Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lizie, I want you! - Kapitola 4.

27.01.2011 (12:15) • KatieBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1083×

Návštěva
.....................................

Doufal jsem, že po obědě budu mít nějakou hodinu s Lizie, abych si to objasnil, ale dnes mi štěstí nepřálo. Ani jedinou hodinu jsem s ní neměl, dokonce ani na chodbě jsem ji nepotkal. Ale uvidím ji večer, a to jediné mě uspokojovalo. I když pochybuju, že budu mít možnost si s ní promluvit. Hlavně si musím dávat pozor na Edwarda – čtenáře myšlenek. Abych se neprozradil.

Když jsme přijeli domů, zavolal mě otec do pracovny. A já si uvědomil, že umí všechno. Co když mě prokouknul?

„Chtěl jsi se mnou mluvit, tati?” Vstoupil jsem do jeho pracovny, kterou měl hned vedle Carlisleovy pracovny.

„Ano, posaď se.”

Sednul jsem si do pohodlného křesla a čekal.

„Přede mnou nic neutajíš, drahý,” sprásknul rukama.

A sakra. „Nevím, co máš na mysli,” ještě jsem zkusil zapírat, i když jsem věděl, že to nebude mít žádnou šanci.

„Ale no tak,” začal. Vzdychl si a přiklonil se ke mně. „Na tom není nic špatného.”

„Jsme nepřátelé,” namítnul jsem a divil se jeho reakci. Čekal jsem spíše pokárání, ne pochopení.

„Opravdu?” podivil se. „A víš to jistě?”

Zkoumavě jsem si ho prohlížel. „No, vlastně ne. Ale myslím si, že mě nikdy nebude chtít. A i kdyby. Jednou se otiskne a já pak budu mít smůlu.” Otec uklonil hlavu na stranu, jako by věděl víc než já.

„A do té doby jí nechceš být oporou?” dělal mi lákavé představy.

„No...”

„No?” pošoupával mě k odpovědi.

„Jo, chtěl bych,” odpověděl jsem poraženě.

„Vidíš, tak pro to něco udělej, Demetri.” Usmál se a pak už mlčel.

„Myslíš?”

Kývl a podíval se na hodiny. „Za dvacet minut šest, měl by ses připravit.”

Nemohl jsem uvěřit otcově reakci. Chtěl, abych ji oslovil, abych byl s ní. Ale co zbytek rodiny? Zareagují stejně nebo podobně, anebo mě odepíšou? No, Emmett určitě.

Celou cestu tam jsem seděl zamlkle a pozoroval krajinu. Rozmýšlel jsem se, co bych měl udělat. Oslovit ji, jak mi radil otec?  No, uvidíme, jak to vyplyne. Ponecháme to osudu.

Naše auta se zastavila na okraji silnice před obrovským srubem. Vystoupili jsme z auta a šli dovnitř. Slyšel jsem všechny hulákat a přemýšlel jsem, kde je asi Lizie.

Šli jsme ke dveřím. Než jsme stačili zaklepat, otevřely se. Stál v nich – no spíše seděl – muž na vozíčku.

„Vítám vás,” pozdravil nás muž. „Jmenuji se Billy Black.” Black, takže otec Jacoba a Lizie.

„Musím vás poprosit o trpělivost a slušné chování, aby se nic nepřihodilo,” mrkl na nás a pak už nás pozval dál.

Rozhlížel jsem se kolem dokola a hledal ji, ale neúspěšně.

„Pojď se mnou a počkej, ona se objeví,” špitl mi do ucha otec a Edward se se zájmem otočil. Podezíravě si mě měřil.

Nech to být. Doma ti vše řeknu, pomyslel jsem si, protože jsem věděl, že to Edward uslyší. Úplně neznatelně přikývl a poplácal mě po ramenou. Byl to skvělý bratr.

Bylo čtvrt na deset a Lizie se pořád neobjevila. Nebyla u ohně ani nikde jinde jsem ji nezahlédl. Alespoň si všechno vůdce vlkodlačí smečky vyříkal s Carlislem a otcem. Domluvili se na příměří, že když mi nevstoupíme na jejich území, neublíží nám a všichni budeme žít v pokoji.

Jacob Black se neustále motal kolem Renesmé. Nikomu z nás to nebylo příjemné, ale když Jacobův otec potvrdil jeho otisknutí, uvědomili jsme si, že je to nevyhnutelné. Pokud si nebudeme chtít znepřátelit velice silné a početné nepřátele, musí se Nessie přizpůsobit, a to bude velice těžké, když se Renesmé k Jacobovi moc nemá. Ale třeba se to ještě nějak vyvine. Časem.

„Můžeš mi prosím dojít pro sklenku vína?” poprosil mě otec. Tázavě jsem se na něj podíval.

„Odkdy upíři pijou alkohol?”

„Zvykl jsem si na to. Když budeš něco chtít pít nebo jíst a budeš to jíst nebo pít pravidelně, pak si to oblíbíš,” mrkl na mě. „Chce to jenom čas.”

„Fajn,” zamumlal jsem nechápavě a odběhl mu pro sklenku vína.

Vběhl jsem tam, kde měla být kuchyně, a koho jsem tam nespatřil.

„Demetri,” pousmála se Lizie, ale pak se náhle zamračila a pokračovala v umývání nádobí. V kuchyni nikdo nebyl kromě ní a mě.

V tu ránu jsem zapomněl na tátovu sklenku vína a řekl: „Pomůžu ti.” Vzal jsem utěrku a začal utírat. Trochu se pousmála, ale vyčmuchal jsem, že se v mé přítomnosti cítí nesvá.

„Víš, tenkrát...,” začal jsem v naší konverzaci. „To jsi byla ty, viď?”  Přikývla, ale dál umývala nádobí.

„Jsem rád, že jsi mi neukousla hlavu nebo tak, když jsi viděla, že jsem chtěl zaútočit,” zavtipkoval jsem.

Podívala se na mě. „Nemohl jsi to vědět, třeba bys nechtěl zaútočit, kdybys věděl, že jsem to já.” Pak zavrtěla hlavou. „Co to povídám, jsme nepřátelé a ty bys měl zaútočit a vlastně i já.”

„Ne, to ne!” prosil jsem ji a dotkl se její ruky. Projel mnou blesk. Podívala se na moji ruku a já ji okamžitě sundal.

„Nechtěl bych zaútočit, kdybych věděl, že jsi to ty,” vysvětloval jsem jí upřímně. Nedokázal bych to, ani kdyby mi vyvraždila celou rodinu.

„Jsi vlezlý, Demetri!” zakřičela na mě a práskla talířem. Její nálada se v okamžiku tolik změnila. Jako to bylo ostatně předtím. Zprvu to vypadá, jako že bude povolná, ale pak...

„Co jsem udělal?” ptal jsem se a snažil se o nepodrážděný tón.

Ona se ale celá třepala. „Nech mě na pokoji, Demetri!” zakřičela znovu a utekla z kuchyně.

„Sakra!” kopl jsem do police pod dřezem, až jsem ji prokopnul. Do háje, Blackovi mě zabijou.

V kuchyni se objevilo pár vlků a můj otec.

„Demetri, co jsi to -” začal otec, ale já ho přerušil.

„Omlouvám se, ale hned to spravím,” slíbil jsem a šel si za Billym Blackem pro nářadí. Pak jsem opravil poličku, a když jsem se vrátil podrážděný k ohni, zrovna se moje rodina se všemi loučila. Lizie seděla na dřevěně lavičce, nohy měla přikrčené u těla. Když mě uviděla, zoufala se na mě podívala a zase to vypadalo, že kdybych za ní přišel a chtěl ji políbit, nechala by se. Proč musí být tak náladová, ženská jedna moje! Její oči pronikaly až do samého nitra mě samého.

„Doufám, že se ještě někdy uvidíme, mladý muži,” potřásl mou rukou Billy Black. Na vlkodlaka na vozíčku to byl docela přííjemný muž.

Domů jsme přijeli krátce po půlnoci, a to se ještě měla konat rodinná porada.

„Renesmé,” začal Edward a koukal Nessie do očí. „Víš, že se do tebe Jacob otiskl.”

Nessie zasyčela.

„Nechceme si udělat nepřátele, Nessie,” hladil ji po vlasech Carlisle.

„Ano, je jich příliš mnoho,” doplnil otec.

„A Jacob není tak hrozný, jen se s ním musíš víc poznat,” dodala ještě Alice a usmála se na ni.

„Sakra, nechte mě všichni být!” zakřičela, vběhla do svého pokoje a práskla dveřmi. To byla teda pěkně rychlá debata.

V pokoji za mnou přišel Edward, tak jsem mu všechno pověděl. Prvně koukal znechuceně a nevěřícně, ale pak se s tím smířil a popřál mi hodně štěstí. Ještě mi slíbil, že se odteď bude soustředit i na její myšlenky. Poděkoval jsem mu, udělal si úkol do trigonometrie a do rána poslouchal hudbu.

Předchozí | SHRNUTÍ | Další

Autor: KatieBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lizie, I want you! - Kapitola 4.: