Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 6. kapitola

02.08.2009 (21:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5835×

6. kapitola – Lepší nebo horší společnost?

Pohled vypravěče

Zatím, co Bella spala, Edward ji pozoroval.

Byla nádherná a roztomilá.

Neuvědomoval si, že se do ní zamiloval a neměl ani tušení, co všechno se stane a jak mu tato dívka změní jeho upíří život.

Pohled Belly

I když jsem byla vzhůru, oči jsem neotevřela…

Nechtělo se mi, protože jsem věděla, že si ze mě Fred zase bude dělat legraci…

Jenže mi tu něco nesedělo…postel byla až moc měkká a pohodlná.

Kde to sakra jsem? Otevřela jsem oči a rychle si sedla… Tak počkat, tohle není můj pokoj…

Zmateně jsem se porozhlédla kolem sebe… a pak jsem spatřila Edwarda, který seděl na velkém gauči a něco četl.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se opatrně a zjistila, že mám na sobě něco, co připomínalo šaty – a jo, noční košile. Pomalu jsem se začala hrabat z postele.

„V mém pokoji,“ odpověděl prostě na moji otázku a já konečně stála na svých nohou.

„Tohle není moje oblečení,“ chytla jsem noční košili na prsou a zatahala.

„Tu ti dala Alice.“

„Jo, super… Kde je koupelna?“ Ukázal na jedny dveře.

„Máš tam rovnou oblečení.“ Rychle jsem zamířila ke dveřím a když jsem je otevřela, oněměla jsem úžasem. Zůstala jsem stát ve dveřích a nemohla tomu uvěřit. Nakonec jsem vpadla do místnosti a zavřela za sebou dveře. Vlezla jsem do sprchového koutu a rychle se osprchovala.

Omotala jsem kolem sebe ručník a začala hledat oblečení. Jediné, co jsem našla, byla dámská košile, ta mi moc nevadila a něco, co připomínalo plážové šortky, jenže to nemělo nohavice. Natáhla jsem na sebe spodní prádlo a košili a vydala se za Edwardem.

„Hele, Edwarde, kde jste sebrali tohle to?“ zeptala jsem se, když jsem vyšla ze dveří. Zvedl svůj zrak od knihy a zůstal překvapeně koukat na mě.

Pohled Edwarda

Nemohl jsem uvěřit svým očím – Bella stála přede mnou jen ve spodním prádle a košilí. Pak jsem si všiml, co drží – mini sukni.

„V obchodě…proč?“ abych pravdu řekl, tuhle otázku jsem opravdu nečekal.

„Je to nějaký vadný… Vždyť to nemá nohavice,“ udivila se a já se musel začít smát. Nechápavě se zamračila.

„Věř tomu nebo ne, vadný to není,“ zasmál jsem se a ona se koukla na sukni. „To je mini sukně, teď to docela letí,“ vysvětlil jsem a ona vytřeštila oči.

„Tohle musel vymyslet chlap, ženská by se na něco takové nikdy nezmohla,“ zavrtěla hlavou a sukni odhodila. Koukla se na hodiny. „Jejda, už byla snídaně,“ povzdychla si a zamířila k mému šatníku.

„Můžu?“ zastavila se před dveřmi a já přikývl. Otevřela dveře do šatníku a začala hledat.

„Máš tu vůbec něco, co je roztrhané?“

„Ne, nemám,“ odpověděl jsem a než jsem se nadál, zavírala skříň a v ruce držela jedny moje džíny.

„Pučím si je, ok?“ zeptala se a začala si je navlékat. Zmohl jsem se jen na přikývnutí. Kalhoty ji však byly velké a ani s tím si nelámala hlavu a našla pásek. Rychle jsem zavrtěl hlavou, abych se vzpamatoval.

„Abych nezapomněl, tohle ti taky posílá Alice,“ podal jsem ji kosmetickou taštičku. Udiveně se na taštičku dívala a sedla si na postel. Její objem vysypala na postel a každou věc si prohlížela.

„Hele, koukej! Tady je tužka na kreslení! Ale co dělá mezi šminkami?“ Znovu jsem se na ni podíval. V ruce držela tužku na oči a prohlížela si ji. Než jsem stačil cokoliv říct, držela v ruce papír a snažila se něco namalovat.

„Tohle není tužka!“ vykřikla naštvaně a já se znovu začal smát. „Ano i ne. Je to tužka, ale na oči,“ vysvětlil jsem ji znovu. „Už jsem asi hodně dlouho nebyla holkou,“ zavrtěla udiveně hlavou a zvedla se.

„Už půjdu,“ řekla a začala si nazouvat boty, které měla včera večer. Popadla šaty do náruče a otevřela dveře. „A nezapomeň… dnes v sedm hodin ve třetí třídě,“ mrkla na mě a odešla.

Chvíli jsem se díval na místo, kde ještě před chvíli stála a pak jsem se koukl na postel. Pomalu jsem se zvedl a vyšel k posteli. Usmál jsem se a šminky jsem naházel zpátky do taštičky.

Koukl jsem se na papír, na který začala malovat a udivil jsem se – namalovala srdce. Bylo nádherné a namalované jen jedním tahem.

Položil jsem je na noční stolek a lehl si do postele. Stále jsem tu cítil její vůni a já se nemohl dočkat večera…

(!Písnička!)

Pohled vypravěče

Dá se říci, že teď se jejich role vyměnily.

Zatímco byla Bella a její bratr Fred v absolutním klidu, Cullenovi byli nervózní. Nevěděli, jak se mají ve třetí třídě chovat, jak se obléknou – na rozdíl od Belly a Freda neznali nikoho, kdo by jim mohl poradit. A taky nevěděli, jestli to vůbec najdou. Ale toho se moc nebáli.

Jak se blížila sedmá hodina, jejich nervozita stoupala. Deset minut před sedmou vyšli. Všichni byli ležérně oblečeni – Emmett měl džínové tříčtvrteční kalhoty a k tomu tílko, Jasper rifle a triko s dlouhým rukávem, Carlisle si vzal tmavé rifle a k tomu svetr, Edward rifle a triko, Esme sukni ke kolenům a halenku, Rosalie mini sukni a tílko na tenkých ramínkách a Alice šortky a triko.

Strach, že jídelnu třetí třídy nenajdou je opustil hned, jak uslyšeli hrát hudbu. Vydali se tedy za ní. Každý se před dveřmi zhluboka nadechli, i když ani nemuseli a Carlisle otevřel dveře…

Pohled Edwarda

To, co jsem spatřil, mi vyrazilo málem dech. Byla to malá místnost, ve které snad bylo namačkáno minimálně sto lidí. Panovala tu sympatická nálada a tichý šum, který přehlušovala hudba.

Bylo tu i pódium, na kterém byla kapela i ze zpěvačkou… A poznal jsem v ni Bellu.

Divoce skákala na místě a házela hlavou. V ruce držela mikrofon. Seskočila s pódia a zamířila k jedné dívce a objala ji kolem ramen.

„Sorry girl but you missed out
Well tough luck that boy's mine now
We are more than just good friends
This is how the story ends
Too bad that you couldn't see,
See the man that boy could be
There is more that meets the eye
I see the soul that is inside“

Začala zpívat a pak zase běžela k pódiu. Pár lidí ji pomohlo nahoru a začal refrén. Lidi nadšeně poskakovali s ní.

Písnička Sk8er boi od Avril skončila a vypukl jásot. Bella se začala smát a objala svého bratra, který ji něco zašeptal a ona se otočila k naším směrem. Když nás spatřila, ještě víc se usmála.

„Díky… Teď si dáme malý oddech, ale pak budeme pokračovat,“ řekla do mikrofonu a ozvalo se nesouhlasné bručení. Jen pokrčila rameny, seskočila z pódia a rozeběhla se k nám.

„A já si už myslela, že nepřijdete… Nebojte, nic nemusíte sníst,“ utěšila nás a sedla si k jednomu stolu. A my za ní. Všiml jsem si, že moje kalhoty měla stále na sobě, ale triko si převlékla. „Hezky zpíváš,“ pochválila ji Alice a já s ní musel souhlasit. Začala hrát písnička Love Generation, která tu musela být hodně oblíbená a objevil se tu malý klučík.

„Jé, Maxi… já ti dlužím tanec, že?“ usmála se na kluka a ten přikývl. „A mě taky!“ „A mě!“ „Tak tobě určitě ne, Martine!“ zakřičela Bella. „Omluvte mě,“ otočila se na nás a vzala kluka do náruče.

„Dobrý večer Cullenovi!“ pozdravil nás hlasitě Fred a sedl si k nám. „Bella má strašně moc ráda děti. Někdy, když si hrajeme na starší učí ve škole,“ vysvětlil a koukl se na svou sestru.

Ta teď blbla s několika dětmi. „Někdy lituje, že děti mít nemůže, ale ona je vlastně takové dítě,“ posmutněl a znovu se koukl na sestru.

„Víte, stále si vyčítá, že na tento svět přišla a že Marie, to byla její máma, přišla o život. Nikdy neochutnala lidskou krev, sám jsem se divil, jak velké má sebeovládání. Párkrát se snažila udělat cokoliv, aby zemřela, ale vždy jsem ji, díky bohu, zadržel… Posledních třicet let se o nic nepokusila,“ pokračoval a já ji celou dobu pozoroval.

Takže chce rodinu… Tak moc mi v tomto připomínala Rosalii. Odtrhl jsem svůj pohled od Belly a koukl se na svou sestru. Její myšlenky byly všelijaké. A hlavně se stavila na její stranu. I Rose si vždy přála mít svoji rodinu. Znovu jsem se koukl na Bellu.

Pak jsem si prohlédl celou místnost. Hodně se to lišilo od jídelny v první třídě – hlavně tu byla příjemná atmosféra, která tam nevládla. Rád bych jsem chodil, i kdybych musel sníst vše, co bych měl na talíři. Lidi se tu měli navzájem rádi a respektovali se a vůbec je nezajímalo, jestli jsou bohatí či chudí. Nezajímalo je, jaký je kurz na Londýnské burze… Jediné, co je zajímalo bylo, co budou dělat zítra, nebo jestli zítra bude pršet, jestli zítra vyjde sluníčko…

Byli tak jiní od lidí z první třídy, až to nebylo snad ani možné… Bella si klekla k dětem a něco jim řekla. Na chvíli se zatvářily smutně, ale Bella je něčím utěšila a hned se pousmály a někam utekly. Bella zamířila k našemu stolu.

„Smím prosit?“ zeptala se a podala mi ruku.

„Ehm…proč ne,“ přikývl jsem a chytil ji za ruku. Díky Belle jsem se dokázali prodrat až doprostřed parketu. Většina lidí okolo nás tancovalo, jak chtělo a tak to bylo i u nás dvou. Ji to šlo přímo fantasticky, se jen tak pohybovat do rytmu nebo tak jak ji cítila. Pak mě nečekaně chytla za ruce a dav nás přitiskl více k sobě. Usmála se na mě a já ji úsměv oplatil.

Otočila se, ale jen na půl – zůstala ke mně zády a ještě více se ke mně přitiskla. Řekněme si popravdě, že jsem byl nervózní – takhle jsem nikdy netancoval. Tak volně, s takovou radostí… Moc jsem netušil, co mám dělat a to mi k nervozitě ještě přidávalo.

Všimla si mých rozpaků a pousmála se. Znovu si vzala mé ruce do svých a položila je na své útlé boky. Začala se v nich pohybovat a ruce sunula postupně dolů a pak nahoru. Když po pár minutách zjistila, že už nepotřebuji její pomoc, natočila hlavu doleva a přivřela oči.

Prsty klouzala prve po rukách, pak se pomalu přesunula na moje boky… Nevím, jak dlouho jsem takhle spolu tancovali, ale pak písnička skončila a já litoval. Otočila se ke mně čelem a usmála se na mě.

„Musím jít, běž zpátky za rodinou,“ mrkla na mě a odešla druhým směrem. Poslechl jsem její radu a vrátil se k rodině, která si o něčem povídali s Fredem.

Bella se po chvíli objevila na pódiu a v jedné ruce držela obyčejnou kytaru. Někdo ji přinesl barovou židličku a před ni položil stojan s mikrofonem. Sedla si na židličku, do kytary zapojila zesilovač a zkusila něco zahrát.

„Ok… takže přátelé…tuhle písničku bych chtěla věnovat rodině Cullenovým, kteří se za námi přišli podívat, až z první třídy,“ řekla do mikrofonu a ukázala na nás.

(!Písnička!)

Lidi začali nadšeně tleskat a se zájmem si nás prohlíželi. Podle myšlenek to nevypadalo, že by nás neradi viděli, spíše naopak. Potlesk ustal hned, jak Bella začala hrát na kytaru.

„Kiss me out of the bearded barley
nightly, beside the green, green grass
swing, swing, swing the spinning step
you wear those shoes
and I will wear that dress“

Vnímal jsem její hlas a pozoroval ji. Vlasy ji padaly do tváře a ona se střídavě dívala na struny, lidi v davu, na nás a pak speciálně na mě. Svět okolo jako by zmizel a v tuto chvíli tu byla jediná ona, která byla důležitá. Jenom ona…

„Oh, kiss me beneath the milky twilight
Lead me out on the moonlit floor
Lift your open hand
Strike up the band and make the fireflies dance
Silver moon´s sparkling

so kiss me“

Mezi slokami se na mě usmála a já ji úsměv oplatil.

Pohled vypravěče

Teď již oba naši hrdinové si uvědomovali, že to, co cítí k tomu druhému není jen přátelství a trochu obdivu, ale zamilovanost do toho druhého.

Oba se však báli své city dát najevo. Ona kvůli tomu, že není bohatá, vychovaná a nechová se jako holka. On zas kvůli tomu, jestli by ho chtěla a jestli by zapadl do jejího života…

Ano, ti dva měli tak odlišný život, že to snad ani nebylo možné a oni si to uvědomovali.

Ale nevěděli, že láska si vždy najde cestu, aby vyšla napovrch…

Snad se líbilo!

Děkuji za komentáře, pochvaly i kritiku!

Kdyby jste měli nějaký dotaz, jen se zeptejte, já śe pokusím odpovědět!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 6. kapitola: