou.

„Charlie?“ zašeptala jsem, přikývl. Začala jsem plakat a on mě objal. S ním jsem v bezpečí. Teď už mi nezbyl nikdo, jen Edward. „Co se stalo?“ dostala jsem ze sebe.

Edward strnul a smutně se na mě díval. Zdálo se mi to, nebo opravdu celý dům ztichl? Bylo slyšet jen tikot hodin… Tik tak… Tik tak…

„Jen jí to řekni,“ promluvil nenávistně Jacob. Vždyť spolu tak dobře vycházeli, co se stalo, že… Ne, to ne… Ne, to nemůže být pravda…  Cítila jsem se, jako by mi někdo sevřel hrudník do kleští.

„Někdo z vás?“ zavřela jsem oči. Tolik jsem si přála, aby to popřel. Aby mě ujistil….

„Ano, byl to cizí upír, je mi to moc líto…“

„Jdi pryč,“ zašeptala jsem, věděla jsem, že mě uslyší.

„Bello, prosím tě, já…“

„Jdi pryč,“ opakovala jsem tentokrát hlasitěji.

„Bello, prosím,“ jeho hlas zněl zoufale.

„Všichni sakra vypadněte!“ zařvala jsem nahlas. „A ty taky, Jacobe!“ měla jsem všeho po krk, najednou jsem opět chtěla být ta malinká holčička. O ničem nevědět a jen snít o svém princi. A jako dospělá žít normální život. Normální…

Quinn všechny vyprovodila ke dveřím. Edward měl v očích slzy. Odvrátila jsem od něj hlavu.

Upíři mi zabili otce. Nic už nebude jako dřív. Jsem sama.

„Quinn?“ zaštkala jsem. Quinn je mé poslední spojení se skutečným světem, posadila se ke mně a objala mě. Nic neříkala, jen mě hladila po vlasech a nechala mě plakat. Po chvilce se ozval rámus a štěkot.

„Kiki,“ povzdechla, Quinn. Ano, Kiki, tátovo štěně, moje štěně.

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 19. kapitola: