Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 14. kapitola

15.11.2010 (18:15) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2262×

14. kapitola *Anděl I.*

Možná to nebyl zase tak dobrý nápad se jít projít... Silný vítr na mě sice v lese nemohl, ale zima mi pomalu, ale jistě začala otupovat nohy a ruce. Zvedla jsem se a začala skákat na místě, abych se aspoň trošku zahřála. Po půl minutě jsem toho nechala. Připadala jsem si hloupě a navíc mi hned došel dech.

Začala jsem zmatkovat. Nebe bylo stále černé a blesky začaly nabírat na intenzitě. Netušila jsem, jak se dostanu domů, i když tenhle les znám, jako svoje boty.

Kousek ode mě paskla větvička, jako kdyby na ní někdo šlápnul. Otočila jsem se tím směrem, ale nikoho jsem neviděla.

„Je tam někdo?" zavolala jsem zimou roztřeseným hlasem a zadívala se do tmy.

„Haló!" Nikdo se neozýval, tak jsem si řekla, že to byl asi jenom ježek, nebo tak něco.

Nasadila jsem rychlé tempo a rozešla se směrem, kterým jsem měla pocit, že je silnice.

„Ahoj," ozvalo se zničehonic za mnou a já ztuhla uprostřed kroku.

BELLA:

Neotočila jsem se; nebyla jsem schopná se ani hnout přes to, že na mě hlásek uvnitř mě křičel, ať začnu utíkat, jak nejrychleji umím. Možná už blázním a nikdo za mnou ve skutečnosti nestojí... možná mi ta zima otupila mozek nebo tak. Mohlo to být jenom zakvílení větru v korunách stromů a já si v hlavě domyslela slova. Ten hlas mi byl ale povědomý. Vysoký, jemný, melodický hlásek. Ať už to byla pravda nebo ne, nedokázala jsem se přimět se otočit nebo začít utíkat.

Listí za mnou zašustilo a další větvičky zapraskaly. Už jsem chtěla vykročit a dát se na útěk, když v tom mě někdo chytl za rameno a zastavil mě. Vyjekla jsem a rychle se otočila, čímž jsem ze sebe ruku shodila.

„Woou! Klídek jo? Nechtěla jsem tě vystrašit."

Ten hlas! Znám ho, ale odkud... Snažila jsem se zaostřit na postavu přede mnou, ale moje oči byly příliš slabé na to, aby něco v téhle tmě viděly. Jediné, co jsem dokázala rozeznat, byl obrys hlavy dotyčné osoby - střapaté vlasy kolem ní vlály ve větru.

„To jsem já!" ozvala se znovu, vytáhla něco z kapsy - baterku - a posvítila si do obličeje. Jakmile se světlo dotklo jejího obličeje a osvítilo její zlatavé oči, vzpomněla jsem si. Ta holka z Mercedesu!

„A-ahoj," vypadlo ze mě.

„Zabloudila jsi?" zeptala se s úsměvem. Trochu se mi ulevilo, že je to ona, ale pořád jsem měla takový divný pocit... Jako bych neviděla něco, co je naprosto zřejmé. Něco...

„Ne, já... Teda... jo. Asi jo," přiznala jsem a zatřásla se znovu zimou.

„Co tu děláš ty?" zeptala jsem se opatrně.

„Já jsem nemohla spát a tak jsem se rozhodla, že se projdu. To mi vždycky pomůže," zasmála se.

„V půl šesté ráno?"

„No jo, je to divný, ale co tu děláš ty?" oplatila mi, ale stále se usmívala jako sluníčko.

„Já? Já... No já vlastně mám asi ten samý problém. Akorát jsem si zapomněla vzít baterku a teď tak nějak nevím, kudy domů."

Znovu se zasmála a odhalila tak dvě řady dokonale bílých zubů.

„Možná bych ti mohla pomoct. Kde bydlíš?"

„No, já nevím. To asi nebudeš znát. Vždyť jsi se sotva přistěhovala...?"

Vážně se mi nechtělo říkat úplně cizí holce, kde bydlím. I když vypadala moc mile. Vlastně se mi celkem zamlouvala. Stejně jsem ale pořád byla opatrná.

„Jo, to jsem," zarazila se, ale hned na to se zase rozzářila.

„Tak tě aspoň můžu dovést k hlavní silnici," nedala se odbít.

„No taaak, je hrozná zima. Ty se mě bojíš?" zeptala se a její úsměv trošku pohasnul. Dokonce ho vystřídala smutná grimasa doprovázená dotčeností a ohrnutým dolním rtem. Musela jsem se zasmát.

„Ne, nebojím, jenom tě nechci zbytečně otravovat." Vypískla a povyskočila o pár centimetrů do vzduchu, přičemž několikrát tleskla rukama.

„Super! Tak pojď," chytla mě za loket a vydala se úplně opačným směrem, než jsem chtěla původně jít.

„Takže! Povídej, máš nějaké sourozence?" zaútočila na mě okamžitě.

„Vlastně... ne. Jsem jedináček."

„Ach jo, to je škoda! Já jich mám spoustu. Někdy jsou otravní, ale co naděláš," zachichotala se.

„Spoustu?" podivila jsem se. Kolik jako znamená spousta? Dva? Tři?

„No jo, je nás dohromady pět."

„Pět?" vykulila jsem oči a málem zakopla.

„Já vím, já vím, není to zrovna běžný počet dětí v Americe a navíc v dnešní době, že jo?" zasmála se. Aniž by mě nechala něco říct, hned pokračovala.

„Vlastně jsme všichni nevlastní, jako adoptovaní myslím. Tedy, kromě Jaspera a Rosie... Jé! Víš co by bylo fajn? Kdyby jsi s námi někdy někam šla!" Než jsem se stačila vzpamatovat z jedné informace, už na mě sype další. Páni...

„Já. No, já nevím, máme toho teď hodně ve škole a-"

„Prosííím," zaskučela vedle mě a obratně přeskočila velkou spadlou větev.

„Vážně, asi to není nejlepší nápad." Sotva jí znám. Je milá, jasně, ale stejně jsem se pořád nemohla zbavit toho divného pocitu.

„Prosím! Prosím Prosím! Bylo by fajn tady mít aspoň nějakou kamarádku. A ostatní by byli moc rádi!" Udělala psí oči a sepjala ruce v prosebném gestu.

„Dobře, možná si volnou chvilku najdu," připustila jsem a se zděšením se koukala, jak vedle mně začala poskakovat radostí a nakonec mě i obejmula.

Když mě zase pustila, nakrčila trošku nos, jako by necítila nic hezkého. Přesně to udělala i předevčírem... Copak smrdím?

„Podívej! Začíná se rozetmívat!" ukázala prstem mezi lesy na jemné sluneční světlo v dálce.

„Konečně, ta tma už mě začínala malinko děsit."

„Tmy se nemusíš bát. Spíš toho, co je v ní." Zasmála se a zase mě chytla za loket, aby mě mohla dál vést směrem k silnici.

„No, tak to jsi mě uklidnila. Jak to, že se tady v tom lese tak vyznáš?"

„Nevyznám, jen mám dobrý orientační smysl," poklepala si na spánek, „prostě si pamatuju, odkud jsem přišla."

Šly jsme asi dalších deset minut a já se nestačila divit, jak hluboko do lesa jsem vlastně zašla. Ta dívka mi celou dobu vyprávěla o různých historkách, které souvisely s její rodinou, nebo se mě na něco vyptávala. Nakonec jsem se dozvěděla, že ten bloňďák, co vedle ní seděl v Mercedesu se jmenuje Jasper a je to její nevlastní bratr a zároveň přítel. Na chvíli jsem se zarazila, ale pak si uvědomila, že to vlastně není nic nelegálního... Je to sice trochu divné, ale celkem roztomilé a podle toho, co mi vyprávěla, se zdál Jasper moc milý a hodný.

„Tamtadadá!" zazpívala vysokým sopránem a pokynula na hlavní Forskou silnici, která se před námi objevila, jen co jsme se prodraly okrajovým lesním křovím a vyskočily přes příkop z lesa ven.

„Páni! Jsi úžasná!" pochválila jsem jí a poděkovala.

„Jojo! Já vím, jsem nejlepší! Seš si jistá, že teď už to zvládneš sama?"

„Neboj se. Tak beznadějný případ ještě nejsem," zasmála jsem se.

„Super, tak za chvíli ve škole!" přiskočila ke mně, zasmála se vysokým zvonkovým hláskem a objala mě.

„Jasně, ahoj." Oplatila jsem jí úsměv a vydala se domů.

„Ahoj, Bello!" zavolala ještě za mnou.

Moment! Ona ví, jak se jmenuju? Jsem si jistá, že jsem jí svoje jméno neříkala... A navíc zase nevím to její. A proč včera nebyla ve škole, jsem se jí taky nezeptala. Celou cestu domu jsem myslela na její rodinu. Páni... sedm lidí v jednom baráku. To musí být snad palác.

Po pár minutách jsem došla na naší příjezdovou cestu a pár vteřin na to, jsem už šlapala schody do prvního patra. Potichu jsem otevřela dveře od mého pokoje a nakoukla dovnitř.

Jake ležel rozvalený na posteli a pravidelně oddechoval. Budík ukazoval půl sedmé a tak jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas ho vzbudit. Lehla jsem si k němu a položila mu ruku na tvář. Párkrát jsem přejela palcem sem a tam.

Vím, že můj původní plán byl vzbudit ho, ale najednou jsem měla nutkání ho jen tak pozorovat a nechat se unášet vlastními, ne příliš mravnými myšlenkami. Zavrtěla jsem hlavou a políbila ho na tvář. Když nereagoval, políbila jsem ho znovu, tentokrát na rty. Něco zabručel a ohnal se kolem sebe rukou. Protočila jsem oči a povzdechla si.

Znovu jsem se k němu sehnula a přitiskla své rty k jeho uchu.

„Miláčku, vstávej," zašeptala jsem mu do ouška a jemně ho políbila.

„Musíme do školy," připomněla jsem mu, ale s ním to ani nehnulo.

„Jak chceš...," pokrčila jsem rameny a položila mu ruku na břicho, ze kterého jsem klouzala po jeho svalech směrem k jeho teplákům.

Pozorovala jsem jeho kamenou tvář a čekala, kdy se probudí, ale on stále spal. Sjela jsem až jeho rozkoku a tam se zastavila. Jake vzhůru nebyl, ale jeho dolní polovina těla určitě ano. Zajela jsem mu rukou pod lem kalhot a dostala se tak až k jeho chloubě, kterou jsem včera večer tak pracně přehlížela. Lehce jsem přes ní přejela prsty nahoru a dolu. Jake se podemnou zatřásl, z úst mu unikl tichý sten a než jsem se nadála, ležela jsem pod ním a on se s rukama sevřenýma kolem mých zápěstí nakláděl nade mnou.

„Ty podvodníku!" zaječela jsem a zasmála se.

„Tak já jsem podvodník, jo?"

„Jo! Dělal jsi, že spíš, a při tom jsi byl vzhůru!" Zasmál se se mnou a potom si na mě pomalu lehl.

„A ty zase používáš dost zvláští způsob buzení," zašeptal nakřáplým hlasem od spánku a pomalu se přiblížil k mým rtům.

„Nelíbí se ti? Mohla jsem použít starý dobrý kýbl s vodou," řekla jsem provokativně.

„To by sis mohla zkusit." Podíval se na mé rty a přiblížil se k nim o dalších pár milimetrů.

„Co bys udělal?" zeptala jsem se ho schválně a trošku se pod ním zavrtěla, čímž jsem ho značně vzrušila.

„To vůbec nechtěj vědět," zavrtěl hlavou.

„Povídej," zašeptala jsem.

„Ne," řekl, když se přiblížil o další centimetr a skoro se tak dotýkal svými ústy těch mých.

„Prosím…" V tu chvíli jsem si nebyla tak úplně jistá, o co prosím.

Překonal poslední milimetr mezi námi a lehce se otřel o má ústa. Jemně políbil nejdříve můj horní a pak i dolní ret. U toho se zastavil a několikrát do něj hravě kousnul. Mé ruce stále držel nad mou hlavou v silném sevření, ale jakmile jsem vyvinula jen drobnou sílu, okamžitě mi jednu ruku pustil a já mu jí mohla položit na tvář. Jeho paže se přesunula k mému pasu, kde mi dlaní zajel pod tričko. Když pustil i mou druhou ruku, přejela jsem mu s ní po nahé hrudi a nakonec jí položila na jeho bedra.

Stále jemně oďobával mé rty a pomalu se přesouval níže na bradu a krk, kde zanechal dva polibky. Měla jsem slastně zavřené oči a vnímala jen jeho neskutečně příjemné hřejivé doteky. Z krku se posunul dál na klíční kost, kterou několikrát polaskal svými rty po celé její délce.  I levou rukou, kterou mě hladil po vlasech, sklouznul k mému pasu a velmi pomalým tahem mi oběma rukama vyhrnul tričko přičemž políbil každý kousek právě odhalené kůže. Tričko mi přetáhl přes hlavu a dlouhým obloukem ho poslal přímo na houpací křeslo v rohu místnosti.

„Působivé,“ zamumlala jsem. Potichu se zasmál svým štěkavým smíchem a políbil mě na nos.

„Rád na tebe dělám dojem,“ zašeptal mi do ucha.

Zatímco jsem po jeho kříži jezdila neustále nahoru a dolů, on svým jazykem putoval od mého krku přes klíční kosti až k pupíku. Párkrát ho obkroužil a vrátil se zpět k mému krku.

Nikdy jsem si nemyslela, že by byl Jacob schopný takové jemnosti. Až mě to dohánělo k šílenství.  Jednou rukou jsem stále přejížděla po jeho zádech, zatímco tou druhou jsem mu vpletla do vlasů. Pevně jsem je sevřela ve své pěsti a přitahovala si ho tak blíž ke svému tělu.

Jeho velké silné ruce se zdály moc nemotorné na to, aby byly schopné zacházet s mým tělem, jako s jemným hedvábím… I přes to však klouzaly po mém nahém hrudníku a laskaly každý jeho centimetr.

Jakovy rty mě líbaly na dolíčku za uchem a každou třetí sekundu do něj vyslaly teplý rozechvělý dech. Nechtělo se mi déle čekat a tak jsem mu přitiskla ústa na jeho a rukou sjela ke šňůrce od jeho tepláků. Pochopil, co chci udělat a kalhoty se ve vteřině válely na zemi - jak ty jeho, tak ty moje. Opět si na mě lehl a párkrát se o mě otřel. Aniž by potom přerušil náš polibek, odtáhl si jedno mé koleno od druhého a vklínil se mezi ně. Chytl mě za kotník a omotal si jednu mou nohu kolem svého pasu. Slastně jsem zaklonila hlavu a nechala z hrdla vyklouznout hlasité vzdechnutí.

Prsty jsem přejížděla po jeho pevném horkém břiše a snažila se zapamatovat si každý jeho drobný záhyb. Když pak jeho ruce sjely k mému pasu a on si mě kolem něj pevně chytl, bylo mi jasné, co bude následovat.

Ruce jsem mu obmotala kolem krku a přitáhla si ho zpět k polibku. Naše jazyky se okamžitě propletly a těla spojila. Jakovo vzrušené vzdechnutí přerušilo náš polibek, ale vteřinu na to, už mi opět plenil má ústa jazykem.

Přirážel pomalu, jakoby si každé propojení našich vzrušených těl ukládal pečlivě do paměti. Pustil můj pas a začal mě hladit po celém těle. Když se dostal k mým ňadrům, jedno chytil do své dlaně a pevně ho stiskl.

Vášeň mnou projela tak, že jsem nehty zaryla do jeho kůže na zádech a přejela jimi až k jeho zátylku, kde jsem opět sevřela jeho vlasy do pěstí a přirazila si jeho tělo na své. Jemné pomalé přírazy se stávaly rychlejšími, hrubšími a intenzivnějšími. Naše těla se svíjela nekontrolovatelnou vášní a naše hlasité vzdychání naplňovalo pokoj stejně, jako vůně našeho milování.

Naše zpocená těla se o sebe třela a oddávala se jedno druhému. Navzájem se vyplňovala a přizpůsobovala se. Byla to dokonalá souhra, která mohla vést jen k jednomu. Cítila jsem silný stisk kolem mého stehna, jak ho Jake v záchvatu vyvrcholení uchopil do svého zvířecího sevření.

Svou vlčí podstatu v tu chvíli nedokázal potlačit, ale mně to překvapivě nevadilo. Líbilo se mi to. Jeho divokost a nespoutanost mi přišla v tu chvíli tak přirozená a vzrušující. Něco mi říkalo, že bych se měla bát toho, aby neztratil kontrolu a neproměnil se, ale mně to v tu chvíli bylo vážně jedno. Bylo tu riziko, že se promění a ublíží mi... dokonce, že mě zabije, ale já mu věřila. Věděla jsem, že má o mě až moc velký strach a kdyby si myslel, že je to jen trochu nebezpečné, nemilovali bychom se. Tenkrát v La Push, když se poprvé proměnil jen pár metrů ode mě, nevěděl, co se děje a neuměl to potlačit. Ale teď už ano. Je tu se mnou a já vím, že mi neublíží.

„Bello,“ zavzdychal mi do vlasů a jeho stisk kolem mého stehna ještě zesílil.

Jeho tělo se zachvělo a z hrudi mu vyrazilo ostré zavrčení. Přirážel rychle a naprosto omámeně. Cítila jsem, že mi tělo začíná zaplavovat přicházející orgasmus a já v tu chvíli naprosto zapomněla na okolní svět. Teď jsem tu byla jen já a Jacob.

Ticho domku prořízlo mé zakřičení jména muže, který právě v tu chvíli vzdychl i to mé. Ještě několikrát zpomaleně propojil svoje tělo s mým a pak se zmoženě položil vedle mně. Přitáhl si mě těsně k boku a objal vařícími a roztřesenými pažemi.

„Neproměnil jsem se,“ zašeptal mi překvapeně do ucha a z jeho hlasu byla slyšet nefalšovaná radost.

Otočila jsem se čelem k němu a schoulila se v jeho objetí.

„Pochyboval jsi o sobě?“ zeptala jsem se stále ještě udýchaně a odhrnula si vlasy ze zpoceného čela.

„Ne, to ne, ale trošku jsem se bál víš? Nemohl jsem vědět, jestli to zvládnu. Já jsem se…“ zamračil se a zdálo se, že měl z nějakého důvodu strach větu dokončit.

„Já-“ Opět se zarazil a nešťastně zakroutil hlavou. Pohladila jsem ho po tváři a počkala, až se na mě zase podívá.

„Řekni mi to,“ zaprosila jsem.

„Já se bál,“ zamumlal skoro neslyšitelně a zahanbeně sklopil zrak.

„Bál jsem se, že prostě vybouchnu a něco ti udělám… Že ti ublížím.“

Tak proto byl ze začátku tak opatrný a jemný. Chytla jsem ho za bradu a přiměla ho se na mě podívat.

„Ale ty jsi to dokázal. Jaku, chápeš? Dokážeš to ovládat,“ řekla jsem mu vesele.

„To bylo jednou, ale co příště?“ zamumlal.

„Dokázal jsi to,“ zopakovala jsem mu, „a dokážeš to i příště.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála a políbila ho.

„Asi máš pravdu.“ Zhluboka se nadechl a zase vydechl.

„Mimochodem, bylo to úžasný,“ zabroukal mi do ucha.

Uchechtla jsem se a rozcuchala mu už takhle rozčepýřené vlasy.

„Jo, moc ráda bych si to zopakovala, ale musíme do školy.“ Mrkla jsem na něj a zvedla se z postele. Nesouhlasně zamručel, ale nakonec se taky postavil.

„Bello?“

„Copak?“

„Ty máš novou voňavku?“ Všimla jsem si, jak jemně nakrčil nos. To snad ne! Přesně to udělala ta malá černovláska.

„Ne, proč?“ odpověděla jsem zmateně.

„Tak jsi byla venku, když jsem spal?“ Nechápala jsem kam tím míří.

„No, já… jo. Byla. Proč?“ Přišel až ke mně a přičichl si k pramenu mých vlasů.

„Byla jsi tam s někým?“ zeptal se ostřeji ignorujíc moji otázku.

„Jacobe, děje se něco?“

„Byl tam někdo s tebou?“ zopakoval znovu a hlasitěji.

„A-ano. Jedna holka ze školy. Šla jsem se projít do lesa, ale ztratila jsem se a pak jsem ji tam potkala. Pomohla mi dostat se zpátky na hlavní,“ vysvětlila jsem rychle.

„Tys šla sama do lesa? Bello! Co tě to napadlo?! Tys nás neposlouchala, když jsme se bavili o těch krvežíznivcích? Co sis myslela?“ zaútočil na mě a čelo se mu zkrabatilo starostí.

„Ona není upír proboha!“ bránila jsem se.

„Co to bylo za holku?“

„Nevím, jak se jmenuje. Ona a její rodina se sem přistěhovali nedávno. Ale už jsme se jednou potkaly. Kdyby byla upír, asi bych tady nestála, že jo?!“

„Ach, Bello!“ Objal mě a pevně si mě přitiskl k sobě.

„Prostě mi slib, že už tam nikdy nebudeš chodit sama.“

„Jo, neboj…“

Po dalších minutách ujišťování mě, jak nezodpovědná a hloupá jsem, jsme se konečně oba vysprchovali, oblékli a odjeli do školy. Jacob včera večer samozřejmě přišel bez učení, takže jsme se pro něj ještě museli stavět v La Push a dostali se tak do časového skluzu.

„O jakých problémech jsi to včera mluvil do telefonu?“ zeptala jsem se Jaka, když jsem svůj náklaďáček hnala plnou rychlostí, jakou dokázal vyvinout, po mokré hlavní silnici.

„O žádných.“

„Přestaň mi lhát, Jaku. Embry má očividně nějaký problém a ty mi to zase zatajuješ,“ obvinila jsem ho.

„Nechci, aby ses tím zbytečně zatěžovala,“ odpověděl mi klidně a pohladil ruku, kterou jsem svírala řadící páku.

„Prostě mi to řekni. Je to i můj kamarád.“ Jacob si povzdechl, ale zřejmě se nechtěla hádat a tak spustil.

„Embry má problémy s proměnou.“

„To už jsem slyšela včera.“ Zamračila jsem se.

„Fajn. Prostě se proměnil a teď se nedokáže vrátit do lidské podoby. Je jako vyšinutý. Lítá po celý Kanadě a Sam ho nedokáže zpacifikovat.“

„On se nedokáže přeměnit zpět?“ vyjekla jsem.

„Nevíme, jestli nedokáže. My si myslíme, že spíš nechce…“

„Copak mu nemůžete prostě přečíst myšlenky a zjistit to?“

„To není tak jednoduchý Bello… On prostě najednou zdivočel. Vypadá to, jako by se zbláznil, nebo něco takovýho.“ Jacob posmutněl a já s ním.

Už jsem se na nic neptala. Nechtěla jsem snad ani vědět víc…

V tichosti jsme dojeli na parkoviště a vyběhli přímo k laboratořím, kde jsme měli mít chemii s panem Greenem. Bezva…

„Tento týden již po třetí, nemýlím-li se, slečno Swanová!“ zaútočil na mě pan Green hned ve dveřích a jakmile si všiml Jaka, přidal jízlivou poznámku i na jeho účet.

„Á, pan Black! Nechystáte se dnes opět navštívit dívčí záchody?“

„Taky vás zdravím, pane řediteli,“ ušklíbl se Jake a třídou se ozvalo zachichotání a šeptání. Šla jsem na své místo s Jakem v zádech a všimla si zuřivě mávající malé ručky jen pár metrů ode mě.

Zamávala jsem černovlásce zpátky a postoupila o několik kroků dál, načež jsem si všimla Embryho prázdného místa. Bolest a smutek mnou projel, jako ostrý šíp a já potlačila několik slz, které se mi draly z očí ven. Zrychlila jsem a sedla si na své místo.

„Ne, ne! Musím vás zklamat slečno Swanová, ale vy již s panem Blackem na mých hodinách sedět nebudete. A postarám se o to, abyste neseděli ani na těch jiných,“ usmál se ten koblih s nožičkama arogantně a málem prasknul, jak se dělal důležitý.

„Ale to přeci nemůžete myslet vážně!“ vyjel na něj Jake a já mu položila ruku na hruď, aby se uklidnil.

„Ujišťuji vás, že můžu, pane Blacku!" Jake si pohrdavě odfrknul a zakroutil hlavou.

„Slečno Swanová, sedněte si prosím do poslední lavice na druhém konci třídy. Vidím, že tam je akorát pro vás jedno volné místo,“ řekl a ukázal na židli vedle kluka, kterého jsem v životě neviděla. Další nováček?

„Blacku, vy zůstanete tam, kde jste seděl do teď. Tak, ale už aby to bylo! Já se tu snažím učit!“ Hodila jsem na Jacoba zoufalý pohled a v duchu proklínala toho kašpara, co si říká ředitel. Jake se letmo dotkl mé tváře se stejně beznadějným výrazem.

„O přestávce,“ zašeptal a posadil se do naší - teď už jenom jeho - lavice. S povzdechnutím jsem prošla třídou na druhou stranu a sedla si vedle toho nováčka. Měl otočenou hlavu směrem ke zdi a ani se nehnul.

„Ahoj,“ zamumlala jsem a nečekala na odpověď. Vytáhla jsem si z tašky chemii s penálem a otevřela si učebnici na stránce, která byla napsaná na tabuli.

„Ahoj,“ ozval se najednou vedle mě melodický sametový hlas a já překvapeně otočila hlavu na svého nového souseda.

Ty oči… Zlaté?! Stejně, jako oči té černovlásky. Trošku tmavší, ale byla to ta samá barva. Oči - okna do duše? Tolik vřelosti a něhy…

Pohledem jsem sklouzla k jeho perfektně tvarovanému nosu a plným hladkým rtům, které byly stočené do lehkého úsměvu. Bronzové prameny se mu kroutily kolem hlavy v nedbale rozcuchaném účesu, který přesto vypadal, jako pečlivě upravený, jakoby každý jednotlivý vlas měl své přesně dané místo.

Dohromady to byl obličej anděla. Zapomněla jsem, jak se dýchá, přemýšlí, jak se mluví a především, jak se zpomaluje srdeční tep?

„Já jsem Edward,“ usmál se. Odhalil řadu nádherných zubů v pokřiveném úsměvu.

„Bella,“ vydechla jsem a zatřepala hlavou, abych se uklidnila.

„Asi už znáš mojí sestru Alice,“ řekl tím sametovým hlasem a kývl k lavici, kde seděla moje černovlasá kamarádka se svým bratro-přítelem.

„Alice?“ zopakovala jsem.

Přikývl a při pohledu na ní se potichu uchechtl. Teď už jsem chápala tu stejnou barvu očí.

„Ty jsi její bratr?“ Znovu přikývl, zadíval se někam za mě a trochu se zamračil. Otočila jsem se směrem, kterým se díval a spatřila Jaka, jak nás napjatě sleduje a přitom se celý klepe.

„Tvůj přítel se asi zlobí,“ konstatoval Edward a zamračil se ještě víc.

„Nemá proč,“ zamumlala jsem a sklopila zrak.

„Líbí se ti ve Forks?“ vypálila jsem první otázku, která mi přišla na jazyk a bezmyšlenkovitě si začala čmárat v sešitě.

„Hmm. To je… zajímavá otázka,“ zasmál se Edward.

„Když si to tak vezmeš, tak je to asi to nejvhodnější, na co bych se tě teď mohla zeptat,“ zasmála jsem se potichu s ním.

„To je pravda. Tak tedy - ano, líbí se mi tu,“ usmál se. Opět jsem se zadívala do těch nádherných topazových očí a zapomněla dýchat.

„Slečno Swanová!“ Trhla jsme sebou a otočila se na ředitele.

„Když si s panem Cullenem tak náramně rozumíte, mám pro vás vymyšlený skvělý úkol,“ řekl a založil si ruce na prsou.

„Víte, jak přátelští a pohostinní jsme tady ve Forks k novým studentům… Tímto vás jmenuji patronkou pana Cullena. Ukážete mu všechny budovy, pomůžete s rozvrhem a se vším, co bude potřeba. Na laboratorní práce se samozřejmě stáváte jeho partnerkou a třídní službu budete mít také spolu. Vždyť to znáte…“

Z úst mi uniklo vystrašené vyjeknutí a já ztuhla s pohledem upřeným do těch zlatých očí, které byl jen pár centimetrů ode mě. Odněkud ze třídy se ozvalo zavrčení a tiché zanadávání. Nedokázala jsem pochopit význam těch zvuků, mozek mi najednou vypověděl službu a já jen sledovala Edwardův šťastný výraz, který pomalu, ale jistě přecházel do nechápavého a zmateného.

„Cullen?!“ zavrčel z druhé strany Jacob a ozvalo se ostré zavrzání židle.

Cullen…

„Laskavě si sedněte pane Blacku! Co to tu zase předvádíte?“

Cullen…

„Bello, děje se něco?“ zeptal se Edward a položil mi ruku na rameno. Byla tak tvrdá… a i přes tričko jsem cítila, jak je studená.

Cullen…

Pak se mi zatemnilo před očima a já omdlela…

Haha! A Je to tady! :D Ano, byla to Alice, kdo překvapil Bellu v lese. A vypadá to na pořádné problémy, co se Edwarda týče, co říkáte? No, Jake a Edward asi moc kámoši nebudou... :D A co se děje s Embrym? No... to uvidíme. ;)

Děkuju za komentáře a taky děkuju těm, kteří pro mě hlasovali, nebo hlasují v soutěži o nej povídku měsice. :) Nejvíc, ale děkuju těm, kteří ještě čtou tuhle povídku a odpouští mi moje pravidelné zpoždění - co se přidávání dalšího dílu týče. :D

Děkuju. :* Vaše LiaC :*

13. kapitola*** 14. kapitola ***15. kapitola

SHRNUTÍ





Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 14. kapitola :