Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lisa Blau 2.kapitola

27.06.2009 (17:30) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1214×

Tma a bolest. Všude kolem mě. Chtěla jsem vstát, nemohla jsem. Chtěla jsem otevřít oči, bolest mi to nedovolovala. Pak jsem si uvědomila jednu věc. Někdo mě držel za ruku. Vynaložila jsem co největší úsilí a jemně ji stiskla.

„ Slyšíš mě, Lisi?“ Řekla ten ustaraný hlas. Patřil, jemu. Edwardovi. Já jsem znovu stiskla jeho ruku.

„ Je mi moc líto, že musíš takhle trpět. Strašně mi připomínáš Bellu.“ Otevřela jsem oči. Pomalu, ale přece. Seděl vedle mě.

„Vyprávěj mi o mamince. Chci vědět vše.“ Věděla jsem, že ho to bude bolet. Věděl jsem, že další tři hodiny prospím jen kvůli této větě. Ale. Ostatní mě milovali, přesto v každém z nich byl malý kousíček výčitky, nebo snad černého svědomí a já to z nich jasně cítila. Bella u nás bylo téma, na které se mnou mluvila jen Rosali a to také jen v narážkách. M ě už to nebavilo.]]>

„Prosím.“ Zašeptala jsem, na nic jiného jsem se nezmohla. On si pak sedl blíž a začal. Vyprávěl mi, jak ji potkal, jak ji zachránil před dodávkou. Jak ji miloval. Jak ji opustil a znovu se vrátil. Jak byli na ostrově, kde to vše začalo. Doba temna a smutku.

Cvičila jsem, spala jsem a jedla jsem. Celý den se to střídalo a neustála tam umě někdo seděl. Povídala jsem si s nimi a užívala si jejich lásky. Celý den jsem se bála noci. Pak nastala a já nemohla spát. Jakmile jsem zavřela oči, přepadli mně noční můry. Když jsem byla vzhůru, trápila jsem se. Nechtěla jsem takhle žít.

Byl tmavá noc a já nemohla spát, jako vždy. Měla jsem za sebou velmi náročný den. Carlis byl čím dál naléhavější, ale mě nohy prostě neposlouchali. Celé cvičení jsem trpěla a po něm mi zbyl jen pocit, že to nikdy nedokážu. Ne tohle jsem prostě už nechtěla. Shodila jsem, přikrývky, ze svého křehkého těla, jemně zvedla nohy z postele a postavila na zem. Pak jsem se opřela o zeď a sedla si. Pomalu jsem se posouvala až ke kraji postele. Pak jsem se opřela do nohou a postavila se. Bolelo to, ale stála jsem. Udělala jsem jeden krok, pak druhej. Nakonec jsem došla, až ke dvanáctce, to bal můj rekord. Stála jsem ve dveřích a pyšně se rozhlížela kolem sebe. Všechno mě bolel, ale já se přemohla k dalšímu kroku. Pak jsem uklouzla a spadla. Chtěla jsem se zvednout nebo pohnout, ale to mé tělo odmítalo. Zůstala jsem ležet v půlce chodby. Rukama jsem drápala kolem sebe. Po nějaké opoře, díky které bych se zvedla, ale noc jsem nenašla. Asi jsem dělala docela velký rámus. Slyšela jsem kroky. Nechtěla jsem, aby kdokoliv viděl, jak se tu válím a trpím. Nechtěla jsem vědět kdo to je. Ten někdo přišel ke mně. Pak jsem slyšela další kroky. Museli sem jít snad všichni. Já jsem ležela stočená v klubíčku a plakala. Někdo se ke mně sehnul.

„Copak tady děláš, Beluško?“ Tázal se mě ten sametový hlas. Cítila jsem i ty ostatní. Viděla jsem ty ustarané pohledy.

„Já už takhle nechci žít. Zalezlá v díře a čekat na osud. Chci něco dělat něco prožívat. Copak mě nenávidíte? Jste všichni průhlední. Vidím tu nenávist jako černou na bílém papíře. Neučíte se někdy milovat mě? Já přece nemůžu za to, co se stalo. Já už nechci žít tenhle život. Nechci prosím ne už ne už nikdy. Prosím pomožte mi já to sama neumím. Já už nechci žít tenhle život. Potřebuju Bellu moc strašně moc. Ke komu se mám chovat jako k matce, koho mám oslovovat mami? Na to mi nikdo neodpoví. Mě to bolí stejně jako vás ostatní!“ Byla jsem tak moc unavená po tom několika dením běním, že jsem usnula. Někdo mě vzal do náruče a jemně odnesl do postele.

Ráno jsem se probudila do krásného slunečného dne. První den mi bylo konečně lépe, i psychicky. Ležela jsem zahalená v těch krajkovaných přikrývkách a usmívala se na svět. Do pokoje vstoupil Edward.

„Dobré ráno jakpak ses nám vyspala Lisinko?“ A usmál se na mě. Já jsem mu v hlavě ukázala včerejší noc. On kývla hlavou.

„Víš Lis, oni tě milují a moc. Naučí se to, jen jim nech čas. Jak jsem si všiml, ty ses nikdy nezapojovala do kolektivu. To se pak nesmíš divit, že tě vyloučili, ale neboj, tvůj život se změní. Věřím, že všichni rádi poznají tu novou Lis, kterou znám já.“

„Myslíš Edwarde?“ Řekla jsem a koukla jsem se na něj zkoumavým pohledem.

„Určitě. Tak.“ A přivezl do pokoje vozík.

„Dnes budeš snídat s námi.“ Zamračila jsem se. Potom co jsem jim včera provedla? Ale to Edward zachytil.

„Za odměnu tě odvezu do studia.“

„To beru tati.“ Řekla jsem šibalsky, ale strach mě neopustil. On mě něžně svezl ze schodů a zaparkoval v obýváku, kde ostatní znuděně pozorovali televizi. Stydlivě jsem tam seděla, nevydala ani hlásku. Oni si mě nevšímali. Pak přišel táta s podnosem plném jídla.

„To nemůžu nikdy sníst. Ale ten meloun vypadá slibně, díky Edwarde.“ A usmála jsem se na něj. On se usadil a začal se rozhlížet po ostatních. Pak kývl na Carlise.

„Víš Lis, to co bylo včera, jsi byla ty. Řekla jsi, co cítíš, co si myslíš. Nejdříve nás to zarazilo, ale pak jsme to pochopili. Jestli potřebuješ k životu činnost, dopřejeme ti jí. Včera když jsem tě uložil, dlouho jsme mluvili o tom, jestli bys mohla chodit do školy. Chtěla bys?“

„Ani nevíš jak moc.“

„Alice ti pomůže s vybavením. Ze začátku roku tě bude malovat, abys vypadala jako starší. Ona naproti nám rozumí módě. Vezme tě na nákupy. Vybaví tě do školy. Budeš chodit do stejné školy, co chodíme mi. O obědě budeme spolu a pomůžeme ti se vším, co bude potřeba.“ Nervózně jsem se koukla po Alici. Zářivě se na mě usmála. Vždyť já ji vůbec neznám.

„Jiná změna nás nenapadla. Je tu ještě něco?“

„Chtěla bych předělat pokoj.“ Řekla jsem a začervenala jsem se. Nebyla jsem zvyklá říkat věci na rovinu. Našla jsem pohledem Esme, ale než jsem začala něco říct, vstala a pevně mě objala.

„ S radostí Lis. Bílá barva není pro dospívající holku.“ A vesele se na mě usmála. Já jsem, nestačila divit.

„Tatínku půjdeme?“ Ozvala jsem se, když jsem spořádala meloun. On se na mě usmál a už stál u vozíku, že mě odveze.

„Kam ji vezeš, Edwarde?“ Zeptala se Alice.

„Do studia. Jak jsem to pochopil Lisa má noty, které by chtěla zahrát. Ráda by tě tam Alice viděla taky.“ Opravdu to jsem ani nevěděla. Ale not jsem měla opravdu dost. Edward za černým klavírem. Alice sólo a já druhý hlas s kytarou. Alice se na mě usmála známým úsměvem. Tím, že věděla, co se stane. Vzdychla jsem si. Oni se na sebe podívali a začali se smát.

„Vy jste se na mě spikli?“ Ale pak jsem se smála s nimi

!!!

Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lisa Blau 2.kapitola: