Lisa Blau, povídku, kterou jsem psala o prázdninách jsem si znovu přečetla a našla jsem další díly taky psaný o prázdninách. Neočekávám moc komentářu nebo shlédnutí, jen bych chtěla aby to tu bylo. Užijte si to. Je to z pohledu nové osoby.
20.01.2010 (07:15) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 746×
Lisa Blau-3.kapitola
Procházela jsem chodbami s náručí učebnic, s hlavou sklopenou. Nechtěla jsem se na ně dívat, pohrdala jsem jimi, hrály si jako malé děti, ječeli a povrchně se smáli nudným vtipům. Přesto jsem k nim chtěla patřit, chtěla jsem se s nimi bavit o věcech, které mě nezajímají, ale jsou správné. Proč jsem se cítila tak odtržená od světa? Nechápala jsem je. Moje přirozená odvaha se někam vytratila. Den začínal ve velké hale, kde jsme zpívali školní hymnu. Pak jsem následovala s davem do hodiny dějepisu. Bavilo mě poslouchat výklad mladé učitelky za katedrou. Zkoumavě jsem si prohlížela její krátké hnědé vlasy stažené do malého drdůlku na temeni vlasy. V uších měla měděno - červené náušnice, které výborně ladily s jejím dnešním kompletem. Zrovna dnes jsme probíhali hudbu v raném středověku. Všechny otázky jsem věděla. Mohla jsem si tam klidně stoupnout a celý výklad předkládat kvalitněji. Sklonila jsem se nad sešitem, otočila na zadní desky a připsala další řádek.
Přizpůsobím se lži
Koukám, jak venku mží
Jak tvé lži, neseny srdcem
Prázdnými slovy
„Tvar kosočtverce, slečno. Noty měly tvar kosočtverce.“ Udiveně na mě pohlédla, nechápala, jak jsem ji mohla slyšet, když jsem se věnovala něčemu jinému. Obdařila jsem ji zářivým úsměvem, ale v zorném poli jsem zahlédla pošklebující spolužačku. Rychle jsem sklonila hlavu a pokračovala jsem v zápiskách, výkladu, který jsem znala zpaměti. Pak se otevřely dveře a do místnosti vstoupil pan ředitel a za ním nesměle vkročila dívka. Byla krásná, nádherná, ale určitě to nebyl typ, který ochromí svou autoritou. Spíše mi připadala nesmělá, vše si zvědavě prohlížela, jakoby viděla školní prostředí poprvé. Na žádném ze spolužáků nezůstala pohledem déle než minutu. Představovala jsem si sama sebe v její kůži. Jak si prohlížím třídu plnou cizích lidí, jak přemýšlím, co mě všechno čeká, nepříjemný pocit. Pak mě napadl další rým do písničky. Nechtěla jsem být jedna z čumilů, kteří ji přivedou do rozpaků.
Nesměle vstoupím
Vesele zamáváš
Mám tu hru s tebou hrát?
Když nevím, co skrýváš.
„Tohle je Lisabella Cullen,“ její jméno mě zarazilo, bylo skoro stejně podivné jako to moje.
„Vítám tě mezi námi a přeji ti mnoho úspěchů.“ Řekl pan děkan, usmál se na ni a odešel. Slečna Brawnová se rozhlížela po třídě. Jediné volné místo bylo vedle mě. Samozřejmě pomyslela jsem si jedovatě.
„Tak Liso, posaď se vedle Merci.“ To jsem já. Stáhla jsem roztahané knihy z její půlky stolu a napřímila se. Mile jsem se na ni usmála. Uvidíme, jaká jseš. Když jsem si ji prohlédla z blízka, zjistila jsem, že je nádherná. Měla jasné zelené oči, které zářily v jejím obličeji jako dva diamanty, jemně tvarované rysy a dokonalý nos, které dělaly její obličej spíše dětský, ale rozumný. Srovnávala jsem své vlasy, jasně blonďaté, které mi roztřepeně stály kolem hlavy, jako kdybych dostala ránu elektrickým proudem, někdy se vlnily, někdy jsem měla i prstýnky, ale dnes byli nezajímavě rovné. Její pevné mahagonově hnědé, které se ji stáčely v pevných loknách, byly nádherné. Jemně se na mě usmála a já jí úsměv opětovala. Bylo tak snadné.
„Jmenuji se Merci.“
„Já jsem Lisa.“ Pak jsme se otočily a poslouchaly dál výklad. Já jsem se sklonila a psala další řádky.
Ne, ještě jsem celá
Nechci ti věnovat část mého těla
Co v dálce se ztratí a už se nevyloví.
Byla jsem hluboce ponořená do textu. Vymýšlela jsem spojitosti mezi slovy. Všimla jsem si papírku, který mi podala její ruka.
Já ztratit tě nechci
Tak prosím odpusť mi
Smířím se s tím
Však nevím co víc
Překvapeně jsem se na ni pohlédla. Ona se sebevědomě usmála.
„Co máš další hodinu?“ Tázala se mě.
„Angličtinu.“
„Doprovodíš mě? Moc se tu nevyznám.“
„S radostí. Co děláš po škole?“
„Jedu domů, takže nic.“
„Nechceš přijít ke mně? Maminka je v práci a … bylo by to fajn.“
„Moc ráda, ale nejdřív budu muset jet domu. Znáš Alici a Jespera Cullenovi?“ Samozřejmě, ty nejde přehlédnou. „To jsou mí sourozenci a povezou mě domů. Napiš mi adresu, Emmett mě tam hodí.“ Neptala jsem se jí, kdo je Emmett, ona mi to vysvětlí.
Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Lisa Blau 3. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!