Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 7. kapitola

03.01.2014 (11:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2584×

7. kapitola

„Nechceš mi něco říct, drahá?“ otázal se té ženy, která teď stála vedle Rollanda. Znělo to skoro něžně, uvědomila jsem si. Ona tam však jen stála, s rukama překříženýma na prsou a z jejího pohledu metaly blesky. Všimla jsem si, že i podupává nohou. A to pořádně.

„Pokud jde o tu tvoji gorilu, nemám, co bych řekla, ale nechceš mi ty vysvětlit, co tu dělá má dcera?“ zavrčela a naštvaně těkala pohledem z Ara na mě a obráceně.

No, to si snad děláte...

***********

Aro to však jen odmávnul. Jako by její otázka byla nějaký otravný hmyz.

Co to říkala? zarazila jsem se a dlouze se na ni zahleděla. Měla pravdu. Celá jsem ztuhla šokem. Ta žena byla má mrtvá matka. Stála tam a vraždila Ara pohledem. Nejspíš kvůli tomu gestu, ale jinak nic neříkala.

„Tak co je? Kvůli tomu ses sem jistě nepřihnala jako tajfun.“

„Ne,“ pronesla a stále ho probodávala pohledem.

„Tak proč jsi zde?“ otázal se.

Ona jen našpulila rty. Ještě chvíli ho pozorovala a nakonec ostře promluvila.

„Jsem tu proto, abys mi něco vysvětlil. Co to má k sakru znamenat? Ten tvůj neustálý dozor, ti tví nohsledi se za mnou plouží všude, kam se hnu. A aby toho nebylo málo…“ Rozhodila ruce kolem svých šatů. „Kam se poděly všechny mé šaty? Přísahám bohu, že jestli si myslíš, že mě budeš strojit jako nějakou porcelánovou panenku, tak to ses teda spletl! Chci zpátky své oblečení! Jasně jsem ti řekla, že ty černé hábity nosit nebudu. Souhlasil jsi s tím. Tak co má tohle všechno znamenat?“

Bylo to, jako by s každým slovem po Arovi plivala kyselinu. On se však tvářil naprosto klidně.

„Mé slovo platí. Pokud vidím, žádný hábit na sobě nemáš. To by byla škoda. Koneckonců, jsi ta nejkrásnější upírka, jakou jsem kdy viděl, a proto jsi také tu,“ pronesl, tentokrát lichotivým hlasem.

Vypadalo to, že se trochu uvolnila, ale stejně byla pořád naštvaná. „Chci zpět své věci, Aro. A myslím to vážně,“ pronesla skrz zaťaté zuby.

„Co si to dovoluješ?“ zařval z ničeho nic ten blonďatý upír po Arově boku. „Jak se opovažuješ se na nás takhle utrhovat?“ Evidentně byl vzteklý až na půdu.

Ona se však jen usmála a pronesla medovým a obdivuhodně klidným hlasem svou odpověď. „Já se taky neutrhuji na vás. Jen na Ara,“ kývla jeho směrem.

„Klid! Caie, jen klid. Myslím, že zapomínáš, o koho jde,“ řekl klidným hlasem Aro.

Caius vyvalil bulvy. „Tohle nemusím snášet,“ řekl a naštvaně odkráčel z místnosti.

My s Rollandem jsme to pouze v tichosti sledovali se zatajeným dechem.

Aro jen pokrčil rameny a nad bratrovou reakcí se více nepozastavoval. Má matka se vítězně usmála. Má matka. Opakovala jsem si v duchu ta slova, ale pořád mi to nedávalo žádný smysl. Ano, ta žena byla bezpochyby má matka. Ale jak je to možné?

„Drahá Sophie, naše dohoda stále platí. Pokud jinak nedáš, zařídím, aby ti tvé věci byly navráceny, ale důrazně tě žádám, aby ses, alespoň v některých případech, uchýlila k šatům, kterými jsem nahradil ty tvé. Ano?“ otázal se a vypadal, že už se s ní nechce dál hádat. 

„Budiž. Nechtěli bychom přece naštvat Caia,“ řekla provokativně.

„Ne. To bychom opravdu nechtěli.“ Spiklenecky na ni mrkl.

„Co bude s tím ostatním? A s ní?“ zeptala se a mávla rukou mým směrem.

„Co by?“ zeptal se. „Je mi líto, ale doprovod je nutný. Mohu odstoupit od toho, aby tě doprovázeli uvnitř hradu, ale venku v žádném případě.“ Tentokrát jeho hlas nepřipouštěl námitky.

Jen přikývla. Zřejmě také vycítila, že dohady skončily.

„Fajn a pokud jde o tvou dceru. Není to tak, jak si myslíš. Neudělal jsem to, co si myslíš, že jsem udělal. Nejsem její stvořitel. Ten totiž stojí vedle ní,“ usmál se jako med a pokynul k Rollandovi.

Otočila se k nám čelem. Její překrásné rudé oči krátce zabloudily mým směrem. Byl to jen okamžik, ale i přesto se do nich doslova vpíjela. Dříve měla stejné zelené oči jako já, ale to už je minulost. Pro obě. Smutně jsem si povzdechla, ale nikdo si toho nevšiml. Sledovali Rollanda.

Má matka k němu natáhla ruku. „Moc mě těší. Jsem Sophie Ane Volturiová. Arova manželka.“

Zatímco ona předváděla svůj dokonalý úsměv, já měla pocit, že to se mnou sekne.

Rolland překvapeně pohlédl na Ara, ale potom vzal matčinu ruku do své, sklonil se a lehce ji políbil.

„Moc mě těší. Já jsem Rolland a Lilliane už zřejmě znáte.“

Bylo vidět, že se snaží, aby to vyznělo přirozeně. Nevím jak ostatní, ale já v jeho hlase slyšela stopy údivu. A v druhé větě dokonce i sarkasmus. Ona se však jen ušklíbla a dělala, jako by nic neslyšela, ale slyšela to. Proto to ušklíbnutí. Tím jsem si byla jistá.

„Drahý,“ oslovila Ara a svůdně zamrkala. „Povíš mi už, co tady vlastně dělá?“ zeptala se něžným hlasem, který byl zároveň prosycený vztekem, a zase se obrátila čelem k němu.

„Co by? Je to tvá dcera. O které jsem toho už hodně slyšel od svého přítele.“ Kývl k Rollandovi.

Já si uměla představit, co od něj slyšel. Historky o tom, jak jsme si prvních pár let po přeměně užívali, měl nejraději. Pod pojmem užívat jsme rozuměli zabíjení lidí. Byla jsem v tom vskutku výborná. Hrála jsem si s nimi jako kočka s myší. A jeho to fascinovalo…

„Je to můj dar pro tebe,“ oznámil a přerušil tak mé myšlenkové pochody.

„Copak já jsem nějaká věc, co se dá jen tak darovat? Ne, to nejsem!“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem to zavrčela nahlas. Všichni se na mě okamžitě podívali. Až na Ara. Ten se jen pousmál a moji poznámku nekomentoval.

Pokračoval, jako bych nic neřekla.

„Vtrhla jsi sem a já jsem jim to ještě ani nestačil oznámit a vše vysvětlit. Jistě jsou z toho zmatení…“ pronesl a lítostivě se na nás usmál.

„O takové překvapení, jsem se tě neprosila. Nechci ji tu!“ zavrčela. Pak se otočila a po vzoru Caia odkráčela.

Aro se za ní nechápavě díval, ale asi jen zlomek sekundy trvalo, než se zase obrátil k nám. „Má jen trochu špatné období. Teprve nedávno jsme se vzali. Jak se říká, první rok manželství, je nejtěžší,“ povzdechl si.

„Akorát že u vás už to trvá deset let,“ vmísil se do hovoru do té doby naprosto znuděný a tichý Marcus se stopou pobavení v hlase.

Aro to nekomentoval, ale já málem vybuchla smíchy. Táta byl jen člověk, ale nepamatuji si, že by s mamkou někdy měli problémy. Byli takřka ideální pár. A Aro? Nejmocnější upír na světě, který je něco jako náš král, si s ní neví rady? To je fakt směsné. Rolland na mě vrhl káravý pohled.

„Rollande, to je jen mládí,“ hájil mě Aro shovívavě a získal si jeho pozornost.

„Jsem si jistý, že musíš být zmaten, ale stala se taková,“ chvíli zaváhal, „nehoda,“ dokončil to nakonec. „Má předchozí žena zemřela.“ Zatvářil se smutně a vyčkával.

„To je nám opravdu moc líto, Aro,“ pronesl Rolland za nás za oba. Byla jsem mu vděčná, protože já se nezmohla na nic.

„Jistě. Už je to minulost. Toto je má nová žena a má budoucnost.“

Ha! Došlo mi najednou, když jsem sledovala jeho výraz. Jeho předchozí ženě jistě zařídil nějakou tu nehodu on sám. Dle Rollandova udiveného výrazu, jsem pochopila, že si myslí přesně to samé.

Když si upír vyvolí družku, takový svazek bývá velice pevný. Nechápala jsem, že by svou předchozí ženu, kterou jsem tedy v životě neviděla, mohl tak lehce vyměnit. Když jsem si tak vybavila způsob, jakým s ním matka mluvila a jednala, došlo mi, že ho musí mít omotaného kolem prstu. Vládce upírů. Jak se jí tohle povedlo? Jistě, byla překrásná, ale i tak. Nešlo mi to do hlavy.

„Lilliane, sice to nevyšlo, jak jsem si představoval, ale přál bych si, abys u nás zůstala. Nějaký čas tu s námi pobyla. Budu upřímný. Doufám, že tvá přítomnost mi pomůže s tvou matkou. Tímto ti oficiálně nabízím příjmení Volturiová,“ pronesl významně.

No, on snad spadl z višně, a to rovnou na kokos, říkala jsem si v duchu, stále neschopná hnout brvou. Naštěstí mě z toho vysekal Rolland.

„Víte, jsem si jistý, že pro Lilliane je to ještě trochu šok. Nevěděla, že její matka je upírka. Takže by si možná měla chvíli odpočinout a zpracovat to.“ Neřekl to jako otázku, ale já přesto vehementně pokývala hlavou.

„No, dobrá tedy,“ pronesl Aro zklamaně. Zřejmě čekal, že jeho nabídku okamžitě a s nadšením přijmu.

Tůůůdle! řekla jsem si v duchu.

„Tak tedy zůstaň. Prozatím jako náš host, ale dobře si to promysli. Byla bys má dcera, což je něco jako princezna,“ podbízel se a já myslela, že mi vylezou oči z důlků.

Takže jsem se neměla stát členkou jeho gardy, ale jeho dcerou? Hlava mi to stále nebrala. No, neříkala jsem, že jeho gardě můžu přispět jenom mimořádně dlouhým vedením? Když jsem nic neřekla, nechal zavolat Demetriho se slovy, že večeře počká, aby mě odvedl na pokoj.

*********

Rolland tam zůstal. On nejspíš tu slíbenou večeři dostane, posteskla jsem si. Vlekla jsem se jako mátoha za Demetrim chodbami, když se najednou prudce zastavil. Vrhla jsem po něm nechápavý a trošku podrážděný pohled.

Panebože! Ztuhla jsem. Ani jsem si totiž nevšimla, že je tak blízko mě. Díval se mi do očí a mně přišlo, že mi vidí až do žaludku.

„Neodmítej to,“ řekl naléhavě.

„Cože?“ vyhrkla jsem.

„Neodmítej tu nabídku. Prosím,“ řekl důrazně.

Můj nechápavý výraz musel být pohled pro bohy, protože vzápětí protočil oči v sloup.

„Víš, co? To je fuk. Dělej si, co chceš,“ pronesl už zase lhostejným tónem a chtěl pokračovat v cestě. Já ho však chytila za ruku a přiměla ho tak otočit se. Znovu mi hleděl do očí a znovu se dostavil ten neznámý pocit.

„Vysvětli mi to,“ požádala jsem ho.

„Na tom není co vysvětlovat. Byla to jen dobrá rada. Měla by ses jí raději řídit.“ Opět jen lhostejně pokrčil rameny a chtěl se otočit, ale já mu to nedovolila.

Chytila jsem ho ještě pevněji. Tentokrát oběma rukama a bez přemýšlení vyhrkla.

„Co na tom tobě záleží?“

„Nezáleží,“ odpověděl mi prostě.

„Ale no tak. Nedělej se. To předtím nebyla rada.“

„Byla.“ Znovu mi odporoval.

„Tak co mělo znamenat to prosím?“ trvala jsem si na svém. „Hm?“ řekla jsem, když už byl dlouho ticho.

„Mysli si, co chceš,“ štěknul a pokusil se mi vyprostit. Po chvíli marného snažení to ale vzdal a znovu mi pohlédl do očí.

Chvíli jsme tam tak stáli a vzájemně se probodávali zlostnými pohledy. Tedy to jsem si myslela já. On se ke mně pomalu nahnul a začal se svým obličejem přibližovat k tomu mému.

Panebože! On mě tu snad chce políbit! Ve stejnou chvíli, kdy mě to napadlo, jsem ho automaticky pustila a odskočila od něj, jako kdyby to byl jedovatý had, co mě chce uštknout.

Po tváři mu přeběhlo překvapení nad mou reakcí, ale vzápětí nasadil svou obvyklou sarkastickou a nic neříkající masku. Začal se smát. Ten smích mi připomněl chrčení chřestýše. Navíc to byl zvláštní neveselý smích.

„Co je tady k smíchu?“ Zlostně a zároveň nechápavě jsem si ho měřila.

„Kdyby ses tak viděla.“ Znovu propukl v bouřlivý smích. Tentokrát už mi ale nepřišel nepříjemný. Spíš naopak. Tak jsem se k němu přidala.

Co na tom, že můj smích měl lehký nádech hysterie. Už jsem to potřebovala. Vlastně celé to bylo tak absurdní, že jsem se smála celou cestu k pokoji a Demetri se mnou.

U dveří svého pokoje jsem se s ním krátce rozloučila a on odešel.

*********

Lehla jsem si na tu nádhernou postel a smála se dál. V hlavě mi vířilo tolik věcí. Má matka žije. Co na tom, že je upír? To já jsem taky. Navíc je tady se mnou. Ve Volteře. Aro je její manžel. Což z ní dělá něco jako vládkyni upírů. To, jak na Ara křičela a on ani nehnul brvou, dokazovalo, že ho má vážně omotaného kolem prstu.

Takže mně ani Rollandovi pravděpodobně žádné nebezpečí nehrozí. Jsme tu, protože mi chce Aro dělat tátu. To mě podrž. Kdo by si to byl pomyslel?

Demetri chce, abych zůstala. Ze všech upírů v gardě mě o to prosí zrovna on. No to je další gól. Navíc, ať si říká, co chce. Tam na té chodbě mě chtěl políbit.

Což byla ta největší absurdita ze všech ostatních již zmiňovaných absurdit. A že jich bylo požehnaně…

Smála bych se nejspíš až do rána. Nebýt toho, že se z ničeho nic rozlétly dveře mého pokoje. Vzhlédla jsem a spatřila svou matku. Zavřela za sebou s takovou razancí, že jsem se bála, že to panty nevydrží a já budu bez dveří. Vydržely.

Na rtech mi okamžitě ztuhnul úsměv. Posadila jsem se a dívala se do jejích rudých očí. Byla evidentně naštvaná, ale pak si rozpačitě promnula čelo a posadila se ke mně na postel. Najednou vypadala hrozně unaveně. 

„Tak se ptej,“ povzdechla si.

„Na co?“ Nechápala jsem. Udiveně se na mě zadívala.

„Ty nemáš žádné otázky?“ zeptala se.

Musela jsem se zamyslet. Moje mrtvá matka není mrtvá. Je upírka. Manželka Ara. Vládce Volterry…

Najednou už mi to tak vtipné nepřišlo.

Je tu se mnou a chce odpovídat na mé otázky. Jenže já žádné neměla. Ale měla bych je mít. Uvědomila jsem si, že stále čeká na odpověď. Mírně jsem pokrčila rameny.

Objala mě. Bylo to tak příjemné. Jako když jsem bývala malá. Jen její vůně byla výraznější a pro náš druh typicky sladká.

„Promiň, Lilliane, že jsem ti neřekla, že… žiji.“ Nad posledním slovem lehce zaváhala. „Jenže tohle všechno… Takový život jsem pro tebe nechtěla,“ řekla smutně a rozhlížela se kolem.

Najednou mě jedna otázka přeci jen napadla.

„Jak se z tebe stal upír?“ zeptala jsem se a doufala, že se jí to nějak nedotkne.

„No,“ povzdechla si. „Jak víš, měla jsem leukémii. Chodila jsem na pravidelné prohlídky do toho institutu u nás doma. Pravidelně jsem tam také potkávala jednu ženu. Padly jsme si do oka. Se vším jsem se jí svěřovala, a tak se z nás staly skvělé přítelkyně. Chodila za mnou i do nemocnice, když už to se mnou bylo hodně zlé. Ovšem měla i jiný důvod tam chodit. Kradla totiž zdejší zásoby krve. Byla to upírka a tenkrát jsem měla slabou chvilku. Úplně jsem se tam před ní zhroutila. Nadávala jsem nad nespravedlností života a tak. Nechtěla jsem umřít. Ona se ale jen usmála a řekla, že mi to přání může splnit, ale že by to znamenalo opustit svou rodinu. Odmítla jsem to a ona odešla.
Jenže druhý den jsem měla strašné bolesti a slyšela jsem, jak doktoři říkají, že teď už mi to můžou pouze zpříjemnit léky. Nedalo se nic dělat. Umírala jsem a nebyla na to připravená. Když mě ten den přišla znovu navštívit, požádala jsem ji o pomoc. Pak už si jen pamatuji, jak jsem se probrala u ní doma a byla upír."

Jo, tak o tom něco vím...

„Všechno mi tehdy vysvětlila. Naučila mě lovit a krást krev z nemocničních zásob. Řekla mi dokonce i o vás. Jak jste reagovali, když jste se dozvěděli, že jsem své nemoci nakonec podlehla. Teda oficiálně. Několik let jsme pak žily spolu. Byla to ta nejlepší přítelkyně, jakou jsem kdy měla. Procestovaly jsme spolu skoro celý svět, ale pak se to pokazilo. Říkala, že mě chce představit svojí známé. Lépe řečeno své stvořitelce a přivezla mě sem. Do Volterry. 
Její stvořitelka byla první Arova žena. Ji jsem měla ráda, ale ostatní tady se mi hnusili. Obzvláště pak Aro. Ty jeho pohledy,“ odfrkla si. Já tam jen tiše seděla a čekala, až bude pokračovat.

„Pochopila jsem, že se mu líbím, ale nevěděla jsem jak moc. To však ještě nebylo to nejhorší. To přišlo až potom. Když jsem se ocitla tady, mezi všemi těmi talentovanými upíry, začaly se mi stávat divné věci. Arova žena měla teorii, že nějak přejímám dary od ostatních. Trochu jsme s tím experimentovaly a ukázalo se to jako pravdivé.
Pokaždé, když někdo blízko mě použil svou schopnost. Bylo to, jako bych ji do sebe nasála. Jako houbička na nádobí vsakuje vodu,“ usmála se svému přirovnání. Také jsem se lehce pousmála. Nepřišlo mi vtipné to přirovnání, ale to, že tady nikdo nemá smysl pro humor. Její snahu jsem však chtěla ocenit.

„Nebylo to tak, že bych jim ty schopnosti sebrala. Spíš jako bych si vytvořila jejich kopii. Jen pro sebe a své účely. Arova žena to hned chtěla říct svému manželovi. Já i Mari… má stvořitelka,“ dodala na vysvětlenou. Jen jsem kývla, že rozumím. „Prostě jsme ji od toho zrazovaly, jenže nás neposlechla. Týden na to byla mrtvá. Mari chtěla spolu se mnou ihned odjet, ale Aro to nedovolil. Vyhrožoval, že pokud tu s ním nezůstanu, tak Mari zabije. A taky tebe a tvého otce.

Věděla jsem, že neblafuje, a to jsem nemohla připustit. Tak jsem souhlasila, že zůstanu. Asi po půl roce, kdy se tvářil, že oplakává svou ženu, na mně začal dělat experimenty. Vodil za mnou upíry, aby na mě používali své dary a já si je tak mohla okopírovat. Když se tak stalo, požádal mě o ruku. Odmítla jsem ho, ale nabídl mi dohodu. Když přijmu jeho nabídku, propustí Mari z Volterry. A ona to tu nesnášela. Zahrnula jsem si pár dalších podmínek. Jako třeba oblečení,“ usmála se a spiklenecky na mě mrkla.

Až teď jsem si všimla, že na sobě nemá žádné tudorovské šaty. Naopak. Měla na sobě úzké, jednoznačně značkové džíny tmavě modré barvy. Černé boty na vysokém podpatku. Žluté tílko přes které měla černé bolerko. Nechápala jsem, že jsem si toho dříve nevšimla, protože tady ve Volteře, mezi všemi těmi hábity, to přeci jen mělo upoutat mou pozornost...

Zřejmě postřehla můj nechápavý výraz, ale vyložila si ho po svém.

„Víš, on by mě nikdy nenechal odejít. To, že jsem se svatbou nakonec souhlasila, bylo proto, že jen tak jsem mohla zachránit vás a Mari. Nechtěla jsem, aby tu musela být se mnou. Neměla to tu ráda o nic víc než já a to vědomí, že nemůže odejít kvůli mně…“ Nechala větu vyznít do ztracena.

„Chodí mě navštěvovat. Jednou za čas. Má od Ara zvláštní povolení. Ty šaty jsou taky fajn bonus, ale, jak jsi sama viděla, čas od času se mi pokouší vnutit svůj názor na to, co je a není podle něj v módě.“ Protočila oči.

Musela jsem se usmát. Stovky, možná i tisíce let starý upír a móda? No, to se jí nedivím. Navíc mně se ty mundúry, co nosila garda, také nezamlouvaly.
Když máma zemřela, bylo jí něco kolem osmadvaceti let. Měli mě s tátou dost brzy. A její postava byla dokonalá. Jak jsem si teď mohla všimnout, když na sobě neměla tuny zeleného saténu. Kromě tohohle všeho se mi ale v hlavě zrodila i jiná otázka. Důležitější.

„Jsi šťastná?“ zeptala jsem se.

„Ano. V rámci možností. Aro mě miluje. Udělá to, co chci. Tak to tedy bylo zatím vždy. Caius je z toho dost zoufalý,“ zakřenila se.

„Všimla jsem si,“ zatrylkovala jsem.

Znovu se usmála.

„Nikdo si tu na mě nic nedovolí. Nemůžou. Jednak kvůli hněvu Ara, protože mě miluje. A jednak proto, co si Aro kvůli lásce ke mně možná ani sám neuvědomil, když mi vodil upíry s nejrůznějšími dary, abych je do sebe vstřebala. Víš, on všechny ty schopnosti bral jako dárky pro mě. I když, jestli chceš znát můj názor, i šperky jsou vhodné dárky.“ Spiklenecky na mě mrkla.

„Jde o to, že dát upírce s mými schopnostmi přístup do klanu plného největších talentů upířího světa, které jak už jsi asi pochopila, Aro sbírá, je nebezpečné. Vždy, když někoho nového přivede, týdny mu to vydrží jako téma k hovoru. Většinou je snadné ho ignorovat. Když se dostatečně pochlubí, dovolí tomu dotyčnému předvést svou schopnost i přede mnou. Já si ji vždy okopíruji. Děje se to naprosto automaticky. Neovládám to. Jakmile ji přede mnou použije, mám ji prostě taky. Trvá to, než se ji naučím ovládat. Někdy to také dost bolí. To záleží na charakteru schopnosti, ale dlouho to netrvá a mám kopii. Tyhle kopie však nefungují na vlastníky originálu.“

„Nechápu,“ přiznala jsem.

„Asi takhle, Aro si může přečíst jakoukoliv myšlenku nebo vzpomínku na jakoukoliv událost v tvém životě. Stačí mu, když se dotkne tvé ruky.“

„To jsem nevěděla,“ řekla jsem a celá bych zčervenala být ještě naživu, protože jsem si o něm nic pěkného nemyslela. Přemýšlela jsem, kdy a jestli vůbec se mě vlastně dotkl. Pokračovala ve vysvětlování, a tak jsem radši napnula uši.

„Tu schopnost na mě převedl už první den našeho setkání. Tehdy mi myšlenky přečetl, tak se taky dostal k informacím o tobě a tátovi. Jinak jsem o vás nikdy nemluvila. Bylo by to pro vás nebezpečné a vzpomínky na vás mě bolely. Tehdy to ale bylo poprvé a naposledy, co je slyšel. Jakmile jsem si udělala kopii jeho daru, už na mě jeho dotek neplatil. Takže mi číst myšlenky nemůže a nemůžu mu je číst ani já. Je to, jako by se kopie s originálem zároveň vyrušily. Za což jsem ráda. Některé věci by se mu určitě nelíbily. Právě to štve Caia. Jsem hrozba a Aro mu nemůže zaručit, že mě má plně pod kontrolou. Je to taková trochu patová situace.“ Vítězně se usmála.

„Páni,“ řekla jsem. „Chceš slyšet můj příběh?“ zeptala jsem se.

„Už jsem ho slyšela od Rollanda, ale tvá verze bude zřejmě zajímavější.“ Napřáhla ruku.

Nechápavě jsem na ni hleděla, ale pak mi to došlo. A tak jsem ji po krátkém zaváhání nechala přečíst své myšlenky dotykem.

Zavřela oči soustředěním a když je otevřela, usmála se. Objala mě a řekla mi, že mě má taky ráda. Zahřálo mě to u mého mrtvého srdce.

Už jsem neměla žádné dotazy ohledně minulosti. Nebylo to důležité. Vrtalo mi hlavou to, co máma řekla o tom, že je tu šťastná. Nevypadala, že by nemluvila pravdu, ale to je teď.

„Když jsi tak mocná, proč ses nepokusila utéct? Tedy před lety?“

„Protože, to není tak jednoduché. Trvalo to, než jsem všechny ty dary začala ovládat. Vem si třeba Jane. Má svou schopnost po staletí. Trvalo skoro rok, než jsem se mohla usmát, aniž by kdokoliv, na koho jsem třeba i bezděčně dívala, nezačal ječet. Navíc, abych se odsud dostala, nebylo by to bez obětí, protože mě pozorně hlídali. Kdyby zemřel někdo, jehož schopnost mám okopírovanou, ta schopnost zmizí. Už se to jednou stalo. Vzpamatovávala jsem se z toho několik týdnů. Bylo to, jako kdyby tě to uvnitř trhalo na kusy a taky že ano. Vyrvalo to ze mě tu dotyčnou schopnost. Od té doby v sobě mám jizvu, která se nezahojila,“ řekla velice smutně.

Chtěla jsem ji utěšit, a tak jsem položila svou ruku na její dlaň. Něco se stalo. Bylo to jako vír. Najednou jsem viděla její jizvu. Cítila tu bolest, kterou mi ještě před chvílí popisovala.

„Mami,“ oslovila jsem ji, ale nevyšlo ze mě nic. Žádný zvuk. Místo toho jsem viděla maminku ležet na nemocničním lůžku. Vypadala hrozně. Já u ní byla schoulená a spala. Máma mě klidně pozorovala skrz přivřená víčka. Viděla jsem i tátu, který zrovna vcházel do dveří s kávou z automatu. Byla to vzpomínka. Mámina vzpomínka. Na to ráno předtím, než zemřela.

Ten vír mě vyplivl. Vyskočila jsem z postele a těžce oddechovala. Byla jsem v šoku. Máma na mě hleděla a její tvář vypadala, že je taky v šoku.

„Jak jsi to udělala?“

„Já nic neudělala,“ řekla zmateně.                           

„Ale ano. Musela jsi něco udělat. Jak jinak bych to mohla vidět. To, co jsem viděla. To jednoduše není možné.“

„Uklidni se. Já vážně nic neudělala.“ Vstala a znovu mě chytila za ruku. Znovu ten vír. Než mě to však stačilo znovu vtáhnout ruku jsem odtáhla.

Udiveně se na mě zadívala. „Zlato, tohle nedělám já. To děláš ty.“

„Cože?“ vyjekla jsem.

„No, zřejmě jsi leccos podědila. Už tvé myšlenky nevidím, ale dle tvé reakce soudím, že ty vidíš mé. Udělala sis otisk,“ řekla.

„Ne, to je blbost. Já nic nezkopírovala. To bych o tom musela něco vědět.“

„No, ne nutně. Já o tom také nejdříve nic nevěděla. Tedy dokud jsem se nedostala sem. Mezi talentované. Do té doby jsem byla taky obyčejná. Já jsem na tebe použila Arův dar a ty ho teď máš také. Mám nápad,“ řekla a zahleděla se mi do očí.

Z ničeho nic jsem se ocitla na pláži. Všude bylo plno lidí, ale nikdo si mě nevšímal. Vyděsila jsem se kvůli jiskření mé kůže, ale nic se nestalo. Nezářila. To mě vylekalo ještě víc. Copak už nejsem upír? Vše se lehce rozmazalo. Stála jsem zase ve svém pokoji ve Volteře a zírala na svou matku.

„Co jsi viděla?“ zeptala se mě.

„Já… Byla jsem v Mexiku. Na pláži. Má pleť. Ona nezářila,“ řekla jsem polekaně.

„Klid! To byla další má schopnost. Říkám jí projekce. Teď je i tvoje. Protože kdyby ne už bys byla na Hawaii a tancovala hula.“ Usmála se. Opět mi to nepřišlo vtipné, tak jsem se na ni zakabonila.

„Fajn. Hawai ani Mexiko se ti zřejmě nelíbí. Zkus to na mně,“ vyhrkla najednou.

„Co mám zkusit?“ nechápala jsem.

„Mysli na nějaké místo. Jakékoliv. Jen si představ, že tam stojíš a pak tam šoupni mě.“ Hodila jsem po ní výraz typu… To myslíš vážně? Ale řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám.

Představila jsem si svůj starý pokoj. Do nejmenšího detailu jsem si vybavovala jeho vůni. Každou blbinu, kterou jsem si schovávala už od malička a byla jsem ráda, že to ještě dokážu. I po těch letech. Nezapomněla jsem. Představila jsem si na svém místě mámu a otevřela oči.

„Promiň, nezabralo to.“

„Ale zabralo,“ oponovala mi. „Měla jsi hezký pokoj.“  Zase se na mě usmála, ale najednou vypadala trochu smutně.

„Takže opravdu umím to co ty?“ zeptala jsem se. 

„No, zdá se, že ne tak docela. Chtělo by to vyzkoušet. Zajímalo by mě, jestli je důvodem toho, že na mě používáš dary, které sis ode mě zkopírovala, to, že já sama mám také pouze kopie. Nebo zda bys to dokázala i na originál…“ uvažovala nahlas.

Najednou mi to došlo. Je to tak. Umím to, co máma. A možná i víc. Máma na to kápla. Aro to nejspíš tušil, a proto mě tak sledoval. Čekal, až se projevím. Proto vypadal tak zklamaně, když se mě Alec… a do háje! On na mě poslal ten kouř a pak jsem ho poslala já na něj. Okopírovala jsem si jeho schopnost.

„Mami,“ řekla jsem a opatrně ztišila hlas na nejnižší možnou hlasitost. Přiblížila jsem se k jejímu uchu. „Myslím, tedy bojím se, že máš pravdu. Já to skutečně umím taky.“

V krátkosti jsem jí vypověděla, co se stalo ve vězení. Tu část s vězněm jsem samozřejmě vynechala. V tu chvíli mě pevně uchopila a já jsem znovu málem vklouzla do jejích vzpomínek. K mému údivu jsem tomu ale nějak zabránila.

„Nikomu to neříkej. Nikdy už by tě odsud nepustil. Zatím jsi pořád jenom host, který může svobodně přijít a odejít, ale potom… Slib mi to!“ naléhala.

Přikývla jsem. Stále se mi vyplašeně dívala do očí. Čekala, až to vyslovím.

„Slibuji,“ zašeptala jsem a na okamžik chtěla vědět, jestli to dělá kvůli mně nebo kvůli sobě. Nechala jsem se vtáhnout do její hlavy. Byla plná obav, ale ne o sebe. Bála se o mě. Bála se, že mě tu zavřou spolu s ní. Chtěla být se mnou, ale ne tak, abych už nikdy nemohla odejít. Nechtěla mě připravit o tu volbu.

„Slibuji,“ řekla jsem znovu. Tentokrát pevným a klidným hlasem.

„Dobře,“ řekla a viditelně se jí ulevilo. „Já se o Aleca postarám,“ prohlásila a byla na odchodu.

„Jak?“ vyhrkla jsem. Ona ho jako zabije? Ne, že by mi to vadilo, ale... Ani jsem nedokončila myšlenku, když mi konečně odpověděla.

„Prostě mu to z hlavy vymažu.“ Vzala za kliku a odešla.

*******

Já tam zůstala stát, ještě stále ohromená z našeho rozhovoru. Sedla jsem si na postel a vzpomínala na to, jak jsem se ještě před chvílí smála. Smích mě přešel. Myšlenky mi zabloudily zpět k Alecovi a k tomu, co se stalo mezi mnou, jím a tím vězněm.

Možná jsem to matce neměla zamlčet. Znovu mi před očima vytanula ta tvář. Jeho černé žíznivé oči a ztrápený výraz. I přesto byl krásný, pomyslela jsem si a okamžitě ztuhla. Zavřela jsem oči a raději v duchu vraždila Aleca.

Ucítila jsem lehké šimrání v bříškách na rukou. Otevřela jsem oči a vyděsila se.

Pokoj byl plný černého dýmu. Rozhlížela jsem se po pokoji. Čekala jsem, že toho pitomce někde uvidím, ale byla jsem tam sama.

Snažila jsem se uklidnit. Znovu jsem myslela na záhadného vězně, který mi pomohl, a litovala, že tu teď není. Přesně v tu chvíli se kouř začal vytrácet.

Vyplašeně jsem se rozhlížela okolo sebe. Kouř se vracel, odkud přišel a k mému překvapení to byly mé vlastní ruce.

Když bylo po všem a já se uklidnila, přemítala jsem, co ten kouř vyvolalo. Vzpomněla jsem si na Alecovu tvář a místnost byla opět plná kouře. Snažila jsem se uklidnit.

Dýchání nepomáhalo. Pořád jsem viděla ten jeho ksicht a představovala si, jak do něj mlátím hlava nehlava.

Tím spouštěčem je Alec. Nesmím na něj myslet. Zkoušela jsem myslet na mámu, na Rollanda, ale nic se nedělo.

Na co jsem to myslela předtím?

Na toho vězně, došlo mi. Kouř byl pryč, jen jsem na něj pomyslela. Bylo to, jako kdyby on byl ten provázek, za který musím zatáhnout, aby se rozsvítilo světlo a bubák zmizel.

Proč to tak asi je? Nejspíš proto, že mě zachránil, a to aniž by mě znal a věděl, zda si záchranu zasloužím. Zachránil svého nepřítele. Nešlo mi to do hlavy, a tak jsem se rozhodla.

Musím za ním…

******

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 7. kapitola: