Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 6. kapitola

20.08.2010 (10:15) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2590×

6. kapitola *SLIB*

„Co ho žere?“ prolomil ticho Paul.

„Nic ho nežere. Prostě je jen naštvanej, že mu nikdo nic neřekl,“ pokrčil rameny Sam.

„Tak pojď, Jaku. Najdeme ti něco na sebe u Paula doma a necháme Embryho se trošku uklidnit."

„Ale já musím za Bellou...,“ zamumlal jsem.

„Hochu… obávám se, že bys tam teď nebyl nic platnej. Tak pojď,“ řekl Sam, chytil mě kolem ramen a vedl mě na druhou stranu rezervace k Paulovi domů.

EMBRY:

Sebral jsem se a otočil se k tý čtyřce zády. Byl jsem na ně až moc hnusnej a teď mi to začalo být líto. Teda hlavně kvůli Jakovi. Jsme nejlepší kámoši a skoro nikdy jsme se nehádali. Jeho situace je těžká, jasně, ale jak se mám asi tak zachovat, když zjistím, že můj kámoš, který je vlastně jako můj brácha je vlkodlak? Ve skutečnosti mělo moje chování důvod. Bál jsem se. A to hodně. Doslova mě děsila představa, že mě to taky čeká.

Jakeův řev byl slyšet přes celý les; vůbec jsem si nechtěl domýšlet, jak hodně ho ta přeměna mohla bolet. Měl jsem o něj takový strach a pak, když jsem ho našel obklopeného těma třema, jak se směje a má naprosto bezstarostný výraz, popadl mě vztek. On si snad vůbec neuvědomoval, jak je celá ta situace vážná a nebezpečná. Copak je mu úplně jedno, že málem zabil Bellu?

Podvědomě moje chůze začala nabírat rychlost a všiml jsem si toho, až když jsem běžel. Při myšlence na Bellu jsem stále zrychloval a hnal se směrem k Emily domů. Potřeboval jsem vědět, jestli je v pořádku. Když jsem si vzpomněl na její vystrašené a uplakané oči, cítil jsem jakoby potřebu rychle jí říct, že se nic neděje a utěšit ji. Přišlo mi to normální... je to moje kamarádka a holka mýho kámoše. Je přece logický, že když tady není on, musím zastoupit jeho místo. Chudinka, co se jí asi muselo honit hlavou, když ho tak viděla?

Nasadil jsem ten nejklidnější výraz - nechtěl jsem ji ještě zatěžovat mojí hádkou s Jakem. Nevěděl jsem, jestli už je vzhůru a někdo jí vysvětlil, co se děje, ale každopádně jsem byl neskutečně zvědavý na její reakci. Mně to jen okrajově vysvětlil Quilův dědeček před tím, než mě vykopli z baráku, abych šel za Jakem a spol. Ale to mi stačilo bohatě k tomu, abych si myslel, že mi hráblo. Konečně jsem proběhl domovními dveřmi a neobtěžoval se sundávat si boty. Moje kroky mířily přímo do obýváku.

„Našli ho! Už ho vedou zpátky!" zavolal jsem na všechny přítomné a úlevou si sedl na gauč vedle Belly. Všichni si kolem mě si oddychli. Všiml jsem si Billyho trochu rozmrzelého výrazu. Neměl by být rád, že je jeho syn v pohodě? Teď už jsem svou pozornost obrátil na Bellu. Seděla s dekou přes klín a na sobě měla špinavé tričko. Jasně... hned mě mohlo napadnout, co se v tom lese před tím dělo.

„Jak je ti?" zeptal jsem se jí a zkontroloval její teplotu.

„Je mi fajn," vydechla netrpělivě. To určitě...

„Jo, to ti tak seřeru. Vypadáš příšerně, Bello..." prokoukl jsem ji a hned jí to naservíroval.

„Ale mně je vážně dobře," ujišťovala mě dál, jako by si myslela, že jí to vážně uvěřím. 
Byla bledá, vlasy jí spadaly v zacuchaných vlnách okolo hlavy a ještě stále se trošku třásla. Musel jsem si nad její tvrdohlavostí povzdechnout.

Poposedl jsem si k ní a přitáhl si ji blíž k sobě, aby měla pohodlí. Položila mi hlavu na rameno a ruku mi položila na prsa. Bylo to tak nějak automatické a ochanné gesto, kterým jsem jí chtěl naznačit, že se není čeho bát. Přesně v tuhle chvíli, jak jsem držel to nejdůležitější v životě mého nejlepšího přítele v náručí, jsem si vzpomněl na slib, který jsem mu nedávno dal.

Bylo šest hodin a my šli z baseballovýho zápasu.

„Dělej si srandu? Vždyť bych to i já zahrál líp!" zasmál se Jake. 

„Jo jasně! Jaku, naposledy, když jsme spolu hráli baseball, tak jsi nejdřív Quilovi vysklil okno, hned pět minut po tom jsi spadnul do jejich zahradního jezírka a nakonec sis vyvrtnul kotník, když jsi chtěl zaběhnout homerun," zasmál jsem se a praštil ho pěstí do ramene. 

„Ohohó! Tak to moment... ten míček jsi mi nahrál ty, do toho jezírka jsi mě strčil ty a pokud si dobře pamatuju tak: "Běž Jaku, bež!" jsi taky řval ty, takže.."

„Jasně.. jen to na mě hoď, kámo. Zajdeme ještě na někam na hamburger?" 

„Jo... to bych rád, ale..."

„Ježíšku na křížku! Neříkej mi, že jdeš zase za Bellou!"

„No co?! Slíbil jsem, že se jí kouknu na náklaďáček..."

„Nebo na něco jinýho," zamumlal jsem a vysložil si tím pohlavek.

„Je to moje kamarádka... Nemůžu ji v tom nechat."

„Jaku, oba víme, že to není jenom kamarádka..."

„Jo, je to nejlepší kamarádka." Zasmál jsem se a obrátil oči v sloup.

„Jasně... to určitě. Proč už si prostě nepřiznáš, že ji miluješ?"

„Cože?"

„Ale Jaku, trávíš s ní víc času než se mnou. Copak to nevidíš? To, jak se na tebe dívá, to jak se díváš ty na ni... To neni kamarádství."

„Já nevim..."

„Ale já jo! Vzpamatuj se, chlape. Přece si ji nenecháš jen tak proklouznout mezi prsty?"

„Máš pravdu, ale bojím se, víš? Prostě... se bojím. Sám víš, co se teď děje v rezervaci. Kdyby se jí něco stalo..."

„Jacobe, nic se jí nestane."

„Jí třeba ne..." Zastavil jsem se a díval se na Jakova záda.

„Jak to myslíš... jí třeba ne?" Otočil se a já spatřil jeho zmučený výraz.

„Embry, kdyby se něco stalo mně... rozhodně by ji to ranilo míň, když zůstaneme kamarádi."

„A to je právě pěkná kravina! Ona tě potřebuje... chce abys byl s ní, copak to nechápeš? Chlape, já z tebe dostanu infarkt... Viděl jsi někdy sedmnáctiletýho kluka s infarktem?"

„Tohle neni sranda, Embry, fakt se bojím."

„A čeho pro Krista Pána?"

„Slib mi, že když tu pro ni nebudu já, pomůžeš jí ty," zamumlal a upřel na mě prosebný pohled.

„Jacobe, je to i moje kamarádka. Slibuju."

Ten večer běžel za Bellou a řekl jí, že ji miluje. 

BELLA:

„Bello? Bello slyšíš mě?" ozvalo se vedle mě.

„Je mimo už strašně dlouho," ozvalo se z opačné strany.

„Taky bys byl, kdyby ti někdo vybouchnul před očima."

„Je to teprve hodina a půl, Sethe, uklidni se," oponoval další hlas.

Věděla jsem, že ty hlasy znám, ale nedokázala jsem si je rychle přiřadit k žádným obličejům. Šíleně se mi motala hlava a vůbec jsem se celkově cítila příšerně. Doufala jsem, že to byl jenom hodně špatný sen. Oči jsem nechala zavřené a dál poslouchala mé obecenstvo.

„Bello, zlatíčko probuď se," řekla znovu ta osoba, co byla nejblíže u mě.

„Donesu žínku," řekl jiný hlas, který do teď mlčel.

Jak jsem postupně nabývala vědomí, poznávala jsem ty lidi okolo sebe snadněji a snadněji. Žínku mi přinesla Leah, ten ženský starostlivý hlas u mé hlavy byla její matka Sue. Někde za hlavou mi stál Seth a Quil s Emily stáli na druhé straně u mých nohou.

„Myslíte, že ho najdou?" zeptal se s obavami v hlase Seth.

„Samozřejmě, že ho najdou, Sethe. Paul a Jared se taky před tím našli. Teď laskavě přestaň vyšilovat a dones Belle vodu. Až se probudí, tak bude mít určitě žízeň," prskla směrem ke svému bratrovi Leah a položila mi na čelo mokrý kus hadru.

„Měli jste nám to říct," řekl vyčítavě Quil.

„Chlapče, proč myslíš, že jsem tuhle schůzi svolal?" odpověděl Billy tak blízko u mě, že jsme se lekla a trhla sebou.

„Už se probírá?" vyjekl Seth. Někdo mi položil ruku na tvář a pak mi obrátil žínku... zřejmě Sue.

„Nepospíchej tak na ni. Víš, jakej to pro ni musel bejt šok?" mírnila ho Leah.

„Jo, to teda vím," odfrknul si pohdavě Seth.

„Asi takovej jako pro mě, když jsem se dozvěděl, že mě čeká to samé," zabručel. O čem to mluví? To i malý Seth bude...

„Bello, Bello, slyšíš mě? Zlatíčko, neděs nás."

Vstřebávala jsem všechny ty hlasy a slova a začala panikařit. Kde jsou ostatní? Hledají ho pořád? A co Embry? To on byl ten poslední, koho jsem viděla před tím, než jsem omdlela. Kde je? Hledá taky Jacoba? Pomalu jsem otevřela oči a snažila se zaostřit zrak. Kolem mě se ozvalo úlevné oddechnutí.

„Bello? Jak se cítíš?" zeptala se mě Sue a sundala mi žínku.

„Já - je mi fajn," zalhala jsem a snažila se posadit.

„Ještě bys neměla vstávat. Zatočí se ti hlava," radila mi mateřsky Sue. Nemohla jsem jí říct, že už teď jsem měla hlavu jako na kolotoči, a tak jsem s ní jen zavrtěla na znamení nesouhlasu.

„Ne, to ne. To je v pohodě. Fakt." Opřela jsem se o lokty a opakovala svůj předchozí neúspěšný pokus si sednout. Seth mi okamžitě přiskočil na pomoc a podepřel mě.

„Díky," zakuňkala jsem k němu a opřela se zády o opěrku gauče.

Nohy jsem si stočila do tureckého sedu a vzala si od Sue skleničku s vodou. Na můj vkus byla až příliš brzo prázdná a já měla v krku, jako na poušti.

„Chceš ještě?" zeptal se Quil a pohotově se natahoval pro vyprázdněnou skleničku.

„Jo. Jo, to by bylo fajn. Děkuju," usmála jsem se a skleničku mu podala.

Všimla jsem si jeho rozpačitého výrazu, který měl i Seth. Až teď, když jsem se natáhla ke Quilovi a sklouzla ze mě deka, kterou jsem byla přikrytá, jsem si všimla, že mi stále ještě chybí triko, které mi Jake sundal v lese. Zrudla jsem a deku si vytáhla až ke krku.

„To nic Bello. Tady ho máš," řekl s obezřetným výrazem Billy a podal mi moje tričko, které bylo ještě trošku od hlíny a jehličí.

„Děkuju," zamumlala jsem, oprášila ho a stále rudá si ho přetáhla přes hlavu.

„Vlastně... s tím souvisí moje otázka, Bello." Přikývla jsem, aby pokračoval. „Potřebuju vědět, co jste v tom lese s Jacobem dělali," řekl opatrně a při tom stáhl své husté obočí k sobě.

„Nemusíš se bát mi to říct. Jde o to, že potřebuju vědět, co tu..." odkašlal si. „... proměnu vyvolalo. Chci říct... Vím, ten důvod, proč se to děje, ale většinou k proměně dochází při nějaké zvláští situaci... rozhodně ne, když je člověk v klidu. Rozumíš, co tím chci říct?" Znovu jsem přikývla, tentokrát opatrněji.

Zírala jsem na něj a nevěděla, co mu na to říct. Do očí se mi nahrnuly slzy a já sklonila hlavu. Dívala jsem se na vlastní ruce složené v klíně, jako bych čekala, že mi snad prozradí správnou odpověď. Když mu řeknu pravdu... Pomůže to nějak Jakovi? Lepší otázka by snad zněla: Mohlo by mu nějak ublížit, kdybych řekla lež? Ale jak by ta lež vypadala? Nenapadalo mě nic... Vteřiny ubíhaly a já slyšela, jak vedle mě někdo nervózně přešlápnul. Billy se už nadechoval k další větě, ale přerušily ho rychle blížící se kroky.

Někdo doslova vletěl do pokoje, ve kterém jsme všichni byli a zastavil se až u gauče, na kterém jsem seděla.

„Našli ho! Už ho vedou zpátky!" oznámil zadýchaným hlasem Embry a sedl si vedle mě. V tu chvíli, kdy jsem vedle sebe cítila jeho přítomnost, cítila jsem se mnohem líp, jako by ze mě spadla obrovská zátěž. Byla jsem klidnější.

„Díky bohu!" ozvalo se ze všech stran.

„Jak je ti?" zeptal se a položil mi dlaň na čelo.

„Je mi fajn," zopakovala jsem svou lež a v duchu byla vděčná, že takhle vpadnul do Billyho výslechu.

„Jo, to ti tak sežeru. Vypadáš příšerně, Bello..." konstatoval s jedním obočím zvednutým.

„Ale mně je vážně dobře," ujišťovala jsem ho dál.

Povzdychl si a přitáhl si mě blíž k sobě tak, abych si mu mohla hlavu položit na rameno. Přemýšlela jsem, kde se v něm vzala všechna tahle náklonnost a přehnaná starost o mě. Ne, že by mi to bylo nepříjemné, měla jsem ho ráda, jen mi to vrtalo hlavou. Ostatním na tomhle jeho přátelském gestu zřejmě nepřišlo nic divného. Obejmul mě pažemi, takže mi hlava spadla na jeho hruď.

„Je v pořádku, Bello," zašeptal mi do vlasů. Jako by to byl nějaký spouštěcí mechanismus. Hned, jak jsem si uvědomila význam jeho slov, začala jsem tiše vzlykat. Před očima se mi zjevila celá ta scéna z lesa a já nedokázala potlačit ten pocit, že jsem jen seděla a dívala se, jak řve bolestí.

„Tak strašně trpěl," zavzlykala jsem do Embryho trička a on mě pohladil do vlasech.

„První přeměna prý vždycky bolí, nemohla jsi nic dělat. Nedávej si to za vinu." Palcem mě pohladil po tváři a já mu dál smáčela tričko slzami.

„Kdybychom, kdybych," zalkla jsem se a zadusila další vzlyk do Embryho ramene.

„Pššt! Žádné kdyby. Není to tvoje chyba, jasný?"

Kývla jsem roztřeseně hlavou a snažila se si namluvit, že má pravdu.
Billy se přestal vyptávat a taktně se společně s ostatními vzdálil do jídelny, kde se všichni začali potichu bavit. Poslouchala jsem pravidelný tlukot Embryho srdce a pomalu se uklidňovala. Jakeova příchodu jsem si vůbec nevšimla dokud nepromluvil. Jeho kroky jsem neslyšela, i když bylo v pokoji úplné ticho. Jak dlouho tam stál a sledoval, jak ležim v Embryho náručí?

„Bello?" zachraptěl, ale nepříbližil se k nám. Ztuhla jsem a zaťala ruce v pěsti.

A je to. :) Už víme důvod Embryho chování, ale ještě není tak úplně jasné, jak dopadne setkání Jaka a Belly. Co vy na to? Jak to dopadne?

Prosím, prosím, nechte mi nějaké komentáře, abych věděla, jestli se vám povídka líbí nebo ne. :)

A pokud máte nějaké připomínky, vysypte je na mě. :)

P.S.: Ještě chci poděkovat lidem, kteří mě svými komentáři povzbudili tak, že píšu dál. :) Jsou to především:

Belluska

hellacullen

Katharina

Ella

Amy

Little Sonny

lied

christina

Scherry

TANYA

a spoustu dalších lidiček, kteří mi napsali třeba jenom smajlíka. :)

VAŠE LiaC :*

5. KAPITOLA ***6. KAPITOLA*** 7. KAPITOLA

SHRNUTÍ

Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 6. kapitola: