Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 4. kapitola

29.07.2009 (20:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5437×

Pouštějte si stále dokola písničku Love Generation, ti kteří ji nemají stáhnutou, tak ji najdou zde! Bude však lepší, když si ji stáhnete a budete poslouchat u každé kapitoly! Je vážně super!

4. kapitola – Její příběh a pozvání na večeři

Pohled vypravěče

A je tu další den.

I dnes bylo zataženo, někdy i zapršelo, ale partu mladých lidí ze třetí třídy to neodradilo a blbli venku. Stále dokola si z velkého a starého černého přehrávače pouštěli písničku Love Generation od Boba Sinclara.

Zpívali, tancovali, bavili se, smáli se, blbli. Ale panovala tu příjemná a sympatická nálada, takže se k ni připojovalo čím dál tím více lidí, nejen ze třetí, ale i z druhé třídy.

Bella s Fredem poznali mnoho nových lidí a skvěle se bavili. Když byl čas na oběd, kluci vzali pár stolů a vynesli je ven. Všichni byli promočení až na kost, ale nikomu to nevadilo.

Pár lidí si sedlo ke stolům, zbytek si posedal na zemi, na schodech, na lavičkách, prostě kamkoliv. Přeci jen tohle bylo jejich místo a tak tu dělali, co chtěli. Naši sourozenci tam nemohli chybět a tak seděli na lavičce, dávno najezení a sledovali ten zmatek, do kterého taky patřili.

Oba pískali do rytmu a Bella v ruce držela otevřený skicák a ve druhé obyčejnou tužku a malovala děti, které si přímo před ní hrály s divokou káčou. Kývala hlavou do rytmu a sledovala každý detail.

"Proč se neživíte jako malířka?“ ozvalo se vedle ní a ona odtrhla svůj pohled od skicáku a zvedla hlavu. Stála tam postarší žena, mohlo by ji být tak třicet pět a dívala se na kresbu, kterou malovala.

„Někdy něco prodám, ale často si je nechám, jsou to pro mě jako fotky,“ odpoví a kývne ženě, ať si sedne vedle ní.

„Jsem Molly,“ představila se žena.

„Bella a tohle je můj starší bratr Fred,“ usmála se dala se se ženou do příjemné debaty…

...

Zatímco to na palubě třetí třídy žilo, první třída se procházela klidně po obchodním centru, nebo byli v sauně, či koupališti, ale chovali se slušně, a až možná upjatě.

Cullenovi se rozhodli navštívit obchodní centrum. Mužská část nebyla zrovna nadšená, ale co se dalo dělat.

„Hej, slyšíte to, taky?“ zeptal se Emmett a všichni nastražili uši. Z dálky slyšeli hrát hudbu – normální člověk by to zřejmě neslyšel, ale oni ano.

„Pojďte se tam podívat,“ navrhl nadšeně a všichni přikývli.

Po chvíli chůze se objevili na místě, které patřilo třetí třídě. Přehrávač hrál stále dokola stejnou písničku a lidi na ni tancovali, smáli se, povídali si, děti si hrály všelijaké hry a pobíhaly sem a tam.

Všichni Cullenovi zůstali překvapeně koukat.

„Tady to teda žije,“ zasmál se Emmett. Edward však hledal jednu osobu.

„Kdo hledá, najde,“ zašeptala mu do ucha Alice a poťouchle se usmála. Jen se na ni podíval a ona pokrčila rameny…

Po chvíli ji našel. Pohybovala se do rytmu hudby a házela hlavou. Něčemu se smála a jak si všiml, všichni byli mokří, jak neustále pršelo. Nikomu to však nevadilo. Na sobě měla džínové kraťase, velkou vytahanou košili s krátkým rukávem.

Všimla si jich.

„Půjdu se projít,“ zašeptala svému bratrovi, popadla skicák, který měla schovaný, aby ji nezmokl a rozeběhla se ke Cullenovým.

„Ahoj,“ pozdravila nervózně, když k nim přiběhla.

„Můžeme s tebou mluvit?“ zeptal se Edwarda ona zůstala překvapeně stát.

Zvědavě se na všechny podívala a pak přikývla.

Pohled Edwarda

Bylo až k nevíře, co tyto lidi udělá šťastné a veselé.

A pak jsem ji zahlédl. Byla ve středu toho zmatku, pohybovala se do rytmu hudby a vesele se bavila s bratrem. S úsměvem jsem ji pozoroval. Mokré vlasy ji létaly kolem tváře, na které byl veliký úsměv.

Po chvíli si však uvědomila, že zřejmě někdo pozoruje a začala se koukat kolem sebe… A pak spatřila nás. Zašeptala něco bratrovi, zpod lavičky vytáhla něco, co připomínalo desky a rozeběhla se k nám. Cestou se zdravila s lidmi a ti ji pozdrav s úsměvem obětovali. Byla tak milá a hodná.

„Ahoj!“ pozdravila nás a schovala se pod střechu.

„Můžeme s tebou mluvit?“ zeptal jsem se a zvědavě se po nás podívala. Carlisle měl pravdu, její srdce bilo. Pak přikývla.

„O samotě,“ otočil jsem se na svoji rodinu. Emmett se ušklíbl a já protočil oči. Odešli.

„Neprojdeme se?“ zeptala se a kývla hlavou ke klidné části lodi. „Můžeme,“ odpověděl jsem a vydali se.

„Jsem Bella a ty jsi?“

„Edward Cullen. Těší mě, Bello,“ představil jsem se. „Potěšení je na mé straně, Edwarde. Ale pochybuji, že to je ta věc, kterou mi chceš říct,“ byla tak slušná.

„Ach ano… Chci se omluvit za včerejší den, bylo to ode mě neslušné. Omlouvám se,“ omluvil jsem se a Bella na mě zůstala překvapeně koukat.

„Páni. Tak mladý pán je gentleman,“ udivila se a já se pousmál. Nastalo ticho a Bella si začala hrát s deskami.

„Můžu vědět, co to je?“ zeptal jsem se a ukázal na desky.

„Ale…blbosti,“ zavrtěla hlavou a chtěla desky dát do druhé ruky, já však byl rychlejší a sebral ji je.

„Hej!“ zaprotestovala a já zůstal překvapeně stát.

Uměla nádherně malovat. Západ slunce, rostliny, měsíc, děti, které si hrají, matka s malou dcerkou, svého bratra malovala několikrát, cizí lidi v nějaké restauraci, domy, památky, zvířata a to vše obyčejnou tužkou. Pak tu bylo pár portrétů nějakých mládenců a poslední portrét nebyl domalovaný, ale rýsovala se na něm mužská tvář.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se a koukl na ní. V jejích očích se objevila bolest. Co jsem to sakra udělal?

„Promiň, neměl…,“ začal jsem se omlouvat, ale ona mi skočila do řeči.

„To je můj otec. Viděla jsem ho jen jednou. Omylem jsem ho potkala před padesáti lety ve státech. Jeho portrét jsem nestihla dodělat,“ zamumlala a koukla se na moře. Před padesáti lety…takže nestárne.

„Díky němu tu vlastně jsem,“ pokrčovala a opřela se o zábradlí. „Nechci tě zatěžovat svým příběhem,“ zavrtěla hlavou.

„Ne… neobtěžuješ…chci ho slyšet.“ Koukla se na mě a usmála se.

„Asi jste si všimli, že já jsem trochu jiná,“ řekla a já přikývl.

„Můžou za to mí rodiče. Vše to začalo roku 1917, když se do malého městečka Forks nastěhoval jeden muž…upír. Jedna bláznivá lidská holka se do něj zamilovala a on do ní. Chvílemi byli snad i šťastní, ale pak si uvědomil to riziko a utekl. Dívka pak zjistila, že je těhotná a věděla, že to dítě čeká s upírem… Avšak nevzdala se ho. Narazila však na jiného upíra, který se o ni postaral. Protože byla těhotná s upírem, těhotenství bylo dvakrát rychlejší než u normálních lidí… Věděla, že porod nemusí přežít…

A taky nepřežila. Někdy v březnu roku 1918 porodila dítě, ale umřela, protože dítě ji až moc ublížilo, prý se doslova prokousalo ven. Upír dívce slíbil, že se o ni postará a od té doby chodí po světě spolu. A dítě si stále vyčítá, že přišlo na svět…na svět jako poloviční upír. Jediné, co ji po matce zbylo, bylo její jméno a křížek,“ vyprávěla a v jejích očích se objevoval ještě větší smutek.

„Trvalo mi dva roky, než jsem vyrostla do dospělého člověka…nebo upíra, však ono to je jedno,“ dodala. Překvapeně jsem se na ni koukal. Je stejně stará jako já a taky…

„Nikdy jsem neslyšel o…“

„Takových, jako jsem já. Chápu. Víš, je nás opravdu málo a Volturiovi se snaží získat na svoji stranu, protože často mají výjimečné schopnosti – já mám štít. To znamená…“

„Že na tebe nepůsobí schopnosti ostatních,“ doplnil jsem ji.

„Jo. Hej, jak to víš?“

„Umím číst myšlenky,“ pokrčím rameny.

„Hezký!“ pochválila a já se usmál.

„Nádherně kreslíš. Živíš se tím?“ odvedl jsem téma někam jinam.

„Jak kdy, když potřebuji, tak maluji lidi na ulici. Jinak se vždy něco někde najde za práci, ale na svoje malby jsem háklivá… Jsou to jako fotky, vzpomínky…

Třeba jako tento kluk. První kluk, který se mi pořádně líbil. Nebo Big Ben…první místo, které jsem navštívila za hranicemi Ameriky… Toto pobřeží jsem namalovala, když jsem byla poprvé u moře. S Fredem máme plány, že na pár dní zůstaneme v New Yorku, abych si mohla namalovat Vixen a jiné věci. A pak… Pak podle toho, jestli budou nějaké peníze. Stavíme se na partičku pokeru a třeba budeme mít štěstí.“

Byla tak zajímavá, neznala bohatý život.

Třeba je čas ji ho ukázat.

„Zvu Tě a tvého bratra na dnešní večeři do jídelny první třídy,“ pozval jsem ji a podal ji skicák. Překvapeně se na mě koukla.

„Bylo by to možná super, ale za prvé, nejsem slušně vychovaná a za druhé, nemám v čem jít… Takže asi ne, ale díky za pozvání,“ zavrtěla hlavou.

„Však ty si nějak poradíš,“ zašeptal jsem a ona se na mě podívala. Chvíli přemýšlela a pak se usmála.

„Dobře, přijdeme na večeři, když tvoje rodina a ty přijdete na pozítří večeři do třetí třídy.“ Zaváhal jsem. Přeci jsem znal Rosalii. Ale co, jinak dnes nepřijde.

„Platí,“ přikývl jsem a ona se široce usmála. „A teď pojď… Nevypadáš, že by sis užíval svého života,“ chytla mě za ruku a rozeběhla se k hloučku.

Skicák uklidila pod lavičku a prodřela se až do středu, stále držíc mě za ruku. Začal refrén a Bella se začala pohybovat do rytmu a zpívala. „Feel the love generation!“ a já si konečně uvědomil, kde jsem její hlas slyšel.

To ona řvala „Já tě milovala a ty jsi mě zradil, ty hajzle!“ Měla pravdu, svého života si neužívám, ale ona ano, a to mě na ni fascinovala a přitahovalo.

Po půl hodince jsem ji opustil se slovy „Naschle v sedm,“ a mrkl na ni.

Pohled Belly

Rychle jsem se vydala hledat Freda a pak Molly. Ta jediná nám mohla pomoct. Měla jsem štěstí, povídali si spolu a seděli na jedné lavičce.

„Molly! Potřebujeme tvoji pomoc! Právě jsme byli pozvaní na večeři do první třídy a pochybuji, že tam můžu jít v tomhle,“ vyhrkla jsem na ni a tušila jsem, že v mém obličeji musí být zoufalství.

„No ne! Kdo Vás pozval?“

Jakže se jmenoval příjmením? Bylo to takové divné a staré…to jde vidět Bello, jak přemýšlíš, samozřejmě, že bude staré, vždyť jsou upíři…

Sakra, jak se jen jmenoval… Bylo to na D…

Edward Donald…

Ne to je blbost…

Edward…Edwarda…velmi hezké jméno…Ach Bellino!

Přemýšlej nad příjmením a ne nad jménem!

Edward…

Edward Cullen! Jo, mám to!

„Cullenovi!“ Molly se na mě udiveně koukne. „Cullenovi? Ti jsou snad nejbohatší lidé na této lodi,“ vysvětlila a já šla do kolen.

„Mám takové tušení, že se mi dnes něco stane, třeba to, že spadnu přes palubu,“ zaskučela jsem.

„Tak to tedy ne! Mám šanci z tebe udělat dámo, mladý pane,“ usmála se a než jsem se nadála, Molly nás táhla pryč.

Doufám, že líbilo!

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 4. kapitola: